Ctihodný Amerotke je velmi zaměstnaný muž. Být nejvyšším soudcem královny-faraona Hatusu, což není nikdo jiný než proslulá Hatšepsut, totiž není jen tak.

Ctihodný Amerotke je velmi zaměstnaný muž. Být nejvyšším soudcem královny-faraona Hatusu, což není nikdo jiný než proslulá Hatšepsut, totiž není jen tak.

Právě teď byl nucen povolat před soudní dvůr urozenou krasavici Nešratu, dceru jednoho z nejslavnějších a nejbohatších egyptských generálů. Veškeré nepřímé důkazy totiž naznačují, že prudkým jedem otrávila svého milence Ipumera, který už jí byl na obtíž. Pokud se její vina skutečně prokáže, čeká ji strašlivý trest. Spálí ji sluneční žár v nelítostné poušti zvané Rudá země. Pán Amerotke, zkušený a bystrý vyšetřovatel, se však nemůže zbavit dojmu, že ve hře je mnohem víc záhad, než by se mohlo zdát. Zavražděný Ipumer možná nebyl jen obyčejným písařem, za jakého se vydával, a řetězec neblahých událostí se možná táhne do vzdálené minulosti. V jeho přesvědčení jej brzy utvrdí nová vražda. V chrámě rudovlasého boha války Seta je nalezena mrtvola. Amerotkeovi samozřejmě neunikne, že zabitý, stejně jako Nešratin otec a několik dalších vojenských hodnostářů, byl před lety účast
níkem vítězného tažení proti krvelačným Hyksósům. Jejich jednotka se v divokých bojích proslavila natolik, že se jim dostalo přízviska Setovi zabijáci. Jak ale souvisí váleční hrdinové s tragickou mileneckou hádkou? To se zdá záhadou o to větší, že vraždění hrdinných generálů pokračuje, jako by se tajemný mstitel rozhodl pobít je do posledního. A co víc, z pouštního hrobu se ztratí vysušené ostatky hyksóské čarodějky, kterou dnešní oběti kdysi zneškodnily. Kdo je odnesl a proč? Co tak strašného o tom všem věděla pokoutní mastičkářka a městský felčar, že museli zemřít také oni? Královna-faraon je pobouřena. Důvodně se domnívá, že hrůzná série neobjasněných vražd by mohla poškodit její jméno a ohrozit vládu. Povolává tedy svého osvědčeného soudce Amerotka a vysílá ho do boje. Podaří se mu však zastavit vraha dřív, než udeří znovu? Vzhledem k tomu, že ani tentokrát jej neopouštějí
věrní přátelé v čele s jeho osobním sluhou, neodolatelným beznosým trpaslíkem Šufojem, musíme doufat, že případ jako vždy dovede ke zdárnému konci. Do té doby se ovšem můžeme nechat okouzleně provázet po rušných thébských tržištích, odpočívat u jezírka v královském paláci, cestovat válečnými vozy žhavou pouští, plížit se rákosinami kolem Nilu nebo procházet za noci temnými uličkami Města mrtvých…

První dynastie starověkého Egypta vznikla kolem roku 3100

př. n. l. Mezi touto dobou a obdobím Nové říše (1550 př. n. l.) prošel Egypt řadou radikálních proměn. Podél Nilu vyrostla nová města, byly vystavěny pyramidy, došlo ke sjednocení Horního a Dolního Egypta a rozvinul se náboženský kult boha slunce Rea, boha Osirida a bohyně Isidy. Egypt musel čelit cizím nájezdníkům, z nichž nejsilnější byli asijští Hyksósové, kteří říši nemilosrdně vyplenili.

V roce 1479 př. n. l. faraon Tuthmose II. Egypt osvobodil a sjednotil, a celá říše stála na počátku nového a oslňujícího věku. Vládcové Egypta přesunuli své hlavní město do Théb, pyramidy byly nahrazeny skalními hrobkami ve Městě mrtvých na západním břehu Nilu a v Údolí králů se začalo budovat královské pohřebiště.

Pro lepší pochopení jsem v knize použil řecké názvy měst, např. Théby nebo Memfis namísto jejich staroegyptských

označení Veset a Mennofer. Místního názvu Sakkára užívám k označení celého komplexu pyramid v okolí Memfidy a Gízy. (Z téhož důvodu jsme také namísto staroegyptských jmen bohů, Anupev, Usirev, Eset, užili v překladu jejich starších řeckých ekvivalentů, Anubis, Osiris, Isis, pozn.

red.). Použil jsem rovněž zkrácené verze jména královny Hatšepsut a ve svém románu ji nazývám Hatusu. V roce 1479

př. n. l. zemřel Tuthmose II. a po krátkém období zmatků získala egyptský trůn Hatusu, která si své postavení udržela po dalších dvaadvacet let. Během její vlády se Egypt stal politickou velmocí a nejbohatším státem světa.

Za jejího panování se vyvíjelo rovněž egyptské náboženství, zvláště kult boha Osirida, kterého zavraždil jeho bratr Set a oživila milující manželka Isis. Ta také Osiridovi porodila syna Hora. Na pozadí uctívání slunce a z rituálů spojených s příběhem Osirida a dalších bohů je patrná snaha Egypťanů sjednotit do jisté míry náboženské obřady.

Egypťané hluboce uctívali všechny živé bytosti. Zvířata, rostliny, potoky a řeky byly pokládány za posvátné, a faraon, vládce všeho, byl uctíván jako ztělesnění vůle bohů.

Kolem roku 1479 př. n. l. se bohatství egyptské civilizace odráželo nejen v náboženských rituálech, ale i v architektuře, oblékání, vzdělanosti, vysoké životní úrovni a pohodlném životním stylu. Na vrcholu společenského žebříčku stáli vojáci, kněží a písaři. Zjemnělá kultura používala pro označení osob a institucí metaforických opisů. Například

faraon byl nazýván „Zlatým sokolem“, pokladnice „Domem stříbra“, válečný čas „Obdobím hyeny“, královský palác pak byl „Domem milionu let“. Navzdory vysoké a oslnivé kultuře egyptské společnosti dokázali být egyptští politici doma i v zahraničí nečekaně tvrdí a nelítostní a královský trůn byl vždy ohniskem intrik, žárlivosti a tvrdého soupeření. Na této politické scéně se v roce 1479 př. n. l. objevila mladá Hatusu.

Během roku 1478 př. n. l. překvapila tato mladá panovnice domácí i zahraniční odpůrce svou silou, porazila Mitánii, království na severu, a doma se zbavila svých politických oponentů vedených velkým vezírem Rahimerem.

Tato pozoruhodná mladá žena nalezla oporu ve lstivém a prohnaném Senenmutovi, svém milenci a prvním ministrovi říše. Díky svému odhodlání dosáhla toho, že ji všechny složky společnosti uznaly za svrchovanou vládkyni Egypta.

V době nepokojů a válek se moc faraona opírala o armádu. Ukrutnost hyksóských kmenů, které okupovaly a sužovaly sever říše, se navždy zapsala do egyptské kultury a lidového umění. Názvem „Hyksósové“ byly označovány kmeny asijských nájezdníků, které drancovaly velká města na Nilu a podrobily si jižní Egypt. Hlavní vojenskou silou hyksóské armády byly oddíly válečných vozů, které byly mnohem těžší než egyptské a měly na armádu egyptských lehkooděnců stejný účinek, jaký by měl tank na vojáky v první světové válce. Egypt však dokázal ve svém středu nalézt zachránce, kterým byl faraon Ahmose, dědeček

královny Hatusu. Ten zreorganizoval egyptskou armádu, nechal vyrobit rychlejší a pohyblivější typ válečných vozů, rozdělil pěchotu i jízdu do organizovaných pluků, které nesly jména egyptských bohů, zvířat či ptáků. Ahmose zlomil nadvládu Hyksósů, kteří se stali jen zlou vzpomínkou v egyptské historii. Moc jeho nové armády však zůstala zachována.

žádný z faraonů si nedovolil opomíjet zájmy armády, a tak Hatusu, stejně jako její předchůdci, spoléhala na podporu pluků, které chránily oblasti kolem Nilu a jejichž

posádky byly rozmístěny v pevnostech od nilské Delty až po třetí katarakt. Ctižádostiví důstojníci však byli připraveni kdykoli vyzkoušet, jak pevná je královská moc, a to i v dobách největšího rozkvětu říše.

Paul Doherty

SET: Jeden z nejnebezpečnějších a nejstarších bohů Egypta

Třetí den druhého měsíce Období růstu se chýlil ke konci.

Město se nořilo do nezvyklého ticha. Thébané zůstali většinou v přítmí svých příbytků a snažili se modlitbami a zaklínadly odvrátit smůlu a neštěstí. Pro vládu egyptské říše měl tento den zůstat navěky poznamenán neblahými znameními, neboť zlovolný a podlý bůh Set s rudou kšticí zaútočil na ochránce Reovy bárky, na boha vzduchu a dárce života jménem Šov.

Nádvoří velkých chrámů zela prázdnotou a málokterému z trhovců se podařilo uzavřít obchod, který by za něco stál.

Když zapadající slunce zbarvilo doruda hory nad Městem mrtvých na západním břehu Nilu, všichni si vydechli úlevou.

Obyvatelé přinášeli oběti bohům. Někteří dokonce vyšli do ulic, aby pozorovali, jak poslední paprsky slunečního kotouče tančí blyštivými odlesky na elektronových pláštích obelisků vztyčených před branami chrámů k větší slávě bohů.

Den končil a s ním i nepřátelství úkladného rudovlasého

boha války. Set teď opustí Černou zemi, jíž Nil zúrodňuje svými záplavami, a odejde do samotného srdce Rudé země, hrozivé pouště, která se táhne na východ a západ od Théb, a tam se připojí k zástupům svých válečných démonů. Rudá země je místem spalujícího žáru a holých rozeklaných skalisek, kde žijí jen lvi, panteři, chocholaté hyeny a zabiječi duší.

V takovýto den cítili všichni, jak se děsivá atmosféra Rudé země vkrádá do ulic, a zhluboka si oddechli, když

konečně nastala noc a bůh Re započal svoji pouť zásvětím.

Avšak den ještě úplně neskončil a neblahá Setova vláda s sebou stále ještě mohla přinést řadu temných skutků, snad i vražd. Set, který úkladně zabil nevlastního bratra Osirida a neustále se potýkal se synovcem, bohem Horem, se i po setmění plížil křivolakými uličkami i širokými dlážděnými třídami faraonova Velkého města. Stáhl se sice do stínů, ale číhal jako liška na lovu a čenichal jako hladová krysa, aby lapil lidské duše do osidel svých plánů a donutil je pozvednout dýku nebo obušek proti svým bližním.

Ve vnitřním okrsku Setova chrámu, na posvěceném místě vyhrazeném pouze kněžím, stála kaple vystavěná z červených cihel. Byla to soukromá zádušní svatyně postavená na památku Nachtu-aa, mocných válečníků faraonova vojska, hrdinů z Veliké války, kteří zasadili rozhodující úder Hyksósům. Hyksósové, krutí nájezdníci, přinesli do Horního i Dolního Egypta neblahé Období hyeny. Přezdívali si „bič

boží“ a valili se do Černé země ze severu, ze svého sídelního města Avaridy. Tehdy vládl Egyptu faraon Ahmose, děd současné vládkyně Hatusu, a po mnoha těžkých bojích divoké Hyksósy porazil. Vedl své vojsko k severu a s pomocí bohů nájezdníky z Černé země vyhnal a rozprášil. Někteří nalezli smrt v žáru divoké Sinajské pouště, jiní se dostali až za Zelené pláně a zbytek uprchl na západ do Země zapomenutí či na jih do oblastí za třetím kataraktem.

Porážka Hyksósů se odehrála před mnoha lety, avšak statečnost faraonových mužů neměla být nikdy zapomenuta.

Zejména odvaha Setova pluku měla být navždy uchována v paměti egyptského lidu. Set byl sice krutým, k lidem nepřátelským bohem, ale přesto jej faraon i jeho poddaní nábožně uctívali. A tak bylo jen logické, že faraonovi pomohl ke konečnému vítězství právě válečný pluk bojující pod Setovou korouhví. Skupina deseti mladých důstojníků přezdívaných Nachtu-aa, Chlapci silných paží neboli Panteři z jihu, projevila takovou statečnost a divokou odvahu, že si vysloužila přízvisko Setovi zabijáci.

To vše se událo před mnoha lety. Ahmose, děd božské Hatusu, již dávno odešel za Daleký obzor, následován královniným otcem a poté i jejím nevlastním bratrem. Božská Hatusu sotva překročila věk dvaceti let, ale přesto projevovala mimořádnou moudrost a odvahu zkušené válečnice. Ozdobila svou vznešenou hlavu korunami Horního i Dolního Egypta, přes ramena si přehodila posvátný plášť nenes a její něžné

ruce ošetřované nejjemnějšími mastmi se chopily symbolů královské moci, žezla a důtek.

Od války s Hyksósy uplynulo téměř třicet let a mnohé se změnilo, avšak na odvážné skutky Panterů z jihu, Setových zabijáků, se vzpomíná dodnes. Balet, jeden z Panterů a vysloužilý generál Setova pluku, klečel na podušce v klášterní svatyni a upíral zrak ke zdobené schránce, ve které kněží uchovávali sochu boha, pod jehož korouhví kdysi válčil.

Přicházel do chrámu uctít svého patrona a zavzpomínat na staré časy. Všude kolem vyvstávala minulost. Rudá kaple, připomínající barvou Setovu kštici, byla postavena z červených cihel, zvláště vypálených pro tento účel. Spodní dříky a hlavice sloupů z rudého porfyru zdobily rytiny granátových jablíček s šarlatovými listy, mezi nimiž byly roztroušeny drobné valouny zlata. Podlaha z pískovcových desek se odrážela od jasné modři stropu, na němž zářilo rudé slunce a purpurové hvězdy. Okny, umístěnými vysoko ve zdech, padalo do prostorné svatyně světlo. Balet zde znal nazpaměť každou píď. Na konci svatyně, za výklenkem s božskou sochou, visely trofeje, štíty a meče, kožené kyrysy, helmy a chrániče stehen, které on a jeho spolubojovníci darovali svému bohu. Zbroj zde byla tak, jak ji svlékli po bitvě, špinavá, potřísněná krví a zašlá. Balet přimhouřil oči a chvíli hledal pohledem… Ach ano, tady je t o.

Jeho vlastní štít, široká dýka a nad nimi helma. Kolik let už od té doby uplynulo? Nejméně pětadvacet. A přece, jako dnes si

vzpomínal na tu noc, kdy na něm spočinula sláva a kdy se bohové zastavili na své pouti, aby mu požehnali.

Pozvedl k obličeji prsty sepjaté v gestu modlitby, úcty a pokory. Zlehka ho ovanul zápach natronu, jehož roztokem si očistil ruce, než vstoupil do svatyně, a nasládlá vůně parfému, který si nakapal na obě zápěstí. Balet již překročil padesátku.

Byl bohatý a obtloustlý, neboť s oblibou holdoval vybranému masu a drahým vínům dovezeným z cizích zemí. Avšak oné osudové noci před mnoha lety, která se dodnes nazývala Nocí Panterů, bylo jeho tělo štíhlé a svalnaté. Tehdy odhodlaně a dychtivě toužil přinést Egyptu slávu a zasloužit si úsměv velkého faraona.

Faraon Ahmose tehdy nechal povolat do svého stanu deset vojáků: Baleta, jeho sedm druhů, velitele Karnaka a Nebamuma, Karnakova sluhu. Faraon, děd božské Hatusu, seděl na královském cestovním křesle z kůže, zbroj měl navršenou na vysoké hromadě před sebou a jeho oblíbení váleční koně se pásli před stanem. Promluvil k příchozím: „Jak víte, severně od našeho tábora se prostírá ležení Hyksósů. V jeho středu stojí stan a v něm přebývá velká kněžka Meretseger, vtělení bohyně se hlavou škorpiona.“

Velkému faraonovi se do hlasu vkrádal strach. „Moji zvědové tvrdí, že Meretseger koná krvavé oběti a svolává všechny démony z města Avaris, aby se postavili po bok jejím vojákům a porazili nás.“

Balet, tehdy sotva pětadvacetiletý, pozorně naslouchal.

Přes své mládí již získal značné válečnické zkušenosti, a dokonce byl za osobní statečnost odměněn dvěma královskými řády: zlatou včelou a stříbrným orlem. Boje se nebál, ale čarodějnictví a magie, to bylo něco jiného. A jak faraon hovořil, uvědomoval si Balet, jakou hrůzu může Meretseger, zplozenkyně pekel, vnést do řad egyptského vojska.

„Až se naše armády utkají,“ pokračoval faraon, „vyjede Meretseger na velkém válečném voze taženém koňským spřežením. Postroje a koňské houně budou nasáklé krví egyptských zajatců a za vozem budou smýkáni další Egypťané, které obětuje před bitvou.“

Balet pohlédl úkosem na svého velitele. Karnak, tvrdý, podsaditý muž zrozený pro válku, byl hluboce zaujat faraonovým vyprávěním. Kouzla, amulety ani krvavé oběti na něj valný dojem neudělaly, uvědomoval si však, jaký vliv by taková scéna mohla mít na morálku egyptského vojska.

Karnak zvedl ruce a lehce sklonil hlavu: „Hyksósové mají tedy v úmyslu vyděsit naše duše, než napadnou těla, že, vznešený vládce?“

„Přesně tak.“

Faraon se otočil a letmo přejel prsty po válečné koruně postavené na zvláštní poličce. „Naši vojáci nic takového nečekají. Jestliže zakolísám nebo udělám chybu, až

Meretseger přinese své oběti, nechť nám bohové pomáhají…“

Karnak zapomněl na dvorský protokol a skočil faraonovi do řeči: „Může se stát ještě něco horšího. Naši zvědové přinášejí zprávy o blížících se písečných bouřích. Pokud se jedna strhne v den bitvy a slunce zmizí z oblohy nebo bude zastíněno písečnými mračny…“

„…budou naši vojáci k Meretseger prosebně spínat ruce,“

dokončil za něho faraon. „Ale vy, moji válečníci, moji Nachtu-aa, mí Panteři, vy, které jsem vždy choval hluboko ve svém srdci –“ faraon složil dlaně na prsou „– vy jste schopni odvrátit od Egypta toto zlo a přinést svému panovníkovi slávu.“ Ahmose se rozhlédl po stanu, hlídaném Statečnými, elitním oddílem, pověřeným střežením egyptského vládce.

Svou práci konali bezchybně, aby se nikdo nemohl nepozorovaně přiblížit, zatímco velký faraon hovořil s muži Setova pluku.

„Zde je vaše korouhev,“ ukázal faraon na zem, kde ležela standarta zobrazující rudovlasou hlavu krutého boha s tváří zakrytou psí maskou. „Set vás bude doprovázet. Jeho stín půjde před vámi jako démon smrti a tmavými křídly zatemní mysl a srdce našich nepřátel.“

Balet padl na kolena a sotva dýchal napětím a zvědavostí, kam je veliký faraon vyšle.

„Zítra v noci,“ pokračoval vládce Obojího Egypta, „bude měsíc skryt za mraky. Vydáte se do tábora Hyksósů, zabijete kněžku Meretseger a přinesete mi její hlavu i deset pohárů jejího škorpioního božstva, které při svých obětech plní krví.“

„Zabít Meretseger!“ vykřikl Karnak. „Přinést její hlavu?

A poháry štíří bohyně?“

Balet zalapal pod dechu a zkameněl. O těch tajemných pohárech už slyšel. Byly vyrobeny z čistého zlata a na každém z nich se skvěl stříbrný škorpion s rubínovýma očima. Říkalo se, že všechny stojí vyrovnány vedle sebe na zlatém podnose.

Vzpomínky byly tak jasné, až se zdálo neuvěřitelné, kolik času už od oné noci uběhlo. Balet se na chvíli vytrhl ze zadumání a zahleděl se na kamennou římsu vedle svatostánku. Vstal, uklonil se směrem k soše a přešel k římse.

V malých výklencích vysoko na stěnách svatyně mrkaly olejové alabastrové lampy a Balet si v jejich bledém světle znovu prohlížel třpytivý poklad.

„Není to žádná svatokrádež,“ zašeptal a dotkl se zlatého podnosu. Dnes na něm stály již tři poháry. Pozvedl jeden k očím. Byl masivní, bez ouška, poněkud těžký do ruky, měřil asi devět palců do výšky, pět do šířky a ke dnu se zužoval.

Stříbrní škorpioni tiše zářili s jedovatými ocasy připravenými k úderu. Řeřavý lesk rubínů dodával nebezpečnému hmyzu živoucí vzhled. Balet vrátil pohár zpět. Až zemře, přidají jeho pohár k těmto třem.

Vrátil se k poduškám a poklekl proklínaje bolest v pravém koleni. Zamyšleně pohlédl k Setově soše, před níž stály obětní koše s ovocem, podnosy plné jídla a džbánky vína. Té osudné

noci, na niž vzpomínal, pro ně nebyly připraveny žádné květiny, žádné čerstvé ovoce, žádné silné víno…

Když Karnak a jeho druhové nahlédli do vznešené panovnické mysli, byli odhodláni splnit zadaný úkol za každou cenu. Na nebezpečný podnik se dobře připravili.

Natřeli si těla olejem, zbraně pokryli prachem, aby je jejich odlesky neprozradily v noční tmě. Následující noci vyvedl Karnak svých devět druhů z egyptského ležení. Plížili se tmou k táboru nepřátel rychle a neslyšně se jako lovící panteři.

Cestou několikrát narazili na hyksóské zvědy a později i na stráže. Rychle a bez jediného zvuku je zabili a pokračovali dál. Karnak byl každým coulem skvělý voják a zdálo se, že nebezpečí vycítí dávno předtím, než se skutečně objeví. Jeho muži věřili, že mu požehnal samotný Set a dotkl se jej svou děsivou božskou rukou. Karnak byl zrozen k zabíjení a byl to jediný muž, kterého se Balet skutečně bál.

Vystoupili na malý pahorek poblíž hyksóského tábora.

Drželi se v těsném hloučku, jako smečka na lovu, a pozorovali nepřátelské ohně. Karnak přidřepl a jako větřící šelma zkoumavě obhlížel ležení, aby našel místo, kudy do něho nejsnáze proniknou. Chladný větřík k nim přinášel zvuky hýřivého veselí, které občas proťal nelidský skřek.

„Hyksósové se baví mučením zajatců,“ zašeptal Karnak.

Otočil ke svým společníkům tvář pomazanou popelem.

„Nenechte se chytit živí. Muži ze Setova pluku nesmějí být

přibiti na kůl a neseni před hyksóským vojskem jako trofeje.

Pokud bude někdo z vás zraněn a nebude moci pokračovat v cestě, musíte mu podříznout hrdlo. Bude to akt milosrdenství. Až pronikneme do Meretsegeřina stanu, pochopí kněžka okamžitě, že jsme ji přišli zabít a bude se bránit. Nesmíte se jí zaleknout, je ohyzdná a odporná.

Jestliže se náš záměr nezdaří, bojujte do posledního dechu!

Od Hyksósů se nedočkáte žádného slitování. Jsou mistry v zabíjení. Pohřbí vás zaživa do horkého písku nebo vás pomažou medem a přitlučou kolíky za ruce a nohy doprostřed Rudé země.“ Rozhlédl se po ostatních. „Pamatujte si, nesmíte se nechat zajmout!“

Všichni kývli na souhlas. Zprávy o krutostech Hyksósů se šířily po celém Horním Egyptě. Vyprávělo se o mužích obětovaných na oltářích hyksóských bohů, o dětech zabíjených bez sebemenšího slitování, o ženách nejprve znásilněných a zbitých a potom nemilosrdně vhozených se svázanýma rukama a nohama do Nilu, kde se staly potravou krokodýlů. Nebylo třeba dodávat nic dalšího. Karnak tiše naslouchal, tu a tam naklonil hlavu a čekal, kdy zvuky nočního ruchu utichnou a tábor se ponoří do spánku.

O vojenské síle Hyksósů přinášeli egyptští zvědové zneklidňující zprávy. Z Avaridy vyrazilo mnoho oddílů nepřátelské pěchoty. Ale to, čeho se všichni obávali nejvíce, byly těžké válečné vozy, pod jejichž koly se třásla země.

Hyksósové si byli jisti vítězstvím. Proč také ne? Cožpak se

jim až dosud nedařilo porážet jednu egyptskou armádu za druhou? Byli tak nestoudní, že žádali faraona, aby zklidnil řev hrochů v nilských sítinách kolem Théb, protože prý ruší hyksóského prince ze spánku. Vyhrožovali dokonce, že pokud faraon nesjedná nápravu, ujme se princ celé záležitosti sám.

Faraon Ahmose neměl na vybranou. Musel bojovat. Byl silný a odhodlaný a věřil, že Hyksósové jsou přespříliš sebevědomí.

Svůj válečný úspěch opírali o sílu námezdních žoldáků, pouštních tuláků, banditů, pirátů a trosečníků, které posbírali v poušti i na mořském pobřeží. Ahmose však tajně vycvičil početnou armádu a rozdělil ji do pluků a oddílů. Vybudoval novou válečnou jízdu, jejíž vozy byly mnohem lehčí a pohyblivější než těžké a neohrabané vozy protivníků. Ale nepřítel měl dvě velké výhody: svou příslovečnou nelítostnou krutost a mocnou čarodějku Meretseger.

„Dobře se nají, napijí a pak usnou jako prasata,“ zašeptal Karnak ke svým druhům.

Panteři však čekali dlouho. Hodiny se táhly jako celá věčnost. Zpocená těla jim bičoval chladný pouštní vítr, který se každou noc zdvihal na západě, paže jim zdřevěněly, hrdla vyschla, ústa rozpraskala a naplnila se prachem. Konečně začaly v hloubce pod nimi dohasínat ohně a tábor postupně utichal. Karnak otevřel vak, který nesl s sebou, a vyndal malé nádobky s líčidly a barevné pruhy látky. Ostatní zprvu nechápali, co má v úmyslu.

„Musíme se dostat do tábora,“ vysvětloval. Pak z vaku

vytáhl i kus provazu a poručil svému sluhovi, Nebamumovi, aby se otočil.

„Budeme snad předstírat, že jsme Hyksósové? Máme se natřít jejich válečnými barvami?“ zeptal se Balet Karnaka.

„Ano, můj bystrý egyptský sokole. Viděli jste tábor, stráže jsou nepozorné a nedbalé. Uděláme ze sebe tlupu žoldáků, která se vrací se zajatcem.“

„Ale co když budou chtít heslo?“

„Buď bez starosti, o všechno jsem se postaral.“

Karnak poklepal Nebamumovi na rameno: „Připraven?“

Nebamum byl hubený a šlachovitý mladík, nejmladší z celé skupiny. Zašklebil se na souhlas a kývl. Než opustili egyptský tábor, vysvětlil mu jeho pán, do čeho se pouštějí a co se od něho čeká. Teď se Karnak rozpřáhl a udeřil sluhu hřbetem ruky přes tvář a ústa. I v šeru bylo vidět, jak prudká rána rozrazila Nebamumovi spodní ret, až se z něj vyřinul pramínek krve.

„Promiň,“ zašeptal Karnak a špičkou dýky rozřízl sluhovi kůži na rameni, aby scéna vypadala ještě krvavěji, a tím i věrohodněji. Nebamum jenom bolestně mrkl, ale nevydal ani hlásku. „Od této chvíle jsme skupina hyksóských vojáků,“

nařizoval Karnak. „Mlčte a za žádnou cenu nemluvte. Umím trochu jejich řeč a všechno zařídím. Krom toho, stráže jsou unavené a zpola opilé vínem a pivem.“

Karnak navlékl Nebamumovi na krk smyčku provazu jako psovi a dal znamení k odchodu. Jako divoké zvíře se

instinktivně pustil nejvhodnější cestou k táboru. Ostatní opustili úkryt a následovali jej. Balet měl pocit, že se vše odehrává ve snu. Jediné, co si uvědomoval jasně, byla tvrdá kamenitá půda pod nohama, tlumené kletby druhů, přibližující se světla ležení a pronikavý zápach. Postupovali jednou z vyšlapaných stezek. Cestou je čekalo několik příkladů hyksóské ukrutnosti: nejprve minuli mrtvá těla naražená na špičatých kůlech. Potom si všimli oběšenců, kteří se ve větvích palem komíhali jako černé pytle. Všechno to byli egyptští zajatci.

Balet sevřel své zbraně pevněji. Z válečných vozů a kár vytvořili Hyksósové na okraji tábora jakousi obrannou linii.

Mezi vozy viděli ve světle pochodní skupinku vojáků. Když

přišli blíž, spatřili nahou ženu klečící v prachu. Jeden z Hyksósů jí držel na krku nůž a nutil ji, aby pro pobavení přihlížejících vzala do úst jeho obnažený úd. Ve své oplzlé zábavě neustali, ani když kolem procházel Karnak táhnoucí svého zajatce. Balet na tuhle scénu nikdy nedokázal zapomenout. Hyksósům padaly vlasy až na ramena, obličeje měli pomalované válečnou barvou a jejich výzbroj byla směsicí nejrůznějších zbraní, které sebrali mrtvým protivníkům nebo získali při drancování měst a přístavů.

Klečící dívka byla Egypťanka a nebylo jí víc než patnáct let.

Hyksóský důstojník před ní stál s vykasanou suknicí a s údem ztopořeným proti jejímu obličeji. Jeden z hlídkujících vojáků cosi zavolal směrem ke skupince. Karnak něco hrdelním

hlasem odpověděl a voják se zachechtal.

Zanořili se do ležení. Kolem se mísil zápach latrín s vůněmi těžkých parfémů a pachem jídla. Vojáci leželi všude, někteří v uspořádaných skupinkách, jiní roztažení na zemi tam, kde padli a usnuli, s vinnými měchy na dosah. Zastavili se, aby uhnuli rachotícímu válečnému vozu, který projížděl kolem. K zadní oji byli přivázáni dva zajatci, slabí a potlučení tak, že ani nenaříkali, když je vůz usmýkával k smrti. Té noci viděli ještě další zvěrstva, kuchyňské kotle naplněné až po okraj usekanými hlavami. Zajatce přivázaného za krk ke kůlu, tak aby se pomalu dusil. Z hrdla se mu dralo děsivé chrčení.

Tu a tam stály přístřešky a stany důstojníků a šlechticů.

Bylo to k neuvěření, ale zatím prošli bez povšimnutí.

Kráčeli stále hlouběji. Karnak se nemýlil. Hyksósové je považovali za vlastní vojáky, kteří vedou zajatce. Dostali se až k přenosnému obvodovému plotu. Zde již viděli víc důstojníků a tábor byl lépe organizován. Většina vojáků spala.

Jen jedna z procházejících stráží je zastavila se vztyčenou rukou a na něco se ptala. Karnak odpověděl a voják je nechal jít dál. Balet zaslechl, že padlo jméno Meretseger. Karnak předstíral, že zajatce vedou přímo ke kněžce.

Konečně se dostali až do samého středu tábora. Stany nejvyšší šlechty a prince byly postaveny do kruhu, tak jak to před tím viděli ze svého stanoviště na pahorku. Prostranství osvětlovaly pochodně ze smůly a asfaltu přivázané k vysokým sloupům a plameny živě plápolaly ve větru.

Procházelo zde více stráží, některé dokonce ve slavnostní zbroji. Napravo stál přístřešek hyksóského prince, nalevo podivný stan, s plachtovím přivázaným ke kůlům tak, aby připomínal chrám. Před stanem byl připraven veliký vůz s dřevěným oltářem a pochodně ozařovaly krvavé cákance na jeho stěnách. Tady konala Meretseger své oběti. Karnak se zastavil a Balet mimoděk pohlédl pod nohy. Země se bořila a byla měkká nasáklou krví, která sem stekla z obětního oltáře.

Kolem občas přešel důstojník v drahocenném oděvu, s opaskem a pochvou zdobenými drahými kameny, které mrkaly ve světle pochodní. Balet byl přesvědčen, že té noci je museli provázet bohové, neboť je nikdo nezastavil ani si jich nevšiml.

Karnak smýkl Nebamumem před sebou a zamířil přímo k chrámovému stanu. Odhrnul plachtu a ostatní jej následovali. Uvnitř seděl na bobku strážný. Jakmile vkročili dovnitř, muž vyskočil. Karnak zaútočil rychlostí kobry a obratně mu zanořil nůž hluboko do hrdla. Pak jej chytil za ramena a opatrně uložil na zem. Jiný z Egypťanů zacpal umírajícímu ústa rukou, aby ztišil smrtelný chropot.

Kněžka Meretseger ležela na vysoké hromadě podušek na vzdálenější straně. Balet si ještě dnes vybavoval sluncem opálený obličej, vrásky kolem očí a úst, šedé vlasy, které jí ve zcuchaných pletencích padaly na ramena. ženiny oči byly strašlivé. Byly to temné tůně plné nenávisti a zloby. Zdálo se,

že jí kolem úzkých bezkrevných rtů pohrává lehký úsměv.

„Buďte vítáni,“ kývla hlavou na pozdrav. „Věděla jsem, že dnes v noci zemřu. Tak to bylo předpovězeno. Ale mám-li zemřít, nechť je to v dobré společnosti a nechť neodejdu sama. Vy, pouštní krysy, zemřete spolu se mnou.“

Zvedla válečný roh, aby na něj zatroubila. Karnak byl však rychlejší. Odstrčil Nebamuma a skočil směrem k čarodějnici. Ta po něm hodila rohem, ale Karnak včas uhnul, ustoupil, uchopil oběma rukama svůj meč a jedinou ranou přeťal kněžce krk. Hlava odletěla a odkutálela se do kouta. Tělo dál vzpřímeně sedělo a z krku stříkala krev jako z fontány. Bez ohledu na nebezpečí jednal Karnak chladnokrevně dál a udílel rozkazy. Odkopl zkrvavený trup, popadl hlavu za vlasy a vhodil ji do koženého vaku.

Ve stínu za polštáři stály na stole škorpioní poháry.

Karnak popadl tác jako otrok uklízející po hostině, shrnul poháry do vaku mokvajícího krví a tác vstrčil za nimi.

Zvenku se ozval hluk. Karnak naznačil svým druhům, aby se rozmístili po obou stranách vchodu. Do stanu vstoupili dva vojáci. Balet a ostatní se na ně vrhli a po krátkém tichém boji se ozvalo zařinčení meče a dýky a tlumené žuchnutí těl.

Mrtvoly odtáhli stranou. Karnak vzal kapající vak a otočil se ke vchodu. Jeho krví potřísněná tvář se usmívala.

„Jestli budeme stejně rychlí a tiší, jako když jsme šli sem, podaří se nám uniknout.“

Vyklouzli ze stanu, opatrně se prosmýkli osvíceným

kruhem a vydali se cestou vedoucí k východu z tábora.

Karnak cílevědomě rázoval v čele, v jedné ruce zlověstný vak, druhou položenou na jílci meče. Jednou je zastavila stráž, které se na jejich pytli něco nezdálo. Karnak ale prohodil jakýsi žert a muž je nechal projít. Dostali se téměř k vozové hradbě, když noc rozřízlo ječení trubek ohlašujících poplach.

Egypťané viděli, jak stráže chvatně uzavírají vchody do tábora trnitými zátarasy. Všude kolem se probouzeli vojáci a zmateně pobíhali sem a tam. Kolem skupinky falešných Hyksósů proběhl posel, který nesl zprávu předsunutým hlídkám.

„Nemáme na vybranou,“ křikl na své druhy Karnak.

„Musíme utíkat!“

Shlukli se těsněji a odhodlaně se rozběhli k východu, který Karnak zvolil. Hyksóská stráž, pomalá a opilá, nebyla schopna zareagovat dost rychle na poplach, a brána byla stále otevřená. Rozespalé stráže zprvu považovaly Karnakovy muže za vlastní vojáky vyburcované zvukem poplašných trub.

Jejich velitel však byl o něco bystřejší a nedůvěřivější a vytušil, že něco není v pořádku. Křikl na vojáky, aby se zformovali a vytvořili před branou linii. Zablýskly se meče a nože. Karnak, Balet a ostatní se zuřivě pustili do boje.

Balet si vybavoval krvavou scénu naprosto přesně: lesk čepelí v chabém světle, chroptění a kletby, chňapající nepřátelské ruce. Po pravém rameni mu sjela dýka. Nebamum dostal ránu do levé nohy a zhroutil se na zem. Před jistou

smrtí ho zachránila smyčka, kterou měl stále kolem krku a za niž ho Karnak odtáhl z bitevní vřavy.

Nakonec se dostali ven a kromě Nebamuma nebyl nikdo vážněji zraněn. Karnak křičel, aby utíkali, jak nejrychleji mohou. Tábor nechali brzy za sebou a obklopila je tma.

Ruch, který se jim rozléhal za zády, svědčil o tom, že celé hyksóské ležení je na nohou a vzápětí jim bude v patách.

Karnak naštěstí znal velmi dobře okolí a věděl o každé stezičce, pěšině či prohlubni. Hyksósové se do členitého terénu neodvážili vyslat potmě válečné vozy a to zachránilo Panterům život.

Balet byl přesvědčen, že prošli samotným zásvětím.

Obklopovala je hluboká pouštní tma a nablízku se ozývalo vrčení a vytí šelem přilákaných pachem krve. Tu a tam uslyšeli hluk způsobený skupinkami hyksóských zvědů.

Karnak vždy tiše zavelel, aby zůstali stát, a pak rychle a bez zbytečných průtahů prolili další krev a opatřili hyenám potravu. Utíkali, co jim síly stačily, toužebně vyhlíželi egyptské předsunuté stráže a modlili se, aby je svítání nezastihlo v otevřené poušti. To by byl jejich konec. Až na Nebamuma měli doposud všichni obrovské štěstí. Nebamum se sotva vlekl a z úst se mu co chvíli vydral přidušený sten.

Karnak utrhl ze svého oděvu kus látky a vsunul ji sluhovi mezi zuby,

„Tiše! Musíš to vydržet!“ zasyčel.

Pospíchali dál, ale zvuky pronásledovatelů se blížily.

Pomoc však již byla nadosah. Faraon jim poslal v ústrety zvědy, aby kryli jejich ústup. Konečně dorazili do tábora. Od faraona se jim dostalo uvítání, jako by byli posly samotného boha Rea. Byli nakrmeni, napojeni a osobní faraonův lékař jim prohlédl a ošetřil zranění. Novina o jejich výpravě se rozšířila po táboře jako blesk, a než vyšlo slunce, všichni je oslavovali jako hrdiny.

Faraon nechal na jejich počest nastoupit celou egyptskou armádu a oblažil je svým úsměvem. Usazen na vysokém trůně, obklopen vůní vzácných parfémů a ovíván obřími vějíři z pštrosích per, nařídil božský Ahmose, aby byla jména všech Panterů vepsána do Knihy života. Dále rozhodl, že jejich jména budou opatřena přízviskem „Přítel faraonův“

a vytesána na bránu vedoucí do Domu milionu let, jak se nazýval královský palác. Každý z hrdinů dostal vysoké vyznamenání a hlava Meretseger byla nošena po egyptském ležení spolu s podnosem a deseti poháry škorpioní bohyně za slavnostního hlaholu válečných trub.

O tři dny později svedli Egypťané s Hyksósy rozhodující bitvu. Byla krvavá a nemilosrdná a faraon Ahmose IV. v ní vybojoval konečné vítězství. Hyksóské voje byly jednou provždy rozprášeny. Egyptská armáda zajala tisíce vojáků a odvlekla je do dolů v Sinajské poušti. A když se po dalších dvou letech hyksóští princové opovážili žádat o uzavření bezpodmínečného míru ze strany Egypta, byli navždy vyhnáni za hranice říše…

Ozvalo se zaklepání na dveře. Balet se vytrhl ze snění a ze vzpomínek. Dveře se otevřely. Na prahu stál chrámový kněz Šišnak se svou manželkou Nefertou. Šišnak byl vysoký, přibližně stejně starý jako Balet. Z jeho kroku a postoje bylo vidět, že je to rovněž bývalý voják. I když se mu široká ramena pod tíhou let již lehce ohnula, působil jeho oholený obličej stále mladistvě. Mladá a drobná Neferta vedle něj vypadala spíš jako jeho dcera. Byla oblečená do elegantně nařasených šatů a na hlavě měla navoněnou paruku. Jemné panenkovské rysy se ztrácely pod silným nánosem líčidla a z temně okrového nalíčení se na slavného vysloužilce upíraly trnkové oči.

„Už jsi tady dlouho, můj pane,“ zamumlal uctivě Šišnak.

Pokynul rukou a do svatyně vešel sluha nesoucí tác, na kterém ležel chléb, plátky pečené husy a malý džbánek piva.

„Vzpomínal jsem,“ odpověděl Balet a zvedl se z polštáře.

„Na noc největšího vítězství Panterů?“ zeptal se Šišnak a upravoval si na ramenou oděv. „To bylo opravdu veliké vítězství, můj pane!“

Balet přikývl. Pozoroval sluhu, který během rozhovoru položil tác s jídlem na malý stolek za dveřmi, a tiše zmizel.

„Byl jsem tam tehdy také,“ pokračoval Šišnak. „Patřil jsem k pěchotě.“

„Ano, ano, vím.“

Balet si přál, aby kněz odešel a odvedl si svou dětsky

vyhlížející manželku. Kdykoli poslouchal řeči vysloužilců, zdálo se, že slavné bitvy proti Hyksósům se zúčastnil snad každý starý voják, a Baleta unavovalo poslouchat vzpomínky ostatních.

Kněz namířil prstem na podnos s poháry: „Rád se jich dotýkám, i když vím, že je to majetek hrdinů.“

„Ano,“ souhlasil Balet bezmyšlenkovitě. Faraonovo rozhodnutí znělo takto: Každý z hrdinů si ponechá jeden pohár a podnos zůstane majetkem egyptského vládce. Když

některý z Panterů zemře, bude jeho pohár vrácen zpět na podnos do této svatyně, kterou Ahmose nechal vybudovat jako svatostánek k uctění památné události.

„Úplný zázrak,“ vydechl obdivně Šišnak a rozhlédl se po malbách kolem sebe.

Šišnak byl ctižádostivý kněz a rád by byl nechal Nefertu se starým veteránem o samotě. Stála tiše opodál a pozorovala Baleta zpod dlouhých řas. Balet nervózně zakašlal a o krok ustoupil. O Šišnakových praktikách už něco zaslechl. Dobře věděl, že sem důstojníci ze Setova oddílu často chodí, aby se pomodlili, zavzpomínali na staré časy a přinesli svému bohu oběti tak, jak to dnes udělal i on. Šišnak za nimi přicházel doprovázen svou křehkou ženou, a když si to přáli, ponechal ji s nimi o samotě, aby poklekla vedle nich a svýma něžnýma rukama jim pomohla dojít božského uvolnění. Balet však o nic takového nestál! Ani v nejmenším nechtěl být Šišnakovi nijak zavázán. Až se bude chtít uvolnit a odpočinout si, svěří

se do péče některé z početných chrámových hetér. Šišnak si dál prohlížel zlaté poháry a čekal. Balet se k němu otočil zády a znovu poklekl na podušku.

„Máme tě ponechat o samotě, pane?“ lákal Baleta tichý, svůdný hlas půvabné Neferty.

„Ano, rád bych zůstal sám.“

Kněz i jeho manželka tedy odešli a tiše za sebou zavřeli dveře. Zbyl po nich jen obláček vůně. Balet nevšímavě přelétl pohledem přinesené jídlo. Bude si o tom muset promluvit s Karnakem. Přišel se sem modlit a poděkovat svému bohu a nepřeje si, aby ho někdo vyrušoval. A nejméně ze všech tihle dva! Vstal, znovu uspořádal polštáře tak, aby se mu lépe sedělo a zaposlouchal se do ticha, které se rozhostilo v celém chrámě. Proč sem vlastně přišel? Ano, ano, vzdát své díky velkému Setovi. Až do onoho památného vítězství byl Balet synem prostého rolníka. Ale od chvíle, kdy on a jeho druhové přinesli faraonovi Meretsegeřinu hlavu, změnil se jeho život v jeden veliký triumf, nádheru a bohatství. Panteři se stali legendou. Spočinula na nich svatost velikého faraona a kamkoli vkročili, všude je čekal obdiv a pocty. S náležitou úctou a respektem s nimi vždy jednala dokonce i sama Hatusu, ta malá mazaná potvora, která pinutila všechny své nepřátele, aby ji uctívali jako faraona. A ti z Panterů, kteří dosud žili, byli ozdobou každé důležité vojenské přehlídky, hostiny či oslavy.

Balet byl přesvědčen, že ona noc, kdy zvítězili nad

Meretseger, byla vrcholem jeho života. Už nikdy nestál tváří v tvář takovému nebezpečí a nikdy se mu nedostalo takové slávy. Cítil se tehdy, jako by se ocitl až za Dalekým obzorem a bylo mu dopřáno všech slastí a divů, které čekají na ka zemřelých na Polích blaženosti. Všechno, co ho potkalo později, se zdálo bezvýznamné. Panteři sice prokázali svou statečnost i v dalších bojích, ale zážitky z oné noci navždy přebily v Baletově mysli vše, co následovalo. Božský vladař mu udělil vznešený titul „Pravá ruka faraonova“, Balet i jeho druhové zbohatli a vedlo se jim dobře. Patřily jim rozlehlé statky na venkově a lodě, které se plavily proti proudu Nilu až

k Zeleným pláním. V Domě stříbra měli uloženo značné bohatství, za městskými hradbami se zelenala jejich úrodná pole a bělaly výstavné usedlosti. Ve Městě mrtvých pro ně nechal faraon vytesat krásnou hrobku. Balet se oženil, narodili se mu dva synové a tři dcery. A přece cítil, že v poslední době něco není v pořádku. Vždycky sem přicházel, aby si urovnal myšlenky.

Vstal, přistoupil ke stěně a prohlížel si malby, na nichž

faraonův dvorní malíř sytými barvami vyvedl obrovský triumf Panterů. Usmál se. Ti umělci! Ať jsou to básníci nebo malíři, všichni si přizpůsobí a přetvoří skutečnost podle vlastní chuti.

Dramatické scény zachycovaly Karnaka i jeho druhy oblečené do zlatem a stříbrem vykládané zbroje a obuté do elegantních válečných bot. Dokonce je doprovázely válečné vozy! Jako už

tolikrát před tím, sledoval Balet v jednotlivých obrazech

posloupnost celého příběhu. Tady zabil Karnak Meretseger, vyobrazenou jako skutečnou nestvůru či krvežíznivého démona z Temných síní zásvětí. A zde se hrdinové vracejí zpět do egyptského tábora. Nikoli ve spěchu a strachu, jak tomu bylo ve skutečnosti, ale pomalu, obezřetně se štíty sraženými k sobě a s kopími připravenými k útoku.

Balet zaslechl otevírání a zavírání dveří, ale neobrátil se.

Zavřel oči a tiše si přál, aby to nebyl Šišnak ani jeho žena.

A vskutku, nebyl to ani jeden z nich. Kdyby se otočil, spatřil by děsivou postavu oblečenou do rudého roucha s kápí na hlavě a Setovou psí maskou na obličeji. V jedné ruce držela dýku, v druhé válečný kyj a v měkkých sandálech se tiše blížila k Baletovi. Přízrak kráčel tak tiše, že když se Balet konečně pohnul, stál mu již těsně za zády…

Smrt Ipumera, písaře z Domu války, mohla popsat a dosvědčit řada svědků. Ipumer bydlel v pěkném cihlovém domku blízko Trhu vůní u Lamny, stárnoucí vdovy po vojákovi, která se živila výrobou líčidel, krášlicích prostředků a vonných mastí.

Když Lamnu vzbudilo bušení na vrata, bylo do svítání ještě daleko. Lamna otevřela oči a zavzdychala. Otočila se na záda, opřela si hlavu o opěrku a zadívala se na cedrové stropní trámy. Byla zámožná, ale přesto přijala Ipumera na byt: jednak proto, že jí ho doporučili, a pak proto, že jí ho bylo líto. Ne, to nebylo úplně přesné. Lamnin baculatý obličej se roztáhl k úsměvu a ruce jí vklouzly mezi tučná nahá stehna.

Ipumer byl pohledný mladík a ona tak trochu doufala, že jednoho dne… snad… by mohli společně vypít sklenku šardenského vína v květinovém altánku nebo si zalaškovat v zahradě.

Bušení se ozvalo znovu. Lamna zavřela oči a znovu vzdychla. Všichni sloužící spali ve vzdálené části domu a starý domovník byl hluchý jako poleno. Odhrnula lněná prostěradla a lehké závěsy, které jí visely okolo lůžka jako ochrana proti hmyzu. Vstrčila nohy do obyčejných rákosových sandálů a z kolíku na stěně sundala plášť.

Přehodila si jej přes sebe a pečlivě zavázala pás. Pak se chvatně posadila k toaletnímu stolku vedle postele, lehce si navoněla krk a na hlavu si nasadila svou nejlepší paruku napuštěnou drahým olejem. Neměla čas na líčení ani na zdobení šperky, ale jestli si dá pozor a bude stát ve stínu, Ipumer si vrásek a rýh v obličeji určitě nepovšimne.

Příchozí zabušil znovu. Lamna zapálila olejovou lampu a v naleštěném bronzovém plátu, který jí sloužil jako zrcadlo, chvatně zkontrolovala, zda je dostatečně půvabná. Musí dbát na svou pověst. Tohle je její čtvrť a ona si nemůže dovolit pošramotit své dobré jméno tím, že by se v tak pozdní hodinu objevila na ulici nedbale oblečená a zavdala tak příčinu k zlovolným pomluvám.

Popadla lampu, sebrala z truhlice svazek klíčů a vydala se po schodech z ložnice dolů. Malou vstupní halu tlumeně osvětlovaly alabastrové lampy, jejichž bronzová stínítka měla

zabránit požáru. Když se bouchání ozvalo znovu, potlačila Lamna rostoucí podráždění a zhluboka se nadechla.

„Kdo je to?“ zeptala se, i když dobře věděla, kdo stojí na ulici.

„To jsem já, paní.“

Lamna se podívala ven škvírou mezi prkny.

„Co se děje?“ vyptávala se dál.

„Paní, otevři, prosím. Je mi špatně.“

Lamna postavila lampu na malý stolek vedle vrat a odemkla dveře. Při prvním pohledu na Ipumera se všechny myšlenky na laškování rázem rozplynuly. Mladík se opíral o veřeje, jednou rukou se držel za žaludek, z koutku úst mu kapaly sliny a oděv měl potřísněný zvratky. Jindy pohledný obličej byl sinalý a pod očima se černaly vpadlé kruhy.

Oholenou hlavu i jemný opálený obličej pokrývaly kapky potu.

„Je mi zle, paní.“

Klopýtl směrem k ní a Lamna jej zachytila za paži. Kolem Ipumera se šířil zvláštní zápach. Kdykoli Lamna později líčila tuto scénu sousedům, vždy si jej znovu vybavila.

„Ano, ano,“ ujišťovala je. „Okamžitě jsem věděla, že se děje něco zlého. Nebylo to jenom v tom, jak vypadal. Opilé mladíky už jsem viděla mnohokrát a můj nebožtík manžel se také občas rád podíval džbánku na dno, ale tohle bylo něco jiného. Ipumer tak zvláštně zapáchal.“

„Jak?“ následovala neodvratná otázka.

„Hořkosladce. Připomínalo to zápach, který je cítit v místnostech balzamovačů.“

Lamna podpírala písaře do schodů. Jeho pokoj byl blízko její ložnice.

„Budiž mi bohové milostivi!“ mumlal písař. „Je mi hrozně špatně. Asi budu zvracet.“

Lamna jej pobídla k rychlejšímu kroku. Tohle už se stalo i dřív. Moc dobře si pamatovala, jak pozvracel podlahu žlučí a temně zelenou zapáchající tekutinou. Byla třeba spousta vody, popela a trpělivého drhnutí, aby skvrny a zápach zmizely.

„Musíš navštívit lékaře,“ naléhala a postrkovala mladíka do pokoje. Chtěla mu pomoci na úzké lůžko, ale odmítl.

„Sednu si do křesla.“

Pomohla mu tedy přes pokoj do křesla, nejcennějšího kusu nábytku, který zde měla. Bylo opatřeno koženým čalouněným sedadlem a koženým opěradlem. Kdysi patřilo jejímu muži. Ipumer ztěžka dosedl. Lamna chvatně pobíhala kolem a zapalovala lampy. Písař vypadal opravdu zbědovaně.

Cestou ztratil jeden sandál a šaty, které měl při odchodu z domova zářivě bílé a pečlivě nařasené, byly teď samá skvrna od zvratků a hlíny a odporně zapáchaly. Lamna vyběhla z pokoje, za chvíli se vrátila s miskou a položila ji Ipumerovi k nohám.

„Chceš přinést něco k jídlu nebo k pití?“ zeptala se.

Ipumer zavrtěl hlavou, otevřel naprázdno ústa a zase je

zavřel. Předklonil se a začal hlasitě zvracet do misky. Potom zvrátil hlavu a nevidoucíma očima zíral do stropu. Lamna stála u dveří a snažila se nevnímat jedovatý pach.

„Kde jsi byl, Ipumere? Tohle není poprvé, co se ti něco takového přihodilo. Mám zavolat lékaře Intefa?“ naléhala úzkostně.

Mladík zavrtěl hlavou. „Nechci. Brzy mi bude lépe.“

Předklonil se a znovu zvracel. Lamna nalila ze džbánku vodu do poháru a postavila jej Ipumerovi na dosah.

V obavách mladíka pozorovala. Za poslední měsíc jej našla ráno v křečích na podlaze už dvakrát. Pokaždé jí vyprávěl totéž, jak ho večer cestou domů přepadly hrozné bolesti žaludku. Domlouvala mu, aby navštívil lékaře Intefa. Ipumer ji poslechl, přinesl si nějaké léky a zvracení ustalo.

Teď zvedl hlavu od misky a bezmocně mžoural: „Má paní, je mi moc líto, že ti působím takové nepříjemnosti.

Kdybych mohl na chvíli usnout, určitě by se mi ulevilo.“

„Jseš si jistý? Nemám zavolat některého z tvých přátel?“

naléhala Lamna.

„Ne, není třeba,“ vrtěl Ipumer hlavou. „Snad až později.

Nechci, aby mě někdo viděl v takovém stavu.“

Samozřejmě, že nechceš, pomyslila si Lamna hořce.

Když byl Ipumer v pořádku, byl to velmi hezký mladík prostředního vzrůstu, který svými jemnými rysy a upraveným zevnějškem přitahoval oči mnoha žen. Vždycky voněl příjemným parfémem, nosil sandály nejlepší kvality a jeho

šaty byly bez poskvrnky. Lamna často přemítala, jak se mají věci mezi Ipumerem a Felimou, bohatou vdovou, která bydlela v sousedství, v malém domě se zahradou. Byla bohatá, ale na Lamnin vkus příliš malá, hubená a nijak zvlášť pohledná. Jen sám lstivý trpasličí bůžek Bes ví, co na ní Ipumer vidí. Právě Felima ho Lamně doporučila jako podnájemníka. Jaká škoda! povzdychla si Lamna v duchu mezi dveřmi, že Ipumer věnuje tolik přízně té malé kryse.

Hlavou jí proběhla hrůzná myšlenka. Co když ho někdo otrávil? Théby jsou přece plné travičů. Pravda, Ipumer se sice stravoval v těch nejvyhlášenějších krčmách, kde byly servírovány čerstvé a chutné pokrmy, ale na břehu Nilu se potuluje Škorpioní muž a jemu podobní a ti prodají každému, kdo zaplatí, nejrůznější jedy v podobě lektvarů nebo prášků, které připraví člověka o život a pošlou jeho ka za Daleký obzor.

Je možné, že by Ipumera otrávila Felima? Byla tak nestoudná, že s ním přišla vypít džbánek piva až sem, do Lamnina domu. Seděli spolu na malém dvorku ve stínu palem, kterými se Lamna tolik pyšnila. Co když jí písař slíbil manželství a pak ji odmítl?

A co já sama? přemýšlela horečně. Mohl by někdo obvinit z travičství ji? Koneckonců, vyrábí přece líčidla a vonné masti a v její malé dílně v přízemí by se našlo dost jedovatých příměsí, které by snadno dokázaly zabít. Uvědomovala si zneklidněně, že podezření by na ni mohlo padnout velmi

lehce.

„Chtěl bych zůstat sám, paní,“ zašeptal Ipumer slabě.

„Krátký spánek mi určitě pomůže.“

Lamna poslechla, vyšla z místnosti a tiše za sebou zavřela dveře. Vrátila se do své prostorné ložnice, kterou považovala za velmi elegantní. Stála zde velká postel z rákosu s matracemi z husího peří. Opěrátko pro hlavu bylo natřené rudou barvou a po stranách je nesly dvě vyřezávané kachní hlavy. V místnosti bylo rozmístěno několik akáciových stolků a draze vypadajících truhel a košů, v nichž měla Lamna uložené šatstvo, a několik židlí s opěradly polstrovanými kůží.

Jindy by se alespoň pyšně rozhlédla, ale dnes přešla nevšímavě přes pokoj a zapálila další lampy.

Mladík jako Ipumer by neměl trpět takovými záchvaty nevolnosti. Přistoupila k vodním hodinám, které stály na malém podstavci pod oknem obloženým kamenem. Zdvihla lampu, aby na ně lépe viděla. Bylo něco mezi druhou a třetí po půlnoci. Posadila se na kraj lůžka a snažila se potlačit neklid.

Sousedé o ní bez výjimky mluvili jako o příjemné dobrácké paní. Tak se vždycky snažila vystupovat a taková také opravdu byla. Od té doby, co její tlustý hádavý manžel tiše odešel za Daleký obzor, žila Lamna vzorný život úctyhodné vdovy. Jak se slušelo, klevetila se sousedy, navštěvovala chrámy, modlila se a přinášela bohům hojné oběti. Na trhu prodávala své parfémy a jednou za týden se

přeplavila přes Nil, aby navštívila malou hrobku, kterou její manžel koupil ve Městě mrtvých. Občas pozvala pár přátel, vzala jídlo a pití a v chladném přítmí vchodu do hrobky se trošičku občerstvili, jak bývalo zvykem. Potom se prošli místem posledního odpočinku jejího manžela, obdivovali sarkofág, v němž odpočívalo jeho mumifikované tělo, a prohlíželi si další drahocennosti: sošky, truhlice a oblečení, které čekaly i na ni, až se vydá na cestu do nekonečné Západní země.

Lamna se ve všem chovala, jak se sluší a patří. Ve Městě mrtvých obětovala bohům a vždy pokorně sklonila hlavu před velkým Osiridem, nejmocnějším ze západních božstev, jehož

socha se vypínala u silnice vedoucí k hrobkám. Ani v ostatním se jí nedalo nic vytknout. Vedla spořádaně svůj malý obchod a jednu místnost v domě pronajímala mladíkům, kterých se u ní vystřídala už pěkná řádka. Sousedům pokaždé tvrdila, že jim nahrazuje matku. Naslouchala jejich vyprávění, radovala se z jejich úspěchů a oblažovala je svou domáckou moudrostí. Ipumer se od ostatních nijak nelišil. Pocházel z města Avaris na severu říše, měl jisté kouzlo, vybrané chování a hbitý jazyk. Brzy získal práci jako písař v Domě války, a přestože se stal oblíbencem chrámových hetér, dalo se říci, že žije řádně a slušně. Svou minulost si nejspíš trochu přikrašloval a Lamna měla určité pochyby, zda opravdu sloužil ve faraonově armádě, když božská Hatusu vyrazila na sever proti Mitáncům.

Lamna ráda trávila čas tlacháním, při němž snadno zapomněla na starosti, a samota ji teď nutila k přemýšlení.

Snažila se zahnat pochyby, které se vynořovaly jedna za druhou a nepříjemně bodaly v mysli. Ano, v jedné věci se Ipumer od ostatních mladíků opravdu lišil. Lamna vzpomínala na všechno, co se o něm postupem času dozvěděla, i když v ní pouhá myšlenka vyvolávala mrazení.

Noc byla teplá, ale vdova si přesto přitáhla šaty kolem baculatých ramen. To, co jí Ipumer již před mnoha měsíci šeptal horkým hlasem, chovala hluboko v srdci jako tajemství, nebo se o to aspoň snažila. Svěřil jí tehdy, proč pozdě večer odchází z domu a vrací se brzy ráno.

Lamna se jako pravá thébská klepna jen třásla, aby se o novinu podělila s ostatními trhovci. Jazyk ji svrběl touhou poslat takovou zprávu dál, ale dobře si uvědomovala, že musí být velmi opatrná. Znala přesně své místo na společenském žebříčku Théb. Zde vládla božská Hatusu, ztělesnění boha, a její první ministr, a jak se šeptalo i milenec, Senenmut.

Hierarchie moci pokračovala přes hlavní chrámové kněze a soudce ke generálům a vysokým důstojníkům. Moc a důležitost Domu války stále vzrůstala. Hatusu sice pokořila své nepřátele, ale její moc závisela i nadále na podpoře elitních jednotek rozmístěných v pevnostech podél Nilu od Delty až po třetí katarakt. Božská Hatusu ctila a opěvovala slavnou minulost Setova vojenského pluku, zvláště Panterů z jihu, vysloužilých veteránů, kteří svou zuřivou odvahou

a smělostí přinesli slávu a vítězství jejímu dědovi. Když

Lamna poprvé uslyšela Ipumerovu historku, nechtěla věřit vlastním uším. Ipumer se zamiloval do dcery jednoho z uctívaných Panterů. Jakže se jmenovala? Ach ano, byla to Nešrata, nejstarší dcera generála Pešedua, nechť ji bůh Thovt ve své moudrosti ochraňuje.

Lamna zvedla ruce a oči ke stropu. Pešedu! Jeden z vyvolených! Ten, kterého božský faraon zahrnul poctami a bohatstvím. Mocný pán, který si nechal za thébskými hradbami zbudovat běloskvoucí usedlost obklopenou nádhernými zahradami, jejíž brány z libanonských cedrů střeží vojáci. A přece se to stalo. Tajné schůzky Nešraty s Ipumerem trvaly již řadu měsíců. Milenci se scházeli pod závojem noci a dokonce si posílali zamilovaná psaníčka!

Lamna se kousla do rtu. Nedokázala udržet svou zvědavost na uzdě a nedávno se vydala na průzkum do Ipumerova pokoje. Měla štěstí, mladý písař zapomněl zamknout svou měděnou truhlici, a tak si Lamna přečetla několik nechutně vášnivých dopisů. Šokovalo ji, s jakým žárem a otevřeností může mladá dívka psát o lásce. Našla dokonce několik milostných básní! Zamyslela se a vzpomínala na jedno čtyřverší:

Tvá láska je sladkým utrpením.

Tvé doteky rozpalují mé tělo.

Tvé polibky mučí mou duši.

Můj klín se stane pohostinným přístavem tvé rozkoše.

Lamna si povzdechla. Nad něčím takovým by se červenaly i chrámové hetéry a dívky z Domů rozkoše. Před pár měsíci, krátce po záplavách, odcestovala Nešrata spolu s otcem, matkou a mladší sestrou na sever do Memfidy. Napsala odtud Ipumerovi dopis, ve kterém jej žádala, aby zůstal v Thébách.

Lamna si vybavila několik vět: „Ve jménu naší lásky a rozkoše tě prosím, nejezdi za mnou. Otec by hned pochopil, žes přijel kvůli mně. Můj milovaný lotosový květe, zoufám si, že tě tak dlouho nespatřím, ale slibuji, že jakmile se přiblížíme k Thébám, vyrozumím tě o svém návratu a plamen našeho shledání stonásobně převýší slast, již lze najít v Domě věčnosti.“

Když si tehdy Lamna ta slova přečetla, zbledla.

Znamenalo to snad, že Pešedu nedůvěřuje své dceři a má podezření, že se schází se zamilovaným písařem? Tehdy se Lamna začala bát a snažila se potlačit každou myšlenku na celou tu ošemetnou záležitost. Pešedu byl mocný. Mohl si kdykoli najmout pár hrdlořezů, kteří by Ipumera sprovodili ze světa. Théby se hemžily bývalými vojáky, kterým chodila v patách smrt. Přihodilo se snad Ipumerovi něco takového?

Nechal ho Pešedu potrestat za jeho troufalost? A padne hněv velkého generála i na ni?

„Jsi opojnější než nejdrahocennější víno a sladší než

nejčerstvější med,“ mumlala si Lamna verš z jiné Nešratiny

básně. Vše napovídalo, že dívka brala románek s Ipumerem nesmírně vážně a Lamna si byla jistá, že spolu ulehli pod hvězdnatou oblohu k milostným hrám.

Proto nelenila a provedla v této choulostivé záležitosti své vlastní soukromé pátrání. Poptávala se na chrámových nádvořích i na trhu. Jako voňavkářka se snadno dozvídala nejrůznější klípky, dokonce i o Vznešených, kteří žili ve stínu Domu milionu let. Získala si klientelu i mezi bohatými, neboť krášlicí prostředky vyráběla v souladu s módou, kterou razila mladá královna. Nakupovat k ní chodily manželky generálů, kněží i vrchní písaři. U dvora byl nyní v módě kult mladistvé krásy a dvorní dámy i ostatní ženy dělaly co mohly, aby Hatusu napodobily. Zpočátku bylo Lamnino pátrání neúspěšné, ale nakonec posbírala pár nejasných zvěstí o tom, že Nešrata se zapletla do jakéhosi skandálu. Šuškalo se, že šlo o nějaký delikátní milostný poklesek.

Zaslechla nějaký zvuk a otočila se. Její ložnice ležela sice v patře, ale přesto zde nechala provést opatření proti hadům a krysám, dala natřít trám nade dveřmi kočičím sádlem a vykouřit ložnici i pokoj mladého písaře sušeným gazelím masem promíchaným s terpentýnem a kadidlem.

„Musím to nechat udělat znovu,“ říkala si tiše.

Uložila se pohodlněji na lůžku a v myšlenkách se opět vrátila k mladíkovi. Ipumer často mizel z domu pozdě v noci a dnes to bylo již potřetí, kdy se vrátil s křečemi v žaludku a ve střevech. To nemohla být náhoda. Lamna se uvelebila

pohodlněji, skrčila tlusté nohy pod břicho a opřela si tvář o opěrku. Říkala si, že by se asi měla jít na nemocného podívat, ale místo toho upadla do neklidného spánku.

O tři hodiny později jí služka přinesla džbánek slabého piva smíchaného s jalovcovou šťávou a čerstvý bílý chléb právě vytažený z pece. Lamna rychle pojedla a napila se, opláchla si obličej ve vodě ovoněné několika kapkami parfému, kterou služka nalila do umyvadla. Přehodila přes sebe šaty pro všední den, vklouzla do bytelných sandálů, které nosila na trh, a vydala se do Ipumerova pokoje. Dveře nebyly zamčené. Otevřela a trochu se uklidnila, když zjistila, že mladík leží na posteli. Kolena měl pokrčená a jednu ruku položenou na břiše. Místnost ošklivě zapáchala, ale Ipumer měl alespoň tolik síly, že si misku na zvracení přisunul k posteli. Lamna k němu přistoupila. Obličej měl zbrocený potem a víčka přivřená.

„Ipumere, jak je ti? Mám poslat pro lékaře?“

„Ne, ne,“ zasténal písař. „Ještě je moc brzy.“

Vyšla tedy po špičkách z místnosti, prošla chodbou a vyšplhala po schodech na střechu. Ipumerův stav byl vážný.

Rozhlédla se kolem sebe. Zlatý sluneční disk se právě vyhoupl nad střechy domů a jeho paprsky tančily na vrcholcích chrámových a palácových obelisků pokrytých zlatem, stříbrem a elektronem. Z ulice sem doléhalo hýkání osla a sprosté povykování poháněče velbloudů, který chrlil nadávky na vozku, jenž mu zatarasil průjezd svým vozíkem.

Město se probouzelo a ruch narůstal. Lamna poklekla na modlitební kobereček, zavřela oči a prosila všechny bohy o ochranu. Bude dnešek šťastným dnem? Ano, je to den zasvěcený Besovi, ošklivému bůžku v podobě trpaslíka.

Včera se k němu zapomněla pomodlit. Nervózně si přitiskla prsty ke rtům. Nespadal snad včerejšek pod vládu zlovolného Seta? Lamna si uvědomila, že nutně potřebuje veškerou podporu bohů. Otočila se k severu a snažila se vnímat chladný ranní vánek, dech Amona-Rea, ale nemohla se soustředit.

Sešla zpět do domu, aby se znovu podívala na nemocného. Vypadal hůř než před chvílí. „Už nemohu čekat déle,“ rozhodla se, nasadila si paruku, kterou nosila ve všední dny, popadla malý slunečník, rákosový košík a energicky vyrazila do ulic. Město už zaplavili prodavači a obchodníci.

Mladí chlapci a děvčata spěchali ulicemi k jednomu z náměstíček, aby se učili číst a psát u potulného písaře. Na jednom rohu se hádali dva holiči o místo, kde si postaví svůj stánek. Lamna prošla nejprve alejí svažující se z kopce, potom malou brankou okolo zanedbané zahrady a zaklepala na dveře.

Ty se otevřely a za nimi se objevil scvrklý obličej připomínající opici. Byl to lékař Intef a Lamně bylo na první pohled jasné, že minulou noc propil až do rána. Oděv měl samou skvrnu a tváře pokryté prošedivělým strništěm. Pokusil se o úsměv. Lamny si vážil. Byla dobrou sousedkou a levně mu prodávala pudr. Někdy spolu vypili láhev vína a krom

toho byla velmi zručná, když mu občas pomáhala uvolnit se od spěchu všedního dne a odpočinout si.

„Co pro tebe mohu udělat? Děje se něco?“

Lamna stručně popsala příznaky Ipumerových potíží.

Lékař se vrátil do domu a přinesl léčivé kapky z máku a bylinnou náplast. Po chvíli už byla Lamna zpět v Ipumerově pokoji, ale mladík jakýkoli lék odmítal. žena bezradně seděla a sledovala, jak jeho bolesti rostou a sténání sílí.

Nakonec poslala pro Intefa služku.

Lékař se dostavil ve chvilce. Oděv měl o něco čistší než

ráno. Chvatně vešel do pacientova pokoje, prohlédl mladíka a něco si pro sebe bručel. Pak si vyhrnul rukávy, otevřel košík, který přinesl s sebou, a postavil na stolek sošku Thovta, boha s hlavou ibise. Zamumlal pár zaříkadel a požádal Lamnu a její služku, aby mu pomohly připravit lék z máku, mušího trusu, pryskyřice, medu a včelího vosku. Přidal do směsi několik kapek oleje a vše řádně promísil tloukem v třecí misce. Do pokoje vešla Lamnina oblíbená ochočená husa, ale lékař ji okamžitě vyhnal ven.

„Nechci tady žádná zvířata,“ huboval. „Mému lékařskému umění přítomnost zvířat škodí.“

Ipumer upadal do bezvědomí a občas se nakrátko probíral.

Obličej měl ztrhaný, bledý a na tvářích mu naskákaly modré skvrny. Chvílemi bojoval o dech a děsivě chroptěl. Intef se snažil nemocnému ulevit, ale čím více jej nutil pít různé medikamenty, tím se pacientův stav zhoršoval. Lékař ztrácel

trpělivost.

„To není možné!“

Rozhrnul oděv na mladíkově těle. Lamna si všimla skvrn, které pokrývaly Ipumerův hrudník a břicho a výkalů na prostěradle. Intef tělo znovu přikryl a bez hnutí přihlížel.

Ipumerovo tělo se začínalo zachvívat v křečích. Lamna byla dost zkušená, aby viděla, že přichází smrt.

„Nemohu pro něj nic udělat,“ zanaříkal Intef.

„Otrávili ho,“ pravila Lamna přesvědčeně.

„Jakým jedem?“ zeptal se lékař.

„To nevím,“ šeptala žena ochraptěle. „Ale tohle nejsou příznaky horečky z bažin, zkaženého žaludku ze špatného jídla ani hnilobné vody. Byl otráven a zemře.“

Ipumerovo tělo se zmítalo, v křečích se vypínalo do oblouku a zase padalo zpět na postel, oči se obracely v sloup.

Zdálo se, že se snaží něco říci.

„Nešrata,“ vydralo se nakonec z okoralých rtů.

Ještě jedna křeč, a mladík zůstal tiše ležet na lůžku se zvrácenou hlavou, otevřenými ústy a očima dokořán. Intef jej zakryl prostěradlem. Lamna začala plakat, i když sama nevěděla, jestli pláče pro mladého muže, jehož děsivé smrti byla právě svědkem, nebo sama nad sebou. Intef ji vzal za rameno.

„Co budeme dělat?“ zeptal se.

„Musíme poslat pro balzamovače,“ odpověděla skrz slzy Lamna. „Ipumerovo tělo bude odneseno do Domu smrti.“

Dům smrti, kde balzamovači prováděli ohledání mrtvých a připravovali je na poslední cestu, se nacházel v podzemních kobkách pod Setovým chrámem.

Intef něco neochotně zabručel, ale zákon mluvil jasně. Je-li u jakékoli smrti podezření na otravu jedem, musí mrtvé tělo vyšetřit zkušení balzamovači z Domu smrti.

„Bojím se,“ šeptala Lamna.

Intef ji zlehka poplácal po rameni. „Nemáme se čeho bát.“

Vdova mu však viděla na očích, že nemluví pravdu.

„Slyšel jsi, co Ipumer řekl, než zemřel: ‚Nešrata!‘“

„Kdo je to?“ zeptal se Intef bez zájmu.

Lamna byla přesvědčená, že to Intef dobře ví, ale přesto mu šeptem chvatně vysvětlila, o koho se jedná. Tu a tam bázlivě pohlédla k tělu, které chladlo a tuhlo pod potřísněným prostěradlem. Intef naslouchal a snažil se skrýt rostoucí rozčilení.

„Někoho to bude stát život!“ uzavřela Lamna temně.

„Sám dobře víš, jaký trest čeká traviče. Bude zaživa pohřben do písku Rudé země!“

SETOVA ZVÍŘECÍ PODOBA: Podivný tvor s tělem chrta, dlouhým prohnutým čenichem, vztyčenýma ušima a očima ve tvaru mandle.

„Zaslouží si smrt, můj pane.“

Nemilosrdná slova zazněla z úst nejvyššího žalobce Théb, vznešeného Valua, Očí a uší velkého faraona. Valu lehce protáhl nohy, aby ulevil ztuhlým kolenům. Pohodlněji se uvelebil na polštáři a chladnýma černýma očima provrtával soudce, který seděl na bohatě zdobeném křesle podobném trůnu. Před soudcem stál nádherně vyřezávaný stůl ze santálového dřeva a na něm ležely svitky egyptských zákonů a úřední výnosy. Malý, zavalitý Valu, muž asi třicetiletý, měl rty přísně sevřené, ruce položené na kolenou a špičkami prstů přejížděl po okraji jemného slavnostního roucha. Kolem krku mu visel těžký zlatý řetěz s přívěskem v podobě zdobeného ušního boltce, který všem připomínal, jaký úřad pán Valu zastává. Na zápěstích se mu třpytily drahé náramky a na rukou prsteny. Na tento případ se pečlivě připravil a dohlédne, aby faraonova spravedlnost byla řádně vykonána.

Valu pocítil, jak se mu žaludek zazmítal v křeči, ale nevěnoval tomu pozornost. Jeho žaludek a střeva byly neustálým zdrojem znepokojení pro něj i jeho rodinu, někdy původcem trapných nepříjemností a svízelí, ale vždy vítaným tématem k rozhovoru. Avšak ani nepřiměřená zaujatost drobnými neduhy neotupila Valuův bystrý úsudek ani hbitý jazyk, stejně jedovatý a nebezpečný jako jazyk kobry. Za dveřmi za jeho zády, čekali sloužící, lékař, který měl pohotově přípravky na utišení bolestí, a především Strážce stolice, přenosné latríny, která vznešeného žalobce vždy a všude doprovázela.

Napravo od Valua, vedle obviněné, klečel obhájce Meretel. Byl to úplný holobrádek a Valu mu nevěnoval téměř žádnou pozornost. Meretel byl možná šikovným písařem a snad dosáhl uznání u svých učitelů při studiu egyptského práva v Domě života, ale teď se účastnil opravdového soudního líčení a bude muset prokázat, jaké jsou jeho skutečné schopnosti a zda jako advokát na bitevním poli obstojí.

O co méně zajímal Valua mladý obhájce, o to bedlivěji pozoroval svého skutečného protivníka, vznešeného Amerotkea, faraonova nejvyššího soudce v Síni obojí pravdy.

Soudce, který byl přibližně stejného stáří jako Valu, zde seděl bez pohnutí jako socha. Ústa, která uměla být usměvavá, velkorysá a šlechetná, se během okamžiku dokázala sevřít do nesouhlasné čárky. Nad nimi se klenul úzký nos a hluboko

posazené hloubavé oči ostražitě pozorovaly dění v soudní síni. Amerotke byl úctyhodný soupeř.

„Rezervovaný a uzavřený,“ hledal Valu v duchu výrazy, který by nejlépe vystihly vlastnosti nejvyššího soudce, který byl zároveň i královniným přítelem a důvěrníkem Velkého vezíra a prvního ministra v jedné osobě.

Soudce byl oblečen do bělostného roucha lemovaného zlatým třepením. Hlavu měl hladce vyholenou, až na uhlově černou kadeř, která mu spadala přes pravé ucho na krk.

Z ramen mu splýval zlatý plášť, osobní dárek panovnice, s vyobrazením odznaků moci bohyně Maat. Kolem krku mu visel symbol jeho úřadu, nádherný řetěz s medailonem ve tvaru slunečního kotouče, na němž bohyně pravdy Maat klečela před svým otcem, bohem Reem a držela v rukou pírko pravdy. Zlatý náramek na Amerotkeově levém zápěstí zdobily podobné náboženské symboly a úřední prsteny nesly podobu několika bohů: boha písařů Thovta, bohyně pravdy Maat a boha úsudku Anubida. Valu si prohlížel soudcovy šperky se stěží potlačovanou závistí. Jednoho dne se také stane soudcem. Možná bude dokonce sedět na tomto křesle a bude promlouvat ústy velkého faraona. Valu si přál, aby Amerotke nějakým způsobem naznačil, co si o projednávaném případu myslí. Byla to skandální záležitost, která zavdala příčinu k mnoha klevetám a dohadům jak v thébských chrámech a na tržištích, tak v bohatých i chudých příbytcích.

„Zaslouží si smrt,“ opakoval Valu a s lehkou úklonou se

naklonil dopředu.

„Všichni si zasloužíme smrt, Valu. Je to právem zasloužený konec pro všechny lidské bytosti. Nezapomínej však, že jsme zde proto, abychom vykonali faraonovu spravedlnost.“

Valu přikývl. Bylo jasné, že Amerotke vznesené obvinění jen tak lehce nepřijme, a zdálo se, že právě začíná se svým postupem, který připomínal taneční rituál. Skládal se z pomalých a uvážlivě volených kroků a tvrzení, na něž

navazovaly protikroky a protitvrzení. Celý cyklus se postupně zrychloval, aby skončil frenetickým vířením předkládaných důkazů a protidůkazů.

„Můj vznešený pane a soudce,“ vyhrnul si Valu rukávy.

„Tento případ je zcela jednoduchý. Naše tvrzení jsou jasná, srozumitelná a důkazy pádné. Třetího dne, druhého měsíce tohoto ročního období opustil Ipumer, písař z Domu války, své obydlí a vrátil se do něj až v časných ranních hodinách s velkými bolestmi v žaludku a ve střevech. Přes veškerou péči své bytné a přivolaného lékaře zemřel v bolestné agonii.“

Valu se odmlčel, aby výšil napětí. „Jeho tělo odnesli sluhové do Domu smrti, do podzemních kobek pod chrámem boha Seta, kde je prozkoumali lékaři ze Školy života tak, jak to přikazuje zákon. A lékaři nám také sdělili, že podle jejich úsudku zemřel Ipumer na následky požití jedu z ryby ostnatice, který je v našem městě vzácný.“

Valu znovu přerušil svou řeč a pohlédl doprava, kde na

zkřížených nohou seděl soudcův sekretář, Správce prosebných listů, a písaři, včetně Amerotkeova příbuzného Prenhoea. Všichni horlivě zapisovali každé vyřčené slovo na hliněné tabulky položené na klíně, aby se pravdivě uchovalo vše, co bylo v Síni obojí pravdy vysloveno a vykonáno.

„Můžeme rovněž dokázat,“ zvýšil Valu hlas a otočil se k dívce, která klečela vedle obhájce Meretela, „že obviněná Nešrata několikrát koupila na Bylinném trhu na břehu Nilu, poblíž místa zvaného Velké kotviště, od Škorpioního muže právě ten druh jedu, na jehož následky Ipumer zemřel.

Vznešený Amerotke, příčina a následek jsou zcela zřejmé.“

Valu rozpřáhl ruce, aby dodal svým slovům váhy. „Ipumera zabil tento jed. Často chodíval z domu pozdě v noci. Víme, že se scházel s touto mladou ženou. Víme také, že ji vztah nudil.

Víme rovněž, že tato mladá žena koupila stejný druh jedu, jako byl ten, který způsobil Ipumerovu smrt. Můj pane, případ je jasný. Obviněná Nešrata je vinna vraždou jedem. Úkladně naplánovala smrt mladého písaře a zaslouží si, aby na ni spravedlivě dopadla ruka zákona. Zaslouží si smrt. Nechť je zaživa pohřbena v Rudé zemi!“

Na Valuova dramatická slova reagovali mnozí přihlížející tlumenými výkřiky a vzlykáním. U dveří za jeho zády se tlačily stráže a sloužící, ale odezva přicházela zejména od diváků, kteří seděli za žlábkovanými sloupy Síně obojí pravdy po Amerotkeově levici. Valu přelétl pohledem vyděšený obličej generála Pešedua, Nešratina otce, a pyšně vypnul

hruď. Byl na sebe hrdý. Narodil se jako syn obyčejného rolníka a ke dvoru se dostal jednak díky tomu, že se bohové dotkli jeho srdce a pomohli mu stát se skvělým právníkem a diskutérem, a pak proto, že získal podporu velkého královnina vezíra Senenmuta. Jakožto nejvyšší egyptský žalobce a nástroj faraonovy spravedlnosti mohl Valu zahájit soudní při proti kterémukoli občanu Théb. A jako prostý muž

z lidu vítal z celého srdce každou příležitost napadnout vážené, bohaté a mocné.

„Slyšel jsem tě, vznešený Valu.“ Soudcův hlas vrátil Valua z výšin pýchy zpět na dlažbu síně. Amerotke se lehce předkláněl ve svém křesle s dlaněmi na kolenou.

„žádám o klid v soudní síni! Jsme zde, abychom vykonali faraonovu spravedlnost. A pokud jde o tebe, vznešený Valu, od tebe žádám důkaz.“

„Důkaz?“ Valu se nesnažil skrýt opovržlivé ufrknutí.

„Ano, vznešený Valu, důkaz. Je to tak, že, Meretele?“

pohlédl Amerotke na mladého obhájce, který zuřivě přikyvoval.

„Můj pane,“ chopil se Meretel příležitosti, „souhlasíme, že vznešená Nešrata se… ehm… milostně stýkala…“ Síní zazněl tlumený smích. Meretel se zarazil, ale hned zase pokračoval: „…že mezi vznešenou Nešratou a mrtvým písařem existoval určitý vztah. Nechceme popřít, že Ipumer zemřel na následky požití jedu. Nezpochybňujeme ani tvrzení, že vznešená Nešrata zakoupila jed od Škorpioního muže.“

Meretel se odmlčel. „Avšak tvrdíme a můžeme to rovněž

stvrdit posvátnou přísahou, že vznešená Nešrata nepodala zakoupený jed ani přímo, ani nepřímo písaři, který byl znám pod jménem Ipumer.“

Amerotke se zahleděl na Nešratu. Klečela na podušce oblečená do drahocenné bílé řízy, krk jí obtáčel náhrdelník z karneolu, paže a prsty měla ozdobené dalšími šperky.

Krásný obličej rámovaly kadeře husté černé paruky napuštěné vonným olejem. Měla jemné rysy, tmavé mandlové oči a plná ústa, stvořená k polibkům. Ne, opravdu nevypadala jako travička. Soudce se na ni usmál. Měla v sobě tutéž chladnou eleganci jako jeho manželka Norfret, stejné kouzlo a vyrovnanost, za nimiž se pravděpodobně skrýval silný charakter a tvrdohlavá umíněnost. Než proces začal, zjistil si Amerotke o případu mnoho podrobností. Mluvil o všem i s Norfret, neboť Théby byly šťavnatého skandálu plné a jeho žena mu dokázala zprostředkovat hlas lidu. Upřímně dívku litoval. Až její případ skončí, bude její pověst v troskách a čest její vznešené rodiny zničená. A to bez ohledu na to, zda bude shledána vinnou nebo ne.

„Můj pane?“ Nešratin hlas byl o málo silnější než šepot.

„Té noci, kdy Ipumer zemřel,“ ptal se Amerotke, „navštívil tě? Setkala ses s ním?“

„Ne, můj pane.“

„Nezapomeň, že jsi přísahala na tyto svitky a před bohyní Maat,“ připomněl jí Amerotke. „Trest za křivou přísahu je

strašlivý, ať jde o ženu nebo muže, bohatého nebo chudého.“

„Nesetkala jsem se s Ipumerem.“ Odpověděla dívka hlasitěji. „Naposled jsem ho viděla víc než pět týdnů před jeho smrtí.“

„Víš, kam šel oné poslední noci a v předcházejících nocích, které nestrávil doma?“

„Ne, můj pane.“

„Ale psal ti, že?“

„Ano, neustále, můj pane. Psal mi o své lásce a snažil se vynutit si schůzku.“ Nešratin hlas zůstával klidný. „Někdy jsem mu odpověděla, někdy ne.“

„A ten jed?“ pokračoval Amerotke s otázkami. „Nač potřebuje vznešená dívka tak nebezpečnou látku?“

„Dá se použít na mnoho věcí, můj pane, jak ti může Škorpioní muž potvrdit. Hodí se k přípravě krášlicích prostředků i na čištění vzácných tkanin.“

Nešratina slova vyvolala mezi přihlížejícími smích.

„Ticho!“ zdvihl Amerotke ruku a rozhlédl se po síni.

Očima hledal svého sluhu Šufoje. Našel jej u protilehlé zdi.

Svíral slunečník a neustále vyskakoval do výšky, aby zachytil pohled svého pána. Asural, kapitán chrámové stráže a vzdálený Amerotkeův příbuzný, mu musel položit ruku na rameno, aby ho přivedl k rozumu. Když Šufoj viděl, že se na něj Amerotke konečně podíval, začal zuřivě kývat hlavou.

Vrátil se právě z pochůzky po stáncích thébských prodavačů jedů a bylin, aby zjistil, jaké účinky může jed z ryby ostnatice

mít a jak jej lze použít. Z jeho přikyvování bylo jasné, že Nešrata mluví pravdu.

„Můj pane,“ promluvil Valu. „Je pravdou, že mnohé jedy mají různá použití a kromě zabíjení je lze použít k mnoha dalším účelům. Je však velmi podivné, že vznešená Nešrata, která si přála přerušit veškeré styky s písařem Ipumerem, koupila tento druh jedu vícekrát a že se Ipumer z nočních výletů, při kterých se s ní setkal, nejednou vrátil s nevolností.“

Amerotke znovu zdvihl ruku, aby ztišil síň. Pro tuto chvíli byl spokojen. Základní fakta o případu vešla ve známost a všechno další záviselo na důkazech. Pokud Valu prokáže, že se Nešrata sešla s Ipumerem té noci, kdy onemocněl, může proti ní být vynesen rozsudek. Pokud však nic takového neprokáže…

Amerotke dal znamení, aby byli povoláni svědkové obou stran: lékař z Domu života, Škorpioní muž, který jed prodával, Lamna, Ipumerova bytná, a Felima, důvěrnice mladého písaře. Meretel předvolal mnoho dalších svědků, včetně služek z Nešratina domu, ale případ se nikam nepohnul. Bylo jasné, že mezi mrtvým mladíkem a obviněnou dívkou se rozvinul dlouhodobý vztah, ale neexistoval žádný přímý důkaz, že by ho dívka otrávila.

Amerotke po většinu slyšení nechal Valua i Meretela, aby svědky vyslýchali sami. V určitých okamžicích zjednal v síni klid a někdy kladl otázky sám. Po určitém čase cítil, že se vyšetřování zastavilo na mrtvém bodě a připomínalo psa,

který se honí za vlastním ocasem. Každá strana měla své vlastní jasné a přímé důkazy, které neměly navzájem nic společného a běžely vedle sebe jako břehy řeky, které se nikdy nesetkají. Amerotke si zadumaně prohlížel Valua.

Nejvyšší egyptský žalobce byl umíněný a kluzký jako úhoř.

Neustále zdůrazňoval, že Nešrata a Ipumer byli milenci a že dívka koupila stejný jed jako ten, který Ipumera zabil.

Amerotke zabloudil očima doleva, kde se za sloupovou síní rozkládaly chrámové zahrady zavlažované vodou z Nilu.

Mezi sloupy prosvítala jasná zeleň a soudcův pohled se zastavil na fontáně ve tvaru holubice, z níž tryskala voda až

k větvím sykomory, která se nad ní rozpínala. Amerotke cítil, jak se jeho mysl zklidňuje.

„Vznešený Amerotke,“ na Valuově tváři pohrával vítězoslavný úsměv. „Mám ještě jednoho svědka.“

„Výborně, tak ho předvolej.“

Na Valuův pokyn přivedl chrámový sluha otrhaného a poněkud špinavého muže. Jeho oděv byl samá skvrna, místo opasku měl jen kousek provázku, ale na nohou sandály nejlepší kvality. Způsob, jakým kráčel a držel v ruce rákosovou hůl, napovídal, že je zvyklý nachodit po prašných egyptských cestách mnoho mil. Byl to zřejmě pouliční prodavač nebo podomní obchodník, který si vydělával na živobytí prodejem zboží po vesnicích roztroušených okolo Théb. Byl vysoký, štíhlý a v úzkém osmahlém obličeji mu bystře a energicky zářily tmavé oči. Soudcův sekretář jej vzal

pod přísahu a muž poklekl na přinesený polštář. Valu se k němu naklonil.

„Pověz vznešenému soudci, kdes byl a co jsi viděl té noci, kdy Ipumer zemřel.“

„Vyšel jsem z města za prací a zpátky jsem se vracel pozdě večer,“ rozezněl se mužův hlas síní. „Když jsem dorazil k Thébám, byly už městské brány uzavřené. Neměl jsem vstupní povolení, a tak jsem musel strávit noc před hradbami.“

Amerotke přikývl. To, o čem muž mluvil, bylo běžné opatření. Po večerním troubení se brány města zavřely a pocestní, kteří přišli později, museli přes noc zůstat venku.

„Šel jsem zpátky po cestě. Noc byla jasná, měsíc stál v úplňku, hvězdy svítily…“

„To stačí,“ přerušil Amerotke romantický výčet nočních krás.

„Hledal jsem místo, kde bych mohl přenocovat,“

pokračoval muž. „Vak se zbožím jsem měl těžký a věděl jsem, že kousek od hradeb je usedlost. Brány má vždycky zamčené, ale pod stromem za zdí je měkké místečko, kde může člověk bezpečně přespat beze strachu ze zlodějů nebo banditů.“

„Kde to je?“ zeptal se Amerotke.

„Za zdí sídla generála Pešedua.“

„Jak víš, že ta usedlost patří právě jemu?“

„Znám ten dům velmi dobře, můj pane. Říká se mu Dům

zlaté gazely, kvůli malbám na vratech.“

„Také ho znám,“ přisvědčil Amerotke. Na svých procházkách za brány města chodíval často tím směrem.

„Nuže, můj pane, ty znáš zřejmě jen hlavní vstupní bránu, která vede z hlavní cesty. Já jsem ale šel úzkou cestičkou podél zdi, kterou je zahrada obehnaná. Tam je zadní branka.

Blízko teče kanál, který zahradu zavlažuje, a kolem rostou skupinky datlovníků a palem, pod nimiž se dá příjemně přenocovat. Tráva je tam svěží a měkká, není spálená sluncem. To místečko je u pocestných velmi oblíbené, ale měl jsem štěstí, té noci tam nikdo nespal. Shodil jsem vak a uvelebil se tam. Pak jsem uslyšel kroky, které se blížily po cestičce.“

„Kolik bylo asi hodin?“

„Bylo to brzy po zavření městských bran, takže muselo být krátce po půlnoci, můj pane.“

„A koho jsi uviděl?“

„Mladého muže, písaře Ipumera. Jsem si jistý, že to byl on, protože mi ukázali jeho tělo, které je uloženo v Domě smrti. Šel velmi rychle. V jedné ruce měl hůl, v druhé nesl měch na víno a přes rameno koženou brašnu. Ejhle, říkal jsem si, milenec. V měsíčním světle jsem zahlédl jeho obličej.

Vypadal veselý a zdravý a tiše si pobrukoval nějakou písničku. Díval jsem se, kam půjde. Zajímalo mě to.

V zahradní zdi je malá branka, jak už jsem říkal. Je velmi úzká, a proto jí sloužící říkají ‚ouško jehly‘. Dvířka se

otevřela a někdo vyšel ven.“

„Viděl jsi ho dobře? Spatřil jsi jeho obličej?“

„Ne, můj pane. Ale Ipumer se s tou osobou pozdravil.

Slyšel jsem tiché hlasy.“

„Byla to žena nebo muž?“

„Nevím, pane, ale políbili se.“

Ticho v síni rozčeřil závan smíchu.

„Mohl to být muž?“

„Proč ne?“

„Podívej se na obviněnou,“ přikázal Amerotke svědkovi.

„Můžeš s jistotou říci, že to byla tahle žena? Pamatuj však na svou přísahu! Uvědom si, že na tvém tvrzení možná závisí její život!“

Amerotke upřel pohled na Valua. Nebyl si jistý, zda žalobce nenastražil nějaký úskok v podobě křivého svědectví, ale Valuovi profesionální čest nedovolila nabádat svědka ke lži.

„Tak tedy!“ vyzval soudce předvolaného znovu k odpovědi.

„Můj pane, nedokážu s určitostí říct, jestli to byla ona. Ta postava vypadala jako žena a odešla s Ipumerem ruku v ruce, ale nevím, zdali šlo o obviněnou.“

„Co jsi dělal potom, když milenci odešli?“

„Vrátil jsem se ke svým věcem a k lůžku, které jsem si připravil. Nemohl jsem spát. Záviděl jsem písaři jeho šťastnou hvězdu. Naposledy jsem ležel s ženou před dlouhou dobou,“

zajíkl se. „Kromě toho jsem měl vyschlé hrdlo a prázdný žaludek.“

„Byl jsi tedy vzhůru?“

„Ano, pane.“

„A milenci se vrátili?“

„Ano, asi o hodinu později. Slyšel jsem šepot, potom klapla branka a Ipumer se vracel zpátky po cestě.“

„Jak vypadal?“

„Zdál se mi veselý a spokojený.“

Amerotke si opřel hlavu o opěradlo křesla.

„Můj pane,“ Valuův hlas byl jedovatě sladký. „Té noci, kdy Ipumer zemřel, navštívil zcela jistě dům obviněné.

Setkala se s ním stejně jako tolikrát před tím.“

„To není pravda!“ vybuchla Nešrata. „Slyšeli jste svědectví mé služky i hlídače u hlavních dveří.“

„Ano, to jsme slyšeli,“ přikývl Amerotke. Upřel znovu pohled na svědka. „Obviněná tvrdí, že celou noc neopustila ani dům, ani svou ložnici a dosvědčuje to i její služka a hlídač.“

Podomní obchodník se zašklebil a rozhodil rukama na znamení, že jeho se to netýká. Nešrata si šeptala s Meretelem.

„Můj pane, i my můžeme předvolat dalšího svědka.“

„Ještě jsem neskončil,“ protestoval podomní obchodník.

„Pokračuj tedy!“

„Ipumer mě minul. O chvíli později se dvířka otevřela znovu, vyšla z nich postava a vydala se stejným směrem jako

předtím ti dva. Ale za chvíli se vrátila.“

Amerotke se lokty opíral o opěrky křesla a mnul si bradu.

„Viděl jsi tu osobu?“

„Ne, pane, ale určitě to byla žena. Cítil jsem vůni parfému. A také jsem si všiml ženské paruky.“

„A té předešlé postavy sis tak dobře nepovšiml?“

„Ne, pane. Předtím nebylo tak dobře vidět.“

Amerotke se naklonil dopředu. „Ipumer byl otráven.

Musel tedy sníst nebo vypít něco, v čem byl jed. Myslíš, že si s sebou nesl něco k jídlu nebo k pití?“

„Všiml jsem si měchu na víno.“

„A ta první postava, ta nesla nějaké nádobí, jídlo nebo podnos?“

„Určitě ne, pane. Okamžitě se objali a začali se líbat.“

„Je to podivné. Dům zlaté gazely opustily dvě postavy.

Jedna se setkala s Ipumerem a druhá přišla po jeho odchodu.“

Amerotke ukázal prstem na Nešratu. „Nezapomeň, že jsi pod přísahou a řekni mi znovu, cos oné noci dělala.“

„Byla jsem ve svém pokoji v prvním patře otcova domu.

Má služka spala jako vždy v předpokoji na rákosovém lůžku.

Slyšel jsi její svědectví a svědectví sluhy, který hlídá u hlavních dveří.“

„V tvém pokoji je okno,“ přerušil ji Valu.

„Nejsem had,“ odsekla Nešrata. „Oken je v domě víc než

dost a všechna jsou opatřena mřížemi.“

„To tedy znamená,“ odvětil soudce, „že kdybys chtěla

odejít ze svého pokoje, musela bys projít kolem své služky?“

„Která má velmi lehké spaní.“

„Je možné sejít do přízemí, aniž by si toho všiml hlídač?“

Amerotke luskl prsty, povolal hlídače a služebnou a nechal je vzít pod přísahu. Jako většina obyčejných lidí i oni předstoupili před soudce s uctivou bázní, takže si Amerotke byl jistý, že mluví pravdu. Potvrdili Nešratino prohlášení a směli odejít.

„Nuže, kdo tedy byly ty dvě záhadné postavy, které vyšly z Domu zlaté gazely?“ Zdálo se, že se soudce ptá všech přítomných.

Amerotke pohlédl doprava a očima přeletěl Nešratinu rodinu. Generál Pešedu seděl na stoličce přímo za sloupy spolu se svou obtloustlou manželkou a mladší dcerou, asi čtrnáctiletou hezkou, vysokou dívkou.

„Vznešený Valu, rád bych ti položil jednu otázku,“

pokračoval soudce. „Než byl tento případ předložen soudu, provedl jsi jistě pečlivé šetření. Stýkal se Ipumer s někým dalším z domácnosti generála Pešedua?“

Valu zavrtěl hlavou. „Znali ho tam, ale nebyl vítán.“

Generál a kolemsedící souhlasně zamručeli.

„Je tedy nepravděpodobné, že by z domu vyšel někdo jiný než vznešená Nešrata a choval se k němu s takovou náklonností?“

„Ano, můj pane. Avšak rád bych ti sdělil, že vznešená Nešrata nebyla v jedné věci úplně upřímná. Navštívil jsem

Dům zlaté gazely. Nešrata má prostornou ložnici obrácenou k severu. Okna jsou opravdu zamřížovaná, ale u jednoho je mříž zasazena do dřevěného rámu, který je možné vyndat.“

Valu ignoroval Nešratiny protesty, pokračoval a opatrně vážil slova: „Vznešená Nešrata je mladá a zdravá dívka a je jistě i dosti mrštná. V ložnici má dokonce provazový žebřík pro případ, že by vypukl požár.“

Nešrata byla velmi rozčilená. Valu věděl o vyndavací mříži od samého začátku procesu, ale nechával si tu informaci pro sebe jako trumf. Amerotke svého soupeře dobře znal, tohle byl jeho oblíbený tah, který už udělal v několika předchozích případech. Nejprve svého soupeře potrápil, pak jej ukolébal v přesvědčení, že už mu nehrozí žádné nebezpečí, a nakonec udeřil.

„Můj pane,“ zdvihl ruku obhájce Meretel. „Vznešená Nešrata tě zapomněla informovat o dřevěném rámu. Ale na věci to nic nemění. Slyšeli jsme přece svědectví, Nešratina služebná má lehké spaní. Kdyby vznešená Nešrata sundávala mříž a spouštěla z okna provazový žebřík, jistě by to služebnou probudilo. Krom toho, půda v zahradě je měkká a nepochybně by ulpěla na sandálech a na nohou vznešené Nešraty. A jistě by neproklouzla bez povšimnutí…“

„Nesmysl,“ skočil mu do řeči Valu. „Vznešená Nešrata si samozřejmě mohla sandály i nohy umýt, ne? A pokud jde o svědectví členů domácnosti… Všichni přece víme, jak to chodí.“ Valu se pochybovačně zamračil.

Písaři všechno přičinlivě zapisovali, zejména Prenhoe se snažil zaznamenat každé slovo. Amerotke si jistě bude chtít pročíst vše ještě jednou.

Prenhoe zdvihl hlavu a Amerotke se setkal s jeho utrápeným pohledem. Věděl, co mladíka trápí. Prenhoe a ty jeho sny! Když spolu mluvili před začátkem soudního líčení v malé svatyni, kterou měl Amerotke vedle síně k dispozici jako pracovnu, vzpomínal Prenhoe zaníceně na sny, které se mu zdály předešlé noci: „Vznášel jsem se nad Rudou zemí.

Letěl jsem na zádech velikého supa s obrovským pernatým ocasem. Pode mnou duněla kola temně rudých válečných vozů zdobených elektronem. Koně měli barvu noci. Vozataj byl oblečený do zbroje, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Sup zaskřehotal a vozka zvedl hlavu. Neměl tvář, byla to jen lebka, pane! Smrtka řídila svůj vůz k Thébám! Na město se řítí neštěstí! Zavládne doba Seta, čas velkého zabíjení!“

Amerotke si opláchl ruce v roztoku natronu a myrhy a bezmyšlenkovitě přikývl.

„Já jsem měl také sen,“ přispěchal hned Šufoj se svou troškou do mlýna. „Ležel jsem ve vrbovém hájku na břehu Nilu a měl jsem u sebe dvě oslňující dívky oblečené pouze do safírových náhrdelníků, rubínů a jiných drahokamů…“

„To značí nebezpečí,“ přerušil ho Prenhoe.

Amerotke se pro sebe usmál. Šufojovy sny se vždycky hemžily mladými a krásnými ženami. Soudce snům nevěřil, ale dnes byl na pochybách. Když ráno kráčel Alejí beranů do

chrámu bohyně Maat, dostihl jej posel vznešeného Senenmuta se zprávou o děsivé vraždě v Setově chrámě. Generála Baleta, jednoho ze slavných thébských hrdinů, nalezl chrámový kněz s hlavou roztříštěnou válečným kyjem a očima vyloupnutýma z důlků. A rybáři vylovili z Nilu tělo chrámové tanečnice okousané krokodýly. Mluvily snad Prenhoeovy sny pravdu?

„Můj vznešený soudce?“

Valuův hlas vrátil soudce zpět ze vzpomínek do soudní síně.

„Je-li snad vznešený soudce unaven…,“ pokračoval Valu lichotivě.

„Vznešený soudce není unaven,“ přeťal Amerotke jeho větu v půli.

„Pak mám další svědky…“

„Ano, jsem si jistý, že máš! Nechť tedy přistoupí se svým svědectvím.“

Podomní obchodník povstal, uklonil se a odešel do zadní části síně. Na jeho místo přistoupil mladý písař. Nervózně složil přísahu a očistil si rty vodou s natronem, kterou mu v misce podal jeden z chrámových sluhů.

„Jmenuji se Hepel,“ začal. „Jsem písařem v Domě války.

Byl jsem Ipumerovým přítelem nebo spíš kolegou.“

Mladík byl velmi rozčilen. Amerotke pokynul, aby mu přinesli misku s vodou. Hepel si hlasitě usrkl.

„Řekni mi,“ začal soudce s otázkami, „co mi můžeš povědět o Ipumerovi, svém příteli či spíš kolegovi.“

Amerotke se otočil do síně. „Nevidím tady žádné jeho příbuzné.“

„Pocházel z Avaridy, můj pane. Učil se v tamních školách a do Théb přišel s doporučujícími dopisy. Jsou uloženy v archivu.“

„Jaký byl?“

„Byl to samotář uzavřený do sebe.“ Písař pečlivě volil slova. „Nikdy nemluvil o nikom z rodiny a nikdy ho nikdo z jeho rodného města nenavštívil.“

„A jak plnil povinnosti písaře?“

„Pracoval dobře, můj pane. Své povinnosti plnil pilně a horlivě. Ale musím říct, že velmi miloval společnost žen.“

„Jakýchkoli žen?“ chtěl vědět Amerotke.

Hepel se podíval na Valua, který kývnutím naznačil, aby ve vyprávění pokračoval.

„Často navštěvoval přístaviště, můj pane, krčmy a…“

„A Domy rozkoše?“ doplnil Amerotke.

„Ano, můj pane.“

„A co vznešená Nešrata?“

„Nejprve o ní nemluvil, ale nakonec se mi přiznal, že je do ní zoufale zamilovaný, a doufal, že se s ní zasnoubí. Byl velmi ctižádostivý. Myslel si, že kdyby se s ní oženil, pomohl by mu příbuzenský svazek s generálem Pešeduem ke kariéře.

Někdy jsem ho viděl, jak pro vznešenou Nešratu píše dopisy.

Občas pro ni na tržišti koupil dárek. Ptal jsem se ho, jak se mohl odvážit zvednout oči k tak vysoce postavené dámě. Prý

se s ní setkal na nějaké vojenské hostině a zamiloval se do ní.“

„A co schůzky? O těch něco víš?“

„Myslíš noční dostaveníčka u Domu zlaté gazely?“

Amerotke opět ztišil síň, která se rozševelila šepotem přihlížejících.

„Víš přesně, kde se milenci scházeli?“

„Ano, setkávali se na úzké cestičce, která vede okolo zahradní zdi podél zavlažovacího kanálu. Jsou tam malá postranní dvířka. Ipumer se chlubil, že na něj vznešená Nešrata čekává venku. On s sebou nosil víno, ona přinesla poháry. Pojedli spolu, popili a…“ Hepel si nervózně olízl rty.

Valu se spokojeně usmál: „Řekni ctihodnému nejvyššímu soudci, jak to vznešená Nešrata dělala, aby se s Ipumerem mohla setkat.“

Hepel se zhluboka nadechl. „Ipumer říkal, že jedno z oken v její ložnici má mříž, která se dá sundat. Vznešená Nešrata ji prý naolejovala, aby nebylo slyšet, že ji sundává a potom vrací zpět na místo. Měla také naolejovaný provazový žebřík.

Po něm sešplhala z okna dolů. V zahradě si schovávala pár sandálů a plášť.“

„A co říkal o svém vztahu k vznešené Nešratě?“

„Ipumer se rád chvástal.“ Hepel zrudl a neklidně se podíval směrem, kde seděl generál Pešedu.

„Říkal, že spolu ulehli?“ vyptával se Amerotke dál.

„Ano, pane, říkal.“

Síň se rozhučela nesouhlasným a překvapeným

mumláním.

Nešrata sklonila hlavu a ramena se jí lehce zachvěla.

Když znovu vzhlédla, zachytil soudce její pohled plný vzdoru.

Amerotke okřikl diváky a Asural, velitel chrámové stráže, výhrůžně postoupil ze svého místa v zadní části síně. Nešrata cosi zašeptala Meretelovi a ten zdvihl ruce na znamení, že chce promluvit.

„Můj pane, toto není plnohodnotné svědectví. Je to jen ústní tvrzení, které se zakládá na pouličních klevetách.

Neexistuje žádný důkaz toho, o čem písař Hepel mluvil.“

„Brzy přijdeš na řadu,“ umlčel soudce Meretela v pevném odhodlání získat od Hepela co nejvíce informací. „Hepele, stěžoval si před tebou Ipumer někdy na bolesti břicha?“

„Ano, pane.“

„Kdy se tyto nevolnosti dostavovaly?“

„Po schůzkách se vznešenou Nešratou.“

Valuova ústa se roztáhla k úsměvu a ticho v soudní síni bylo téměř hmatatelné.

„Víš to docela jistě? Proč nenavštívil lékaře?“

„Ale on ho navštívil, můj pane. Šel k lékaři, který bydlel nedaleko jeho domova. K tomu, který jej ošetřoval, než

zemřel.“

Amerotke zlostně stiskl rty. Lékař Intef dnes již před soudem vypovídal, ale o tomhle se při svém výslechu nezmínil.

„Nuže, a co mu náš vznešený lékař řekl?“

„že to byla nevolnost po něčem špatném, co snědl.“

„Ipumer byl přece chytrý mladík a jistě pochopil, co může být příčinou jeho nevolností.“

„Ano, pane. Někdy podezíral vznešenou Nešratu, že se ho pokouší otrávit.“

„A proč by to dělala?“

„Protože už se s ním nechtěla scházet.“

Vzrušení v soudní síni znovu vzrostlo. Asural přecházel mezi sloupovím a zjednával klid, aby mohl být vynesen rozsudek jménem velkého faraona.

„Podezíral ji, a přece za ní dál chodil!“ Amerotke si pohrával s pektorálem na hrudi. „Kdybys přišel ty, Hepele, do mého domu, dvakrát se mnou pojedl a dvakrát tě poté stihla silná nevolnost, nezačal bys mě podezírat?“

„Tebe nikdy, můj pane.“

Síň se rozezněla smíchem a Amerotke zvrátil hlavu a zasmál se také. Bylo vidět, že se Hepelovi ulevilo a že se uklidnil.

„Proč si tedy Ipumer myslel, že jej chce vznešená Nešrata otrávit? Věděl, že si koupila jed?“

„Ó ano, můj pane! Vyprávěla mu vždycky o všem, co dělala. A Ipumer…“ Hepel se zarazil a skousl si ret.

„Ipumer co?“

„Ipumer si také koupil nějaký jed.“

Úsměv z Valuova obličeje zmizel a Amerotke vzrušeně poposedl na křesle.

Hepel vyhrkl: „Ipumer mi řekl, že Nešrata koupila jed, aby ho použila k přípravě krášlicích prostředků a snad i na nějaké další věci. Škádlil ji, že ho chce otrávit. Říkal, že se tomu jen zasmála.“

„A proč si Ipumer ten jed koupil také?“

„Začal být popudlivý. Tvrdil, že když se za něj vznešená Nešrata neprovdá, vezme si život a vina padne na ni. A bude to ona, kdo se bude za jeho smrt zodpovídat v zásvětí.“

Amerotke pokývl Meretelovi, který se svědka dychtivě zeptal: „Myslíš, že by Ipumer byl schopen vzít si život?“

„Je to možné,“ souhlasil Hepel. „Většinou se choval rozumně, ale pokud jde o vznešenou Nešratu, dovedl být nevypočitatelný.“

Amerotke se zadíval do soudní síně. Šufoj naslouchal příběhu lásky a vraždy s otevřenými ústy a se znetvořeným obličejem natočeným ke straně, aby lépe slyšel.

Meretel využil příležitosti a ptal se svědka dál: „Myslíš, že je možné, že Ipumer koupil ten jed od Škorpioního muže, když zjistil, že ho má i jeho milovaná? A že otrávil sám sebe, aby zničil Nešratinu pověst a znemožnil jí sňatek s někým jiným? Je podle tebe možné, že by se ji snažil zničit tím, že by ji pošpinil obviněním z travičství a vraždy?“

Hepel střelil prosebným pohledem k žalobci, ale ten zíral s kamennou tváří před sebe.

„Odpověz!“ vyzval Hepela Amerotke.

„Ano, je to možné a…“ Zarazil se.

Amerotke pokývl, aby pokračoval.

„Ipumer měl slabý žaludek. Často si stěžoval na bolesti.“

„Meretele,“ obrátil se soudce k mladému obhájci, „je možné, aby vznešená Nešrata opustila nepozorovaně svou ložnici?“ Dívka teď seděla naprosto vyrovnaně a s úsměvem na rtech.

„Není! Je to nemožné! Svědkové vznešeného žalobce vypověděli, že viděli Ipumera u domu krátce po půlnoci.

Zcela jistě před jednou hodinou ranní.“

Amerotke se otočil k písaři Prenhoeovi a ten souhlasně přikývl.

„Je naprosto nezvratné, že před půlnocí vzbudily sestru vznešené Nešraty zlé sny, a tak přišla za Nešratou do ložnice.“

„Proč jsi to neřekl již dříve?“ zamračil se Amerotke.

„Omlouvám se, můj pane. Myslel jsem, že bude lépe nechat si toto svědectví v záloze.“

„A služebnou v tomto směru nikdo nevyslýchal?“

„Ne, pane, nikdo se jí neptal, zda se někdo během noci přiblížil ke dveřím ložnice.“

Nešratina sestra seděla vedle otce, který ji objímal kolem ramen. Amerotke si všiml, jak sebou polekaně cukla, když se o ní začalo mluvit.

„Sestru můžeme vzít pod přísahu a služku povolat znovu,“ navrhoval Meretel.

Amerotke souhlasil. Nešratinu sestru vyslýchal s velkou

laskavostí. Mluvila šeptem a její verze příběhu se naprosto shodovala s vyprávěním služebné. Ano, přišla do ložnice své sestry. Proč? Protože ji trápila noční můra. Zdálo se jí o velkém netopýrovi s rudými křídly, který kroužil nad Domem zlaté gazely.

Amerotke se v duchu usmál, Prenhoeovi se takový příběh jistě líbí.

Poté přišel na řadu výslech služky. Soudce ji vyslýchal tvrdě, ale nedozvěděl se nic nového. Nešratina sestra přišla před půlnocí a zbytek noci strávila u Nešraty v posteli. To znamená, že v době, kdy se při měsíčku na opuštěné cestičce za zahradní zdí mělo konat milostné dostaveníčko, byla s ní.

Valu samozřejmě protestoval a Amerotke musel v duchu připustit, že na historce se mohly obě dívky předem domluvit.

Přesto chyběl jakýkoli důkaz její nepravdivosti. Pro tuto chvíli se Amerotke rozhodl pokračovat ve výslechu Hepela.

„Takže,“ usmál se na mladého písaře. „Byl jsi Ipumerovým přítelem. Ipumer byl tak posedlý láskou k vznešené Nešratě, že by raději zemřel, než by se jí vzdal.

Víš ještě o nějaké jiné ženě, kterou miloval?“

„Nevím nic bližšího, můj pane. V některých večerech nechodil k Domu zlaté gazely a scházel se s někým.“

„S někým jiným?“ vyzvídal Amerotke.

„Nevím s kým. Bydlel u Lamny, vdovy voňavkářky, a přátelil se s vdovou Felimou ze sousedství.“

„Můj pane,“ vstoupil do výslechu žalobce, „myslím, že

bychom se měli vrátit k noci, kdy Ipumer zemřel.“

„Ano, souhlasím. Řekni nám, co o té noci víš,“ pokynul soudce Hepelovi.

„Toho večera jsem Ipumera potkal v Aleji beranů a společně jsme navštívili krčmu, která je nedaleko odtud.“

„Kolik bylo hodin?“

„Poslední hodina před soumrakem.“

„Zastavil se Ipumer předtím doma?“

„Ano, pane. Řekl mi, že přichází z domova.“

„A co dalšího ti ještě řekl?“

„že půjde na schůzku k Domu zlaté gazely. Ptal jsem se, zda uvidí vznešenou Nešratu. Řekl mi: ‚Určitě! To bych jí radil!‘ Vypadal velmi rozrušeně. Jedl a pil velmi málo.“

„Víš, jestli jedl něco i předtím?“

„Nevím, můj pane. Jeho bytná mu dala s sebou nějaké jídlo. Nesl si ho ve lněném ubrousku. Ale myslím, že ho zahodil.“

„Mluvili jste spolu toho večera dlouho?“

„Ne, pane. Později mi to bylo líto.“

Amerotke zdvihl ruku. „Co se stalo během následujících čtyř hodin mezi tím, co se Ipumer rozloučil s tebou a než jej spatřil podomní obchodník, jak přichází k domu generála Pešedua?“

Hepel pokrčil rameny, že neví.

Amerotke požádal chrámového sluhu o další dvě podušky a nechal předvolat obě vdovy. Poklekly nervózně před

soudce. Lamna byla příjemným způsobem baculatá. Patřila k tomu typu žen, které ve snaze chovat se jak se sluší, sklouzávají do strojené afektovanosti. Felima působila jako její protiklad: malá s elegantními způsoby a úzkým obličejem, jehož vadnoucí rysy připomínaly někdejší půvab.

„Než se mladý muž vydá na schůzku se svou milovanou, umyje se, oholí si tváře, převlékne se do čistých šatů, natře se vonnými mastmi a oleji. Nic z toho však Ipumer v tvém domě neudělal, že ne, paní?“ otočil se k Lamně, která zavrtěla hlavou.

„Navštívil tebe, že?“ pokračoval Amerotke laskavě a obrátil se k Felimě.

Ta němě zírala před sebe.

Soudce si tedy odpověděl sám: „Ano. Navštívil tě té noci, kdy zemřel.“

Pak zazněl jeho hlas přísněji: „Jak se připravoval na schůzku? Nezapomeň, že jsi pod přísahou,“ připomínal ženě.

„Tuto otázku ti zatím nikdo nepoložil, ale teď musíš odpovědět. Takže, jak to bylo? Vykoupal se u tebe a tys mu dala čisté roucho, jídlo a pití?“

žena se neklidně ošívala, ale Amerotkeův pohled vydržela. „Ano, je to tak, jak jsi řekl.“ Její hlas zazněl překvapivě pevně. „Věděla jsem, že pravda nakonec vyjde najevo. Sama jsem ho vykoupala, pomohla mu oholit tváře a sama jsem natřela jeho tělo olejem.“

„Byli jste milenci?“ pokračoval soudce v otázkách.

„Eh, ne, nebyli jsme milenci, alespoň ne v tom smyslu, jak to chápe většina lidí. Byla jsem něco jako jeho služebná.“

Síň se rozezvučela tichým smíchem.

„Shrňme si to: vykoupala jsi ho, potěšila a nakrmila.“

Felima přikývla a nervózně si hryzla spodní ret. Amerotke otočil hlavu doleva a podíval se oknem ven. Slunce stálo v nejvyšším bodě a dovedl si představit, v jakou výheň se proměnilo tržiště a chrámové nádvoří. Všiml si, že písaři a úředníci začínají ospale věšet hlavy. Případ nebyl zdaleka tak jasný a jednoznačný, jak jej žalobce popsal na počátku jednání. Amerotke zdvihl ruce v gestu napodobujícím faraona na znamení, že dnešní slyšení je u konce. Pak pozdvihl symboly svého úřadu, důtky a žezlo, které ležely na úředních knihách. Soudní síň ztichla.

„Tento případ je odročen,“ oznámil.

Valu se chystal protestovat, ale Amerotke na něj významně pohlédl.

„Je to vůle faraona. Mými ústy vycházejí faraonova přání a rozhodnutí.“

Valu tedy mlčel. Amerotke vstal, otočil se a uklonil směrem k soše bohyně pravdy, která stála za ním.

„Můj vznešený soudce,“ Valu jej oslovil se skloněnou hlavou.

„Ano?“

„Prosím soud o shovívavost, ale myslím, že vznešená Nešrata by měla být uvězněna. Máš přece k dispozici

podzemní kobky v Domě smrti.“

„Ano, avšak toto je Dům života,“ odpověděl Amerotke.

„Vznešené Nešratě uděluji zákaz vycházení z domu jejího otce. Její vina nebyla prokázána.“ Lehce se usmál. „Alespoň dosud nebyla prokázána. Výkon faraonovy moci je odročen.“

SET: Bůh země Geb daroval Setovi Dolní Egypt.

„Můj vznešený pane a soudce, musím protestovat!“

„Tak tedy protestuj.“

Amerotke seděl na židli ve své malé soukromé svatyni příliš unaven, než aby se rozhlížel po pestrých malbách na stěnách, které zářily modrou, rudou, zlatou a okrovou barvou a zobrazovaly skutky spravedlnosti vykonané bohyní Maat.

Na vzdálenějším konci místnosti stál naos, posvátná schrána, za jejímiž pootevřenými dvířky bylo možné zahlédnout sochu bohyně. Měla podobu mladé panny s jemnými rysy a ušlechtilými údy. Byla oblečena do bílé lněné řízy a u nohou jí spočíval košík plný obětin: chleba, ovoce a dalšího jídla, které Amerotke později rozdělí mezi písaře v Síni obojí pravdy. Podél stěn byly rozestavené malé stolky z drahocenného santálového dřeva vykládané zlatem a stříbrem a na nich skříňky a truhličky, do nichž soudce ukládal odznaky své hodnosti: prsteny, pektorál, důtky

a žezlo, o něž pak pečoval jeho sekretář.

Valu a Meretel seděli se zkříženýma nohama na poduškách čelem k soudci a po Amerotkeově levici se usadil Šufoj. Právě se hlasitě nadechl, aby vyjádřil své zděšení nad troufalostí nejvyššího žalobce, který si dovolil pronásledovat jeho pána až sem, do soukromé svatyně. Osmahlý Prenhoe zde byl také a zevrubně si prohlížel puchýř, který mu na prstě udělalo rydlo. Asural, velitel chrámové stráže, se zlehka opíral o veřeje s rukama založenýma na prsou. V bronzové zbroji, s kyrysem po boku, oblečený do kožené válečné suknice a vojenských bot vypadal jako vtělení boha války.

„Musím protestovat,“ opakoval Valu. „Soud mohl klidně pokračovat. Vznešená Nešrata měla být uvězněna. Prokázal jsi jí zbytečnou laskavost…“

Amerotke zdvihl vlhký lněný hadřík namočený ve vonné vodě a otřel si pot na zátylku.

„Neprokázal jsem jí žádnou laskavost,“ opáčil. „Ten případ není tak jednoduchý, jak by se na první pohled zdálo.

Souhlasím, že Ipumer a Nešrata byli pravděpodobně milenci.

Souhlasím, že se ho chtěla zbavit a že koupila jed od Škorpioního muže. Souhlasím, že Ipumer v noci své smrti navštívil Dům zlaté gazely. Ale ty, vznešený žalobce, musíš prokázat, že Ipumera otrávila skutečně Nešrata a že je vinna vraždou. O Ipumerovi toho stále víme málo, ale při příštím zasedání soudu vyslechnu znovu všechny svědky. Podívej,“

začal odpočítávat na prstech: „Ipumer se setkal se svým

přítelem Hepelem. Dostal jídlo od Lamny. Navštívil Felimu.

Té noci jej mohl otrávit kdokoli z nich. Nevíme, kdy odešel z Felimina domu, to budeme muset zjistit. Mohl jít kamkoli.

Ale nejdůležitější ze všeho v tuto chvíli je, že doposud nebyl předložen žádný přímý důkaz, že mu jed podala Nešrata. Je možné, že svědkové lhali. Ale já jsem nástrojem moci velké Maat,“ ukázal Amerotke prstem k soše bohyně, „a já oddělím zrno od plev a vynesu rozsudek. A pokud jde o Nešratino uvěznění,“ Amerotke velitelsky namířil ukazováčkem na Asurala, „ručíš mi za to, že neopustí dům svého otce bez mého písemného svolení. Pokud tento zákaz překročí, bude uvržena do kobek v Domě smrti.“

Valu si uvědomil, že dosáhl hranic Amerotkeovy trpělivosti, a netroufl si klást další otázky. Jeho vnitřnosti se hlásily s obvyklými problémy, a tak si povzdechl, zdvihl se z polštáře, uklonil se soudci a následován Meretelem odešel.

Asural za nimi zavřel dveře.

„Myslíš, že ho opravdu zabila?“ zeptal se dychtivě Šufoj, který stál vedle svého pána. Amerotke si políbil prst a přitiskl jej na Šufojovo drobné čelo. Šufoj byl trpaslík. Před lety jej neprávem odsoudili za zločin, který nespáchal, a usekli mu nos. Kdykoli se k Amerotkeovi otočil obličejem, zaplavila soudce vlna soucitu. Pro něj byl Šufoj malým mužíčkem s širokým srdcem a velkou duší. Tak jej vždy popisoval i své manželce Norfret. Šufoj miloval život a jeho záhady, a oči mu teď hořely vzrušením.

„Je velmi krásná, pane. Ach, když si pomyslím, že by ta vznosná ňadra a ztepilé boky měly být pohřbeny do písku!“

„Jsi jako kozel v říji!“ zabručel Asural.

„Ano, a jsem i stejně rychlý!“ opáčil Šufoj.

„A stejně zapácháš!“ dodal Prenhoe a ocucával si obolavělý prst.

Šufoj si přitáhl šedivou halenu blíž k tělu. Amerotke natáhl ruku a prohrábl pramen zcuchaných šedivých vlasů, které padaly Šufojovi až na ramena.

„Proč se nenecháš ostříhat? Když jsi můj posel a důvěrník, měl bys podle toho také vypadat!“

Šufoj vycenil v úsměvu bílé zuby.

„Proč se pořád oblékáš jako ubožák?“ naléhal Amerotke.

„Lidé mi projevují větší soucit. Zvláště dámy. Pane, opravdu si myslíš, že je vinna?“

„Tady mezi svými přáteli a příbuznými snad mohu uvažovat nahlas…“ Amerotke se odmlčel. „Nepochybuji, že Ipumer byl té noci otráven. Ale mohl se otrávit sám. Ano, je to možné…“

Amerotke vstal. Šufoj mu podal zpod stolu sandály, soudce do nich vklouzl a přes ramena si přehodil plášť.

„Asurale, dohlédni, aby Síň obojí pravdy byla očištěna.

Prenhoe, zařiď, aby tvé zápisky doručil posel ještě dnes do mého domu. Šufoji, ty půjdeš se mnou.“

Amerotke vykročil svižným krokem přes místnost, aby zamezil dalším otázkám. Chvatně prošel dveřmi a pokračoval

chodbou, která vedla k postrannímu východu. Chrám se právě připravoval na bohoslužbu. Skupina černookých kněží s vyholenými hlavami, oblečených v bělostných řízách, procházela síněmi. V mísách doutnalo kadidlo očišťující chrámový vzduch i kněze. Za muži kráčely za zvuků činelů chrámové dívky ve vrapovaném šatu z bílého lnu, obuté do stříbrných sandálů a s těžkými černými parukami na hlavách.

Prsty měly ozdobeny prsteny a nehty pestře zbarvené. Každá svírala v ruce sistrum, jímž rytmicky potřásaly, až se zvuky slévaly do tajuplného kakofonického drnčení a cinkání.

Amerotke se Šufojem ustoupili pod malou arkádu. Malé procesí prošlo kolem a pokračovalo k Sloupové síni a k svatyni nejsvětější.

„Kam vlastně jdeme?“ ptal se Šufoj.

„Jdeme do chrámu boha Seta. Navštívíme tam vrchního balzamovače,“ odpověděl Amerotke. „Vznešený Senenmut si vyžádal mou přítomnost.“

Šufoj zasténal a zadíval se prosebně na svého pána. Na takové místo se mu ani trochu nechtělo. Vyšli ven z chrámu.

Ulice dlážděná čedičovými kočičími hlavami je vedla k hlavnímu tržišti, kde to hučelo jako v úle. Hrozny holičů, ozbrojených zahnutými břitvami, bzučely jako včelky kolem stolků pod datlovými palmami. Zákazníci k nim přicházeli, aby se nechali očistit a vyholit si lebky, až je měli hladké jako oblázky. Teprve pak směli vstoupit do chrámu nebo přednést svou žádost nižšímu soudu. Skupinka vojáků, lehce opilých

laciným vínem, hledala Dům rozkoše a hleděla, aby neokusila obušků městské policie, která z povzdálí střežila každý jejich krok.

Některé stánky již zely prázdnotou a jejich prkna byla vydrhnutá čistou vodou. V poledne, kdy slunce žhnulo jako ohnivá pec, museli prodavači masa ukončit prodej, neboť v žáru začínalo maso hnít a zapáchat. Na prostranství zůstalo jen několik trhovců, kteří stále doufali, že se jim podaří uzavřít obchod dřív, než se lidé ukryjí do milosrdného stínu.

Po neblahém tichu předchozího dne, jemuž vládl Set, dnes tržiště znovu ožilo obvyklým ruchem. Děti pobíhaly sem a tam, hrály si a pokřikovaly škádlivě na bohatého kupce, který projížděl kolem v nosítkách zavěšených mezi dvěma osly. Muž se oháněl plácačkou na mouchy a povykoval na děti, aby mu uhnuly z cesty.

Na přinesených podstavcích stáli potulní zpěváci a vypravěči a snažili se upoutat pozornost kolemjdoucích podivuhodnými příběhy o zemích za Zelenými pláněmi a o démonech v děsivé poušti Rudé země. Mezi Thébany se proplétali cizinci ze země Kuš, černí Núbijci oblečení do panteřích kůží a se zvláštními pernatými klobouky na hlavách, Semité zahalení do barevných tunik, Libyjci s nahými trupy, lesknoucími se potem a olejem, v kožených bederních zástěrkách, které jim sahaly až po kolena a jejichž

hlasy zněly vysokými hrdelními tóny. Někteří cizinci se zuli a kráčeli teď po tržišti bosi, se sandály zavěšenými přes

rameno.

Šufoj se zastavil u hadí ženy a bez dechu pozoroval její představení. žena měla na zápěstích připevněny malé stříbrné zvonky a tělo se jí smyslně vlnilo, otáčelo a ohýbalo ve svůdných křivkách a nepochopitelných pózách. Produkci doprovázeli dva mladí hudebníci: jeden udával rytmus bubnováním na malý bubínek, druhý hrál na rákosovou flétnu. Amerotke položil Šufojovi ruku na rameno, aby jej vytrhl ze zaujetí.

Šufoj nebyl jen Amerotkeovým sluhou. Ve svém životě přijal i řadu dalších rolí: roli věštce, básníka, prodavače amuletů a samozvaného lékaře. Řadou léků, které by podle Amerotkea spíš zabily, než vyléčily, konkuroval dokonce i Škorpionímu muži a thébským lékařům. Namísto cesty do Setova chrámu by se byl raději potuloval po tržišti, ale jeho pán byl neoblomný. Trpaslík vzdychl a otevřel slunečník.

Původně měl být určen Amerotkeovi, ale Šufoj byl tak maličký, že jej ani s rukou vysoko nataženou nedokázal vyzdvihnout až nad hlavu svého pána. Amerotke se utěšoval, že alespoň jeho sluha zůstane ochráněn před slunečním úpalem. Dav kolem zhoustl a Šufoj se rozhodl zjednat sobě i svému pánu zaslouženou úctu.

„Z cesty,“ křičel na všechny strany hlubokým zvučným hlasem. „Místo pro vznešeného Amerotkea, faraonova nejvyššího soudce v Síni obojí pravdy! Strážce zákona!

Ochránce božského pírka! Přítele faraonova! Miláčka bohů!“

Amerotke zamžikal a pokusil se Šufoje umlčet. Čím víc se však snažil zarazit mužíkův halasný projev, tím hlasitěji Šufoj vykřikoval, až nakonec dosáhl svého. Lidé se rozestoupili, sluha i pán rychle přešli tržiště a pokračovali dlážděnou ulicí k Setovu chrámu. Velké prostranství před chrámem bylo také plné lidí, ale Šufoj si zkušeně razil cestu davem i tady. Minuli obelisk s vrcholkem pokrytým zlatým pláštěm a prošli hlavní branou, kterou z obou stran chránily vysoké pylony ozdobené věžičkami s rudými, bílými a zelenými praporci.

Amerotke se zastavil. Prohlédl si stélu pokrytou odshora až dolů nekonečnými sloupci nápisů, které velebily moc a sílu Seta a úspěchy jeho vojenského pluku. Kameníci zde zaznamenali na věčné časy zprávy o hrdinských skutcích Panterů během Období hyeny, ve válce proti Hyksósům.

Amerotke se prsty dotkl vytesaných hieroglyfů a vybavil si vzkaz vznešeného Senenmuta, který mu šeptem sdělil posel v chrámu bohyně Maat: Jeden z hrdinných Panterů byl surově zavražděn a sama vznešená královna Hatusu se rozhodla zasáhnout.

Šufoj přešlapoval z nohy na nohu a dychtivě pozoroval Škorpioního muže, známého thébského prodavače jedů a magických formulí. Stál, obklopen hroznem přihlížejících, na druhé straně nádvoří a prodával zaříkadla proti hadímu uštknutí. Amerotkeovi však byly v tuto chvíli zájmy jeho sluhy lhostejné a pokračoval po strmých schodech do chrámu.

Vystoupali do stinného loubí před hlavním chrámovým

vchodem, kde panoval příjemný chládek. Mezi sloupy sem pronikaly sluneční paprsky a tančily na nástěnných obrazech, na nichž malíři vyobrazili Seta bojujícího se svým synovcem, bohem Horem, a bohyni Isis, jak hledá tělo svého manžela Osirida.

Chrámová stráž Amerotkea poznala, přistoupila k němu a vedla jej chodbou vyhrazenou pro kněze, mimo prostory, kudy do Sloupové síně přicházeli obyčejní věřící. Čím hlouběji se nořili, tím temněji chrám působil, neboť úzká okna vysoko ve zdech propouštěla dovnitř jen málo světla.

Šufoj se zachvěl. Chodil sem opravdu zřídka. Chrám boha zabíjení jej děsil. Tolik se lišil od ostatních. Nástěnné malby tady neoslavovaly skutky velkého faraona, nýbrž krvavé činy ryšavého boha. Podél každé stěny se plížila smrt a temné bytosti zásvětí. Chyběly zde zářivé barvy typické pro ostatní chrámy; nebyly tady ani sloupy se zlatými listy či stříbrem lemované mozaiky. Z barev převládala tmavě hnědá, která byla tu a tam protkána stříkanci jasně rudé. Kněží nosili na hlavách podivné červené paruky a přes ramena měli přehozený široký pruh látky stejné barvy.

Došli ke dveřím na konci tmavé chodby. Chrámový strážce otevřel a vyzval je, aby vstoupili. Kráčeli dolů po schodech a Amerotke měl pocit, jako by sestupovali do samotného zásvětí. Tohle nebyl jeho svět plný slunce a světla, žlábkovaných sloupů a zurčících fontán. Cítil se zde nesvůj a cizí, nekonečně vzdálený od Síně obojí pravdy, kde mu

drahocenný nábytek a vysoké sloupy dodávaly pocit bezpečí.

Tady byl daleko od ochrany Thovta, boha písařů zobrazovaného s papyrem v ruce, s kalamáři s červeným a černým inkoustem, rákosovým brkem a nádobkami s vodou.

V mihotavém světle smolných pochodní vystupovaly všude kolem chmurné podoby boha temnoty a jeho přisluhovačů, kteří kolem něj kroužili za tónů hrůzné hudby. Vzduch čpěl pachem natronu a balzamovacích prostředků.

Sešli až k patě schodiště a ocitli se v podzemním sále, jehož dřevěný strop již dávno zčernal stářím. Amerotke se snažil pohledem proniknout zamžené šero. Stráže oblečené do kožených bederních zástěrek a ozbrojené kopími a štíty měly na obličejích nasazené masky v podobě berana. Z mlhy vystoupil důstojník s helmou ve tvaru beraní hlavy a s černým koženým opaskem ozdobeným bronzovými sponami. Ostrým hrdelním hlasem se Amerotkea zeptal na důvod návštěvy.

Když na něj Šufoj ostře houkl, kdo je jeho pán, chvatně se stáhl a pokynul návštěvníkům, aby pokračovali dál. Kráčeli pomalu, podlaha byla mokrá a kluzká. Na konci místnosti se tyčila vysoká socha Anubida, boha se šakalí hlavou, který mlžným oparem hleděl příchozím vstříc a přehlížel kamenné stoly, na nichž ležela mrtvá těla zakrytá lněnými prostěradly.

Uprostřed síně, na prostranství mezi sloupy, plápolaly ve velkém ohništi plameny. Nad nimi visel veliký kotel, jehož

obsah hlasitě bublal. Okolo stály tyglíky, misky s natronem, dřevěné stojánky a poličky s nejrůznějšími nádobkami,

džbánky a kotlíky plné mastí.

Znenadání, jakoby odnikud, se před nimi vynořila jiná postava. „Hledáte někoho?“ Muž měl na sobě pouze bílou bederní roušku a v ruce držel na hůlce připevněnou beraní masku, kterou si zakrýval obličej.

„K čemu to je?“ ukázal na ni Amerotke. „Strašíte tím návštěvníky?“

Muž masku oddálil. Objevil se úzký mladý obličej s výraznými lícními kostmi a hluboko posazenýma očima.

Nabídl masku Amerotkeovi a ten si ji nasadil. Jak se ukázalo, měla zcela prozaickou funkci, uvnitř byla přilepena vonná kulička, která osvěžovala těžký vzduch v síni.

„Jmenuji se Chula,“ představil se muž. „Jsem knězem boha Seta.“

„Jsi rovněž hlavním balzamovačem, že?“ ujistil se Amerotke.

„Ano. Není to nijak vznešený titul, ale v mých kruzích má jistý zvuk.“

Amerotke se rozhlédl kolem sebe. Toto místo bylo skutečně děsivé. Teď, když jeho oči přivykly mlžnému přítmí, rozeznal na stěnách malby zobrazující scény z Knihy mrtvých.

Zobrazovaly pouť, kterou musí projít každá duše kráčející do Západní

země,

a připomínaly

smrtelníkům

otázky

dvaačtyřiceti božstev, na něž musí zemřelý odpovědět. Každá duše musí prokázat, zda během svého života nekradla, nevraždila, neloupila nebo se nedopustila zapovězených

sexuálních praktik.

„Zde je tvá bohyně, pane,“ ukázal Chula k obrazu veliké Maat, která pírkem pravdy vyvažovala na vahách srdce zemřelého. Umělec zachytil i úzkostný výraz v obličeji souzeného. Pokud vedl řádný život, přivítá jej v zásvětí srdečně bůh Osiris a bude smět pokračovat dál v cestě až na Pole blaženosti. Pokud však bude shledán vinným, vrhne se na jeho srdce Velká požíračka, obluda s tělem hyeny a hrocha, lví hřívou a krokodýlí tlamou, a duše zemřelého bude navždy ztracena.

„Je to působivé,“ souhlasil Amerotke a otřásl se. „Tohle místo mě vždycky trochu děsilo.“ Natáhl ruku k pozdravu a Chula ji stiskl.

Amerotke za sebou uslyšel pohyb a otočil se. „Vznešený Senenmut!“

První ministr, velký vezír egyptské říše a zároveň milenec egyptské faraonky, přistoupil k Amerotkeovi. Byl oblečen do prostého roucha z bílého lnu a kapky potu, které mu stékaly po obličeji s výraznými, poněkud hrubými rysy, napovídaly, že zde strávil již nějakou dobu. Stál zde bez jakýchkoli odznaků své moci, všechny prsteny a náramky sňal a uložil do malé mošny u pasu. Amerotke se uklonil a Senenmut jej přátelsky poplácal po zádech.

„Myslel jsem, že přijdeš dříve, ale vím, jak jsi zaneprázdněn…,“ usmál se neradostně. „Je tady přece ten případ vznešené Nešraty. Mluví o tom celé Théby. Ale teď

pojďme, chci ti něco ukázat.“

Chula je vedl síní, která připomínala podzemní jeskyni.

Šufoj si zpočátku lámal hlavu, proč sem vlastně přišli. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že do těchto míst jsou kromě těl zavražděných přinášena i těla těch, u nichž je na vraždu přinejmenším podezření, a těch, u nichž je příčina smrti nejasná. Zkušení balzamovači těla prohlédnou, zjistí příčinu smrti, a teprve pak se začne s vlastním balzamovacím procesem. Šufoj často navštěvoval obchody s balzamovacími prostředky a rád zašel na kus řeči i k výrobcům rakví a sarkofágů ve Městě mrtvých, ale přítomnost skutečné smrti a atmosféra tohoto ponurého místa mu rozhoupala žaludek.

Z některých kamenných desek sklouzla prostěradla a odkryla část mrtvého těla, tady ležel muž s hrdlem proříznutým od ucha k uchu; jinde kdosi, komu kola těžkého vozu rozdrtila hrudník; tamhle mladá žena, které z obličeje zbyla jen krvavá kaše; černoch, s oběma pažemi useknutými nad lokty a s nevidomýma očima vytřeštěnýma ke stropu.

Balzamovači každé tělo pečlivě vyšetřili a provedli zápis o ohledání. Potom se dostaly ke slovu ostré a špičaté nástroje k vyjímání orgánů a mrtvý byl připraven na poslední cestu.

Většina těl, která zde ležela, bude pohřbena na místě určeném pro chudé a neznámé. V jednu chvíli se Šufoj zdržel a ostatní se mu ztratili v těžkých výparech. Vyděšeně zavolal na svého pána. Ten se pro něj vrátil a dál už kráčeli ruku v ruce.

Chula a Senenmut se zastavili až v nejvzdálenějším rohu

síně u tří kamenných desek. Každou zakrývalo prostěradlo popsané hieroglyfy. Senenmut luskl prsty a Chula odhrnul první z nich. Amerotke si instinktivně zakryl ústa.

„Tohle je Ipumer,“ sdělil mu Chula.

Přes veškerou snahu balzamovačů se tělo již začínalo rozkládat. Jed, který mladík požil, byl tak silný, že mnohonásobně urychlil přirozený hnilobný proces.

„Jed působí ve vnitřních orgánech i po smrti,“ vysvětloval Chula. „A tím, že se zastavilo proudění krve, se jeho zhoubný účinek ještě prohloubil.“

Amerotke si prohlížel Ipumerův zelenavý, napuchlý, sinalý obličej. Jedno oko zůstalo otevřené a vytřeštěně zíralo vzhůru. Trup přetínal dlouhý řez vedený od krku až

k rozkroku. Tudy byly vyňaty vnitřní orgány a ponořeny do kanop, speciálních nádob, určených k jejich uchování.

Šufoj těžce polkl: „Může mít jed opravdu takový účinek?“

„Ano, ano. Každý jed je jiný,“ přikyvoval Chula a zaníceně vysvětloval: „Tento způsobuje rozklad těla. Jiné, například ty, které se získávají z hornin a nerostů, tělo naopak uchovávají. Tak je psáno.“

Poté přišlo na řadu tělo generála Baleta. Pohled na něj byl také strašlivý, přestože balzamovači vykonali, co bylo v jejich silách. Prázdné oční důlky ovinuli proužkem bílého plátna a velkou část rozdrcené lebky skryli pod koženou čapku.

„To stačí, viděl jsem dost,“ prohlásil Amerotke. „Jak k tomu došlo?“

„Balet byl jedním z Panterů z jihu,“ vysvětloval Senenmut. „Stejně jako ostatní, měl i on neomezený přístup do soukromé svatyně v Setově chrámu, která je zasvěcena jejich slavným vítězstvím. Jako malý chlapec jsi jejich hrdinství jistě obdivoval stejně jako já, můj vznešený Amerotke.“

Soudce přikývl.

„K Baletově vraždě došlo v den, který Set proklel a který je tudíž považován za nešťastný,“ pokračoval velký vezír. „Je přirozené, že toho dne přišlo do chrámu jenom málo věřících.

Balet se rozhodl navštívit Rudou kapli, aby se tam pomodlil, ale především aby si znovu připomněl své vlastní velké činy i hrdinské skutky svých druhů. Dělal to často.“

„Měl v Thébách nepřátele?“ zeptal se Amerotke.

„Ne. Byl to vdovec a měl dvě dospělé děti. Odměnou za své zásluhy získal značný majetek a žil svou slavnou minulostí. Mnoho toho nenamluvil, byl uzavřený. Chrámový kněz Šišnak a jeho žena Neferta tvrdí, že přišel sám, a v době, kdy setrvával ve svatyni, se nikdo ke dveřím nepřiblížil. Když

se k němu po chvíli vrátili, byly dveře pootevřené.

Později vás tam zavedu, abyste všechno viděli na vlastní oči. Uvnitř to vypadalo jako po bitvě. Baletova mrtvola ležela v tratolišti krve s roztříštěnou hlavou. Svůj život ale nedal nijak lehko, bránil se.“ Senenmut zdvihl bezvládné zápěstí mrtvého a ukazoval řezné rány, odřeniny a modřiny, které balzamovači překryli voskem a mastmi.

Amerotke si všiml ran na dlani, kterou se mrtvý pokusil zastavit úder útočníkovy čepele.

„Ztratilo se ze svatyně něco?“

„Ne. Šišnak se zprvu bál, že by mohly zmizet slavné škorpioní poháry, ale vše zůstalo na svém místě. Avšak v každém poháru byla trocha Baletovy krve, jako kdyby vrah obětoval rudovlasému Setovi.“

„že by šlo o rituální vraždu?“ zamumlal Amerotke a zabloudil mimoděk pohledem k blízké stěně pokryté obrazy z Knihy dne a noci. Strážci zásvětí zde chrlili plameny na hroby hříšníků a bůh Hor, opírající se o berlu, na ně dohlížel.

Pod malbou stál nápis: TEN, KTERÝ SEžEHNE MILIONY

DUŠÍ!

„Co si o tom myslíš, můj vznešený soudce?“

„Rituální vražda je v Thébách stejně obvyklá jako krádež,“ přemýšlel soudce nahlas. „Vrchní balzamovač to jistě potvrdí.“

„Ano, to je pravda,“ přikývl Chula. „Některé vraždy jsou aktem vášně, například rvačka v krčmě nebo msta podvedeného manžela.“ Úzký obličej se mu roztáhl k úsměvu: „Nebo naopak, podvedené ženy. Stává se dost často, že těla, která sem přinesou, jsou poznamenána zvláštními znameními nebo jsou z nich části odřezány. Někdy najdeme mezi rty mrtvého kousek papyru s napsanou kletbou.“

„A co vylupování očí?“ zeptal se Senenmut.

„To je zřídkavé.“

Všiml si, že Amerotke se zatvářil udiveně.

„Mám mu sundat pásku z očí?“ zeptal se Chula.

Soudce zavrtěl hlavou.

„Nuže,“ pokračoval Chula nevzrušeně, jako by mluvil o receptu na oblíbenou pochoutku, „vyjmout mrtvému oči je velmi obtížné. Je k tomu nutná určitá zručnost. Ten, kdo vyloupl oči Baletovi, se určitě trochu vyznal v lékařství.“

Odmlčel se a po chvíli dodal: „Je tu ale ještě jedna podivná věc. Když Hyksósové, bič boží, drancovali v Období hyeny Egypt a vyjížděli plenit naši zemi ze svého sídelního města Avaridy, přinášeli často lidské oběti, hlavně válečné zajatce a otroky.“

„A vždycky jim vyloupli oči?“

„Ano,“ přikývl Chula souhlasně. „Věřili, že když ka oběti opustí tělo slepé, nebude moci projít zásvětím.“

„Ale Hyksósové byli z Egypta vyhnáni před víc než třiceti lety.“

„Někteří jsou pořád naživu,“ opáčil Senenmut.

„Ano, ale v případě generála Baleta,“ trval na svém Amerotke, „je vyloupnutí očí jen hrůznou náhodou. Máme zde vojáka, který se zasloužil o pád Hyksósů. Jestli mě paměť neklame, on a ostatní faraonovi důstojníci vnikli do hyksóského tábora a zabili velkou kněžku Meretseger.“

„Co když je to pomsta?“ zeptal se Chula.

„I to je možné.“

Senenmut přešel k třetímu tělu a odhrnul plátno. Šufoj zasténal a odvrátil se. Amerotke cítil, jak se mu zvedá žaludek. Na desce leželo tělo mladé ženy, které balzamovači ještě nestihli ošetřit. Bylo pokryto zeleným slizem Nilu a zející rány napovídaly, kde se do ní zahryzli krokodýli.

„Rybáři ji nalezli v sítinách,“ vysvětloval Chula. „Když

krokodýli najdou v řece tělo, vzbudí jejich horečný spěch vždycky pozornost. To se stalo i v tomto případě.“

žena, či spíše dívka, ležela zády k nim. Amerotke se naklonil, aby se na ni podíval i zepředu. Stačil mu letmý pohled. Odvrátil se a zašeptal tichou modlitbu. Většina obličeje chyběla a to, co zbylo, změnily krokodýlí zuby v krvavou změť. Smrt překvapovala Amerotkea znovu a znovu svou důvtipnou krutostí. Přes strašné rány visel dívce stále na krku malý řetízek se zvonečky a podle henou nabarvených nehtů se dalo soudit, že šlo o chrámovou hetéru, tanečnici nebo zpěvačku. Takové dívky se za vysoké sumy často nechávaly najmout jako společnice cizinců. Zápěstí a kotníky měla svázané tenkou rudou páskou. Pouta na nohou však již byla přetržená.

„Prohlédl jsem ji pečlivě,“ promluvil Chula. „Vznešený Amerotke, zde se jedná o odpornou vraždu. Ta mladá žena stále žila, když jí vrah svázal ruce a nohy a vyloupl oči. Pak ji vhodil při vědomí nebo jen napůl ve mdlobách do řeky.

Rybáři našli tělo v papyrovém houští, kde pravděpodobně zemřela. Je možné, že tam ležela dvě nebo tři hodiny, než ji

krokodýli našli. Víš dobře, jak jsou krokodýli v noci líní a neteční a jak ožijí, jakmile na ně zasvítí slunce a stoupne žár…“

Amerotke přikývl. V některých částech Egypta byli krokodýli považováni za posvátná zvířata. On však nedokázal věřit v takové bohy a byl přesvědčen, že Senenmut má podobný názor. Maat, ta ano, ta byla skutečnou bohyní, symbolem pravdy. Ale ti záludní plazi, vodní draci s dlouhými tlamami plnými ostrých zubů? Amerotke se plavil přes Nil snad stokrát a nikdy se nezbavil strachu. A nezlepšilo se to ani po minulých záplavách, když se s Šufojem ocitl v loďce, kterou nějaký lotr schválně natřel krví, aby krokodýly přilákal. Při vzpomínkách na tu hrůzu mu na těle vyrážel studený pot ještě teď.

„Zapomněl jsem ti říci,“ přerušil Senenmut mlčení, „že Balet měl nohy a ruce také svázané červenou páskou. Vrah jej pravděpodobně nejprve zabil, potom mu svázal ruce a nohy a vydloubl oči.“

„Jde tedy o téhož vraha?“ otázal se soudce.

„Je to pravděpodobné.“

Amerotke pokynul k dívčinu tělu: „Smrt generála Baleta dokážu pochopit, i když se mi představa, že byl zabit ze msty nebo nenávisti, či jako trpká vzpomínka na porážku Hyksósů, zdá bláznivá. Ale proč tahle mladá žena? Tanečnice?“

„Hyksósové konali takové oběti.“

„Je to divné,“ potřásl Amerotke hlavou. „Domnívám se,

že Baleta někdo zavraždil z osobní zášti, nenávisti nebo jiného podobného důvodu. Jeho vražda byla provedena tak, aby vypadala jako práce hyksóského válečníka, i když je velmi nepravděpodobné, že někdo takový skutečně existuje.

Ale mladá tanečnice? K jakému chrámu patřila?“

„K chámu boha Anubida,“ odpověděl Senenmut. „Byla to chrámová služebná, tanečnice a zpěvačka z chrámovém sboru. Prý byla dost hezká a měla řadu ctitelů, ale byla velmi uzavřené povahy. Večer před svou smrtí zmizela z chrámového okrsku.“

Amerotke se zachvěl. Měl dost této strašné místnosti plné smrti. Zdálo se mu, že nad mrtvými těly, ležícími nehybně pod prostěradly, se vznášejí smutné duše zemřelých. Na druhém konci síně začal nějaký kněz tiše vyzpěvovat hymnus mrtvých. Jiný, který stál nedaleko od nich, se hlasitě modlil, neboť se v přípravě mrtvého těla dostal k posvátnému obřadu Otevírání úst, který duši zemřelého uvolní cestu. Místností se sem a tam přelévaly chuchvalce páry a pochodně oživovaly děsivé scény vymalované na stěnách.

„Vznešený Senenmute, viděl jsem už dost!“

Poděkovali Chulovi a velký vezír je vedl ven ze Síní mrtvých a schodištěm do chrámových prostor. Amerotke si oddechl. Tato část chrámu byla sice také pochmurná, ale aspoň se zbavil mlžného oparu a mrtvolného zápachu a nemusel se již dívat na znetvořená těla ani na tajuplné balzamovače. Senenmut si přehodil přes ramena plášť, jaký si

oblékali poutníci v poušti. Stáhl si kapuci hluboko do čela a otočil se k Amerotkeovi s vysvětlením: „Jsem zde na rozkaz faraona a nepřeji si být obtěžován prosebníky.“

Vrátili se do Sloupové síně, přešli ji a pokračovali prosluněnými chodbami, do nichž velká okna štědře přiváděla sluneční svit. Chrám se zaplnil lidmi. Písaři a kněží tiše spěchali za svými povinnostmi, obchodníci přinášeli své oběti, poutníci a prosebníci si v údivu a bázni prohlíželi majestátní stavbu.

Amerotke se s kultem boha Seta setkával jen zřídka, a teď měl možnost obdivovat vynalézavost jeho kněží. Svou vnitřní strukturou připomínal chrám zásvětí: přední část se nijak nelišila od podobných staveb zasvěcených ostatním božstvům, ale čím hlouběji návštěvník vcházel, tím temněji a pochmurněji stavba působila, aby tak hlásala skutečnou podstatu zabijáckého boha. Šufoj nemluvil a mlčky vedle svého pána rázoval na krátkých nožkách. To bylo velmi neobvyklé, neboť podobné scény se jej většinou nijak nedotýkaly. Amerotke si pomyslel, jak nepříjemně a stísněně se jeho malý přítel asi cítí. Pohlédl dolů a viděl, že se trpaslíkův

znetvořený

obličejík

mračí

v hlubokém

soustředění.

„Co se děje?“ zeptal se soudce.

„Nic, pane, mám jen takový malý nápad.“

Amerotke tiše zabručel.

Konečně došli až k Rudé svatyni, kterou faraonovi

architekti důmyslně přistavěli k zadní obvodové zdi chrámu.

Stěny i podlaha vnější chodby byly obloženy vzácným, zdaleka dovezeným červeným kamenem. Velká čtvercová okna štědře vpouštěla dovnitř sluneční paprsky, které žhnuly na leštěném povrchu a vytvářely dojem, že místo ozařuje tajemný vnitřní oheň. Zadní stěnu chodby pokrývaly zeleno-

černé malby zobrazující velká vítězství Setova pluku.

U dveří seděl na bobku kněz a podřimoval. Když se Senenmut přiblížil, vyskočil, aby příchozí pozdravil.

„Toto je Šišnak a toto vznešený Amerotke, nejvyšší soudce v Síni obojí pravdy,“ představil Senenmut oba muže.

Kněz se poklonil s ostražitým pohledem ve lstivých očích a s lichotivým úsměvem na rtech.

„Vznešení pánové, svatyně byla očištěna.“

Otevřel dveře a všichni vkročili dovnitř.

„Tak toto je pýcha a radost Setova pluku,“ pravil Senenmut a opsal pravicí oblouk.

Amerotke se rozhlédl. Vnitřní stěny, podlaha i strop byly obloženy stejným materiálem jako vnější plášť svatyně a zářily oblíbenou Setovou barvou. Stěny pokrývaly malby a stély, ale jinak se toto místo jen málo lišilo od jeho vlastního útočiště v chrámu bohyně Maat. Stejně jako tam, stál i zde naos, svatostánek, posvátná schránka ukrývající sochu boha, jejíž dvířka byla nyní uzavřená. Na kamenné římse byly na zlatém podnose vyrovnány poháry škorpioní bohyně. Na zemi stály koše plné květin a na dlaždicích byly rozložené polštáře

lemované třepením. Světlo olejových lamp se odráželo od šarlatových stěn a dodávalo místu zvláštní atmosféru.

Amerotke procházel kolem zdí a prohlížel si malby.

Chápal, proč se sem starý válečník, jakým Balet bezesporu byl, rád vracel. Obrazy znázorňovaly hrdinské činy velkého Ahmose, děda božské Hatusu, ve válce proti Hyksósům.

Triumfálnímu vítězství Setova pluku věnovali malíři mnoho místa. Byly zde zobrazeny zástupy zajatců s rukama svázanýma nad hlavou, jak pokorně klečí před faraonem, který se nad nimi tyčil na nádherném trůně jako obr. Postavy Panterů z jihu sice zdaleka nedosahovaly výšky božského panovníka, ale přesto bylo na první pohled zřejmé, jak významný čin pro egyptskou říši vykonali. Série obrazů vyprávěla celý příběh o jejich vpádu do hyksóského ležení, zabití hrůzné Meretseger a návratu do bezpečí egyptského tábora.

„Kde jste nalezli Baletovo tělo?“ zeptal se Amerotke.

Šišnak ukázal k zadní stěně s římsou, na níž stály poháry.

Soudce k nim přešel, aby si je prohlédl.

„Smím se jich dotknout?“

Kněz přikývl. Amerotke nejprve zkoumal podnos, byl z čistého zlata. Stejně tak poháry. Pouze reliéf v podobě škorpiona na jejich vnější stěně byl stříbrný. Stály zde čtyři.

„Baletův pohár přinesl jeho syn,“ vysvětloval Šišnak.

„Tak rozhodl velký faraon.“

Amerotke zdvihl jeden pohár k očím. Tato svatyně

i poháry vstoupily do egyptské historie a do pověstí. Každý malý chlapec znal příběhy slavné války proti Hyksósům a úlohu, kterou v ní sehráli Setovi válečníci. Amerotke vzpomínal, jak i jeho sem před lety přivedl otec, aby se tady spolu pomodlili. Pocítil záchvěv smutku a postavil pohár zpět na místo.

„Generál Balet byl tedy zabit zde a tys objevil jeho tělo.

Řekni mi, jak se to všechno sběhlo,“ vybídl Šišnaka.

„Přibližně v hodinu, kdy jsou přinášeny oběti, jsem se přišel generála Baleta zeptat, zda by si nepřál nějaké víno nebo něco k jídlu. Nabízel jsem mu občerstvení už před tím, ale byl zachmuřený a trochu mrzutý.“

„Bylo to u něj obvyklé?“

„Ano. Často sem chodil sám a trávil dlouhé hodiny v modlitbách a rozjímání. Ostatní, i generál Karnak, se při svých návštěvách rádi napili. Vznešený Balet však býval mlčenlivý a měl rád samotu.“

„Popiš mi vaše setkání.“

„Já a má žena jsme vstoupili do svatyně. Bylo však jasné, že generál nechce být rušen, a tak jsme zase odešli a nechali ho o samotě.“

„Vypadal nebo se choval jinak než obvykle?“

„Ne. Byl to starý voják, který se kochal vzpomínkami na minulost,“ pokrčil kněz rameny. „Všechno probíhalo stejně jako při předchozích návštěvách.“

„A kam jsi odešel?“

„Já a moje žena máme malou místnost na konci chodby.

Byli jsme tam. Ale ještě než se na to sám zeptáš, vznešený soudce, chci ti říci, že jsme neviděli ani neslyšeli nic neobvyklého. Když jsme se vrátili, byly dveře do svatyně pootevřeny. Uvnitř to vypadalo děsivě. Všechno se válelo po zemi v jedné změti, polštáře, nádoby, rozbité olejové lampy.

Generál Balet ležel na břiše v kaluži krve. Viděl jsem, že byl zabit ranou do hlavy. Běžel jsem k němu a otočil tělo na záda.

Má žena začala křičet… Ty strašné prázdné oční důlky plné krve…“ Šišnak zabořil obličej do dlaní. „Myslel jsem, že je to jen hrozný sen, v němž mě navštívili démoni. Když jsem se trochu vzpamatoval pomyslel jsem si, že vrah asi ukradl poklad Panterů. Ale podnos i škorpioní poháry stály na svém místě. Poháry však byly potřísněny krví…“

„Je to opravdu záhada,“ přemýšlel Amerotke hlasitě.

„Generál Balet měl už sice svá léta, ale byl to zkušený válečník, který získal vysoká vyznamenání za statečnost při osobních soubojích s nepřáteli. Stále měl dost sil, a přesto jej vrah zabil a svázal mu ruce i nohy.“

„Ano, pane.“

„A vyloupl mu oči. Svatyni jste našli v obrovském nepořádku, a přesto nikdo neslyšel ani křik ani jiné zvuky.“

Kněz polekaně odvrátil pohled: „Můj pane, souhlasím s tebou, že je to nanejvýš podezřelé, ale mohu ti přísahat, že ani já ani má žena nemáme s tímto svatokrádežným aktem nic společného. Nic jsme neviděli ani neslyšeli.“

„Můžeš odejít,“ propustil Senenmut kněze a poplácal jej po rameni. Naslouchal rozhovoru mezi Amerotkem a Šišnakem a přitom si prohlížel jeden z obrazů na stěně. „Ty a tvá žena se nemáte čeho obávat. Zavři dveře a hlídej před nimi.“

Kněz chvatně odešel. Senenmut si sundal z hlavy kápi a posadil se na podlahu se zkříženýma nohama, zády ke stěně.

Amerotke poklekl na jeden z polštářů. Šufoj, kterého svědily prsty touhou dotknout se drahocenných pohárů, přešel k římse, na níž stály.

„Tento případ Božskou znepokojil,“ promluvil Senenmut.

„Setův pluk se těšil veliké přízni jejího děda, otce i nevlastního bratra. Nyní mu projevuje svou přízeň i ona.

Pantery z jihu obdivuje dodnes všechen egyptský lid a Hatusu si nepřeje, aby se stávaly podobné věci, jako to, co se odehrálo zde.“

Odmlčel se a upřeně se na Amerotkea zahleděl. Soudce přesně chápal, nač Senenmut naráží. Hatusu vládla teprve dva roky. Moci se chopila tvrdě a nemilosrdně a v boji proti svým odpůrcům obstála především díky podpoře elitních jednotek egyptské armády. Setův pluk, který jí dopomohl k velkému vítězství proti Mitánii, měl na upevnění její moci nemalou zásluhu.

Senenmut pokračoval: „Faraon Ahmose vyhnal navždy Hyksósy z Egypta a zdá se, že tato vražda, nebo spíš krvavá oběť jednoho z hrdinů, má vzbudit dojem, že Hyksósové se

vracejí.“

„To je nesmysl!“ vylétlo z Amerotkea bez přemýšlení.

„Ne, není.“ Senenmut vstal. „Ale ať je to jak chce, čas plyne a božská Hatusu nás očekává.“

Amerotke se rovněž zvedl.

„Čeho se obává?“

„Domnívá se, že tato vražda znamená pouze začátek,“

odpověděl Senenmut. „Obává se, že znamením smrti již

mohou být označeni další egyptští hrdinové.“

SET: Bůh pouště, Rudé země. Bůh spojovaný se všemi neblahými znameními.

Na příkaz královny Hatusu dorazil Amerotke do Domu milionu let, hlavního paláce egyptských faraonů. Sloužící jej uvedli do Síně lotosového květu, jedinečného skvostu vytvořeného královskými architekty. Bylo to skutečně oslňující místo, které bralo návštěvníkům dech svou okázalostí. Výklenky ve stěnách zdobily stříbrné a zlaté sochy pokryté drahými kameny, velká okna směřovala do královských zahrad, kde v černé prsti ze země Kanaán rostly vzácné stromy dovezené ze všech koutů egyptské říše. Řezané květiny ve zlatých a stříbrných mísách a vázách plnily místnost těžkou vůní. U stěny se mihotavě třpytila hladina malého jezírka, kterou tu a tam rozčeřily zvědavé hlavy vypasených zlatých ryb. Strop, podlaha i stěny z bílého mramoru pokrývaly mozaiky ve tvaru zlatých lotosových květů. Lotosový motiv chyběl jen na jediné stěně, kde Hatusu nechala vymalovat své velké vítězství nad Mitáni í.

Amerotke se mimoděk usmál, když si přečetl hieroglyfický nápis pod obrazem: HATUSU, MILOVANÁ

REEM, ROZDRTILA NEPŘÁTELE SILOU SVÉ PAžE. Na zdi komnaty cválali koně zapřažení do vojenského vozu, ve kterém stála královna s helmicí na hlavě, oblečená do válečné zbroje. V jedné ruce svírala otěže, ve druhé kopí, které napřahovala k hodu po veliteli mitánského vojska. Božsky a velkolepě se tyčila nad generály a vojáky, kteří se jí hemžili u nohou jako maličcí trpaslíci.

Uprostřed síně stál dlouhý stůl. V jeho čele seděla, na křesle podobném trůnu, královna oblečená do sněhobílého roucha lemovaného rudou stužkou. Na hlavu si vložila objemnou, vonným olejem napuštěnou paruku a na ni královskou korunu v níž dva rohy půlměsíce zdobené zlatem a stříbrem svíraly mezi sebou zlatý disk. Korunu doplňoval spirálovitý motiv symbolizující dvě ovíjející se zmije a bohatá dlouhá pera. Půvabný krk mladé vládkyně obtáčel náhrdelník z karneolu a obličej si Hatusu nechala slavnostně nalíčit. Po její levici seděl hlavní písař, po pravici Senenmut, který se po svém návratu ze Setova chrámu již stihl převléknout a ozdobit odznaky své moci: nákrčníkem, náramky i prsteny. Vedle něj sloužící usadili Amerotkea. Na dalších místech, po obou stranách stolu, seděli hrdinní Panteři z jihu.

Toto setkání se konalo na přání královny, která právě zachytila Amerotkeův pohled, téměř neznatelně se usmála a zamrkala. Ke stolu přistoupil královnin ochutnávač, usrkl

víno z poháru a podal ho své paní. Hatusu se napila a přes okraj si měřila mocné muže, které nechala předvolat.

Amerotke ji fascinovaně pozoroval. V tuto chvíli mu připomínala vzácnou kočku, která jazýčkem ochutnává mléko z misky. Nebylo jí ještě ani dvacet, a přesto dokázala jednat jako zkušený státník a hrát v politice i v životě nejrůznější role. Kdysi ji viděl, jak se v této místnosti koupe nahá v jezírku. Setkal se s ní v zahradách, kde zahradničila s vykasanou tunikou, slaměným kloboukem na hlavě a malou lopatkou v ruce. Viděl ji však také, jak v plné zbroji řídí válečný vůz, huláká a zkušeně kleje k velkému obdivu svých vojů. Byla zrozena k tomu, aby neustále hrála. Na počest nejslavnějších thébských válečných hrdinů na sebe dnes večer vzala roli starostlivé, avšak tajemné královny.

Po návštěvě Setova chrámu se Amerotke vrátil do chrámu bohyně Maat. Umyl se, pojedl, oblékl si čisté roucho a v Šufojově doprovodu se vydal ke královskému paláci.

V tuto chvíli na něj Šufoj čekal v předpokoji Síně lotosového květu a Amerotke se v duchu modlil, aby nevyvedl nějakou nepředloženost.

Senenmut si odkašlal: „Božská Hatusu promluví.“

Tichý hovor mezi ostatními hosty rázem umlkl. Amerotke se rozhlédl kolem stolu a s překvapením si uvědomil, že Panteři z jihu vypadají jako bratři. Všichni měli podsadité postavy, hlavy dokonale vyholené, obličeje pečlivě natřené olejem a oči obkroužené černou linkou. Někteří byli ozdobeni

bohatými límci, náramky a náhrdelníky a navoněni drahými parfémy. Přesto se dalo na první pohled poznat, že to nejsou žádní změkčilí dvořané. Drsné ošlehané obličeje, svalnaté paže, široká zápěstí, neklid, puzení k neustálé činnosti a vojenská mluva prozrazovaly, že jde o vysloužilé vojáky.

Přítomnost božské vládkyně je nikterak nevyváděla z míry, neboť se již celá léta vyhřívali na výsluní královského úsměvu a přízně.

Velitel Karnak seděl k Hatusu nejblíže. Jeho obličej připomínal jestřába. Nad tenkými rty se klenul úzký zahnutý nos a oči měl přimhouřené, jako by jej léta strávená službou v Rudé zemi nutila být stále ve střehu. Stejně jako ostatní, měl i Karnak při sobě osobní dar královnina děda, prsten se znakem Setova pluku. Vedle Karnaka seděl Pešedu, pomenší muž, poněkud obtloustlý, který si zjevně užíval nabytého blahobytu. Bylo však znát, že jej setkání s Amerotkem uvádí do rozpaků. Ostatní tři, Heti, Thuro a Ruah, vypadali nebezpečně. Když Amerotke vešel do místnosti, sotva si jej všimli, a ani teď mu nevěnovali žádnou pozornost.

Muž, který seděl hned vedle něho, se však od ostatních Panterů lišil. Dokonce povstal, aby soudce pozdravil. Byl to Nebamum, Karnakův sluha. Na sobě měl sametové roucho a kolem krku mu na stříbrném řetězu visela třpytivá perla.

Měl usměvavé oči, trochu ženské rysy a pohyboval se ztěžka.

Amerotke, který si v Setově chrámě připomněl historii Panterů, věděl, že je to důsledek zranění, které Nebamum

utrpěl právě při výpravě pro Meretsegeřinu hlavu.

Hatusu si hlasitě odkašlala a promluvila. Síní se nesl její jemný a přesto naléhavý hlas:

„Pozvala jsem vás dnes, abychom si promluvili o ohavné vraždě generála Baleta, která se odehrála v Rudé svatyni Setova chrámu. Pozvala jsem i vznešeného soudce Amerotkea, který bude vyšetřováním vraždy pověřen.

Předpokládám,“ dodala s ironickým úsměvem, „že generál Pešedu se s ním již seznámil.“

Hatusu odsunula svitek papyru, který ležel před ní, a v laskavém gestu se nepatrně natočila ke generálovi. Ve společnosti dvořanů, kněží a úředníků se vždy chovala jako na jevišti, jako by naproti ní, na druhé straně stolu, seděl nějaký bůh, kterého viděla jen ona, pozoroval ji a hodnotil její gesta.

„Je mi líto tvé dcery,“ pravila. „Avšak spravedlnosti musí být učiněno zadost. A vznešený Amerotke je svým smyslem pro spravedlnost dobře znám.“

Pešedu otevřel ústa k odpovědi, ale Hatusu jej zarazila zdvižením ruky: „Pokud bude třeba prokázat slitování, počkejme, až nadejde ta pravá chvíle.“

Pešedu přikývl a souhlasně se uklonil.

Hlas královny zazněl hlasitěji: „Vražda generála Baleta vyvolala zděšení v celých Thébách, a nejen to. Tato neblahá událost se stala živnou půdou pro řadu klevet a dohadů.“

Vyčkávavě obrátila pohled k Amerotkeovi a čekala, až jí položí nevyhnutelnou otázku: „Co je to za pověsti, má paní?“

Šlo o předem domluvený tah, jehož účelem bylo zapojit do královnina monologu i ostatní. Hatusu řečnila nerada.

Sama sebe považovala spíš za vrchního velitele vojsk, než za řečníka. Byla ochotna o věcech diskutovat a přít se, ale nikoli vést dlouhou řeč. Se Senenmutovou pomocí se na setkání s Pantery připravila a teď se pečlivě řídila připraveným scénářem.

„Má paní,“ vskočil jí do řeči Karnak, „mohu našemu soudci připomenout okolnosti, které doprovázely porážku Hyksósů?“

Hatusu přikývla na souhlas a generál poposedl na židli potažené kůží.

„Nejsem zde proto, abych se chvástal,“ začal.

„Podrobnosti našeho vniknutí do hyksóského tábora jsou pravděpodobně známy i tobě, vznešený soudce. Kněžku jsme nalezli v jejím stanu a uťali jí hlavu. Její pravé jméno nikdo nezná, ví se jen, že nebyla hyksóského původu. Nejspíš šlo o egyptskou přeběhlici, která se dala do služeb nepřátel. Na tu noc nikdy nezapomenu. Když jsme vstoupili do stanu, Meretseger nás očekávala, na tu noc předpověděla svou smrt. Byla však odhodlaná bránit se a při zápase vykřikovala oplzlosti a kletby. Ve svých posledních slovech prorokovala, že každý z nás zemře násilnou smrtí.“ Odmlčel se. „O několik dní později jsme hyksóskou armádu porazili a rozprášili.

Zajali jsme mnoho nepřátel, mezi nimi i Meretsegeřiny osobní strážce. Při výslechu potvrdili, že kněžka věděla, že se blíží

její konec a hyksóského prince varovala. Svým strážcům dokonce řekla, že její smrt bude znamenat porážku hyksóské armády a že její vrahové prožijí poslední roky svého života pod černým závojem Velké požíračky.“ Karnakovy ostré rysy se roztáhly v úsměvu. „Takové žvásty nás samozřejmě nezastrašily. Byli jsme mladí a stali se z nás hrdinové božského faraona. Byli jsme Panteři z jihu, Setovi zabijáci.

Směli jsme se vyhřívat na výsluní faraonova úsměvu. Tři z nás již zemřeli a nyní i generál Balet. Podle dávné dohody bude po smrti každého z nás vrácen jeho pohár do Rudé svatyně, kde bude navěky stát na zlatém podnose.“

„Řekni mi,“ přerušil vyprávění Amerotke, „je Balet prvním zavražděným?“

Karnak sepnul ruce. „Ti ostatní tři zemřeli na různé nemoci, choroby hlavy, srdce a břicha.“

„Myslíš, že mohli být otráveni?“

„Je to možné, ale nic takového nebylo po jejich smrti zjištěno. Odešli za Daleký obzor a jejich těla leží ve Městě mrtvých. Velký faraon nám tam nechal zbudovat společnou hrobku. Bojovali jsme bok po boku v životě a budeme ležet jeden vedle druhého i po smrti, tak jsme si to přáli a božský faraon nám vyhověl.“

„Neexistuje tedy žádný důkaz, že zemřelé Pantery někdo zavraždil?“ vrátil se Amerotke ke své otázce. „Nebyla u nich zjištěna násilná smrt, zohavení, vyloupnuté oči, nic takového?“

„Ne, nic takového.“

Amerotke přelétl pohledem přítomné: „Je možné, že by v případě vraždy generála Baleta šlo o nějakou soukromou pomstu?“

Karnak odpověděl: „Za prvé, Balet neměl žádné nepřátele. Během posledních týdnů před smrtí nemluvil ani o žádných výhrůžkách, ani o nepřátelství. Za druhé, pokud by ho někdo chtěl zabít, proč by to dělal zrovna v Rudé svatyni?

Proč by mu vyloupl oči? Potřísnil poháry jeho krví? A za třetí, je tady tohle…“ Karnak otevřel malý kožený váček, který ležel před ním na stole a vyndal z něj něco blýskavého. Hodil to směrem k soudci.

Amerotke věcičku zachytil. Bylo to stříbrné kolečko o průměru asi jednoho palce. Na jedné straně byl zobrazen škorpion podobný těm, které zdobily zlaté poháry. Druhou stranu pokrýval zvláštní hieroglyfický nápis. Amerotke potěžkal kousek kovu v dlani.

„Nevím, co to je, a ty znaky jsou mi neznámé.“

Slova se ujal Nebamum: „Ta věc pochází od Hyksósů.

Tento měsíc… myslím, že to bylo druhého dne tohoto měsíce, že, pane?“ otočil se ke Karnakovi „Zkrátka ten den jsme každý dostali jeden takový medailon.“

Amerotke si předmět znovu prohlížel.

„Jsou to amulety,“ vysvětloval Senenmut, „které darovala Meretseger svým strážcům. Po bitvě byly nalezeny v hyksóském táboře a později se ztratily.“

Karnak si znovu vzal slovo: „Mysleli jsme, že se staly součástí kořisti božského faraona Ahmose a že byly roztaveny. Jak říká můj sluha, až do počátku tohoto měsíce, kdy každý z nás včetně Nebamuma jeden obdržel, po nich nebylo v Egyptě ani stopy.“

„Myslíte, že to znamená výhrůžku?“

„Samozřejmě!“ Karnak téměř vykřikl. „Často se scházíme, buď u některého z nás v domě, nebo v Rudé svatyni a o medailonech jsme mluvili. Nejprve jsme si mysleli, že je to žert nebo překvapení, které jeden z nás uchystal pro ostatní.

Teprve když byl Balet zavražděn, uvědomili jsme si, že tyto medailony značí smrt.“

„Objevily se i další útoky? Ohrožoval vás někdo?“ položil soudce další otázku.

„Ano,“ odpověděl Nebamum. „Před třemi dny mě můj pán poslal objednat víno do přístavu. Bylo to asi hodinu po obětování a padal soumrak. Spěchal jsem úzkou uličkou.

Chtěl jsem se dostat na hlavní cestu z Théb před večerním troubením. Z dveřního výklenku jednoho domu vystoupila temná postava s válečným kyjem v jedné ruce a s nožem ve druhé. Byla už skoro tma, ale zdálo se mi, že neznámý je oblečený jako kněz ze Setova chrámu. Myslím, že měl na hlavě červenou paruku. Vyrazil proti mně tak rychle, že jsem upustil svou hůl a upadl. Kyj mi prosvištěl kolem hlavy.

Snažil jsem se co nejrychleji utéct po čtyřech z jeho dosahu.

On se otočil za mnou, asi moc rychle protože na chvíli ztratil

rovnováhu. Vzápětí se však znovu vrhl směrem ke mně.

Křičel jsem o pomoc.“ Nebamum se rozpačitě usmál.

„Nechoval jsem se jako válečný hrdina! U jednoho z domků se otevřely dveře, ven vyšla nějaká žena a za ní její muž

a děti. Útočník utekl. Ti lidi mi pomohli na nohy a muž mě doprovodil domů.“

„Nebamum se vrátil v žalostném stavu,“ potvrdil Karnak.

„Toho muže, který jej doprovodil, jsem odměnil.“

Karnak se široce usmál a Amerotke si uvědomil, že mezi Karnakem a Nebamumem panuje podobný vztah jako mezi ním a Šufojem.

„Takže,“ pokusil se soudce shrnout informace, „každý z vás, včetně Baleta dostal stříbrný medailon.“ Naklonil se, aby šperk vrátil Karnakovi. „Ale nikoho nenapadlo, že by to mohlo značit něco neblahého, dokud nebyl Nebamum napaden a Balet zavražděn. Zdá se,“ volil pečlivě slova, „že máme co dělat se starou křivdou nebo záští, která se otevřela jako stará rána utržená v boji. Někdo přišel do Théb, aby si s vámi vyrovnal účty.“

Hatusu potřásla hlavou, jako by nerozuměla.

„Je zde celá řada možných motivů,“ pokračoval Amerotke. „Je zde Meretseger a její blízcí. Meretseger byla mocná čarodějka. Měla svou vlastní sektu, možná dokonce kult. Snad porodila i vlastní děti. Vznešený Karnaku, byla Meretseger stará?“

„Po porážce Hyksósů jsem prohlédl její tělo i hlavu.

Vypadala starší, než ve skutečnosti byla. Ve stanu, té noci, kdy jsme ji zabili, se zdálo, že má vlasy šedivé. Byl to však jen popel z posvátného ohně.“ Zamyšleně přimhouřil oči.

„Řekl bych, že mohla být tak ve třicátém roce života. Starší určitě nebyla.“

Amerotke se ptal dál: „Byli po dobytí Avaridy uvězněni její příbuzní? Jednou z možností je totiž krevní msta.“

„Nenašli jsme nikoho,“ zavrtěl Karnak hlavou. „Veliký faraon tehdy nařídil zvláštní vyšetřování, ale v té době už byli Hyksósové pryč a všichni, kteří s nimi spolupracovali, také.

Uprchli a skrývali se.“

„Zmínil ses, že existují i další možná vysvětlení té vraždy, můj soudce,“ vstoupila do hovoru Hatusu.

„Ano, má paní. Další možností je, že někdo v Thébách chová vůči Panterům z jihu zášť, ať už je to žárlivost nebo prostá nenávist. A z důvodů, které zná jen on sám, či ona sama, se rozhodl jednat. Ale proč se k tomu rozhodl právě teď a jaké důvody jej k tomu vedly, to nedokážu říci.“

„A třetí možnost?“ usmála se Hatusu. „Je ještě třetí možnost, že ano?“

Amerotke sklopil oči a začal otáčet jedním z prstenů.

Vzhlédl ke královně. Její obličej byl nehybný. Zamrkala a vyzvala jej: „Mluv, můj pane!“

„Vrahem může být jeden z těchto mužů.“

Karnak a ostatní propukli v hlasitý nesouhlas, tloukli pěstmi do stolu a nevěřícně protestovali. Amerotke jen tiše

seděl a vyčkával.

„Jsme jako bratři!“ vykřikl Pešedu. „Proč by měl někdo z nás chovat zášť k ostatním? Jestli ti správně rozumím, můj pane, má podle tebe vrah v úmyslu zabít nás všechny.“

„Může to být jeden z vás nebo někdo, kdo se pohybuje ve vaší blízkosti,“ odpověděl Amerotke.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se Senenmut.

„Nemám žádné důkazy, ale uvažuj se mnou,“ odpověděl Amerotke a začal vypočítávat na prstech. „Kolik lidí ví o Meretsegeřině kletbě? Kolik lidí ví o tom, co vypověděla její stráž? Dále,“ pokynul rukou směrem k Hetimu, který zdvihl ruku na znamení protestů, „jsou tady medailony. Poslal je někdo, kdo byl účastníkem velkého tažení a určitý počet jich ukradl. Nu, a nakonec, ať je to kdokoli, je to zdatný válečník. Nebamum je stále silný, a to i navzdory svému zranění. Nedal by svůj život tak snadno. Natož generál Balet.

Připomeňme si okolnosti generálovy vraždy. Balet nebyl zabit ze zálohy šípem nájemného vraha někde v přítmí nebo za soumraku. Ne! Vrah přišel do Setova chrámu a vkradl se do svatyně. Mimochodem, kolik lidí vědělo, že tam Balet chodívá?“

Heti vykřikl: „Balet tam chodil velmi často! Všichni věděli, že je samotář. A všichni věděli, že svatyni navštěvuje pravidelně. Vrah mohl zkrátka vypozorovat Baletovy zvyky, a pak mu stačilo jen čekat. A pokud jde o další fakta, můj pane, historky o Meretsegeřiných kletbách a o výpovědích

jejích stráží kolují dodnes po celých Thébách.“

Ostatní vojáci halasně mručeli na souhlas a Amerotke nakonec otevřeně přiznal, že se může mýlit.

„Byla to jenom jedna z možností,“ vysvětloval. „Ale radím vám všem, mějte se na pozoru. Oznamují-li tyto medailony smrt, zaútočí vrah znovu.“

„Musí to skončit! A vrah musí být dopaden!“ zazněl rozhodný hlas královny Hatusu. Rozpřáhla ruce, jako by chtěla všechny ty stárnoucí drsné vojáky, kteří seděli před ní, obejmout. „Váš oddíl bude pomstěn a s ním i celá armáda.

A vrah generála Baleta…“ Hatusu se odmlčela a v očích se jí hněvivě zablýsklo. „Poslyšte všichni mou přísahu: Vrah generála Baleta bude ukřižován na thébských hradbách nebo zaživa pohřben v poušti.“ Zhluboka se nadechla a otočila hlavu k soudci: „Musím být nemilosrdná, můj milý Amerotke. V tuto chvíli mi nejde pouze o životy těchto mužů, i když jsou mi nesmírně drahé. Náš rozhovor jsem začala zmínkou o klevetách a povídačkách, které se šíří Thébami.

Nuže, vězte, že v dutých hlavách těch pověrami prolezlých klevetníků se zrodila myšlenka, že Set se rozhodl zaplavit Théby svým hněvem a že Baletova vražda byla aktem jeho pomsty.“ Unaveně mávla rukou. „Nechci zde ty žvásty opakovat, ale ty, můj soudce, jsi jistě pochopil, co jsem chtěla říci.“

Královna hleděla přes stůl na Amerotkea, který skutečně pochopil, oč se Božské jedná. Dobře věděl, že kněží

neprojevují mladé královně náležitou úctu. Naopak, velmi uvítají jakoukoli možnost rozvířit kalné vody nejvyšší politiky hledáním a vytvářením temných znamení a věšteb, které by naznačily, že královna není požehnána bohy. A strašlivá svatokrádež, která se odehrála v Setově chrámě, jim poskytovala dokonalou příležitost. Bylo jasné, že vzpomínky na hyksóské ukrutnosti by s jejich přispěním velice rychle nalezly živnou půdu v citlivé představivosti obyčejných lidí.

„Meretseger je mrtvá. Karnak jí uťal hlavu,“ pokračoval soudce v otázkách. „Kde byla pohřbena?“

„Za oázou Ašiva,“ odpověděl Karnak. „Je to asi tak –“

Amerotke jej přerušil: „Vím, kde to je. Deset mil na severovýchod od Théb. V Rudé zemi, poblíž místa, kde se odehrála konečná porážka Hyksósů.“

Karnak vysvětloval dál. „Po bitvě rozhodl děd božské Hatusu, že naši kněží proklejí Meretsegeřino tělo i hlavu a že její ostatky budou uloženy na tajném místě. Zítra ráno za úsvitu tam vyrazíme s družinou válečných vozů.“

„Proč?“ podivil se Amerotke.

„Je zde ještě další pověst, o níž vypověděli Meretsegeřini strážci,“ ušklíbl se Karnak. „Meretseger slíbila svým vrahům pomstu. A prohlásila, že ji vykoná, i kdyby se měla vrátit ze zásvětí.“

„Pověra! Nesmysl!“ vyštěkl Amerotke.

„Snad, můj pane,“ odpověděla mu Hatusu sladce. „Ale generál Karnak se zítra ráno k jejímu hrobu přesto vydá a ty

jej budeš doprovázet.“

Amerotke kráčel několik kroků před svým sluhou. Podle nahrbených ramen a chmurného výrazu v obličeji Šufoj dobře poznal, že jeho pán je v prachšpatné náladě. Zdálo se mu dokonce, že zaslechl, jak si mumlá: „Potvora! Je prohnaná jako liška!“ Na schůzce v královském paláci se očividně stalo něco nepříjemného. Amerotke vyletěl ze Síně lotosového květu, jako by ho píchl sršeň. Za zády mu spěchal Senenmut, který se přátelsky zašklebil směrem k Šufojovi a bezmocně pokrčil rameny. Soudce neřekl ani slovo a jen kývl na trpaslíka, aby jej následoval. Teď vztekle rázoval přes královské zahrady zalité měsíčním světlem.

Podél cestiček mezi trávníky a záhony zářily do tmy měděné koše s řeřavým uhlím a palácoví otroci v nich rozdmýchávali oheň, aby zaplašili noční chlad. Na vysokých tyčích byly připevněny pochodně napuštěné asfaltem a smolou. Matně ozařovaly okolí a v jejich světle tančily na zemi mihotavé stíny soch a fontán. Ovocné stromy, datlovníky, palmy a sykomory se skláněly nad lesklými hladinami jezírek. V papyrovém houští kvákaly kachny a ozývaly se odtud zvuky kačeřího zápolení. Ptáci se jako černé stíny vraceli temnou oblohou přes vinice do hnízd v korunách stromů nebo hledali místo k odpočinku ve zlacených loubích vystavěných v četných hájcích.

Šufoj neměl nejmenší tušení, kam jdou. Věděl jen, že jsou

stále v královských zahradách plných jezírek, přepychových altánů a besídek. Míjeli sloužící, kteří nesli na ramenou veliké koše plné potravin nebo nádoby s vodou. Pod stromy a ve sloupoví tiše stála Hatusina osobní stráž ozbrojena kopími a kyji. Zástup pochodní pohybujících se v dálce napovídal, že se právě vydala na obchůzku ozbrojená jednotka kapitána stráže. Šufoje náhle polekal neznámý ječivý zvuk. Příčina se objevila vzápětí. Kolem proběhla malá opička se zvonícími rolničkami na zdobeném límci. Honil ji chrt a oba zoufale pronásledovalo palácové páže.

Šufoj popoběhl a vsunul dlaň do Amerotkeovy ruky. Ve druhé ruce svíral slunečník. „Kam to jdeme?“ Amerotke vyňal z malého pouzdra u pasu vějíř a rychlými pohyby se jím ovíval, jako kdyby nebyl chladný večer, ale pravé poledne.

„Jsi rozzlobený,“ konstatoval Šufoj překvapeně. Bylo to neobvyklé. Jeho pán býval většinou mlčenlivý a velmi klidný.

Soudce se zastavil a usmál se dolů na mužíčka. „Promiň.“

Zavedl Šufoje ke kamenné zahradní lavičce a oba se posadili. Amerotke si pohodlně natáhl nohy a zahleděl se na hvězdy.

„Zítra za úsvitu, můj milý Šufoji, vyrazíme do Rudé země, k oáze Ašiva.“

„Ach ne.“ Šufoj zavřel oči a zkřivil znetvořený obličej do chápavé a bolestné grimasy. Výprava do Rudé země byla sama o sobě únavným a náročným zážitkem, a to i přesto, že byl Amerotke zkušeným vozatajem a v době, kdy sloužil

v armádě, bojoval v faraonově jízdním oddíle. Skutečný problém však tkvěl jinde. S oázou Ašiva spojovaly soudce smutné vzpomínky. Šufojovi trvalo dlouho, než si z narážek a útržků vytvořil celý příběh. Amerotke měl staršího bratra, kterého před mnoha lety u oázy Ašiva napadli a zabili pouštní bandité, když tam konal pravidelnou noční hlídku. Amerotke byl tehdy pouhým chlapcem. Když se jednou napil víc, než

bylo obvyklé, právě v den výročí bratrovy smrti, vyprávěl Šufojovi, jak si rodiče zoufali, když sluhové přinesli do domu bezvládné tělo plné ran.

„Je mi to líto, pane,“ poplácal Šufoj svého pána po noze.

„Ale pojedeme tam. Nic jiného se nedá dělat.“

„Nejde jenom o tohle.“ Amerotke si přejížděl ukazovákem nahoru a dolů po tváři. „Hatusu je tak pánovitá!“

Luskl prsty a napodobil královnu: „‚Ty jdi tam! A ty zase tam! Ty udělej to a ty tohle!‘ A já mám tolik práce ve městě!“

„Máš na mysli Nešratin případ?“ ptal se zvědavě Šufoj.

„Ano. Jde o Nešratu. A kvůli ní jsme také tady.“

Amerotke vstal, schoval vějíř do koženého pouzdra a dál už kráčel daleko klidněji. Jen jednou se zastavil, aby se zhluboka nadechl sladké vůně pomerančového sadu. Potom seběhli po několika schůdcích, přešli trávník, na němž se tiše pásla uvázaná gazela a kozorožec. Pak vstoupili na dvůr, kde stál třípatrový dům s černou střechou.

Přešli přes volné prostranství a zamířili k hlavnímu vchodu. Zastavil je strážný, ale když mu řekli svá jména,

vpustil je dál. Chvíli zůstali stát v prostorné vstupní síni, jejíž

zdobený strop podpíraly cedrové sloupy s dříky zdobenými na obou koncích lotosovými květy. Kolem procházeli kněží a písaři. Někteří nesli papyrové svitky, jiní psací podložky nebo brašny. Přistoupil k nim hlídač a chtěl vědět, co si přejí.

Když mu Amerotke sdělil účel své návštěvy, muž se uklonil a vedl je hlouběji do budovy.

Došli ke komnatě vyhrazené pro vrchního žalobce, Oči a uši velkého faraona. Valuovo místo ve státní správě Egypta bylo velmi významné a nezastupitelné. Jeho hlavním úkolem bylo vhodně usměrňovat tok vnitřní politiky země, ale měl na starost i síť informátorů a špehů z Théb a okolí.

Jeho soukromá komnata překvapila Amerotkea svou jednoduchostí a strohostí. Stěny bez ozdob a maleb zářily neposkvrněnou bělobou, podél nich stály truhlice a skříňky.

Valu spočíval pohodlně na polštáři na vyvýšeném pódiu a na kolenou měl položený pergamen. Právě cosi diktoval písaři, který seděl přímo pod stupínkem. Okenice byly otevřené a dovnitř proudil chladný noční vzduch. Olejové lampy na dřevěných podstavcích ozařovaly místnost jako ve dne.

Strážný Amerotkea ohlásil. Valu vzhlédl a lusknutím prstů propustil písaře.

„Můj drahý soudce, jsi srdečně vítán,“ pokynul rukou ke stolku, na němž byl připraven džbánek chladného vína.

Amerotke zavrtěl odmítavě hlavou: „Nepřišel jsem na společenskou návštěvu, vznešený Valu.“

Oči a uši faraonovy si povzdechl a vstal. „Myslel jsem si to. Máš štěstí, žes mne zde ještě zastihl. Můj lékař mě varoval, že by mi slabé světlo mohlo zničit oči. Proto touto dobou už

obvykle pracuji ve své zahradě. Ponechám mozek v činnosti a zároveň se uklidňuji vůní květin.“ Valu se usmál, ale oči měl stále ostražité.

„Když Ipumer zemřel,“ přešel Amerotke k důvodu své návštěvy, „byl zabaven celý jeho majetek?“

„Ano, a teď je uschován pod mou pečetí ve skladišti.

Přeješ si jej vidět?“

„Mám na to právo, dobře to víš,“ odvětil Amerotke.

„Co hledáš, můj pane?“

Amerotke neodpověděl a zdvihl hlavu. Někde o poschodí výš zazněly zvuky lyry, do nichž zpěvák zpíval konejšivou milostnou baladu.

Valu si povzdechl: „Řeknu ti, jak si představuji příjemný večer po náročném dni plném práce, můj soudce. Lehnout si na polštáře, jíst, pít a nechat se kolébat božskou hudbou. Ale zpět k mé otázce, cože to vlastně hledáš?“

„Až to najdu, řeknu ti,“ odpověděl úsečně Amerotke.

Valu se zamračil, přešel ke dveřím, povolal zpět písaře a tiše mu něco přikázal. Potom se obrátil k soudci a teatrálně se rozmáchl rukou: „Můžeš hledat po libosti.“

Amerotke chladně poděkoval a vydal se za písařem ven z místnosti a dolů po schodech do jakéhosi malého sklepa osvětleného pochodněmi a olejovými lampami. Písař přešel

ke vzdálenější stěně, kde stály objemné koše. Ostrým nožíkem na papyrus odřízl úřední pečeť a odklopil víko.

„Zde je to, co patřilo Ipumerovi, písaři z Domu války.

Počkám na tebe venku, můj pane.“

Amerotke s Šufojovou pomocí koš vyprázdnil. Nebylo toho mnoho: váček na platidla, cestovní vak, opasek, pár prstenů, brokátová šerpa, nějaké oblečení, písařská brašna s rydlem a nádobkami na inkoust, svitek nepopsaného papyru, náramky a pár ozdob. Amerotke vše odsunul stranou.

„Podivné,“ pravil k Šufojovi. „Písař s velmi dobrým zaměstnáním, který zastává důležitou funkci. Očekával bych, že bude mít větší majetek.“

Vtom jeho pohled zaujal stříbrný lesk malé věcičky.

Zdvihl předmět a vykřikl: „U bohyně Maat! To je přece stříbrný medailon Hyksósů! Úplně stejný jako ten, který dostal generál Balet těsně před svou smrtí. Proč jej měl Ipumer také?“

Stručně vylíčil Šufojovi, o čem se při slyšení u královny mluvilo.

Šufoj tiše hvízdl. „Ale to nedává žádný…“ odmlčel se.

„Nedává to co?“ pobízel ho Amerotke.

„Nedává to smysl, můj pane. Ipumer pocházel z Avaridy, někdejšího hlavního města Hyksósů. Měl u sebe tenhle medailon. Kdyby byl pořád naživu, mohl bys ho zatknout pro podezření z vraždy generála Baleta. Ale podle toho, co vím ze soudní síně, zajímala Ipumera víc krásná dcera generála

Pešedua nežli pomsta. Avšak, jestli ti dobře rozumím, skutečnost, že Ipumer vlastnil tenhle medailon, jej spojuje se záhadným vrahem, který se mstí Panterům.“

Amerotke přikývl a dál prohlížel Ipumerovy věci. Nenašel však už nic podezřelého. Ipumer byl nanejvýš tajemný. Byl to muž bez minulosti a bez skutečných přátel. Nevlastnil žádné drahé předměty, které si písaři obvykle kupovali, vázy, sochy, nábytek. Vypadalo to, jako by právě přicestoval do Théb, ubytoval se u Lamny a žil skromně z ruky do úst v beznadějné lásce k vznešené Nešratě.

Ozvalo se zaklepání a do místnosti vstoupil Valu.

„Našel jsi něco?“

Amerotke věcně vysvětlil, jak se mají věci s medailonem.

Valu se zatvářil překvapeně: „Rád bych věděl, co se vlastně stalo,“ usmál se nevesele úzkými rty. „Božská mi poslala zprávu, že Baletovu vraždu nebudu vyšetřovat já.

Určitě si ten případ schovala pro tebe.“ Vzal medailon z Amerotkeovy dlaně a prohlížel si jej.

„Co dalšího víme o Ipumerovi, můj vznešený žalobce?“

zeptal se Amerotke. „Ty jsi Očima a ušima faraonovýma.“

Valu dosedl na stoličku u dveří. Povytáhl si roucho a poškrábal sukovitý kotník. Ucítil křeč v žaludku a bolestivě zamrkal.

„Začínám si přát, abych byl tento případ nikdy nepřijal,“

začal pomalu. „Všechno se zdálo být tak jasné a průzračné, jako křišťálová voda. Ipumer byl poblouzněný milenec

a Nešrata intrikánka a falešnice, která se jej nabažila, toužila se ho zbavit a rozhodla se jej zavraždit.“

„A co si myslíš teď?“

„Teď, můj pane, teď si nejsem jist vůbec ničím. Ipumer přišel do Théb z Avaridy. Musel mít nějaké osobní doklady, doporučující dopisy… Někdo s ním musel mluvit a schválit jeho žádost o místo písaře. Ale když teď přijdu do Domu války a zeptám se archiváře…“

„Záznamy o Ipumerovi zmizely?“

Valu přikývl. „Hledali jsme je důkladně, ale marně.

Někdo je záměrně odnesl. A čím déle je archivář hledal, tím víc byl přesvědčený, že je musel odstranit sám Ipumer.“ Valu se odmlčel. „Víme toho opravdu málo. Ipumer se jevil jako dokonalý písař. A to i přes žaludeční problémy a svou vášeň k něžnému pohlaví. Nestalo se, že by nepřišel do úřadu, opozdil se, byl opilý nebo neuctivý k nadřízeným.“

„To vše mu umožnilo pohybovat se po celém Domě války po libosti.“

„Přesně tak.“

„Shrňme si to,“ uvažoval Amerotke. „Ipumer přichází do Théb, a jen bohové vědí proč. Najde si dobrou práci, je přičinlivý, přiměřeně lichotí svým nadřízeným a jednoho večera,

třeba

podobného

tomuto,

využije

únavy

a nepozornosti ostatních, vkrade se neviděn do Síně záznamů a odstraní vše, co by o něm mohlo poskytnout jakékoli informace.“

„Něco takového se dá provést velmi snadno,“ souhlasil Valu. „Víš, jakým způsobem jsou vedeny záznamy o písařích z Domu války, můj pane? Všechny podrobnosti jsou zapsány na papyrových svitcích a ty se uchovávají ve velkých rákosových koších označených rokem, kdy písař nastoupil do služby. Já to mám zařízeno také tak a ty jistě podobně. Pokud se nestane něco mimořádného, tyto záznamy nikoho nezajímají. Informace o písařích z Domu války nejsou důležité ani pro faraona, ani pro nikoho ze vznešených královských kruhů. Nejsou o nic důležitější než zrnka prachu tančící ve slunečních paprscích.“

„Ale přijde-li někdo z Avaridy,“ přemýšlel Amerotke, „musí si s sebou přece přinést doporučující dopisy a úřední potvrzení o své způsobilosti, které mu vydají v tamějším Domě života.“

„Vím, kudy se ubírají tvé myšlenky, můj soudce. Vyšlu do Avaridy posla. Jsem Očima a ušima faraonovýma, a pokud já nedokážu zjistit, co byl Ipumer zač, nedokáže to nikdo!“

Valu vstal a tiše říhl. „Avšak mé útroby se již dožadují svého.“ Pak napřáhl ruku k majetku mrtvého: „Můj písař to uklidí. Přeji ti dobrou noc.“

O chvilku později se vydali na cestu z budovy i Amerotke se Šufojem. Procházeli širokou dlážděnou chodbou a míjeli nejrůznější vojáky, většinou žoldnéře: Šardeny s groteskními helmami ozdobenými rohy. Dáky s vysokými plstěnými pruhovanými fezy a kulatými štíty zavěšenými na zádech.

Vojáky ze země Kuš s modrým a rudým tetováním na tmavé kůži, oblečené do dlouhých plášťů a opásané vyšívanými opasky. A konečně ebenově černé Núbijce v leopardích bederních rouškách a s podivnými péřovými čepci na hlavách.

Núbijci byli Valuovou stráží a ochranným doprovodem, a když bylo potřeba, i policií. Jestliže si Valu přál někoho zatknout, nechal je vzbudit třeba uprostřed noci. Podléhali pouze jemu, plnili všechny jeho rozkazy a byli mu naprosto oddáni. Seděli na zemi a zbraně měli složené na hromádkách před sebou. Poněkud podezíravě sledovali procházejícího Amerotkea, ale stačilo, aby jim Šufoj svým hromovým hlasem oznámil, s kým mají tu čest, a nechali je jít dál bez povšimnutí.

Vyšli branou z budovy a ocitli se na tržišti. Některé stánky byly stále otevřené a v krčmách to jen vřelo. Unavení a žízniví Thébané se snažili dohnat to, co v parném dni při práci zanedbali. Noční vzduch přinášel vůni čerstvě pečeného gazelího a antilopího masa ze zvířat, která dnes lovci ulovili.

Teď se očištěné a rozřezané pruhy zvěřiny pekly na obrovských roštech nad ohništi s dřevěným uhlím. Pronikavá vůně lákala zástupy žebráků, kteří se v poslední době stahovali do města ze širokého okolí. Seděli na zkřížených nohou a s kostnatýma rukama prosebně napřaženýma žadonili o slitování a milodary. Opodál prozpěvovala skupina opilců hymnus na počest boha Amona, Toho, jenž naslouchá.

Nějaký lékař, patrně odborník, který sám sebe nazýval

Ochráncem řiti, hlasitě nabízel lék na bolesti ve střevech a v konečníku. Zastoupil jim cestu, aby osvětlil zázračné účinky svého medikamentu. Šufoj výhrůžně zdvihl slunečník a muž chvatně couvl.

Amerotke položil Šufojovi ruku na rameno a směroval jejich cestu přes tržiště k ulici lemované vzrostlými stromy, která běžela podél městských hradeb. Po pravé ruce se klikatými smyčkami vlnil Nil, jehož hladina světélkovala jako hadí kůže. Tu a tam zahlédli světla kupeckých lodí, které spěchaly, aby bezpečně zakotvily v přístavu. Z papyrových sítin v zátokách vykukovaly přídě pirátských loděk číhající na opozdilce, kteří neopatrně zůstanou na řece i po setmění.

Šufoj se zastavil a zaposlouchal se do tmy. Zdálo se mu, že do hlasů nočních ptáků se kromě temného řevu hrochů a občasného štěkotu hladových šakalů mísí i další zlověstné zvuky.

„Co je to, pane?“

Amerotke se vytrhl z přemýšlení a uvědomil si, že se Šufoj opozdil a zůstal za ním. Otočil se a vrátil se k mužíčkovi.

Šufoj se znovu chytil jeho ruky a vzhlédl.

„Měli bychom mít nějaký doprovod na cestu domů, pane.

V tom se vznešenou paní Norfret souhlasím. Takový Asural, silný jako bůh války, by nahnal strach i krokodýlovi!“

„Bojíš se?“ zeptal se Amerotke.

Šufoj se ohlédl dozadu na cestu, po níž přišli.

„Bojím se vždycky, když se vracíme domů v noci.“

„Není čeho se bát.“

Ruku v ruce kráčeli dál, až vstoupili na území Vesnice nečistých. Její obyvatelstvo tvořili rolníci, kteří se sem stahovali z venkova, dělníci z thébských dolů, ale i nejrůznější psanci a lidé stojící mimo zákon. Byli příliš chudí, aby si koupili kámen na stavbu domů. A tak kopali jíl z nilských břehů, sušili z něj neforemné cihly a z těch si pak stavěli přízemní chatrče. Šufoj to místo nenáviděl, ale Amerotke trval na tom, aby se domů vraceli vždy touto cestou. Dnes byli pro obyvatele již starými známými. Lidé seděli na prazích svých domků a připravovali si nad ohništi večeři. Vzduch byl plný štiplavého zápachu nasolených ryb, laciného piva a kyselých chlebových placek, které se pekly na rozpálených kamenech.

Někteří volali na Amerotkea jménem a zdravili jej zdviženýma rukama. Amerotke jim radostně odpovídal.

Během chvilky se k nim připojil chumel špinavých nahých dětí, které se jako vždy dožadovaly malé almužny.

„Přijďte zítra, po desáté hodině ranní k zadním dveřím mého domu,“ usmíval se na ně Amerotke, „bude tam pro vás připraveno jídlo a ovoce.“

Pán a sluha vystoupili na malý kopec, z něhož přehlédli celé thébské údolí. Amerotke se zastavil, aby se nadechl svěžího nočního vzduchu. Otočil se a zahleděl se zpět na blikající světélka vesničky. Znovu a znovu vyprávěl o těchto ubohých lidech na zasedáních Královské rady a prosazoval,

aby se pro ně něco udělalo. Říkával: „Ta vesnička se rozrůstá každým týdnem a stává se útočištěm zločinců a uprchlíků, kteří jsou velmi nebezpeční pro celé Théby!“ Mluvil z vlastní zkušenosti, neboť řada zločinců, kteří prošli Síní obojí pravdy pocházela právě z Vesnice nečistých. To, že by královská rada měla nějak zakročit, byl jeden z mála bodů, na němž se shodl i s Valuem.

Théby bohatly a jejich moc vzrůstala. Z dolů v Sinajské poušti se vlévaly do města proudy zlata, stříbra a drahých kamenů. Obchodní lodě královny Hatusu se plavily dál a dál na moře a prozkoumávaly vzdálené země. Do královské pokladnice plynuly vysoké poplatky z Núbie, Libye, ze země Kuš a dokonce i z mocné Mitánie, která se rozkládala až za Sinajskou pouští. Théby však za takové bohatství platily svou daň, zločinnost narůstala každým dnem, a to nejenom mezi chudinou, zloději, tuláky a povaleči, ale i mezi bohatými a mocnými. Amerotkeovi špehové hlásili, že se znovu objevují profesionální zabijáci, kteří si říkali Děti Amemaitiny nebo Ničitelé, a zdálo se, že mají bohaté žně.

V této chvíli však Amerotkeovu mysl zaměstnával daleko víc zapeklitý případ Nešraty a Ipumera. S dívkou soucítil, ale byl pevně rozhodnut dát plný průchod spravedlnosti. Jestliže Nešrata Ipumera zavraždila, zaplatí tak, jak to zákon nařizuje.

Amerotke přejel pohledem k Městu mrtvých. Pokud je Nešrata opravdu vinna, bude potrestána a stane se odstrašujícím příkladem. Ten případ je tak složitý! Pešedu je

velmi bohatý muž a jeho dcera může mít vše, oč si řekne.

Ipumer stál svým společenským postavením hluboko pod její rodinou. Kdyby se ho Nešrata chtěla zbavit, proč by riskovala vlastní krk? V přístavišti by se jistě našel houf zabijáků ochotných podříznout Ipumerovi krk za kousek stříbra. Proč by tedy Nešrata dávala v sázku vlastní život? Kdyby se opravdu rozhodla zabít ho sama, muselo být jí i jejímu otci jasné, jaký skandál Ipumerova smrt vyvolá. Ipumer byl bez nejmenší pochyby otráven při návštěvě Domu zlaté gazely.

S někým se tam setkal. Ale s kým?

„Proč by tak riskovala?“ zamumlal Amerotke.

„A proč my tak riskujeme?“ zasténal Šufoj. „Pane, už

bych chtěl být doma. Můj žaludek má pocit, že můj krk je podříznutý. Abych trochu zaplašil strach, smím ti pověděl o svém plánu?“

Amerotke se podíval dolů na trpaslíka a zaúpěl: „Ach ne, Šufoji.“ Až příliš dobře znal nepřeberné množství Šufojových plánů na rychlé a trvalé zbohatnutí. „Víš co, budeš mi to všechno vyprávět cestou.“

Pokračovali v chůzi. Šufoj štěbetal jako opička, slepý k pochybovačnému

pohledu

svého

pána.

S vervou

Amerotkeovi vysvětloval, jak využije kultu rudovlasého Seta a stane se boháčem.

SET: Bůh války uctívaný Hyksósy.

Hepel, písař z Domu války a dobrý známý zemřelého Ipumera, se probral k vědomí a s hrůzou se rozhlédl kolem sebe. Nedovedl pochopit, proč leží nahý na tvrdém štěrku, s rukama a nohama roztaženýma a přivázanýma za kotníky a zápěstí k dřevěným kolíkům zatlučeným do země. Nad ním se klenula hvězdná obloha a tělo pokryté potem se chvělo v chladném pouštním větru. Myšlenkami se snažil proniknout clonu vinného oparu a uspávacího prostředku, který mu zastřel mozek. Tiše zasténal a otočil hlavu směrem k malému ohni, který tiše plápolal opodál a nad nímž se skláněla postava zahalená do pláště s kápí.

Zdvihl hlavu, jak nejvíce to šlo, a vypravil ze sebe: „Kde to jsem?“ Zároveň se slovy ucítil, jak mu do nosu stoupá kyselý pach vlastních zvratků, které mu uvázly v krku. „Co tady dělám?“

Postava se nepohnula. Hepel se zachvěl zimou. Cítil, že

nechá-li hlavu zvednutou, bude zvracet, a tak ji nechal zase padnout naznak, zpátky na tvrdou zem. Odněkud zdálky zaznívalo výsměšné ňafání velkých pruhovaných hyen, které obývaly skaliska a pahorky rozprostírající se za pásem úrodné půdy kolem Nilu. Hepel pevně zavřel oči. Snad se mu to jenom zdá. Snad je to jenom noční můra!

Zkoušel si vzpomenout, jak celý večer probíhal. Šel do města a zastavil se v Domě rozkoše nedaleko Isidina chrámu, poblíž cesty, kudy chodívala náboženská procesí od Nilu.

Zaplatil si dívku. Byla milá a poskytla mu všemožnou rozkoš.

Procítěně vzdychala a její nahé tělo ošetřené olejem se k němu snaživě vzpínalo. Když se dosyta napil z poháru lásky, který mu nabídla, odešel od ní s hlavou ozdobenou květinovým věncem do nedaleké krčmy. Konala se tam nějaká oslava, snad na počest boha Hora. Muži i ženy tančili a dováděli s obličeji zakrytými maskami sokolího boha. Zvali ho, aby se k nim připojil. Vzpomínal si, že se tam setkal s neznámým mužem, jehož oči se tajemně třpytily v očních otvorech masky, a vybavil si sladkou vůni jeho parfému.

Přišla k němu nějaká hetéra, sedla si mu na kolena a laskala jej, zatímco on se zaujetím sledoval vlnění těl dvou tanečnic, které prováděly složité a vzrušující pohyby do rytmu chrastění sistra a veselé melodie flétny a lyry. Mezi hosty kolovala láhev silného neředěného vína. Hepel si vybavil, že mu ji někdo nabídl. Pak se mu začala klížit víčka. Údy mu ztěžkly, zvuk smíchu a halasu zmatněl a doléhal k němu z veliké

dálky. Nakonec odešel podpírán novým přítelem. Klopýtali spolu podél přístavní hráze a námořníci na ně posměšně pokřikovali. A teď tohle…

Hepel otevřel oči a pohlédl na své tělo. Pokaždé, když se pohnul, zaryly se mu ostré kameny skalnaté půdy do kůže.

„Pomoz mi, prosím,“ zakňučel.

Záhadná postava se zdvihla od ohně, tiše přešla k němu a posadila se na zem. Když se rozevřel pruhovaný plášť, bylo vidět drahocennou bílou tuniku. Obličej stále zakrývala sokolí maska.

„Jsi Hepel?“ zazněl tichý hlas.

Písař několikrát pokývl na souhlas.

„A byl jsi přítelem Ipumera?“

Následovalo další přikývnutí.

„Platili tě, abys ho špehoval, že?“

S očima pevně upřenýma do očních důlků masky zavrtěl Hepel hlavou. Zpod pláště vyjela ostrá dýka a rozťala mu kůži na rameni. Hepel zvrátil hlavu a zanaříkal.

„Když ti položím otázku,“ přecházel tichý hlas do hadího sykotu, „chci, abys vždy odpovídal pravdu. Podívej se tamhle, Hepele. Co vidíš?“

„Vidím oheň,“ vykoktal Hepel.

„Správně. A za ním?“

„Pahorek.“

„Výborně, Hepele. Jsme v Rudé zemi, na prašné cestě nad Údolím králů, kde přebývají démoni a duchové. A teď se

podívej doprava. Co vidíš tam?“

Neznámý násilím otočil Hepelův obličej, až mu odřel levou tvář o štěrk.

„Podívej se tam!“ zazněl příkaz znovu.

„Vidím… vidím truhličku a hliněnou nádobu.“

„Víš něco o zvycích Hyksósů, Hepele? Přivazovali zajatce mezi kolíky zatlučené do země stejně, jako jsem to já udělal s tebou. Pak vzali hliněnou nádobu s chybějícím dnem a přivázali ji k vězňovu boku. Dovnitř vpustili krysu, pořádně vyhladovělou a zuřivou. Takovou, která by se pustila do čehokoli, co se dá jíst. Mám s sebou také jednu. Ne, nekřič,“

zakryl muž Hepelovi ústa dlaní. „Přece nechceš křikem přilákat lvy a hyeny. Stejně by tě nikdo neslyšel. Ani oheň nikdo neuvidí. Ještě jednou ti to opakuji, abys měl jasno. Jestli budeš lhát, udělám totéž, co dělávali Hyksósové: K boku ti přivážu vázu, dám do ní krysu a u druhého konce rozdělám oheň. Ta krysa bude mít jen jednu možnost, jak uniknout a dostat se ven.“

Muž významně přitiskl Hepelovi dlaň na břicho.

„Rozuměls?“

Hepel přikývl.

„Dobrá,“ odtáhl neznámý ruku. „Začneme tedy znovu.

Ipumer byl tvůj přítel?“

„Ano.“

Hlas zesládl: „A vdova Felima ti platila, abys ho špehoval, protože Ipumer byl světlem jejích dní a láskou jejího života,

že ano?“

„Ano. Dělal jsem to. Felima je daleko bohatší, než se zdá.“

„Výborně!“ konejšil hlas Hepela. „A té noci, kdy Ipumer zemřel, odešel z krčmy a tys jej sledoval, je to tak?“

Hepel opět přikývl.

„Sledoval jsi ho zpátky k Felimě, a kam potom?“

„Do ulice Olejových lamp. Vešel dovnitř a pak zase vyšel ven.“

„Výborně! Výborně!“ muž se pohodlně uvelebil na zkřížených nohou a pod sandály mu zaskřípal štěrk.

„A potom?“

„Ipumer šel zpátky do krčmy. Nesl si s sebou měch na víno. Myslím, že si ho nechal naplnit a pak zamířil k Domu zlaté gazely, kde se měl setkat se vznešenou Nešratou.“

Hepel vyjekl, neboť ostří nože mu znovu zajelo do kůže.

„Chci pravdu, Hepele, žádné dohady. Sledoval jsi ho?“

„Ano, ale nevím, s kým se u domu setkal. Všiml jsem si podomního obchodníka, toho, který dnes přísahal před soudem. Odpočíval kousek od zahradní zdi pod sykomorou.

Nevěděl jsem, oč při té schůzce šlo.“

„To mě nezajímá.“

Hepelovu mučiteli se z hrdla vydral zvuk podobný zařvání lva, následovaný sérií kašlavého štěkání hyen. Hepelova rozjitřená mysl si představovala, jak se na to zavolání noční šelmy stahují v kruhu kolem jeho bezbranného těla.

„Řekněme, že mluvíš pravdu. Ale ponechme pro tuto chvíli vznešenou Nešratu stranou a vraťme se zpět k Ipumerovi. Co ti říkal?“

Hepel se začal třást zimou a vyčerpáním. Rány na rameni pulzovaly bolestí. Odvrátil hlavu a s říhnutím začal zvracet.

Když se podíval zpět, viděl, že muž vstal a přešel k ohni. Po chvíli se vrátil a přehodil přes písařovo nahé tělo plášť.

„Nemáš se čeho bát, Hepele.“ zaznělo zpod masky. „Chci od tebe jen pravdu. Vyprávěl ti Ipumer něco o svém životě v Avaridě?“

„Tvrdil, že pochází ze vznešené rodiny a často se holedbal, že ve svém rodném městě zastával vysoký úřad.“

Hepel polkl a zasténal, když ucítil na jazyku kyselou pachuť zvratků a žaludečních šťáv. Jestli vyvázne živý, přísahal si, už

nikdy nenavštíví Dům rozkoše a nebude pít s cizími lidmi.

Zavřel oči a upřímně Ipumera proklínal.

„Jestliže byl v Avaridě tak vznešenou osobou,“

pokračoval ve výslechu neznámý, „proč se přestěhoval do Théb?“

„Jednou jsem se ho na to ptal, když byl opilý.“ Hepel bolestně zamrkal a snažil se pohybem víček dostat z očí zrnka písku. „Povídal, že sem přišel, aby vykonal velké skutky.

Říkal, že ho sem přivedli Panteři z jihu…“

„Á, naši takzvaní hrdinové ze Setova pluku!“ přerušil jej mučitel.

„Ano, ano, přesně tak.“

„A řekl ti, kdo konkrétně ho sem přivedl?“

„Jeden z těch generálů, kteří už zemřeli.“

„Dobrá,“ neznámý zaklonil hlavu a zahleděl se na hvězdy.

„Teď se pořádně zamysli, Hepele, než mi odpovíš. Řekl ti Ipumer ještě něco, co souviselo s jeho pobytem v Thébách?“

„Nevzpomínám si. Byl šíleně zamilovaný do Nešraty.

Většinou mluvil jen o ní. Jednou jsem ho našel, jak pláče v krčmě blízko přístaviště. Řekl, že by si přál, aby byl do Théb nikdy nepřišel, a že se chce setkat s generálem Pešeduem, Nešratiným otcem.“ Hepel zavřel oči a přemýšlel.

„Nic dalšího nevím.“

„Dobrá.“

Zdálo se, že se maskovaný muž zaposlouchal do hrozivého vytí a řevu nočních šelem.

„Prosím, prosím!“ žebronil Hepel. „Pusť mě. Řekl jsem ti pravdu.“

„Ano, řekl,“ odpověděl muž. „Ale řekni mi ještě poslední věc, Hepele: Myslíš, že tvého přítele Ipumera, který již odešel za Daleký obzor, zabila vznešená Nešrata?“

„To nevím.“

„Ani já to nevím. Ale v jedné věci tě mohu uklidnit, žádnou krysu jsem si nepřinesl. Krutý žert, což?“

Písař horlivě přikyvoval.

„Nuže, teď tě propustím.“

Hepel vydechl úlevou, složil hlavu do písku a zavřel oči.

Chystal se složit slavnostní přísahu přede všemi bohy, že

o tomto nočním dostaveníčku nikdy a s nikým nepromluví.

Jeho věznitel se však již rozhodl jinak. Jediným rychlým pohybem prořízl Hepelovi hrdlo a s klidem přihlížel, jak se mladík dáví a kašle vlastní krev. Potom stáhl z jeho těla svůj plášť a s očima upřenýma k obloze počkal, až ustanou křečovité záškuby. Pak přeťal provazy, které poutaly ruce a nohy k dřevěným kolíkům, kolíky vytáhl, provazy na ně namotal a všechno uschoval do záhybů pláště. Přešel k ohništi a nohou nahrnul prach na žhavé uhlíky. V nočním vánku zachytil pronikavý pach šelem. Už ucítily krev a blížily se. Do svítání nezbude z písaře Hepela jediná kostička. Vrah se rozhlédl a otočil se k vysokému skalnatému vrcholku, který se tyčil nad Městem mrtvých. Bylo to místo, které vybral jako hrobku pro Meretseger, kněžku bohyně se štíří hlavou.

Zamumlal tichou modlitbu a rychle odešel.

Zastavil se až za hodnou chvíli, když si byl jistý, že je dostatečně daleko od mrtvého těla. Napil se z vinného měchu.

Pod ním se prostíralo Město mrtvých a v měsíčním světle se třpytila hladina Nilu. S Horovou maskou stále na obličeji vzhlédl k obloze. Prahl po odplatě. Toužil po pomstě na generálu Pešeduovi, Nešratinu otci, a na všech těch oslavovaných hrdinech, Panterech z jihu. Vztekle stiskl rty a rychlým krokem se vydal do noci.

Vznešená Norfret se navečer připravila, jak nejlépe svedla.

Krásu obličeje zdůraznila pomocí líčidel, přitažlivost těla

podtrhla krásným oblečením a drahými parfémy. Nehty na rukou měla namalované rudou barvou, drahocenný nákrčník z jaspisových korálků protkávaly nitky zlata a stříbra.

Z ušních lalůčků jí visely náušnice, které ladily s ostatními šperky. Pokaždé, když pohnula ušlechtilýma rukama, zazvonily jí na zápěstích náramky. Z naolejované paruky vycházela těžká pižmová vůně, a když se jí při pohybu rozevřela drahocenná průsvitná říza, ucítil Amerotke další sladký parfém. Mezi ní a Amerotkeem stál nízký stolek s bohatým výběrem vařených a pečených pokrmů: ryb, křepelek, hus a mnoha druhů smažených šťavnatých plátků masa. Vše bylo servírováno v omáčkách a zálivkách. Hostinu doplňovalo máslo a smetana v keramických miskách a byl zde i džbánek vzácného šardenského bílého vína, který čekal na ochutnání v chladicím jezírku, které Norfret nechala vybudovat speciálně k tomuto účelu.

Amerotke a jeho žena večeřeli na střeše svého domu.

Sloužící zapálili olejové lampy. Ve velkých bronzových mísách tiše praskalo dřevěné uhlí smíchané s kadidlem a kousky santálového dřeva a šířilo kolem sebe sladké výpary, které osvěžovaly vzduch a zároveň odpuzovaly komáry a můry. Amerotke pohlédl nalevo, kde blikala světla Théb a probleskovala hladina Nilu. Zaposlouchal se do tichých zvuků noci, které občas přerušil výskot Šufoje a dvou soudcových synů, Ahmose a Kurfaje, dovádějících ve vstupní hale domu. Z tónu Šufojova hlasu snadno poznal, jak moc by

si trpaslík přál zúčastnit se večeře a poslechnout si, co bude Amerotke své ženě vyprávět.

„Jsi právě tak hrozná jako Hatusu,“ promluvil soudce s vážným výrazem ve tváři. „Jsi prohnaná jako liška a nestoudná jako lehká holka! Schválně ses nalíčila a oblékla, abys byla stejně krásná jako tato noc. Schválně jsi připravila hostinu, která by se ctí obstála i na Polích blaženosti A teď na mne upíráš doširoka otevřené oči a předstíráš nevinnost.“

„Jsem ještě horší než Hatusu,“ zamumlala pobaveně Norfret a vyplázla špičku jazyka. „Noc je ještě mladá můj pane, a rozkoš, která na tebe možná čeká, může být bez konce.“

„Jde ti o Nešratu,“ odpověděl Amerotke a zvedl k ústům kousek ryby pečené nad dřevěným uhlím. „Celé Théby mluví jenom o ní. A tys připravila dnešní hostinu jen a jen proto, aby ses dozvěděla všechno, co vím já. Zítra zapomeneš na své obvyklé práce a povinnosti, necháš služebnictvo bez kontroly, odložíš přepočítávání účtů po šafářovi a nezajdeš ani do lisovny vína podívat se, zda je vše v pořádku. Na nic nebudeš mít čas. Přijede totiž řada hostů. Všichni tví přátelé a známí se tu pod tou či onou záminkou objeví. Budou tvrdit, že jsou tady náhodou, nebo si vymyslí nějakou hloupost, ale bude je zajímat jen jedno. Dozvědět se, co víš o případu vznešené Nešraty. Copak asi Norfret zjistila od svého soudce? Je Nešrata travičkou? Bude odsouzena k smrti? A jaképak další podrobnosti pro nás Norfret nasbírala?“

„Něco takového by mě nikdy nenapadlo,“ zatvářila se Norfret uraženě. Amerotke viděl, jak pevně tiskne rty, aby se nezačala smát. „Když o tom nechceš mluvit,“ otřela si krásná ústa lněným ubrouskem, „tak o tom prostě mluvit nebudeme.

Kdy máš odejet s Karnakem? Zítra?“

„Za úsvitu,“ přikývl unaveně Amerotke.

„Zdá se mi, že Šufoj není ve své kůži.“

„Asi jsem ho trochu zklamal nedůvěrou v jeho zaručený plán na zázračné zbohatnutí. Navštívili jsme Setův chrám,“

vysvětloval Amerotke, „a Šufoj přišel na výbornou myšlenku, prodávat Setovým stoupencům roucha bohyně Maat. Tvrdil by svým zákazníkům, že jsem je požehnal, že byla namočena do Jezírka neposkvrněnosti a že mohou zemřelé milované osobě zaručit bezpečný průchod Síní posledního soudu.“

„Hm, to ještě nikoho nenapadlo,“ odpověděla se zaujetím Norfret. „Ale copak už Šufoj není dost bohatý…?“

„Zlata a stříbra dostal opravdu spousty,“ přikývl Amerotke. „Ale má svůj velký sen, stát se bohatým a vlivným obchodníkem. V jeho mozku to vře jako v hadím doupěti: amulety, skarabové, lektvary, nápoje lásky… ten seznam by byl nekonečný. To je jeho vysněný obchodní artikl,“ odfrkl trochu podrážděně.

„A co se dělo v Setově chrámu?“ vrátila se Norfret k původnímu tématu rozhovoru.

Amerotke usrkl ze svého poháru a jemně přejížděl bříšky prstů po motivu vyrytém na vnější stěně, hadech prchajících

z vinice. Měli dva takové a Norfret je užívala jen při výjimečných příležitostech. Byly vytepané ze zlata a stříbra a vykládané drahými kameny. Dostali je jako svatební dar od Norfretina bratra a vyměnili si je o svatební noci. Byla to nezapomenutelná noc. Teď mu však vlastní číše připomněly škorpioní poháry z Rudé svatyně. Amerotke pohlédl přes stůl.

„Mluvili jsme o Setově chrámu a Panterech z jihu,“ ťukla Norfret lehce svým pohárem o Amerotkeův. „Vzpomínám si,“ pravila zamyšleně, „že jsem je jednou viděla při slavnostní přehlídce, když procházeli Thébami vystrojeni v plné zbroji. Před nimi kráčeli ohlašovatelé a provolávali slávu jejich hrdinským činům. Krásné panny jim sypaly cestu okvětními plátky růží a pážata je ovívala obrovskými vějíři z pavích per. Teď byl jeden z nich zavražděn. Proč, můj pane?“ Amerotke cítil v jejím hlase pevné rozhodnutí dozvědět se co nejvíce.

„Nevím. Válka proti Hyksósům skončila před třiceti lety,“

odpověděl soudce. „Po cestě domů jsem přemýšlel, kdo by mohl být vrahem, a podle mne jsou jen dvě možnosti. Tou první je, že vraždil někdo z Avaridy, kdo se vydal sem na jih, aby si vyřídil staré účty. Je možné, že Meretseger po sobě zanechala dceru nebo syna. Může to být i nějaká jiná osoba hyksóského původu, pravděpodobně mladá která v sobě celá ta léta živila nenávist a touhu po pomstě.“

„A ta druhá možnost? Kdo další mohl podle tebe vraždit?“

„Někdo ze Setova pluku, možná přímo některý z Panterů.“

„Zjišťoval jsi, kde byli v době Baletovy vraždy?“

„Udělám to zítra, ale dobře víš, jak to s takovými chodí.

Bývají neustále v pohybu a jsou dost bohatí a mocní na to, aby si na dobu vraždy opatřili svědectví. Vrah jistě pečlivě zahladil všechny stopy. Abych pravdu řekl,“ poposedl Amerotke na polštáři a rukou přejížděl po vyřezávané opěrce pohovky, „podezírám i Šišnaka, kněze ze Setova chrámu. Je slizký jako had. Nechápu totiž, jak by Baleta někdo mohl zabít tak tiše. Podle zpráv, které mám, to v svatyni vypadalo jako na bojišti.“

„A božskou Hatusu tento případ zneklidňuje?“

„To je slabé slovo, je vzteky bez sebe. Zuří jako postřelený hroch.“

„To je trefné přirovnání.“

„Hatusu si přeje spokojenou armádu. Dobře si uvědomuje, jak moc je na podpoře svých vojů závislá,“ pokračoval Amerotke. „Mezi lidmi se začíná povídat, že po třicet let žili thébští hrdinové v bezpečí, dokud ona neusedla na královský trůn a nenasadila si na hlavu Dvojí korunu Egypta. Hatusu chce odstranit vše, co by narušovalo hladký chod její vlády.“

„Kromě vznešeného Senenmuta?“

Amerotke se naklonil a jemně přitiskl prst na Norfretina ústa.

„Takhle můžeš mluvit se mnou, když jsme o samotě,“

zašeptal. „Ale nikdy před svými přáteli.“

„Královna nekrálovna,“ odsekla Norfret. „Božská Hatusu mi nenahání strach ani v nejmenším.“

Amerotke dobře věděl, jaký názor má jeho žena na svrchovanou egyptskou vládkyni a jaké pochyby o ní chová.

„Je sice faraonem,“ ušklíbla se Norfret, „dcerou boha Rea, slovem jeho úst a vtělením jeho vůle, pro mne je však především velmi zkušenou intrikánkou.“

Amerotke naplnil oba poháry.

„Zítra tě tedy čeká vyjížďka do Rudé země?“ ujišťovala se znovu Norfret.

„Ano.“

„A co Nešrata?“

Amerotke s usmál a povzdechl si: „Jsi neústupná a tvrdohlavá jako mezek.“

„A stejně houževnatá,“ přikývla jeho žena.

„Zítra ráno, až Valu předstoupí před soudní dvůr, sdělí mu můj sekretář, že slyšení se odkládá, protože jsem z královnina rozkazu musel opustit město.“

„A je vinna? No tak!“ Norfret se naklonila přes stůl.

„Slibuji, že nic neprozradím a tvá slova u mne zůstanou v bezpečí.“

Amerotke věděl, že dokud Norfret neřekne všechno, co ví, nedopřeje mu klid. Věděl také, že jeho manželka nikomu nic neprozradí a to, co jí svěří, zůstane tajemstvím navzdory vyzvídání ze strany přátel a známých. Navíc je Norfret velmi

bystrá a její úsudek může Amerotkeovi pomoci…

Pohodlně se opřel a pohrával si s pohárem. „Je to velmi zvláštní vražda. Na jedné straně je tu generál Pešedu, jeho tělnatá, ale dosud pohledná manželka a dvě dcery. Ipumer se s nimi setkal na nějaké hostině, a jestli mohu věřit klevetám, zamilovali se do sebe s Nešratou na první pohled. Nešrata žije v ústraní. To je vše, co o ní víme.“

„A Ipumer?“

„To je další záhada. Je to neznámý cizinec, který přišel do Théb z Avaridy a s přispěním jakéhosi tajemného ochránce zde získal místo písaře v Domě války. ženy ho zbožňovaly.

Byl mistrem slova a díky svým lichotkám sklízel u všech obrovský úspěch. Znaly ho velmi dobře dívky z domů rozkoše, hetéry i chrámové tanečnice. Kromě toho byl oblíbencem vdovy Felimy, ale bydlel u jiné vdovy, Lamny, která pro něj také měla slabost.“

„A co dál?“ Norfret vzala z mísy hrozen vína a něžně vkládala kuličky mezi manželovy rty. „Byla schůzka mezi Nešratou a Ipumerem naplánovaná?“

„Myslím si, že ano. Ale nechápu, proč by měl Ipumer Nešratu vyhledávat, když už o něj delší dobu nestála. To je záhada.“ Amerotke si odkašlal.

„Myslím, že jsi zatím velmi málo přemýšlel o samotné Nešratě,“ ujala se slova Norfret. „Je to mladá, velmi bohatá urozená dívka, které její postavení předurčuje skvělou budoucnost završenou sňatkem s nějakým významným

thébským mužem. Místo toho se zaplete s obyčejným písařem, o kterém nikdo nic neví.“

„Ano, máš pravdu. Měl bych si z tebe udělat pomocníka v Síni obojí pravdy,“ usmál se uznale Amerotke. „Při příštím slyšení Nešratu řádně vyzpovídám. Je možné, že se do Ipumera beznadějně zamilovala, ale stejně tak dobře se písař mohl stát nástrojem její vzpoury proti rodičům a rodičovským přáním.“

„Ano,“ souhlasila Norfret. „Ale co dál?“

Amerotke si prohlížel hvězdy na noční obloze. Tento rozhovor jej velmi těšil. Pomáhal mu utřídit si myšlenky a hledat souvislosti.

„Nešrata je zřejmě otcův miláček a je mu dražší než

cokoli jiného. Je bohatá a rozmazlená. Flirtuje, koketuje, laškuje s písařem, ale nakonec se rozhodne, že už toho bylo dost.“

„Říká se, že Nešrata už nechtěla s Ipumerem nic mít.“

„Ano. Ale on dál setrvával v bezmezném obdivu k ní.“

„Plyne z toho snad nějaký závěr?“ Norfret se rozpustile ušklíbla. „V jisté době, můj milý pane, jsem měla řadu nápadníků. Mohla bych dokonce říci obdivovatelů. Ale ať mi byli oddáni jak chtěli, já jsem přesně věděla, komu patří mé srdce.“

Amerotke zdvihl pohár, aby své ženě připil.

„Přemýšlel jsem o tom,“ odpověděl. „Nešratě stačilo udělat jediné: nechat mříž na okně, zamknout postranní

branku, a Ipumer neměl šanci se s ní setkat. Jsem si jistý, že její otec by na něj s radostí poštval honicí psy.“

„Nebo by mu dokonce provedl ještě něco horšího?“

„Přesně tak, něco horšího,“ souhlasil Amerotke.

„Nájemného vraha je v Thébách možné koupit za kousek stříbra. Najdeš zde řadu mužů i žen, kteří za trochu dobrého jídla zabijí vlastního bratra nebo sestru.“

„Třeba se stalo právě tohle.“

„Ne,“ opověděl Amerotke a věcně své ženě vylíčil, co se odehrálo ráno u soudu.

„Víme, že Ipumer přišel k Domu zlaté gazely. Víme také, že z domu někdo vyšel a setkal se s ním. Při tomto setkání byl Ipumer nejspíš otráven. Pokouším se představit si tu scénu, Ipumer klepe na branku, vrah vyjde ven a odchází s ním tmou podél zahradní zdi.“

„Takže to musela být Nešrata.“

Amerotke odpověděl pomalu a bylo vidět, že přemýšlí o každém slově: „Valu bude muset prokázat, že Ipumerovi skutečně podala jed Nešrata nebo že byl otráven na její rozkaz. Pokud se mu to nepodaří, bude se alespoň muset pokusit dokázat, že Ipumerovy předchozí nevolnosti byly způsobeny jedem a že to byla práce…“

„Nešraty nebo někoho jiného, kdo jednal na její příkaz,“

dokončila Norfret.

„Takže,“ pokračoval Amerotke hloubavě, „pokud Nešratin obhájce za něco stojí, pokusí se vnést do případu co

nejvíce nejasností. Myslím, že už se o to snaží. Zásadní otázkou zůstává: Proč by měla Nešrata Ipumera zabíjet? Je možné, že jeho láska k ní vadila někomu jinému? Třeba jejímu otci nebo jinému členu rodiny? Zrovna tak jej ale mohla otrávit Lamna nebo Felima. Nebo nějaký záhadný neznámý cizinec.“

„A co vydírání?“ navrhla Norfret. „Ipumer mohl z milenectví přesedlat na vyděračství.“

„I to je možné,“ souhlasil Amerotke.

„I to je možné,“ opakovala po něm Norfret. „Ipumer se mohl rozhodnout, že pokud nebude mít Nešratu on sám, může alespoň dostat řádně zaplaceno. Ta osoba, se kterou se setkal, mohla být Nešratina matka nebo otec. Nebo někdo, koho jednáním s Ipumerem pověřili. Dovedu si představit, čím jim Ipumer vyhrožoval: ‚Buď mi zaplatíte zlatem, nebo se celé Théby dozvědí, jak obyčejný cizinec lehce a bez námahy svedl vaši urozenou dcerušku.‘“

„Je to možné, ale ještě je zde Valuův důkaz, že Nešrata koupila na trhu stejný jed jako ten, kterým byl Ipumer otráven,“ pohlédl Amerotke na svou ženu. „Valu je rychlý a lstivý. Drží oba konce řetězu a snaží se je do sebe zaklesnout,“ zdvihl ruce, aby svá slova doprovodil názorným gestem. „Bojím se, že zítřejšího odročení využije k tomu, aby zuřivě pátral po dalších důkazech. Je stejně vytrvalý jako šakal, který si vyhrabává noru.“

„Můžeš Nešratu vyslechnout?“

„Mohl jsem ji vyslechnout, než začal proces. Ale nyní už

nemohu,“ potřásl Amerotke hlavou. „Valu by protestoval.

Případ je nyní projednáván soudem, a pokud se okolnosti nezmění, musí se všechno řešit tam.“

„Co když je skutečně vinna?“ zeptala se Norfret zachmuřeně a z jejího hlasu zmizel předchozí laškovný tón.

Amerotke si povzdechl: „Faraonovy zákony jsou dobře známy a platí pro všechny stejně. Na toho, kdo záměrně otráví jiného, dopadne plnou silou faraonova spravedlnost. Bude zaživa pohřben do písku Rudé země.“ V Norfretiných očích se objevil děs. „Ale jsem si jist, že tak daleko to nedojde. Zdá se, že Meretel je dobrý obhájce.“

„Ale vznešený Valu se ve své práci také výborně vyzná.“

Amerotke se chystal pokračovat v debatě, když se na schodech ozval dupot Šufojových krátkých nožek a mužík bez dechu vrazil k nim. „Můj pane, máš návštěvu. Přišel kněz Chula ze Setova chrámu.“

Amerotke pohlédl na Norfret a ta přikývla na znamení, aby hosta uvedli.

Chula měl přes ramena přehozený vyšívaný plášť a na hlavě nasazenou kapuci, kterou při příchodu shrnul. Nejprve pozdravil hlubokou úklonou paní Norfret a pak obrátil pohled hlubokých temných očí k Amerotkeovi.

„Je mi velmi líto, můj pane, že tě musím vyrušit, ale rozkazy Božské byly jednoznačné.“

Norfret zatleskala a kývla na Šufoje, aby přinesl ke stolu

další sedátko. Uchopila kněze za zápěstí a vlídně mu pokynula, aby usedl. Trvala na tom, že než předloží svou záležitost, musí se najíst a napít. Chula se nedal dvakrát pobízet a pustil se do pečené kachny. Amerotke a Norfret rovněž něco málo pojedli. Pak si Chula usrkl vína, odkašlal si a promluvil. Ostře řezaný štíhlý obličej se mu uvolnil v mírném úsměvu:

„Nechť vás Ten, který vidí a naslouchá, zahalí svým stínem. Nechť najdete ochranu pod jeho křídly.“

Norfret poděkovala za požehnání a Chula přikročil k důvodu své pozdní návštěvy.

„Ještě jednou se omlouvám, můj pane, ale přináším opravdu zajímavé zprávy. Ta chrámová dívka, kterou omráčili a vhodili do Nilu, čekala dítě.“

Norfret zděšeně zalapala po dechu. Zabít těhotnou ženu byl strašlivý hřích, za nějž budou vraha v zásvětí čekat věčná muka.

„Je to jisté?“ zeptal se Amerotke.

„Jsem lékař, ctihodný. Když jsem začal s balzamováním, zjistil jsem… Plod nemohl být starší než dva měsíce. Modlil jsem se k Anubidovi, aby tento hrozný čin došel odplaty.“

Knězovy oči se naplnily slzami: „Má manželka a já bychom obětovali roky vlastních životů, abychom mohli mít dítě. Jak víš,“ pokračoval Chula dál, „tělo té dívky bude předáno jejímu chrámu a ten vypraví pohřeb, neboť byla tanečnicí před Anubidem. Dnes jsem do chrámu zašel a zjistil jsem

další zajímavé věci. Ta dívka byla tichá a uzavřená. Mnoho se o ní nevědělo, ale jedno ‚veřejné tajemství‘ přece jen měla.“

„Milence?“

„Ano, můj pane. Ale nikdo neví, kdo jím byl. Děvče tajně odcházelo z chrámu a setkávalo se s ním na nějakém předem smluveném místě. Z toho, v jaké tajnosti vše drželo, usuzuji, že ten muž byl ženatý.“

Amerotke souhlasně přikývl.

„Avšak při jedné příležitosti se naše dívka zmínila jiné, že její milenec a pravděpodobně otec dítěte, je vysokým vojenským velitelem v armádě božské Hatusu. Přítelkyně jí nevěřila a smála se, že si vymýšlí. Naše tanečnice ji horlivě ujišťovala, že je to nejen vojenský hodnostář, ale dokonce jeden ze slavných egyptských hrdinů, jeden z Panterů z jihu.“

„Víš to jistě?“

Chula přikývl a s očima upřeným na Amerotkea se napil vína.

„Jsem vrchním balzamovačem a patřím k zasvěceným Anubidovi. Nikdo by si netroufl mi zalhat. Vyslýchal jsem přítelkyni zavražděné znovu a znovu a odpovědi byly stále stejné. Myslím, že mluvila pravdu.“

Amerotke tiše hvízdl. „To je opravdu novina,“ mumlal, „a dokonce to může vysvětlit i motiv její vraždy.“ Pohlédl na Norfret. „Mladá chrámová tanečnice otěhotní a může se stát nebezpečnou a neodbytnou. A tak je zabita a s ní i dítě, které nosí pod srdcem. Nemám o tvých slovech nejmenších

pochyb, vrchní balzamovači. Je však podivné, že ta dívka byla zavražděna stejným způsobem, jakým byly zabíjeny hyksóské oběti.“

Amerotke se zahleděl na oblohu. Jsou dnes v noci hvězdy opravdu níž než obvykle? Je to záhadná a tajemná skutečnost a úkol k řešení pro studenty z Domu života nebo jen vypil příliš mnoho vína? Zavřel oči a tiše přemýšlel o všem, co se od Chuly dozvěděl. V událostech spatřoval určitou logiku: Mladá chrámová tanečnice se zamiluje do válečného hrdiny a on ji svede. Zaslepená láskou zanedbá obvyklé praktiky zabraňující početí. Nebo si to dokonce naplánovala? Chtěla snad chytit milence, který trval na naprostém utajení jejich vztahu, do léčky? Mohlo dojít k hádce. Milenec se mohl rozzuřit a zabít ji. Ale jak s tím vším souvisí vražda generála Baleta?

„Můj pane, mám ještě další zprávu.“

Amerotke si promnul oči.

„Tělo písaře Ipumera je přichystáno k pohřbu a všechny nezbytné poplatky zaplatí Dům stříbra. Když jsem tělo připravoval,“ Chula maličko nadsedl ha židli, „všiml jsem si, že má na rameni vybledlé tetování. Použil jsem barev, abych zjistil, oč jde.“

„A?“

„Byly to dva zkřížené válečné kyje.“ Chula se usmál, uviděl odezvu v Amerotkeových očích.

„To je přece symbol hyksóské šlechty! Takže náš písař

nebyl egyptského původu?“

„Pravděpodobně ne.“ Souhlasil Chula. „Snad to byl syn vysoce postaveného hyksóského válečníka a egyptské ženy.

Poté, co byla Avaris dobyta faraonovými vojsky zbylo tam jistě mnoho sirotků.“

Amerotke přisvědčil: „A každý, kdo měl všech pět pohromadě, se snažil takové tetování zakrýt a vymazat.“

„To byl přesně Ipumerův případ. Z toho mála, co o něm víme, můžeme usuzovat, že mu znamení dali vytetovat krátce po narození. Když mu byl asi tak rok, někdo se pokusil je odstranit. Ipumerovi bylo kolem třiceti. To znamená, že se narodil přibližně v době velké porážky Hyksósů.“

Amerotke se natáhl k Chulovi a dotkl se prsty jeho poháru.

„Počínal sis výborně, příteli.“

Přísný Chulův obličej se nad tou chválou zarděl.

Amerotke pokračoval: „Vím, jak nepříjemné pro tebe muselo být vydat se sem v tuto hodinu. Rád bych, abys byl pro dnešní noc mým hostem. Setův chrám do zítra nespadne.

Máš ještě nějaké zprávy?“

„Pokud jde o zavražděnou chrámovou tanečnici, tak ne.

Ale Ipumerův případ mě opravdu zajímá. Zdá se, že každý v Thébách má nějakou teorii, jak a proč byl zabit. Jak víš, můj pane, vyjímáme během balzamovacího procesu z tělní dutiny vnitřní orgány. Pak je očistíme a vložíme do kanop.

U Ipumera jsem je studoval zvlášť pečlivě. A domnívám se,“

odmlčel se a pohlédl na Norfret, která jej fascinovaně pozorovala, „i když to nemohu nikterak dokázat, že Ipumer užíval opiáty.“

„Opiáty?“

„Ano, pane. Proč je bral, to říci nedovedu. Snad kvůli spánku a krásným snům. Nevím ani, které to byly, zda šťáva z makovic nebo nějaké byliny. Tyto látky změní člověku vědomí a ten se pak cítí šťastný. Snad ti tato informace bude nějak užitečná.“

„K čemu by mohla být užitečná?“ zeptala se udiveně Norfret.

Amerotke vysvětloval: „Zatím jsem se o tom nezmínil, ale slyšel jsem, že Ipumer se prý občas dostával do zvláštních stavů vytržení, zvláště pokud šlo o Nešratu. Meretel tvrdí že spáchal sebevraždu. že sám záměrně požil jed, protože chtěl, aby vina padla na dívku. A že doufal, že jeho ka bude Nešratu strašit a pronásledovat.“

„Nesmysl,“ ušklíbla se opovržlivě Norfret.

„Ano. Pro tebe, pro mne a pro našeho hosta,“ odpověděl Amerotke. „Ale pro muže, jehož mysl je změněna a který z nějakého důvodu užívá omamné látky…?“ Amerotke zdvihl svůj pohár. „To, co vám teď říkám, považujte za tajemství.

Čím víc se toho o Ipumerovi dozvídám, tím víc jsem přesvědčený, že jeho smrt a smrt generála Baleta spolu nějak souvisejí, i když zatím nevím jak a proč. Zjevné je jedno: Ipumerovi kolovala v žilách hyksóská krev. Myslím si, že

jeho příjezd do Théb nebyl náhodný. Objevil se tady, aby svedl dceru jednoho z válečníků, kteří se významně zasloužili o porážku jeho lidu.“ Amerotke se usmál na Chulu. „Potřebuji se o Ipumerovi dozvědět toto: Přišel sem na popud někoho jiného, nebo to byl jeho vlastní nápad? Řekni mi,“ naklonil se, aby Chulovi dolil pohár vína, „je v Thébách hodně Hyksósů?“

Chula se zachmuřil. „Je možné, že tady nějací jsou.

Hyksósové se říkalo celé spoustě kmenů. Některé byly chetitského původu a přišly až ze zemí za Sinajskou pouští.

Jiné byly amorejské nebo ze země Kanaán. V Období hyeny se promísily s egyptským obyvatelstvem, uzavíraly se sňatky a někteří Egypťané přeběhli na jejich stranu. Před třiceti lety vznikl v Thébách dokonce tajný spolek, který se jmenoval Přátelé Hyksósů, a ten přísahal, že povede skrytou válku proti egyptským dobyvatelům.“

„O ničem takovém jsem nikdy neslyšel.“

„žili v přísném utajení a nebyli nijak zvlášť nebezpeční,“

zasmál se Chula. „Objevili se v Thébách a v Memfidě, ale jak čas plynul, zmizeli a nezůstala po nich ani vzpomínka.

Faraonova policie tomu také trochu napomohla. Myslíš si, můj pane, že by se taková organizace mohla znovu vynořit?“

Amerotke zavrtěl hlavou. „Pročítám všechny policejní zprávy. Píše se v nich o vraždách, pašeráctví, násilnostech ale ani slovo o Hyksósech. Z těch se stala pouhá vzpomínka, stejně mrtvá jako pouštní písek.“ Amerotke se protáhl. „Ale zítra je také den.“ Pohlédl na Chulu a řekl mu: „Zítra nebudu

u soudu. Mám příkaz zúčastnit se výpravy k oáze Ašiva.“

Naklonil se k Norfret a stiskl jí ruku: „Ty dobře víš, co pro mne to místo znamená, má paní.“

„Oáza Ašiva,“ opakoval Chula a obličej mu zvážněl. „Víš jistě, že je to bezpečné, můj pane?“

„Proč? Je to jenom deset mil severovýchodně od Théb.

Ostrůvek života v písečné výhni. Proč se ptáš?“

„Včera v noci přinesli do chrámu tělo,“ odpověděl zachmuřeně Chula. „Byl to kupec, kterého poblíž oázy napadli a vážně poranili. Když ho pouštní zvědové našli, byl ještě naživu, ale brzy zemřel. Prý jim řekl, že jej nedaleko oázy napadla banda pouštních lupičů.“

Norfret polekaně tiskla Amerotkeovi ruku.

„Na osamělého kupce si troufnou, ale na ozbrojenou jednotku válečných vozů určitě ne!“ ujišťoval Amerotke Norfret, Chulu i sebe.

Vymanil ruku z manželčina sevření, popošel k okraji střechy a zadíval se do zahrad pod sebou. Útoky ze zálohy byly v Rudé zemi běžnou záležitostí. To, co však Amerotkea právě teď zajímalo ze všeho nejvíc, byly ony dvě záhady které přinesl Chula. A také byl zvědavý, co v oáze naleznou.

V duchu si sliboval, že se při dalším soudním líčení osobně ujme výslechu. Klíč k Ipumerově vraždě by mohl rozluštit záhady, které se vznášely okolo Setových Panterů.

SET: Setovou manželkou byla Nebthet, bohyně války ozbrojená štítem a válečnou sekerou.

„Tvá záře se rozlévá oblohou každý den.

Jsi pánem bez konce.

Plavíš se nocí v nebeské bárce.

Vládneš všem nebeským vodám.

Pod tebou se prostírá obzor, za nímž přebýváš.

V tvých rukou spočívá veškerý život.

Jsi pánem světla.

Nikdo neodejme žezlo z tvé ruky.

Žiješ v Domě milionu let.

Sesíláš k zemi větry čtyř světových stran, díky nimž žijeme a dýcháme.

Jsi pánem ohně, který žije v pravdě.

Jsi pánem věčnosti a stvořitelem radosti.

Jsi bohem ve své svatyni a pánem slavností.

Jsi bohem bojovníků, jenž utišuje bouře.“

Knězův zvučný, sytý hlas se nesl k modré obloze zaplavené rudou září. Slunce vycházelo nad pouští v oslnivé nádheře a skály Rudé země se pod jeho paprsky třpytily nesčíslnými barvami. Amerotke spolu s ostatními klečel se skloněnou hlavou na modlitebním koberečku a s rozpaženýma rukama vítal boha Rea, který se v tomto jedinečném a tichém okamžiku vracel ze své noční cesty po zásvětí. Zvuky noční pouště utichly, obloha byla čistá a bez mráčku, široko daleko nebylo vidět jediné divoké zvíře. Amerotke tiše odříkával svou vlastní modlitbu. Pak zvedl hlavu, zaclonil si oči a otočil se vlevo, aby se pomodlil k Amonu-Reovi, který sesílá k zemi svůj dech v podobě svěžího severního větru, jenž vždy přichází za svítání a s přibývajícím horkem utichá.

Vozy byly připraveny. Vozatajové zapřáhli do každého dva koně; co pár, to chlouba faraonových stájí. Nedočkavě přešlapovali a naslouchali tichým slovům svých velitelů.

Vozů bylo celkem třicet a tvořily malý válečný oddíl. Osádku tvořili dva muži: vozataj a voják vyzbrojený lukem, šípy a kopími, která byla uložena v brokátových pouzdrech po straně vozu. Vyleštěná zbroj a postroje se leskly v paprscích vycházejícího slunce.

Karnak povstal. Modlitba skončila. Malý oheň, který hořel pod skupinkou datlovníků, byl uhašen a měchy naplněny vodou. Vojáci a vozatajové kontrolovali kola, oje, postroje a opratě. Zpráva o nedávném útoku pouštních lupičů se mezi mužstvem rychle rozšířila, ale Karnak, odhodlaný

nedat banditům žádnou šanci, se ničeho nebál. Vyhoupl se do vedoucího vozu, taženého dvěma ohnivými vranými klisnami, a připravoval se k odjezdu.

Amerotke si nasadil helmici z tvrdé kůže, která mu měla posloužit jak při případném útoku nepřátel, tak v případě, že by se vůz snad převrhl. Vyšplhal se na přidělený vůz, chytil se bronzového zábradlí a nohama se zapřel o podlahu. Vozataj, hladce oholený mladík, se na něj povzbudivě usmál, zamrkal, uchopil opratě a jemně zamlaskal. Dlouhá řada vozů se dala do pohybu.

Ranní ticho tříštil skřípot dřevěných kol, ržání koní a povely vozatajů. Na oddíl byl nádherný pohled. Každý vůz táhl pár stejné barvy. Ušlechtilá zvířata vznosně plula krajinou a na hlavách se jim v ranním vánku třepotaly krvavě rudé chocholy, znak Setova pluku. Nebamum, který řídil Karnakův vůz, rozvinul bojový praporec se Setovou rudovlasou hlavou na černém pozadí.

Amerotke tušil, co se v nejbližší chvíli stane, a věděl, že je to nevyhnutelné. Jel uprostřed jednotky drsných mužů, jejichž

hlavní pýchou byla síla, obratnost a rychlost. Bylo jen otázkou času, kdy začnou soutěžit, čí vůz je nejrychlejší.

Vzpomněl si na Šufoje, který mermomocí chtěl jet také.

Zakázal mu to, neboť dobře věděl, že tato výprava nebude žádnou panskou vyjížďkou, a měl obavy, aby maličký sluha z poskakujícího vozu nevypadl. Raději se uchýlil k malé lsti a pověřil ho spolu s Prenhoem úkolem, který je měl oba

zaměstnat natolik, aby

jim zabránil

v jakýchkoli

nepředloženostech.

Amerotkeův vozataj lehce uchopil opratě a, stejně jako ostatní, začal zrychlovat. Amerotke se pohodlně opřel a oddal se vzpomínkám na včerejší večer. Pousmál se, když si připomněl, jak sladká byla Norfret, když popřáli dobrou noc Chulovi a odešli do ložnice.

„Heáá!“ pobídl vozataj spřežení.

Kněz, který je doprovázel, zanotoval hlubokým hlasem hymnus na počest boha Seta: „Kdo dokáže zahnat hady?“

„Veliký Set!“ zazněla sborová mnohohlasá odpověď.

„Čí tvář budí smrtelnou hrůzu?“

„Velikého Seta!“

„Kdo je nemilosrdný v bitvě?“

Amerotke se k hymnu nepřipojil a jen tiše sledoval, jak Karnak a jeho druhové po každém verši zrychlují a vedou oddíl do extáze šíleného cvalu, aby tak vzdali hold svému božskému pánu. Amerotkeův vozataj třímal v pravé ruce bič, v levé opratě a svaly na těle se mu napínaly vzrušením. Za rachotu kol, tlukotu koňských kopyt a svištění bičů se souvislá linie vozů rozpadla.

Slunce se již vyhouplo celým kotoučem nad obzor, chlad zmizel a poušť se rozzářila rudou barvou. Ranní větřík ztratil na svěžesti a metal jezdcům do očí prach a písek. Amerotke i mladý vozataj sáhli po šátcích, které měli uvázané kolem krku, a zakryli si jimi nos a ústa. Hukot pohybujících se vozů

duněl jako přízračná zlověstná hudba. Amerotke cítil, jak mu v práskání bičů, nárazech kol a stále se zvyšující rychlosti přestává bít srdce. Začínal se bát a v údech se mu rozlévalo nepříjemné šimravé rozrušení jako vždycky, když cválal v obdobné linii.

Karnakův vůz přidal, dostal se do čela skupiny a letěl jako pták nad pouští. Ostatní jej následovali pevně rozhodnuti předvést své vozatajské umění a nenechat se zahanbit.

Amerotke se pevně chytil zábradlí a v duchu se modlil za svůj život. Bylo mu úzko, ale věděl, že vozataj zatím jenom zkouší jeho odvahu. Projeví-li sebemenší úzkost či strach, nebo ho dokonce požádá, aby zpomalil, stane se oblíbeným terčem vtipů u vojenských ohňů. Nevnímal nic jiného než zvuk koňských kopyt a nadskakování vozu. Ubíhající skaliska a křoviny se změnily v rozmazanou šmouhu, jednotlivé vozy se ztrácely v oblacích prachu a nebylo možno zahlédnout ani ten nejbližší.

S úlevou vydechl, když se pouští rozlehlo zatroubení, které vyzývalo k zastavení. Vozataj opět tiše zamlaskal a jemně přitáhl opratě. Pomalu, pomaloučku zvolňovali a po chvíli už se Amerotke dokázal rozhlédnout kolem sebe. Byli přibližně uprostřed kolony. Některé vozy jely před nimi, jiné měli za zády. V čele byl Karnak, který právě zastavil. Krajina se změnila, ztratila svou předchozí plochost, objevila se skaliska a prohlubně. Písek byl mnohem jemnější.

Konečně všichni dostihli velitele. Ze všech stran se

ozývaly blahopřejné a obdivné výkřiky a přátelské škádlení.

Karnak, oblečený do uniformy obyčejného vojáka, udílel rozkazy: Od této chvíle pojedou pomaleji, všichni se budou držet pohromadě a pečlivě pozorovat okolí, zda neuvidí pouštní bandity. Amerotke si sundal šátek z obličeje. Vzrušení z divoké jízdy vyprchalo a přes všechny nedávné obavy z šíleného trysku jej pomalé tempo za chvíli začalo rozčilovat.

Slunce stoupalo a rozpalovalo poušť do nesnesitelného žáru.

Amerotke na půl ucha poslouchal tlachání vozataje a rozhlížel se po Rudé zemi. Bylo to pusté místo bez vody a bez života, kde si rozpálený mihotavý vzduch dovedl ošklivě zahrát s unavenýma očima pocestných. Krajinu oživovaly řídce rozeseté pahorky a pokroucená křoviska a zdálo se, že zde není jediný živý tvor. Jen nad hlavami jim plachtili v kruzích supi, jako by tušili, že tam, kde se objeví vojenská jednotka, mohou v nejbližší době očekávat potravu.

„Symbol štěstí!“ zavtipkoval vozataj, když viděl, jak Amerotke zdvihl hlavu k obloze a dívá se na ptáky.

Soudce přikývl na souhlas. Vroucně si přál, aby se jejich výprava obešla bez jakýchkoli nemilých příhod.

Tu a tam zastavili, aby pojedli ze zásob a napili se z měchů. Byli na cestě dvě nebo tři hodiny, když se v dohledu objevily datlové palmy oázy Ašiva. Přestože byla oáza maličká, představovala velmi důležitý strategický bod pro kupce i faraonovu armádu. Tvořil ji malý hustý palmový hájek s podrostem drsné pouštní trávy, která rostla v bohatých

trsech okolo hlubokého jezírka. Navzdory spalujícímu vedru polil Amerotkea chladný pot. To místo z hloubi duše nenáviděl. Byl zde jen jednou, jako malý chlapec, aby vzdal hold ka svého bratra, ale zdálo se, že se tady za těch patnáct let vůbec nic nezměnilo. Ano, všechno bylo stejné: hrubá tráva, věkovité pokroucené palmy, skalnaté pahorky na okraji oázy a vlídná třpytivá hladina jezírka v jejím středu. Vozy zastavily ve stínu stromů, koně byli vypřaženi a pásli se v dohledu svých pánů.

Karnak, Amerotke a Panteři z jihu usedli pod palmami.

Všech šest válečníků bylo ve svém živlu a vypadalo navýsost spokojeně. Byli oblečeni do jednoduchých kožených kazajek a suknic. Jenom ozdobné drahocenné náramky a pruhy jemné bílé látky, které jim chránily hlavu a ramena proti slunečnímu žáru, prozrazovaly, že nejde o obyčejné vojáky. Stejně jako Amerotke měli i oni na nohou bytelné sandály s tlustými podrážkami, širokými řemínky a koženými chrániči kotníků a holení. Pouze Nebamum byl na rozdíl od ostatních obut do podivných vysokých kožených bot, které mu sahaly až ke kolenům. Když si povšiml, že soudce si jeho obuv se zájmem prohlíží, spokojeně poklepal na pevnou kůži a ochotně vysvětlil: „Chrání svalstvo a zároveň jsou oporou pro nohu.“

„To je kvůli tvému zranění?“ zeptal se Amerotke a podal mu měch s vodou. Ostatní byli zabráni do hovoru o minulých časech.

Nebamum se poškrábal na spánku: „Ano, ještě před

dvěma lety bylo všechno v pořádku a zranění bylo téměř zhojené. Ale pak jsem upadl. Lékař mi řekl, že se rána otevřela do ještě větší hloubky, než když jsem ji utržil, a že mám poškozené svaly i kost. Začal jsem nemocné noze ulevovat, ale to mi taky nadělalo určité problémy.“ Zdvihl měch, nalil si trochu vody do úst a pak si ji nechal volně stékat po obličeji. „Ale což, takový už je život vojáka, můj pane.“

Karnak požádal o ticho, zdvihl svitek papyru a obrátil se k Amerotkeovi.

„Při našem posledním a vítězném tažení proti Hyksósům jsme dobyli nepřátelský tábor a získali všechno bohatství, které v něm bylo. Jaký to jen byl den!“ Oči mu hleděly do daleka. „Bylo to jiné než dnes, což? Byli jsme mladí, štíhlí a hladoví jako vlci. Tehdy jsme objevili medailony a vzali si svůj podíl z kořisti.“ Vesele se zašklebil, pak se odmlčel a začal studovat mapu.

Amerotke si všiml, že Karnak má zuby záměrně opilované do špičky. Je to zabiják, válečník každým coulem, muž zrozený k zabíjení, uvědomil si. Pozoroval Karnakovy oči. Ten člověk dovedl být krutý a neúprosný. Rozhlédl se po ostatních. Všichni byli ze stejného těsta, Nebamuma nevyjímaje. Nebyl v nich ani kousek milosrdenství, slitování nebo změkčilosti. A oni viděli sami sebe zrovna tak, navzdory záhybům ztučnělé kůže, ochablým svalům a potu, ve kterém se v tuto chvíli koupali. Nebyli obyčejnými vojáky, kteří plní

své úkoly, ale válečníky. Zabijáky, pro něž je bitva a potoky horké krve příjemným vzrušením a nářek obětí při plenění rajskou hudbou. Kterýkoli z těchto mužů by bez mrknutí oka zabil každého, kdo by jej sebeméně ohrožoval.

Amerotke odvrátil pohled a zadíval se přes poušť. Ve stínu palem se odpočívalo příjemně, ale hlavní úkol je teprve čekal. Karnak stále studoval mapu a zdálo se, že je hluboce ponořen do vzpomínek. Ostatní čekali na jeho pokyn tiše a s napětím, jako vlčí smečka.

„Pokračuj, můj pane,“ upozornil Karnaka jemně Nebamum.

Generál se vytrhl ze zamyšlení a otočil se k soudci: „Tuto mapu vyhotovil jeden z faraonových písařů, který již odešel za Daleký obzor. Jak jsem už řekl, společně s Meretsegeřiným tělem jsme nalezli i medailony. Faraon svěřil obojí do našich rukou.“ Pokynul k západu. „Bitevní pole je odsud vzdáleno asi den pochodu, a tak jsme se rozhodli, že kněžčino tělo uložíme zde.“

„V oáze?“ zeptal se Amerotke.

„Přímo ne. Tady, v oáze, jsme tehdy odpočívali. Nechtěli jsme však, aby Meretsegeřino tělo znesvětilo zdejší půdu, a proto jsme je pohřbili v poušti.“

Karnak se zdvihl a křikl na vozataje, aby přinesli z vozů luky, šípy a oštěpy. Panteři si je rozebrali.

„Cožpak půjdeme sami?“ podivil se soudce.

„Samozřejmě, můj soudce,“ odpověděl Karnak s lehkým

opovržením. „Místo, na němž je Meretseger pohřbena je tajné,“ usmál se chladně. „Musíme zjistit, zda někdo neporušil její klid. Pokud patří vrah k jejím lidem, jistě by nedovolil, aby spočívala v tak nedůstojném hrobě. Naším úkolem je vypátrat, jak se věci mají, a nikoli podléhat strachu. Ale ty se přece nebojíš, že ne?“

Amerotke se rozhodl, že nechá Karnakovy útočné poznámky bez odpovědi, a tak se jen věcně otázal: „Jak je to daleko?“

„Asi hodinu pochodu. Ale jestli chceš, můžeš počkat tady s ostatními,“ pokynul rukou k měchu s vodou.

„Božská Hatusu mi rozkázala, abych šel s vámi. A já její příkaz splním,“ odpověděl Amerotke stručně. „Ale přiznám se, že Rudá země mi opravdu nahání strach.“

„To byl také důvod, proč jsme Meretseger pohřbili právě tady,“ usmál se Karnak. „Nemusíš se za svůj strach stydět, můj pane. Jen hlupák by šel na takové místo bez bázně. Avšak nezapomeň, že dnes se nacházíš v dobré společnosti.“

Vyrazili. Amerotke si stáhl šátek hluboko do čela, přesvědčil se, zda je jeho měch na vodu dobře uzavřen, a kráčel za ostatními. Karnak je vedl ven z oázy. Vyšplhali na nízký pahorek. Už po několika krocích cítil Amerotke, jak mu dusivý spalující žár brání dýchat. Teď byli opravdu v poušti.

Písečnými dunami prorážela osamělá skaliska a odrážela horko i oslnivý sluneční třpyt. Amerotke sklonil hlavu. Použil oštěp jako hůl, opíral se o něj a postupoval ve stopách

kulhavého Nebamuma. Kráčeli mlčky. Tichý zástup mužů plahočící se ve slunečním úpalu. Široko daleko nebylo vidět jedinou známku života. Jen supi kroužili ve výšce a ostražitě vyčkávali. Občas zastavili. Amerotke si připomněl vlastní vojenský výcvik. Smočil si vodou rty, nechal doušek sklouznout do vyprahlého hrdla a několika kapkami si navlhčil obočí a zátylek. Horko bylo strašlivé. Amerotke se tiše modlil, aby uplynulá léta neotupila Karnakův orientační smysl. Jedinými body, podle nichž je vedl, byly rozeklané skály řídce rozházené po poušti.

Zatímco se písek horce propaloval silnou podrážkou sandálů, pokoušel se Amerotke vybavit si příjemný stín a chladnou eleganci Síně obojí pravdy.

Nebamum kráčel před ním a těžce se opíral o hůl. Občas se otočil, zazubil a položil soudci vždy stejnou otázku: „Jsi v pořádku, můj pane?“

Amerotke pokaždé přikývl, ale ve skutečnosti měl pocit, že se pohybuje v děsivém snu. Bál se, že bude muset klopýtat dál a dál pouští bez konce, plahočit se pod nemilosrdným sluncem a nechat si spalovat chodidla žhavým pískem. Luk a toulec se šípy ztěžkly a oštěp mu každou chvíli vypadl ze zpocené dlaně. Byl unavený a začínal se mu zvedat žaludek.

Znovu si lokl zteplalé vody.

Nebamum se znovu otočil: „Dnes můžem děkovat velkému Reovi, můj pane. Když jsme pohřbívali Meretseger, zastihla nás písečná bouře. Alespoň toho jsme dnes ušetřeni.“

Amerotke se pokusil o úsměv a chtěl se zeptat, jak dlouho ještě půjdou, když Karnak cosi zakřičel a ukazoval rukou před sebe. Soudce si zaclonil oči a spatřil místo, kde duny obklopovaly pahorek s obnaženým divokým skaliskem. Mezi muži se rozproudil živý hovor. Karnak kráčel rychleji a rychleji. Dohnali jej až na místě. Svah pahorku byl strmý a písek jim ujížděl pod nohama. Karnak stál nahoře, krčil se pod převisem, kde skaliska vytvářela malou jeskyňku zahrazenou velikým balvanem, a z úst se mu řinuly vzteklé kletby. Balvan byl odvalený a temná hrobka zela prázdnotou.

„Sem jsme ji dali,“ sykl Nebamum k soudci.

Ostatní se shlukli kolem Karnaka a nevěřícně si prohlíželi odvalený kámen.

„To není možné!“ vykřikl Heti, přikrčil se a zkoumal vnitřek jeskyně.

Karnak pevně sevřel oštěp, odstrčil Hetiho a vmáčkl se dovnitř. Amerotke si uvědomil, že zatímco u kohokoli jiného by mu tato pozice připadala směšná, v Karnakovi vidí nebezpečnou šelmu připravenou k lovu.

Karnak se vynořil ven se svitkem papyru v ruce.

„Tělo je pryč. Uvnitř bylo jen tohle.“ Rozvinul svitek, přečetl jej a vztekle podal soudci. „Meretseger vstala z hrobu!“ zasyčel.

„Mrtví nechodí,“ opáčil Amerotke. „Tělo se mohlo rozpadnout.“

„Ne v takovéhle jeskyni,“ oponoval Karnak.

„Tohle jste pohřbili s ní?“ kývl Amerotke ke svitku.

„Přečti si to!“ zazněla zuřivá odpověď.

Amerotke si papyrus prohlédl. Byl silný a výborné kvality. Zdálo se, že písmo je prací nějakého potulného písaře.

Rychle přelétl znaky očima a otočil se z dosahu ostatních, kteří k němu zvědavě natahovali ruce.

„Přečti to nahlas,“ zazněl Karnakův hlas velitelsky.

„Nechť jste lapeni do sítě, do níž se chytají mrtví.“

Amerotke vzhlédl. „Ale to je přece kletba! Inkoust je rudý, možná je to dokonce krev nějakého zvířete.“

„Čti dál,“ nařizoval Karnak.

„Nechť vás všechny uchvátí Polykači duší,“ pokračoval Amerotke. „Nechť v Síni pravdy nedokážete zodpovědět otázky před Osiridem. Nechť jste zaživa roztrháni Požíračkou duší. Nechť je vám uťata hlava a spálena jako oběť.

Meretseger se vrátila zpět!“

Amerotke hodil svitkem po Karnakovi: „Nesmysl! Můj sluha Šufoj dokáže podobnou kletbu koupit na každém thébském tržišti. Meretseger je mrtvá, a mrtvá také zůstane.

Ať její tělo odnesl kdokoli, udělal to proto, aby vás vystrašil a oživil vzpomínky na dávno minulé události. Jeho cílem bylo jediné, přimět vás, abyste se začali bát a aby vás strach pronásledoval celé dny a noci. Ale vy jste přece vojáci,“

dodal, „a takové kletby vás nemohou vyděsit.“

Rozhlédl se po drsných obličejích. Bylo to právě naopak.

Báli se. Oni, válečníci, kteří šli do boje proti Hyksósům

v první linii a kteří se pod závojem noci neohroženě vkradli do nepřátelského tábora, se báli prokletí. Byli mimořádně pověrčiví a neviditelné neznámo jim nahánělo daleko větší hrůzu nežli jakýkoli nepřítel z masa a kostí.

„Kdo mohl odnést to, co z těla zbylo?“ porušil ticho jako první Nebamum.

„Kolik lidí v Thébách vědělo, kde je Meretseger pohřbena?“ otočil se Amerotke ke Karnakovi.

Ten si hřbetem ruky otřel krůpěje potu z čela a nevesele se usmál: „My a samozřejmě všichni, komu jsme to za ta léta prozradili.“

Jeho druhové však pobouřeně popírali, že by kdy s kýmkoli o hrobě hovořili.

Amerotke zvýšil hlas: „Někdo sem zkrátka přišel.

Z Meretseger nemohlo zbýt o mnoho víc než pytel kostí. Ale naše cesta přesto nebyla marná. Můžeme mít za prokázané, že smrt generála Baleta a to, že každý z vás dostal jeden medailon, je nějakým způsobem spojeno s vaším hrdinským činem, který se odehrál před třiceti léty.“

Amerotke se zadíval do dálky. Asural, velitel stráže v Síni obojí pravdy, měl své zkušenosti se zvláštními stvořeními, která si říkala Škorpioní muži. Byli to vyznavači temných sil.

Pěstovali černou magii a zabývali se psaním ohavných textů, které měly proklít nepřátele a zničit tak jejich posmrtný život.

Tvrdili, že dokážou vyvolat anch, živoucího ducha zemřelého. Meretsegeřin anch by byl nesmírně mocný

a nebezpečný. Ať se za vraždami skrýval kdokoli dobře se vyznal ve způsobu uvažování válečníků, věděl jak jsou pověrčiví, jaký strach mají z neznáma a jak se bojí že by do jejich životů mohly zasáhnout neviditelné síly.

„Možná, že Meretsegeřina kletba už začala působit,“

zamumlal Nebamum a třel si poraněnou nohu. „S mým zraněním už to bylo lepší, ale náhle se to zhoršilo.“

Karnak položil sluhovi přátelsky ruku na rameno: „Jsem rád, že jsi s námi šel, Nebamume.“

Bylo to poprvé, co Amerotke viděl, že Karnak projevil někomu vlídnost a slitování.

Thuro se obrátil k soudci s otázkou: „Víš jistě, můj pane, že tělo nebylo na příkaz Božské převezeno a schováno někde jinde? Zdá se, že o této záležitosti hodně víš.“

„Naopak. Vím toho velmi málo,“ odpověděl Amerotke.

„Vím jen, že je mi strašné horko, že jsem zpocený a unavený a že mi pouštní písek pronikl do všech tělních otvorů.“

Ostatní přivítali odpověď s vděčným a uvolněným smíchem.

Slunce právě dosáhlo zenitu a ostřelovalo svými paprsky skálu jako ostrými šípy. O Amerotkea se pokoušela závrať.

Podvědomě o krok ustoupil, aby nabyl rovnováhy, a přitom koutkem oka, v dálce, kde duny splývaly s oblohou, zachytil jakýsi pohyb. Byla to postava? Rychle se napil. Nebamum sledoval směr jeho pohledu.

„Zdálo se mi, že jsem něco zahlédl,“ zamumlal soudce.

„Jsem si skoro jistý, že tam něco bylo.“

„Nesmysl!“ ujistil ho Ruah. „To je jen klam. Slunce s horkým vzduchem takové věci dělávají.“

Amerotkea však nepřesvědčil. Jeho bratra zde zabili a soudce cítil, jak v něm narůstá zlá předtucha. Po zádech mu přejel mráz.

Karnak se věnoval prohledávání skalisek, aby se ujistil, zda zbytky Meretsegeřina těla nejsou schované poblíž.

Amerotke chvíli pozoroval poušť. Pak zavřel oči a věnoval modlitbu své patronce, bohyni Maat, a ka svého bratra. Modlil se i za sebe a za ostatní, aby je nikdo nenapadl nebo nevlákal do léčky. Když dal Karnak povel k odchodu, nesmírně se mu ulevilo. Panteři naposledy prohlédli hrobku a vydali se na zdlouhavou cestu zpět.

Amerotke se v pohybu cítil lépe, a to i přesto, že vedro bylo nesnesitelné a odlesky písku jej bodavě oslepovaly.

Pokusil se uvolnit a vzpomínal na přívětivý chládek své zahrady, na Norfretin uličnický obličej a skotačení svých chlapců v jezírku. Uslyšel nějaký zvuk a vzhlédl. Supi se opět shukli do hejna. Před ním kulhal Nebamum a písečný horizont se zdál prázdný a bez jediného pohybu. Znovu něco zaslechl, snad pokřik? Tentokrát se v dálce objevila dlouhá řada postav jedoucích na velbloudech. Amerotke zaklel. Muži byli oblečeni v černém a vypadali hrozivě, jako stíny ze zásvětí. Temná řada se zastavila.

Obyvatelé pouště? Nebo snad pouštní bandité? přemýšlel

Amerotke horečně. Třeba je to jen mírumilovná skupina kočovných beduínů, kteří hledají tábořiště, říkal si, ale vzápětí si vzpomněl na staré přísloví: V Rudé zemi nelze potkat přítele, jen samé nepřátele.

Karnak chvatně udílel rozkazy. Postavy se pohnuly, zdvihly krátké luky a Amerotke se spolu s ostatními vrhl na zem do horkého písku. Nad hlavami jim prosvištěla salva šípů, ale kvůli zvlněnému terénu nemohli útočníci přesně zacílit. Kromě toho nebyly jejich luky zdaleka tak dobré jako ty, kterými byla vybavena Karnakova družina. Amerotke zapomněl na strach. Zatápal kolem sebe a nahmatal luk.

Nasadil na tětivu šíp s ostrou bronzovou špičkou a supím perem na konci. Stejně jako ostatní, zaklekl na jedno koleno, zamířil a vystřelil. Tři, čtyři postavy se zakymácely a přepadly ze sedel. Karnak je pobízel, aby přikrčení v poklusu pokračovali v cestě. Amerotke popadl luk a spěchal za ostatními. Kolem hlavy jim hvízdaly šípy.

Pouštní bandité se dali do pohybu a sunuli se dunami jako černí pavouci. Zem byla naštěstí tvrdá, a tak Karnakovi muži postupovali rychle kupředu. Karnak a Nebamum byli výborní lučištníci a po každém výstřelu pronásledovatelů ubylo.

Sevřená řada banditů se rozpadla.

Karnak pobízel k větší rychlosti. Všichni zapomněli na horko a žár a utíkali, jak nejrychleji mohli. Panteři byli ve svém živlu. Pro ně to nebyl útok banditů. Oni v této chvíli znovu prožívali hrdinný boj proti Hyksósům. Odhodili

ochranné šály a kápě a postupovali jako zkušený oddíl lučištníků. Občas se zastavili, semkli se, natáhli tětivy až

k uchu a vystřelili. Bandité se přesto dostali nebezpečně blízko. Amerotke pohlédl doprava, kde se již rýsovaly první stromy oázy.

„Určitě nás někdo uvidí!“ křikl toužebně k Nebamumovi.

Nebamum se místo odpovědi usmál. V tu chvíli jej šíp zasáhl do ramene. Pod nárazem klopýtl dozadu, ale nevydal ani hlásku, jen zamžikal. Pak si přiložil k ústům lasturu, která mu visela na kožené šňůrce přes rameno, a zatroubil. Troubil znovu a znovu.

Kolem bylo slyšet výkřiky. Útočníci se stahovali blíž a již

byli téměř u nich. Amerotke se pokoušel přispět k obraně.

Pokročil před Nebamuma a vystřelil. Kopí na útěku ztratil, a bude-li potřeba, použije místo něho luk. Poblíž se objevil velbloud. Přibližoval se nemotorným klusem a jezdec se mu na hřbetě kýval ze strany na stranu. Amerotke muže upřeně pozoroval. Byl oblečený do černého, nos a obličej zakrýval černý šál, oči mu planuly. Zdvihl zahnutý meč, ale vtom jej doprostřed prsou zasáhl šíp a bandita zakolísal. Amerotke vyrazil dopředu a bodl zvíře lukem do krku. To zanaříkalo a kleslo na kolena. Jezdec spadl pod velbloudovo těžké tělo a nedokázal se vyprostit. Amerotke přiskočil, nahmatal jílec útočníkova meče a vytáhl jej, aby se utkal s jiným banditou, který právě sklouzl z vysokého sedla, a blížil se k němu.

Souboj začal, ale velmi brzy i skončil. Protivník byl po

kolébavé a neklidné jízdě na velbloudu nejistý, uklouzl, upadl a nakonec se dal na útěk.

Všude kolem se odehrávaly podobné souboje. Panteři z jihu dělali čest svému jménu a neústupně bojovali meči, dýkami a všemi zbraněmi, které měli nadosah. Z oázy sem doléhalo vřeštění trubek a rachot jedoucích vozů. Pomoc se blížila. Pouštní bandité se dali na útěk a v písku za sebou nechali ležet mrtvá a umírající těla svých druhů a zvířat.

Karnak rozhodl, že útočníky pronásledovat nebudou, protože hluboký písek by vozy velmi zpomalil. „Vraťte se!“

křičel na vozataje. „Kola vám zapadnou do písku a bandité si vás pak snadno jednoho po druhém podají.“

Na bojišti zavládl zmatek. Amerotke klesl na kolena a jen mlhavě vnímal, že se nad ním sklání jeho vozataj a nabízí mu měch s vodou. Popadl ho a nechal si chladivý proud stékat po hlavě a po krku.

„Všechno dobře dopadlo,“ šklebil se mladík vesele a přidřepl vedle Amerotkea. „Jsi v pořádku, pane?“ zeptal se trochu znepokojeně, když se zadíval klečícímu soudci do tváře.

Amerotke si tiše přál jediné, aby nezvracel. Bál se. Byl vyděšený do hloubi duše. Chtělo se mu vyskočit a ječet nadávky, spílat pouštním banditům. Karnakovi. I královně, že ho sem poslala. Celému světu.

„Jsem soudce a ne válečník,“ zamumlal jenom.

„Opravdu? To je mi novina,“ usmál se vozataj uličnicky,

ale pak vážně dodal: „Pojď, pane, už jsi moc dlouho na slunci.“

Pomohl Amerotkeovi do vozu. Ostatní se tísnili kolem Karnaka, radostně pokřikovali a smáli se jako tlupa rozjívených kluků.

„S výjimkou Nebamuma nebyl nikdo zraněný,“ namířil vozataj bičem ke skupince. „Vznešený Karnak a jeho druhové budou tuto potyčku oslavovat celé dny.“

Mladík měl pravdu. Karnak se svými bojovníky začal s oslavami, sotva vkročili zpátky do oázy. Muži se nejprve svlékli a v jezírku ze sebe smyli pot a písek. Jednotka měla s sebou i svého ranhojiče, který všechny prohlédl, ošetřil řezné rány a oděrky a prohlásil, že nikdo nebyl vážně zraněn.

Nebamumovo rameno obvázal se slovy, že rána se zhojí během několika dnů. Když se po koupeli oblékli, rozhodl Karnak, že pod vedením kněze vzdají dík Setovi. Poté obětovali chléb, víno a ovoce i Amonu-Reovi.

Karnak rozestavil na okraji oázy stráže a pak všem oznámil: „Počkáme zde až do soumraku a trochu naše vítězství oslavíme.“

Amerotke sice protestoval, ale dobře věděl, že nemá na vybranou a bude muset zůstat s ostatními. Z nejhoršího už se sice vzpamatoval, ale stále cítil těžkou únavu. Nu což, pomyslel si nakonec, Karnak má pravdu. Plahočili jsme se pouští v nejhorším úpalu a svedli náročnou bitvu. Bude lépe, vyčkáme-li zde chladného večera a vrátíme se do města až se

soumrakem. Sledoval, jak si Panteři vzájemně blahopřejí, probírají detaily bitky a jeden druhého vychvalují. Když se nakonec usadili kolem malého ohně, pojedli a napili se vína, zatleskal Karnak, aby zjednal ticho.

Obrátil se k Amerotkeovi: „Ten útok, to nebyla náhoda, že ne, vznešený soudce?“

Amerotke se zahleděl do poháru, z něhož pil, a odpověděl: „Ne, nebyla to náhoda.“

„Co tím myslíš?“ vybafl napůl opilý Heti.

„Byla to tlupa pouštních banditů, kteří hledají snadnou kořist,“ poplácal jej Karnak jemně po tváři.

„U Velké požíračky!“ zaburácel Heti, „jakápak snadná kořist, tlupa vojáků a soudce!“

Ruah upřeně pozoroval Amerotkea, a když promluvil, hovor utichl: „Ty myslíš, že na nás čekali, je to tak?“

„Ano, samozřejmě.“ Amerotke se snažil, aby v jeho odpovědi nezazněl ani stín nevole. Byl unavený, ve špatné náladě a společnost těchto mužů mu nevyhovovala. Toto tajuplné, uzavřené, pokrevní bratrstvo, které se dorozumívalo svým vlastním jazykem, se chovalo odmítavě ke každému, kdo mezi ně nepatřil. Byli to velmi nebezpeční muži, mocní válečníci, kteří měli velké slovo i u ostatních pluků faraonovy armády. Baletovu smrt nevnímali jen jako vraždu, ale i jako hlubokou urážku. žádali pomstu a spravedlnost a od Hatusu očekávali, že jim poskytne obojí.

Amerotke usrkl vína. „Nejsem sice voják,“ začal

nevšímaje si posměšného bručení kolem, „ale jedno je mi jasné. Meretsegeřino tělo leželo na odlehlém osamělém místě, k němuž pocestný jen stěží zabloudí. Před třiceti lety jste si to místo vybrali právě proto. Byla by to opravdu velice zvláštní náhoda, že by se právě dnes, když jsme se sem vypravili, objevili pouštní bandité, tuláci, libyjští nájezdníci, či dokonce najatí zabijáci, nebo co vlastně byli zač. Určitě tady na nás číhali.“

„Samozřejmě,“ přerušil jej Karnak. „Čekali na nás a útok načasovali velmi dobře. Byli jsme na cestě od Meretsegeřina hrobu, na otevřené pláni a ničím nechráněni.“

„To je pravda,“ přemýšlel nahlas Ruah. „Kdyby zaútočili ve chvíli, kdy jsme byli u hrobu, mohli jsme se krýt za okolními skalami.“ Obrátil k Amerotkeovi: „Souhlasím, náš učený soudce s tebou. Byl to dobře naplánovaný útok ze zálohy.“

Nebamum také souhlasně přikývl: „To, co říká soudce je pravda.“

Karnak gestem udělil Amerotkeovi slovo a ostatním naznačil, aby se zdrželi připomínek.

Amerotke zvýšil hlas: „Opravdu. Nebyla to náhoda.

Věděli přesně, kdy budeme nejzranitelnější. Někdo je najal…“

Kolem se zvedla vlna protestů. Karnak své druhy utišil a požádal Amerotkea: „Pokračuj, vznešený soudce.“

„Logicky se naskýtá otázka, kdo to byl. Všichni víme, že

dnešní výprava ani její cíl, nebyly velkým tajemstvím,“ usmál se Amerotke na ostatní a pokynul paží k okraji tábořiště, kde odpočívali vozatajové. „Avšak, najmout tak početnou skupinu útočníků, kolik jich mohlo být? Padesát, šedesát?, to muselo stát hodně zlata a stříbra. Ten, kdo je najal, jim však zřejmě zatajil jednu důležitou věc. že jejich cílem budou obávaní Panteři z jihu.“

Poslední věta zanikla v polichoceném bručení. Amerotke si uvědomil, jak moc Panteři zbožňují lichotky. Chutnaly jim jako kočce smetana.

Jediný Karnak se nedal ukolébat: „Vysvětli nám to!“

Amerotke pokračoval: „V thébském přístavu se najde spousta Núbijců, Kušitů, Chetitů, mužů ze země Punt, Libyjců, pouštních banditů a tuláků, kteří se tam stahují z Rudé země, aby nakoupili zásoby. Hledají, kde by co ukradli, a nechávají se najímat na špinavé práce. Tak to zřejmě bylo i v našem případě.“

„Škoda, že se nám nepodařilo někoho zajmout,“ posteskl si Nebamum.

„I kdyby se nám to bylo podařilo,“ odpověděl Amerotke, „pochybuji, že bychom se dozvěděli něco bližšího. Kde se taková schůzka mohla odehrát? V temném koutě nějaké krčmy? Zahalená postava předala část zlata a stříbra a slíbila zbytek, až bude skutek vykonán.“

„Ale proč si to zlato a stříbro jednoduše nenechali a neutekli s ním?“

„Hm,“ odmlčel se Amerotke a natáhl ruku s pohárem pro další víno. „Zřejmě proto, že ten, kdo jim zaplatil, s nimi nehrál poctivou hru. Popsal nás jako stárnoucí muže.

Šlechtice, kteří mají z královnina pověření vyplnit nějaký tajný úkol a budou snadnou kořistí. Možná nás neměli ani zabít, ale jen zajmout. Takové věci se dějí dnes a denně.“

Všichni Panteři zaraženě mlčeli.

„Teď bych rád shrnul, co dosud víme a co můžeme vyvozovat.“

Všechny oči se na něj pozorně upíraly.

„Medailony, které jste před třiceti lety našli u Meretseger, musel ukrást nějaký vysoce postavený důstojník faraonovy armády nebo úředník z královských kruhů. Souhlasíte?“

Neozvala se žádná námitka.

„Dále, ta věc s Baletovou vraždou, generál byl sám v Rudé svatyni. Jen několik lidí vědělo, a většina z nich teď sedí zde, že svatyni navštěvuje nejraději o samotě. Ať už do svatyně vstoupil kdokoli, rozhodně to nebyl nikdo neznámý.

Jinak by k nám dolehly zprávy, že se v Setově chrámě pohyboval někdo cizí. Kdyby se tam však objevil kdokoli z vás, nevyvolalo by to ani stín pochybností nebo překvapení.

Dalším faktem je, že Balet byl zkušeným bojovníkem, i když, jak se nakonec ukázalo, ne tak dobrým jako jeho protivník.

Jeho smrt nebyla obyčejnou vraždou, ale rituálním rouhačským aktem a generálovo tělo bylo záměrně zohaveno.

A dále,“ Amerotke viditelně roztával a začínal si své logické

dedukce užívat. Připadal si jako učitel před třídou mladých písařů. „Meretsegeřino tělo bylo pohřbeno v nejpřísnějším utajení. Jen hrstka lidí věděla, kde je hledat. Já, například, jsem se to dozvěděl až dnes. Zato vy jste o jejím hrobě věděli všichni. Někdo se k němu vydal a zbytky těla odstranil.

A konečně, máme zde dnešní útok. Ten, kdo jej má na svědomí, musí být dost bohatý, ale to není všechno.“ Otočil se ke generálovi Pešeduovi, který byl po celou dobu nezvykle zamlklý. „Můj pane, znáš dobře zákony a víš, že s tebou mimo soudní síň nesmím hovořit o případu tvé dcery. Nyní o něm ale mluvit budu, neboť je zde řada svědků a zdá se, že případ tvé dcery a Baletova vražda spolu souvisejí. Nuže, terčem útoku jsi byl i ty, a tvá dcera je obviněna z ohavné vraždy!“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Karnak soudce a otočil se ke generálovi. „My všichni s Pešeduem cítíme. Kde bereš jistotu, že všechny tyhle věci spolu souvisejí? A že Ipumerova vražda je nějak spojena s Baletovou?“ Hlas mu sklouzl do posměšného tónu: „Kdepak máš nějaké důkazy?“

Amerotke se místo odpovědi otázal: „Věděli jste, že Ipumer, pokud se tak vůbec skutečně jmenoval, byl s velkou pravděpodobností hyksóským knížetem?“

Ostatní na něj nevěřícně zírali neschopni jediného slova.

„Nemožné!“ vyrazil ze sebe nakonec Pešedu.

Amerotke pokračoval: „Je to pravda a brzy o tom budou vědět celé Théby. A je tu ještě něco důležitějšího… Mezi

Ipumerovými věcmi jsem našel tentýž medailon, jaké jste dostali vy.“

Pešedu vyskočil: „Tomu nevěřím!“ Několika rychlými vzrušenými kroky odešel od skupinky, a vzápětí se zase vrátil.

„Byl to písař!“ vykřikl. „Mrzký červ, který se pokusil svést mou dceru!“

„Sedni si!“ přikázal mu úsečně Karnak. „A drž jazyk za zuby.“

„Myslím, že Ipumer byl mnohem víc než pouhý písař,“

pokračoval Amerotke. Pak zvýšil hlas a rozhlédl se po všech Panterech: „Mám k vám dvě otázky, vznešení pánové.

Pokusil se Ipumer spojit s některým z vás?“

Odpovědí bylo všeobecné ne.

„Znali jste ho někdo?“

Následovala tatáž odpověď.

„Pak mi tedy odpovězte ještě na toto. Pomohl někdo z vás jakýmkoli způsobem Ipumerovi k místu písaře v Domě války? Mám na mysli doporučující dopis, ústní doporučení…

Ptám se proto, že všechny záznamy, které se ho týkaly, záhadně zmizely z archivu. Buď je odstranil Ipumer sám, nebo osoba, která mu otevřela brány Théb.“

Za jiných okolností by se Amerotke navýsost bavil naprostým ohromením, které jeho zprávy mezi Pantery způsobily. Po chvilce němého ticha začali všichni muži hlasitě protestovat a dokazovat svou nevinu. Ne, o Ipumerovi nikdo z nich nic nevěděl ani mu nijak nepomohl získat úřad

v Domě války.

„Můj pane,“ obrátil se k Amerotkeovi Karnak, který usilovně cosi přežvykoval a upřeně si soudce prohlížel, jako by jej viděl poprvé. „Můj pane, mýlil jsem se v tobě. Slyšel jsem sice o tvých smělých činech z dob, kdy jsi sloužil ve faraonově vojsku, ale myslel jsem si, že jsi jen změkčilý dvořan, který měl trochu štěstí. Byl jsem přesvědčen, že se hodíš pouze k tomu, abys seděl na svém zdobeném křesle v Síni obojí pravdy a vedl vyšetřování. Namísto toho jsi dokázal pochodovat rozpálenou pouští a bojovat, i když se z toho tvé srdce ani trochu neradovalo.“ Široce se usmál: „A co víc, jsi lstivý jako had a máš mozek chytrého paviána.“

Amerotke se uklonil na znamení, že lichotku s potěšením přijímá a znovu se ujal slova: „Budu vám muset položit pár nudných, ale nezbytných otázek, které mi pomohou objasnit, co jste dělali v době Baletovy vraždy. Netvrdím, že vše, co jsem vám řekl, je čirá pravda. Řada věcí jsou jen mé domněnky, které vyvozuji na základě faktů. Vím však jistě, že Ipumer byl hyksóského původu a mezi ním a Meretsegeřiným kultem existuje jisté spojení. Přišel do Théb, aby se mstil.

Nějakým způsobem,“ potřásl Amerotke hlavou, „se však svému úkolu vzdálil. Snad se to stalo díky tomu, že ztratil hlavu pro vznešenou Nešratu, ale to je jiný a samostatný případ… To, co mne v tuto chvíli zajímá nejvíc a co je nebezpečné především pro vás, není Ipumer. Ten je mrtvý a nemůže již nikterak škodit. Zajímá mě osoba, která jej

najala. Uvědomte si, vznešení pánové, že máme co do činění s duší černou jako noc, která je nebezpečná jako rozdrážděná písečná zmije. A nemusí jít o muže. Může to být i žena. Ať už

Ipumera řídil kdokoli a zajistil mu místo písaře v Thébách, udělal to proto, že plánoval pomstu proti vám. Nejprve chtěl jako nástroje své msty využít Ipumera. A když tato cesta selhala, rozhodl se jednat sám. Baletova smrt byla první ranou. Útok na Nebamuma druhou. Dnes jsme všichni zažili třetí. A věřte mi, náš neznámý či neznámá udeří znovu.“

SET: Bůh násilí a nepokoje. Nezrodil se z lůna své matky, nýbrž vyrazil bokem z jejího těla.

Prenhoe byl vzteky bez sebe. Od samého rána čekal na Šufoje v Amerotkeově domě, ale ten, jak mu řekla vznešená paní Norfret, zařizoval něco pro svého pána. Zmizel z domu po půlnoci a vrátil se až k poledni. Když se Prenhoe trpaslíka konečně dočkal, začal jejich rozhovor vzrušenou debatou.

„Nesnáším, když se takhle oblékáš a potuluješ se po Thébách vyhastrošený, jako bys patřil do Domu tajemství,“

vyjel Prenhoe na Šufoje a škubl za cíp brokátového šálu, který měl mužíček přehozený přes hlavu i ramena. „Čekal jsem na tebe celou věčnost, Šufoji!“

„A já jsem zase celou dobu pracoval,“ opáčil trpaslík trucovitě s planoucíma očima.

„Cože? Hledal jsi snad svůj nos?“ vyjel Prenhoe jízlivě, ale okamžitě si uvědomil, jak daleko zašel, a tiše zaklel.

Trpaslíkovy oči posmutněly a opičí obličejíček se zachmuřil.

„Promiň,“ omlouval se Prenhoe.

Šufoj se čtverácky zašklebil a popadl Prenhoea za špičku nosu. „Tvůj vlastní nos mi může vždycky dobře posloužit.

Ale nechme toho. Potřebuju, abys šel se mnou.“

Výčitky, které Prenhoe cítil, zmizely stejně rychle, jako se znovu objevil vztek. Šufoj popadl svůj slunečník, který třímal jako odznak vysokého úřadu, rozloučil se s paní Norfret a obřadně vykročil. Prenhoe se ho několikrát zeptal, kamže to vlastně jdou, ale trpaslík zůstával neoblomný. Vždycky jen potřásl hlavou a po způsobu svého pána zamumlal. „Počkej, však uvidíš…“ Vedl Prenhoea po prašné cestě k městu. Po pravé straně se rozkládaly výstavné usedlosti thébských boháčů a po levé líně plynul Nil.

Prenhoe si zpočátku myslel, že mají namířeno do města, ale Šufoj zastavil u honosné brány jedné z usedlostí, Domu stříbrného kozorožce, a domáhal se vstupu. Vrátný se tvářil velmi nerudně a prohlásil: „Vznešená vdova Aneta žádné návštěvy nepřijímá.“

Šufoj vylovil ze záhybů oblečení Amerotkeovu kartuš a nastrčil ji vrátnému před oči. Potíže byly rázem tytam.

Vešli. Sluha je vedl zahradními cestičkami kolem okrasných jezírek, besídek a altánů, poté širokým schodištěm na vstupní arkády a nakonec do krásné síně, v níž měli počkat. Seděli vedle sebe na mramorové lavičce v sloupové síni jako dva malí kluci a očekávali příchod paní domu. Strop podpíraly mohutné dřevěné sloupy natřené temně rudou barvou, jejichž

zelené a zlaté hlavice byly vyřezány do podoby papyrových

stonků. Světle žluté stěny zdobily u horního okraje vlysy s kachnami a husami vyletujícími z hnízd v papyrovém houští. Na stěnách chodby, která vedla do nitra domu, se mračil zrzavý bůh a nade dveřmi byly vymalovány zbraně Setova pluku.

„Tak mi konečně řekni, proč jsme tady!“ domáhal se Prenhoe odpovědi poté, co jim sluha omyl ruce a rozetřel po čele kapky vonného oleje. Každý dostal pohár piva a na míse před nimi se objevily datlové koláčky obalené v mandlích.

Prenhoe oždiboval mandle a Šufoj vždy zhltnul zbytek.

„Jsme zde z příkazu mého pána, vznešeného Amerotkea,“

zahalasil Šufoj škrobeně.

Do síně vstoupil sluha o ohlásil: „Ctihodná paní Aneta.“

Prenhoe i Šufoj povstali, aby se s paní domu přivítali.

Dáma, která vešla, připomínala hrocha. Byla malá, velmi tlustá a místo chůze se jen kolébala. Množství líčidel, které jí pokrývalo obličej, by stačilo na vymalování celého domu.

Průsvitné roucho se na objemném těle vlnilo jako lodní plachty ve větru. Paruka jí na hlavě seděla trochu nakřivo a navzdory veškeré snaze vypadat důstojně, působila její nositelka směšně. Navěsila na sebe takové množství šperků, že byl div, že pod jejich vahou neklesla k zemi. Oba příchozí ovanul oblak těžké vůně, až omámeně zalapali po vzduchu.

„Hosté,“ zavrkala paní Aneta sladce a malými černými očky si od hlavy až k patě prohlížela Prenhoea, který se snažil zachovat vážnou tvář. Spokojeně si olízla rty a znechuceně se

zahleděla na Šufoje. „Říkáte, že přicházíte od vznešeného Amerotkea? Jednou jsem se s ním setkala. Je to velmi pohledný muž.“ Pohlédla na podlahu a nakrčila nos. „Myslím, že bude nejlépe, zůstaneme-li tady. Přineste mi židli!“ křikla směrem do domu.

Po chvilce přisupěl sluha, s klením a mumláním vlekoucí velkou těžkou židli polstrovanou černou kůží. Přistavil ji k lavičce a vznešená vdova Aneta na ni s žuchnutím složila své těžké tělo. Šufoj se zachichotal. Prenhoe jej bolestivě kopl do kotníku, aby přestal. Sám měl ale co dělat, aby se nezačal smát.

„Posaďte se! Jen si sedněte!“ pobízela hosty. Pak se obrátila ke sluhovi s příkazem: „Přines víno a datlové koláčky. A nějaké třešně. A až je přineseš, zavři dveře! A ne abys za nimi poslouchal!“

Šufoj s Prenhoem seděli tiše s rukama v klíně, dokud se sluha nevrátil s podnosem plným dalšího jídla a pití. Když za ním zaklaply dveře, vyžádala si vznešená Aneta předložení Amerotkeovy kartuše. Pak vzala jednu třešeň, vložila si ji do úst a hlasitě zamlaskala. Dopřála si notný doušek vína, olízla rudě nalíčené rty a obrátila pohled k Šufojovi.

„Nemohu vás vzít do domu,“ lhala. „Všechny místnosti se zrovna malují. Nechávám je připravit na Opetovy slavnosti.

Co si ode mne vznešený soudce přeje?“

„Tvůj zemřelý manžel…“ Šufoj, který stále zápolil se záchvatem smíchu, ze sebe víc nedokázal vypravit. Cítil

nepřekonatelné nutkání napodobovat tuhle monstrózní paničku, která se před ním naparovala. Ošklivila se mu stejně, jako on se ošklivil jí.

„Můj manžel odešel za Daleký obzor,“ povzdechla si paní Aneta. „Už tomu bude rok. Zemřel v době setby.“

„Nač zemřel, má paní?“

„Na nemoc. Měl potíže s dýcháním,“ odpověděla ledabyle a bylo zřejmé, že ji otázky nudí.

„Vznešený Amerotke tě může předvolat před soud,“

odpověděl Šufoj sladce.

„Mne? Vdovu po jednom z Panterů z jihu?“ vyjekla.

„Dcera generála Pešedua tam již byla.“

Paní Aneta téměř vdechla třešeň a zakuckala se. Znovu se zhluboka napila z poháru, aby spolu s třešní spláchla i Šufojovu opovážlivou poznámku a podařilo se jí popadnout dech.

„Můj manžel, vznešený Kamun,“ odpověděla o něco zdvořileji, „byl rozeným válečníkem. Po velkém vítězství nad Hyksósy sloužil v nilské deltě. Dostal tam malárii a trpěl opakovanými záchvaty. Ta nemoc ho trápila celá léta a velmi ho oslabila. A teď je ze mne ubohá vdova. To je celé.“

Pokrčila rameny a utkvěla na Prenhoeovi holubičím pohledem.

„A co druhové tvého chotě, urozená paní?“

„Ach, myslíš hrdinné Pantery z jihu? Vznešený Pešedu by ti o tom řekl víc než já, tahle slavnost, tamhleta slavnost,

tahle přehlídka, tamta přehlídka. Jsou zkrátka všude.“

rozkládala rukama.

„Říká ti něco jméno Ipumer?“

Paní Aneta otevřela ústa k odpovědi. Černá očka jí zamžikala a bylo vidět, jak se její nálada prudce mění.

Šufoj se rozhodl varovat ji předem: „Má paní, jsem zde, abych jednal v zájmu Síně obojí pravdy. Lhát mně,“ nafoukl se okázale, „znamená totéž, jako lhát ctihodnému Amerotkeovi, který jest Slovem faraonových úst.“

„Já… já…,“ zakoktala se paní Aneta. „Ano. Slyšela jsem o případu vznešené Nešraty. Chci říct… Ipumer navštívil tento dům.“

„Ještě než tvůj manžel zemřel?“

„Samozřejmě. Po jeho smrti už nikdy.“

„A proč jej navštívil?“

„Nevím. Můj manžel s ním odešel do jednoho ze zahradních altánů. Myslím, že klábosili o tom jediném, co vznešeného Kamuna zajímalo. O válce a boji. Ipumer byl přece písařem v Domě války.“

„Jak se seznámili?“

„To také nevím. Jednou jsem se na to manžela zeptala, ale neřekl mi to. Nikdy neměl chuť mi něco sdělovat. Ale vím, že Ipumera rád viděl. Byl to příjemný, pohledný mladík.“

„Přinesl mu Ipumer nějaké dárky?“

„Ach ano. Džbánek vína z přístavu. Prý něco zvláštního.

Ale pak můj manžel…“

„Onemocněl a zemřel.“

„On byl vždycky nemocný. Jednoduše ten poslední záchvat nepřežil.“

Dveře do haly se otevřely a dovnitř ladně vplul mladý muž. „Co se děje, má paní?“ Z obdivného pohledu, jímž na něm paní Aneta spočinula, bylo jasné, že to není jen obyčejný otrok nebo sloužící.

„Už brzy budu u tebe,“ zavrkala vdova.

Mladík se uklonil a beze slova se odvlnil z místnosti.

„Můj sluha,“ vysvětlovala. „Je tak elegantní a vznešený…

Nuže, Šitaji…“

„Šufoji!“ vyštěkl trpaslík.

„Ach ano. Nuže, Šufoji, máš ještě nějaké otázky?“

„Takže, tvůj manžel zemřel a jeho tělo…?“

„Jeho tělo je uloženo v hrobce za řekou. Já ale musím brát život z té veselejší stránky,“ pokračovala paní Aneta „Od té doby, co vznešený Kamun odešel do Západní země mě již

Panteři z jihu neobtěžují. Každopádně, já rozhodně neobtěžuji je. Nu,“ zdvihla se ze židle, „pokud se mě už nechceš zeptat na nic dalšího…“

Když za přáteli zaklapla postranní branka, zhroutili se v záchvatu smíchu.

„Věřil bys tomu,“ zalykal se Prenhoe a utíral si hřbetem ruky oči. „Její manžel jí byl dočista fuk, ať živý nebo mrtvý.“

„Myslím, že daleko víc ji zajímá zadek toho roztomilého

koťátka s našpulenou pusou.“

„Ale co Ipumer? Co ten tady dělal?“

Šufoj si lemem roucha setřel slzy a místo odpovědi zaujal postoj Posvátné hrošice, jak paní Anetu hbitě nazval, načež

začal Prenhoea nutit, aby hrál roli našpuleného hošánka. Za halasného řehotu došli zpět k hlavní cestě a vraceli se podél Nilu k Amerotkeovu sídlu.

„Proč jsem s tebou dnes v noci a ráno nemohl jít?“ zeptal se Prenhoe, když veselí opadlo.

„Včera v noci,“ vysvětloval Šufoj, „mě můj pán pozval na sklenku vína do zahradní besídky. Bylo už pozdě. Těsně předtím, než se on a paní Norfret odebrali na lože.“ Šufojův obličej se změnil v nehybnou masku pokrytecké vážnosti.

Zastavil se, zdvihl slunečník, jako by to bylo všemocné žezlo, nafoukl se a okázale vykročil: „Můj pán se mi svěřil se svými podezřeními a já jsem s ním souhlasil.“

„U posvátného vola!“ zasténal Prenhoe. „Nemohl bys přejít k věci?“

„U rohů posvátného vola, to víš že mohl!“ Šufoj vzal Prenhoea za paži a důvěrně mu šeptal: „Náš pán se musí chovat lstivě a vychytrale. Nemůže před soudem veřejně a otevřeně vyslýchat všechny, kteří jsou do případu zapletení.

Může ale jednat potajmu a diskrétně. Ipumer byl hyksóského původu. Je to víc než rok, co přišel do Théb a získal úřad písaře v Domě války.“

„Proč se tu vlastně objevil?“

„Aby zahájil boj proti Panterům z jihu.“ Šufoj si důležitě přihřál vlastní polívčičku: „Já a můj pán, jsme přesvědčeni, že Ipumer to místo dostal díky přímluvě nějaké vlivné osoby s vysokým postavením. Například některého z Panterů z jihu.“

„Myslíš, že to mohl být třeba generál Kamun?“

„Přesně tak. Hned ti to vysvětlím.“ Šufoj si přehodil slunečník do druhé ruky. „Kamun byl jenom prostředníkem.

Vždyť víš sám, jak to chodí, Prenhoe. Někdo přijde za takovým starým veteránem, jako je Kamun, a mezi řečí se zmíní, že jeden z jeho přátel shání práci. Kamun se nabídne, že mu pomůže, a je to. Ipumer, ať už to byl kdokoli, může přijet do Théb. Pak musí ovšem provést dvě věci. Za prvé: umlčet starého generála. Udělá to jednoduše, dojde mu poděkovat. Ten starý brach je churavý a osamělý. Vítá jakékoli rozptýlení. A nezapomeň, že Ipumer měl sladký jazyk a uměl mluvit medově jak k ženám, tak k mužům.

Zahrne Kamuna obdivem a stane se jeho pravidelným hostem. Jednoho dne přinese džbánek otráveného vína a vše je vyřízeno. Kamun zmizí ze scény.

Nu, a tou druhou věcí je odstranit z Domu války všechny záznamy, které se ho týkají, a zničit tak jakoukoli zmínku o tom, že mu k místu pomohl právě Kamun.“

„Ale Ipumer tohle všechno neudělal sám od sebe, že ne?“

„Ovšemže ne. Je tady někdo, kdo ho vedl. A ta osoba je vrah, kterého hledáme.“

„Myslíš, že mohl zabít i Ipumera?“

„Snad ano,“ slevil Šufoj ze svého pompézního postoje „Podle dosavadních důkazů se zdá, že Ipumera otrávil někdo z domácnosti vznešeného generála Pešedua.“

„Je to příšerně zamotané,“ přikyvoval zadumaně Prenhoe.

„Jestli ti dobře rozumím, snaží se teď náš pán a soudce sledovat dvě různé cesty, které se kdesi spojují. Na jedné straně je to smrt Ipumera, na straně druhé vražda vznešeného Baleta, a obě smrti spolu nějakým podivným způsobem souvisejí.“

„Ano, přesně tak.“

„Ale stejně je to divné,“ pokračoval Prenhoe v úvahách, „protože…“

V půli věty jej přerušil rachot dvou vozů, které se vyřítily ze zatáčky. Museli ustoupit stranou. Za vozy jel pomaleji malý vozík tažený oslíkem a naložený nádobami na vodu, krabicemi a košíky. To správce z nedalekého panství vedl na pole zemědělské dělníky oblečené do krátkých tunik bez rukávů, které jim sahaly těsně pod bederní roušky. Muže doprovázely ženy a děti. Silnice byla rázem plná štěbetání, hlasitého výskotu a povelů dozorce. Kolem se vznášela oblaka zvířeného prachu a nad vezeným jídlem poletovala černá mračna much. Oba přátelé počkali ve stínu palmy, než

skupinka zmizí. Šufoj zamyšleně dumal, jak by asi dnes vypadal jeho život, kdyby nebylo falešného obvinění, které jej připravilo o nos a o čest. Pravděpodobně by měl také hejno

dětí a pracoval by na nějakém panství.

„Tohle mi připomnělo jeden sen,“ otočil se Prenhoe k trpaslíkovi.

Šufoj bolestně přivřel oči. Prenhoeovy sny byly skutečným postrachem a každý se jim snažil vyhýbat jak mohl.

„Bylo to u Nilu a kolem procházel zástup rolníků.

Zdvihali od země kotouče prachu, ze kterých ke mně vystoupila krásná hetéra. Byla úplně nahá, nepočítám-li bederní zástěrku a náhrdelník z drobných korálků. Měla sladký obličej rámovaný navoněnou parukou s dlouhými vlasy. Byla to ta nejněžnější tvář, jakou jsem kdy ve snu viděl.“

„Znám ji?“ zeptal se Šufoj zvědavě.

Prenhoe pokračoval, aniž by otázce malého přítele věnoval sebemenší pozornost. „Sklonila se nade mnou, ale než jsem se nadál, ocitli jsme se zničehonic v Rudé zemi.

Vzala mne do malé oázy. Leželi jsme v měkké trávě ve stínu, ale když jsem se pokusil ji obejmout, změnila se v jedovatého škorpiona. Začal jsem křičet a vzbudil jsem se. Co myslíš, že by to mohlo znamenat?“

„že se nemáš před spaním nacpávat sýrem,“ zahučel Šufoj mrzutě a zatahal Prenhoea za rukáv. „Už musíme jít.

Blíží se čtvrtá hodina po poledni.“

Vydali se na cestu, Prenhoe líčil Šufojovi další sny, a když dorazili k Amerotkeovu domu, byl právě uprostřed

vyprávění. Chlapci s paní Norfret se koupali v jezírku a vesele dováděli. Oba příchozí si sundali venkovní sandály, omyli si nohy a ruce a nazuli domácí obuv. Prenhoe stále ještě nedokončil své vyprávění, ale Šufoj poslouchal jen napůl ucha a nakonec přítele zarazil: „Už toho nech. Čekáme návštěvu, tak už, u všech bohů, sklapni.“

Prošli dlouhou chladnou chodbou do zadní části domu, kde byla Amerotkeova pracovna. Dveře byly odemčené.

Šufoj je otevřel a zatáhl Prenhoea dovnitř.

„Opravdu sem smíme?“ ptal se písař ustrašeně s očima vykulenýma.

Pracovnu považoval Amerotke za svou svatyni. Na dřevěných stupních, na nichž soudce sedával a odpočíval, byla navršena spousta polštářů. Uprostřed místnosti stál velký dubový stůl s deskou vykládanou stříbrem, pohodlné čalouněné křeslo a stoličky. U stěny pak slonovinově bílý sekretář s psacími potřebami a proutěné koše na ukládání papyrových svitků. Šufoj přešel místnost a otevřel dokořán okenice. Dovnitř se rázem vlinula vůně salátu a ředkviček ze zeleninové zahrady pod oknem. Zelenina se pěstovala v černé prsti, která byla vytěžena na březích Nilu, usušena a převezena sem. Šufoj si sedl na stoličku a slunečník položil vedle sebe. Prenhoe nejistě usedl na krajíček dřevěných stupňů.

„Proč tady jsme?“ vyzvídal písař.

„Už jsem ti to řekl. Čekáme návštěvu.“

Prenhoe se zahleděl přes místnost: „Myslíš, že je vznešená Nešrata vinna?“

„Nevím,“ odpověděl Šufoj nepřítomně. „Ipumera mohlo zabít víc lidí: Ten, kdo ho sem přivedl z Avaridy, jedna z jeho vdovských obdivovatelek nebo Nešratin otec. Ale to není naše věc. Je na vznešeném Amerotkeovi, aby vynesl konečný soud.“

Prenhoe s sebou zděšeně trhl a Šufoj vzhlédl: „Co se děje?“

V místnosti náhle již nebyli sami. U okna tiše stála jakási postava. Prenhoe vyskočil a Šufoj se zakuckal.

„Jak sis mohl dovolit sem vniknout?“ obořil se Prenhoe na neznámého. Postava vykročila ze stínu.

„Klidně se zase posaď,“ konejšil Prenhoea trpaslík. „To je ten, na koho čekáme.“

Návštěvník byl prostřední výšky, velmi štíhlý a šlachovitý, s hlavou dokonale vyholenou. Měl dlouhý, hubený obličej, výrazné lícní kosti, propadlé tváře a tenké, bezkrevné rty. Oblečený byl do krátké barevné tuniky bez rukávů a kožené suknice. Na nohou měl kamaše přichycené tkanicemi, podobně jako to dělali rolníci, kteří si takto chránili lýtka proti ostrým stéblům trávy, a obutý byl do bytelných sandálů. V tuto chvíli měl napjatý každý sval a pozorně sledoval okolí. Ruka mu spočívala na jílci dýky schované v kožené pochvě u pasu. Otočil hlavu. Jeden oční důlek byl prázdný. Neznámý na sobě neměl ani jeden šperk, jen kolem

krku mu na řemínku visel kožený váček.

Promluvil tichým kultivovaným hlasem: „Šufoji, myslíš, že na mne tvůj přítel hodlá zaútočit?“

„Ne, to je v pořádku.“ Šufoj vyskočil na krátké nožky.

„Prenhoe,“ poklepal písaři na prsa, „uklidni se a pozdrav se s mým kamarádem.“ Přinesl další stoličku a pokynul neznámému, aby se posadil. „Máš chuť na trochu vína?“

zeptal se.

Muž zavrtěl hlavou. Obdivně přelétl místnost pohledem a zastavil se u překrásných kožených pouzder na Amerotkeově stole, v nichž měl soudce uloženo rydlo a ostatní psací náčiní.

„Tvůj pán nebude nic namítat?“

„Ne, pokud nebudeme na nic sahat,“ odpověděl Šufoj a otočil se k Prenhoeovi. „Prenhoe, rád bych ti představil našeho hosta.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se písař.

„Ani nevím. Všichni mu říkáme Lasička.“

Lasička se posadil a natočil si stoličku tak, aby měl Prenhoea v zorném poli svého jediného pichlavého oka.

„Kdo jsem a odkud jsem, po tom ti nic není.“

„Lasička se mu říká pro jeho lstivost,“ přerušil Šufoj rychle hovor, který by snadno mohl přerůst v hádku, „a pro obratnost, s jakou se dokáže objevit i zmizet, aniž by si toho kdokoli všiml. Je to dobrý známý městské stráže,“ zazubil se.

„Je také žádanou osobou v řadě soudních případů od delty až

po třetí katarakt. Většinu času však tráví v Thébách.“

„Ví Amerotke, že je teď tady?“

„Pro mého pána je Lasička v některých záležitostech pravou rukou a plní výjimečné úkoly,“ odpověděl Šufoj.

„Je to zloděj!“ bručel Prenhoe nesouhlasně a zachytil ostrý Lasičkův pohled.

„Není to přesně tak, jak říkáš,“ opravil Šufoj přítele. „Spíš jenom nedovede rozlišit, co patří jemu a co někomu jinému.

Kromě toho sbírá pro našeho pána informace. A našemu pánu,“ dodal Šufoj varovně, „ještě nikdo nikdy nepředložil důkaz, který by svědčil proti mému příteli.“

„Co mu to visí kolem krku?“

Lasička si poklepal ze strany na hlavu. „Moje ucho. Přišel jsem o ně při rvačce. Nedá se přišít nazpátek, ale je pro mne příliš cenné, než abych ho jen tak zahodil.“

„K čemu je celé tohle divadlo?“ pokračoval Prenhoe tvrdohlavě ve vyptávání.

„Chci přesvědčit tebe i vznešeného Amerotkea, že Lasička je spolehlivý a drží slovo. Takže,“ otočil se k příchozímu, „co jsi zjistil?“

Lasička mrkl okem na Prenhoea a otočil se k Šufojovi: „Navštívil jsem Dům zlaté gazely. Generál Pešedu byl pryč, ale jeho žena a obě dcery odpočívaly ve stínu zahrady.

Domácnost byla tichá.“

„Vylezl jsi do ložnice vznešené Nešraty?“ zeptal se Šufoj a zjevně se bavil tím, jak Prenhoe ohromeně zalapal po dechu.

„Jo, byl jsem tam. Ten dům je opravdu bohatý. Ale nevzal jsem tam nic. Dřevěný rám s mříží se dá bez problémů sundat a v místnosti je provazový žebřík.“ Ušklíbl se: „Pro zdravou a mrštnou dívku, jakou je vznešená Nešrata, by nebylo nijak těžké zábranu z okna odstranit a sešplhat dolů. Blízko domovní zdi roste křoví, takže by v hlíně nebylo vidět žádné stopy. Přes trávník se dá snadno dostat k postranní brance.

Vyšel jsem tamtudy a došel až na pěšinu. Jsou tam stromy, takový malý hájek. Člověk si jenom musí dát pozor, aby nespadl do zavlažovacího kanálu.“

„A co si myslíš o domě a o domácnosti generála Pešedua?“

Lasička se usmál úsměvem hladového dravce.

„Trošku jsem poslouchal, co si povídají sloužící. Všechen hovor se samozřejmě točil okolo Nešratina případu. Dozvěděl jsem se ale moc zajímavou věc. Věděl jsi ty nebo tvůj pán, že generál Pešedu nebyl té noci, kdy se Nešrata měla údajně sejít s Ipumerem, doma?“

Šufoj překvapeně nadsedl.

„To je přece jedno, jestli byl doma nebo ne!“ zavrčel Prenhoe. „Před soudem stojí Nešrata, a ne Pešedu.“

„Ano, jistě,“ pokračoval Lasička. „A věděli jste, že Pešedu se tajně stýkal s tanečnicí z Anubidova chrámu?

V generálově domě o tom ví každý.“

Šufoj se předklonil a oči mu zářily obdivem. „Odvedl jsi výbornou práci, Lasičko. Máš ještě něco?“

„Zašel jsem do Setova chrámu. Vrah se mohl do Rudé svatyně dostat velmi snadno z přilehlé nepoužívané zahrady, aniž by si ho kdokoli všiml.“

„A co dál?“

„Promluvil jsem se svými známými z krčmy. Je mezi nimi jeden, který slouží jako strážný v Domě války. Ipumer byl svědomitý písař. Tak trochu jako tvůj přítel,“ mrkl po straně na Prenhoea. „A měl rád ženské.“

„Jak to víš?“

„Začínal s prací krátce po svítání, ale vždycky odcházel hodinu před polednem.“

„A co z toho plyne?“ vyzvídal Prenhoe.

„V tu hodinu,“ ťukl se Šufoj do čela, „chodí thébské ženy na trh.“

„Ještě zajímavější je,“ pokračoval Lasička, „že jeho přítel Hepel s ním nikdy nešel. A mimochodem, Hepel zmizel.“

Šufoj si zamnul ruce. Amerotke bude mít radost, co všechno se dozvěděl. Zaměstnávat Lasičku se rozhodně vyplatí.

„Pokračuj!“ vyštěkl na něho Prenhoe stroze. „Vykládal jsi něco o svých známých.“

„Přes poledne se Ipumer nikdy s nikým neopil, nenavštívil žádnou krčmu, vinný sklep, dokonce ani holiče.“

Šufoj se otočil k Prenhoovi: „Můj učený písaři, jediným možným vysvětlením pro tohle všechno je, že Ipumer se několik posledních měsíců před svou smrtí s někým scházel.

Bylo to vždycky v poledne, téměř denně.“

„A co Hyksósové?“ naléhal Prenhoe. „Můj pán mluvil o nějakém tajném společenství, které je na ně napojené.“

„Nesmysl!“ ucedil Lasička mezi zuby. „V Thébách je víc tajných společenství než blech v psím kožiše. Vždyť to sám dobře víš: tenhle kult, tamhleten kult! Ale Hyksósové?“

potřásl hlavou. „Před třiceti lety, to jo! Tehdy byli v Thébách lidi, kteří spolupracovali s hyksóskými nájezdníky a museli toho spousty skrývat. Ale ti jsou všichni pryč, buďto už

umřeli, nebo odešli. Hyksósové jsou jen vzpomínkou.“

„Generál Balet by s tebou nesouhlasil,“ oponoval Prenhoe.

„Ale je to tak. Jsou pryč. Jsou pískem ve větru. Ničím víc.“ Lasička vstal. „Jsem tady už moc dlouho. Rád bych vám něco ukázal. Pojďte.“

„A co ulice Olejových lamp?“ chtěl vědět Šufoj.

„Tu navštívíme taky.“

Šufoj a Prenhoe si obuli venkovní sandály a trpaslík vzal svůj nepostradatelný slunečník. Používal ho jako hůl.

Pomáhal mu držet s ostatními krok, a když se dostal do nějaké ošemetné situace, byl mu ostrý špičatý konec stejně dobrou zbraní jako dýka, kterou skrýval v záhybech roucha. Lasička trval na tom, že odejde z místnosti stejnou cestou, jakou do domu přišel. S Prenhoem a Šufojem se setkal před hlavní branou soudcova sídla a společné spěchali cestou k městu.

I když se Šufoj snažil, musel se Lasička obrnit trpělivostí

a každou chvíli počkat, až je mužík s krátkýma nožkama dohoní. Konečně došli k cestě vedoucí kolem zdi rozlehlého panství. Na hlavní bráně z leštěného dřeva byly vymalovány zlaté gazely.

„Takže,“ stoupl si Šufoj na konec cesty a díval se dolů z náspu, „tamhle je ta palma, pod níž se uvelebil podomní obchodník.“

Prenhoe sledoval pohled malého přítele a přikývl.

Šufoj pokračoval v úvahách: „Musel si dávat pozor, aby nespadl do vody,“ ukazoval prstem na kanál, který se kroutil pod příkrovem dlouhé bujné trávy a křovisek.

„Pojďte!“ Lasička se přikrčil a utíkal podél zdi.

Doběhli až k postranní brance, kde byla tráva sešlapaná.

„Vypadá to, že ji používají často,“ zažertoval Šufoj. „že by tady bylo víc milostných avantýr?“

Zadíval se vpravo, kde se přes kanál klenul malý mostek vedoucí do palmového hájku. Mezi palmami byly roztroušené i terebinty a sykomory, zem pokrývala hustá tráva, tu a tam rostlo nízké křoví. Chladivé, přívětivé místečko, pomyslel si Šufoj a pokračoval za Lasičkou po úzké cestičce do hájku.

Došli na malou mýtinu, v jejímž středu leželo malé jezírko pokryté zeleným slizem. Kolem rostly vrby.

„Pozor na hady,“ varoval ostatní Prenhoe.

Lasička poznámku záměrně přeslechl a vedl je dál k jedné z vrb. Země okolo ní byla rovná a měkká.

„Jistě budeš souhlasit, Šufoji,“ přidřepl Lasička na bobek,

„že kdyby ses měl v noci setkat se svou nejmilejší, bylo by tohle ideální místo. Za tebou by nebylo nic, jen holá, ničím neporostlá země a zeď dalšího panského sídla, ale ty bys odsud uviděl každého, kdo by se blížil.“

Šufoj souhlasil.

„Podívej!“ Lasička vstal. Kořeny vrby lehce vystupovaly nad zemí a jeden z nich byl zřetelně potřísněn olejem z lampy.

„A tady,“ sehnul se Lasička pod křoví a vytáhl odtamtud kousek plátna špinavého od hlíny, „ubrousek do kterého se balí potraviny.“

„Jestli si dobře vzpomínám,“ zahloubal se Šufoj, „té noci, kdy byl Ipumer zavražděn, vyšel někdo po jeho odchodu z Pešeduova domu. Buď to byla táž osoba která s ním tady měla dostaveníčko, anebo někdo jiný.“ Podíval se k Domu zlaté gazely. „Pro vznešenou Nešratu to vypadá opravdu špatně. Někdo sem během dne přinesl košík s jídlem. Nešrata v noci vyklouzla oknem z pokoje, vyšla brankou ze zahrady a sešla se s Ipumerem. Ulehli spolu za svitu měsíce, popíjeli víno a něco pojedli. Tehdy byl písař otráven. Když se rozloučili, vrátila se sem Nešrata ještě jednou. Buď aby odnesla talíře a poháry, nebo –“ Šufoj významně namířil ukazovákem na jezírko „– aby je utopila.“

„Proč to všechno děláš? Proč nám pomáháš a sbíráš pro soudce nové informace?“ otočil se Prenhoe k Lasičkovi. Ten objal trpaslíka okolo ramen a přátelsky ho stiskl.

„Milý příteli, dny nejsou jeden jako druhý. Některé nosí

štěstí, jiné ne. Člověk nikdy neví, kdy bude potřebovat faraonovu milost. Ale pokračujme, rád bych vám ukázal ještě další věci. Musíme jít do města.“

Šel první a Šufoj s Prenhoem jej následovali. Lasička rychle rázoval, jako kdyby chtěl mít celou tuhle vyzvědačskou záležitost co nejdřív za sebou. Vedro již

polevilo. Slunce pomalu klesalo k západu a jeho šikmé paprsky měnily barvu kamene, stromů, a dokonce i samotného Nilu.

Vešli do Théb a prodírali se davem. Vesničané a prodavači opouštěli město, hlasitě povykovali, plísnili děti a poháněli líné oslíky k rychlejší chůzi. Ve výklencích a stinných zákoutích se začínaly objevovat prodejné ženy a lákaly kolemjdoucí k milostným hrám. Na hlavách měly laciné, olejem napuštěné paruky, na nahých ňadrech jim zvonily malé zvonečky a bedra zakrývaly pestré zástěrky.

Paže a stehna zdobilo červené a modré tetování, v pupcích se třpytily stříbrné plíšky.

Procházeli okolo průvodce z Města mrtvých, který halasně zval k návštěvě hrobek na západním břehu Nilu: „Ukážu vám mnohé a nevídané! Se mnou můžete navštívit honosné hrobky bohatých a mocných zdobené překrásnými malbami! Zavedu vás i do tajemného hrobu, v němž byl před mnoha a mnoha lety pohřben jeden muž zaživa!“

Vedle stál vypravěč-pohádkář, který usoudil, že by zájemci o Město mrtvých mohli naslouchat příběhům

o cestách přes Sinajskou poušť. Vyprávěl o divokých kmenech, které žijí v dalekých horách, a o podivuhodných zvířatech, která tam loví pro svou obživu.

Šufoj takové příběhy miloval a rád by zůstal, postával, naslouchal a nasával atmosféru místa. Jistě by někde v temném koutě objevil i Škorpioního muže, poptal se, co je nového v černé magii, a zapředl rozhovor o prodeji posvěcených amuletů a sošek. Prenhoe jej však nemilosrdně popadl za loket a vlekl za sebou.

Odbočili z Aleje beranů, hlavní třídy města, která ubíhala k chrámům a palácům, a vydali se doleva, směrem k přístavišti. Tísnilo se zde mnoho lidí, někteří čekali na převozní loď, aby se dostali na druhou stranu Nilu, jiní dohadovali obchody a smlouvali o cenách. Vzduch byl nasycen

nespočetným

množstvím

příjemných

vůní

i nepříjemných pachů, které se vzájemně mísily a prolínaly.

Rozeznávali vůni husy pečené nad dřevěným uhlím, gazelího masa, které se škvařilo na rozpálených kamenech před obchodem s vínem, i pronikavou vůni, kterou sem vítr přinášel od stánku voňavkářky. Jak pokračovali dál, přebil všechny čichové vjemy ostrý zápach ze smetišť a veřejných latrín.

Lasička pokračoval za svým cílem bez jediného pohledu vlevo nebo vpravo. Jen jednou se zastavil, aby se schoval do domovních dveří, a to když se nedaleko objevila městská pořádková stráž ozbrojená holemi a obušky.

Než se dostali do jižní části města na malý olejový trh museli projít čtvrtí valchářů a barvířů sukna, pak okrskem tkalců a hrnčířů a nakonec čtvrtí tesařů. Lasička je vedl širokou ulicí a zastavil se u velkého domu, v jehož přízemí si zařídil obchod lampářský mistr. Pod velkým oknem, jímž

bylo možné podávat výrobky přímo na ulici, stála prodejní lavice s množstvím nejrůznějších druhů lamp. Lampářská dílna zde nabízela lampy bronzové, měděné, alabastrové, i obyčejné kamenné. Některé byly bohatě zdobené a vyrobené v podobě kachen, hus nebo odpočívající zvěře, jiné prosté, bez jediné ozdoby. Lasička popadl za loket jednoho z učedníků a zeptal se: „Kde je tvůj pán? Chci s ním udělat nějaký obchod.“

Chlapec zaběhl do domu a vmžiku se vrátil s malým tlustým mužíkem, který si otíral zpocené čelo špinavým hadrem.

„Prý se mnou chceš uzavřít obchod, pane?“ otočil se k Lasičkovi.

Lasička kývl na Šufoje, který ze záhybu svých šatů vytáhl kožený váček a vylovil z něho deben mědi. Pak zaklonil hlavu, aby si prohlédl poschoďový dům před sebou. Do patra vedlo schodiště přilepené k vnější stěně.

„Znáš písaře Ipumera?“ zeptal se Šufoj.

„Ano, proč? Má u mě pronajatý pokoj. Ten, na který se právě díváš, jde se k němu tímhle schodištěm.“

„Můžeme ho vidět?“

Muž se podrbal na tučném podbradku a bylo zjevné, že do takového obchodu se mu dvakrát kus nechce. Šufoj zdvihl měď.

„Chceme se jenom podívat a položit ti pár otázek.“

Muž si trpaslíka chvíli prohlížel svýma maličkýma pichlavýma očima a pak střelil pohledem po Lasičkovi. „Tys tady už jednou byl, že mám pravdu? A vyptával ses na Ipumera.“

S mazaným úsměvem poklepal na svazek klíčů, které mu visely na koženém opasku: „Ukážu vám, co chcete, ale dostanu za to dva debeny.“

Šufoj souhlasil. Lampář chtivě hmátl po slíbené odměně a za mohutného funění se vydal po schodech. Nahoře otevřel dveře a posměšně pokynul mužům, že mohou vstoupit. Šufoj vešel jako první a překvapeně zalapal po dechu. Pokojík byl úplně prázdný. Nebylo tam vůbec nic, jen tvrdá kamenná podlaha, dřevěné trámoví a stěny obílené vápnem.

„Ipumer si to opravdu najal?“

„Ano, proč?“ usmál se lampář.

„Kde má nábytek nebo nějaké věci?“

„Všechno odstěhoval.“

„Kdy?“

„Asi před osmi dny.“

Šufoj se podíval na Prenhoea. „To znamená až potom, co byl zavražděn.“

„Zavražděn? Ale Ipumera nikdo nezavraždil!“

Nastalo vzrušené dohadování. Šufojovi se zdálo, že je lampář vodí za nos, ale ten stál na svém.

„Povídám vám, že sem Ipumer přišel a odnesl si všechno, co mu patřilo!“ Chlapík téměř křičel.

„Ale to není možné!“ hádal se Šufoj. „Ipumera před deseti dny zabili, ale ty tvrdíš, že sem přišel dva dny potom, co bylo jeho tělo odneseno do Domu smrti. Jak ten tvůj Ipumer vypadal?“

„To nevím.“

Šufoj výhrůžně napřáhl slunečník k ráně.

„Nech toho!“ Lampář zděšeně couvl ke dveřím.

Trpaslík kopnutím zabouchl dveře. Lasička se hbitě přesunul ke stěně a v ruce se mu znenadání objevil nebezpečně vypadající nůž s tenkou čepelí.

„Můj přítel je v právu. Slušně jsme ti zaplatili a za dobrou cenu chceme stejně dobré informace,“ zahučel výhrůžně.

„Dobrá, dobrá. Všechno vám řeknu.“ uklidňoval jej tlouštík. Přešel přes místnost, sedl si do rohu a gestem jim pokynul, aby šli blíž.

„Asi tak před rokem,“ začal, „ke mně přišel člověk který povídal, že se jmenuje Ipumer a je písařem v Domě války.

Tehdy jsem nabízel tenhle pokojík k pronajmutí. Obchody jdou dobře. Já a má rodina bydlíme ve vedlejším domě a spodní patro tady tohohle používáme jako obchod a skladiště. Ipumer mi řekl, že potřebuje nějaké místo, kde by se tajně mohl scházet s jistými dámami.“ Tlustý lampářův

obličej se roztáhl v úsměvu. „Je jasné, že chtěl, abych toho věděl co nejméně.“

„Ale nějak snad vypadal, ne? Měl nějaký obličej?“

přerušil ho Prenhoe.

„Právě že neměl. Chodil oblečený do bílé tuniky, rukávy mu sahaly až po zápěstí, na hlavě nosil bílý šál a obličej měl pokaždé zakrytý Horovou sokolí maskou. Ta je teď u mladíků velmi oblíbená.“

Šufoj zavřel oči a zasténal.

„Nebylo ti to divné?“ ptal se Prenhoe dál.

„Proč? Dobře zaplatil. Říkal, že nechce být rušen a že čím míň toho budu vědět, tím líp. Plácli jsme si a uzavřeli obchod.

On mi dal peníze, dokonce víc, než jsme si dojednali, a ode mě dostal klíč.“

„Chodil sem často?“

„Ne,“ zavrtěl lampář hlavou. „Musím říct, že mě to trochu překvapilo. Můj klíč mi vrátil. Najal si totiž kováře a nechal si udělat nový zámek. Myslím, že mi moc nedůvěřoval.

Nastěhoval si sem nějaký nábytek, ale ne mnoho. Vídal jsem ho opravdu málokdy.“

„A co ty dámy? Chodily sem za ním nějaké?“

„Nikdy jsem žádnou neviděl. On přicházel vždycky za soumraku a na obličeji měl masku. Vlastně jsme ani nevěděli, kdy tady bývá. Mé ženě se zdál podezřelý, ale platil dobře a nedělal žádné potíže.“

„Chodil sem ještě někdo jiný?“

„Ano, nějaký mladík. Řekl bych, že to byl písař. Měl prsty samou skvrnu od inkoustu. Vždycky se zdál tak trochu nesvůj. Párkrát jsem ho zahlédl, jak sem jde s kápí staženou hluboko do čela.“

Šufoj seděl na zemi a kolébal se dopředu a dozadu.

„Řekl jsem vám všechno,“ zakončil své vyprávění lampář.

„Nic dalšího už nevím.“ Vstal a hrnul se ke dveřím. „Myslím, že bychom mohli jít.“

Šufoj pokynul k odchodu. Seběhli po schodech, přešli ulici a zamířili do malé krčmy. Bylo tam prázdno, jen dva žízniví nosiči s nosítky složenými u nohou se halasně dožadovali džbánků piva. Šufoj je okřikl, aby zmlkli, a objednal pro sebe a své přátele pití. Vyšli ven a posadili se na kamennou lavičku za krčmou.

Lasička pozvedl džbánek a zavdal si piva. „Udělal jsem všechno, co sis přál, a dokonce víc než to. Teď je ale načase, abych šel.“ Usmál se na Šufoje, přátelsky ho poplácal po zádech a zmizel ve dveřích.

„Hm, tenhle odchod nebyl nic moc,“ zabručel Prenhoe.

„Máš pravdu, nic moc,“ souhlasil Šufoj.

Chvilku se neklidně vrtěl, ale pak jeho pozornost zaujala včela, která pilně a bez ustání přelétala z květu na květ. Oba přátelé

seděli

a tiše naslouchali

včelímu

bzučení

přerušovanému vyvoláváním pouličních prodavačů.

Po chvilce Šufoj promluvil: „Můj pán předpokládal, že Ipumer měl ve městě pronajatý nějaký pokojík. A myslí si, že

to s ním bylo takhle: Ipumera přivedl do Théb někdo, kdo má v úmyslu povraždit co nejvíc Panterů z jihu. Nejraději všechny. Z jakého důvodu to chce udělat, to ví snad jen veliká Maat.“ Usrkl piva a pokračoval: „A tenhle člověk, tedy vrah, chtěl Ipumera použít pro své záměry. V přestrojení a s maskou na obličeji si na jeho jméno najal pokoj. Jak jsi sám viděl, stačilo dobře zaplatit a lampář ani nemrkl okem.

Maskovaný neznámý užíval místnost ke schůzkám s Ipumerem, a když byl Ipumer po smrti, nechal všechno zas odnést, pokoj vyklidil a zmizel.“

„Kdo by to mohl být?“

„To nevím,“ Šufoj se zahleděl na zlatorudé pruhy červánků na obloze. „Doufám, že náš pán je v pořádku. Řekl, že se vrátí pozdě večer. Jestli je někdo schopen přijít téhle záhadě na kloub, tak jedině on.“

„Řeknu ti svoji teorii,“ začal Prenhoe. „Ipumer nebyl nic jiného než cvičený pes. Přišel do Théb, aby zde vykonal věci, které po něm chtěl tajemný muž s Horovou maskou. Jenže se pro svůj úkol nehodil. Byl představen generálu Pešeduovi, ale rozhodl se, že raději svede jeho dceru, vznešenou Nešratu.

Ten, kdo ho najal, s ním byl nespokojen, proto ho zavraždil a začal jednat na vlastní pěst.“

„Proč ale zemřel Ipumer poté, co navštívil Nešratu?“

„Slyšel jsi přece Lasičku,“ pokrčil rameny Prenhoe. „Ten, kdo na Ipumera čekal u Domu zlaté gazely, mohl být klidně neznámý s Horovou maskou, který najal pokoj ve městě.“

„Ale ten podomní obchodník je přece viděl, jak se líbali!“

„Třeba si Ipumer vyrazil s chlapci stejně rád jako s děvčaty,“ zažertoval Prenhoe, ale hned zvážněl, když viděl jak se Šufojovi nesouhlasně zablesklo v očích. „No dobrá, nezní to moc pravděpodobně,“ připustil, „ale co když Ipumer s Nešratou leželi v trávě a to, co pojedli a popili, bylo úplně v pořádku. Co když toho, kdo mu dal jed potkal teprve cestou domů?“

Šufoj dopil džbánek a vstal.

„To je moc jednoduché,“ zamumlal. „Ale myslím, Prenhoe, že ten tvůj nápad má přece jen něco do sebe a že soud prověří, jestli Ipumer nenavštívil cestou od Domu zlaté gazely ještě někoho dalšího.“

Zašli zpět do krčmy, zaplatili, rozloučili se s krčmářem a vyšli na ulici. Prenhoe si všiml, že jeho maličký společník zneklidněl. Uchopil pevněji slunečník a rázně vykročil. Hned za rohem však chytil Prenhoea za rukáv a zatáhl jej do dveří nějakého domu.

„Nemluv a nehýbej se!“ zašeptal.

Prenhoe se užuž chystal začít nadávat, když do ulice vkročil malý vysušený mužíček. Zastavil se nedaleko dveří a pozorně se rozhlížel.

„Tady jsme!“ zavolal na něho Šufoj tiše.

Muž vyrazil a dal se do běhu, ale Šufoj byl rychlejší.

Vystřelil ze dveří jako šíp a chytil prchajícího za zápěstí. Ten se chtěl vyškubnout, ale trpaslík jeho ruku nepustil. Zatlačil

chlapíka ke zdi a zabořil mu pod bradu ostrou špičku slunečníku, až musel zajatec zvrátit hlavu vzhůru.

„Špehuješ nás celou dobu, co?“

Muž napřáhl dlaň, ve které se třpytil malý pečetní prsten, měděný kroužek ozdobený Horovým okem.

„Ach tak! Ty jsi tedy špeh vznešeného Valua, Očí a uší faraonových!“ ušklíbl se Šufoj. „Proč projevuje vznešený žalobce takový zájem o ubohé služebníky soudce Amerotkea?

Jestli si myslíš, že jsi kdovíjak dobrý, musím tě vyvést z omylu. Všiml jsem si tě už poblíž Domu zlaté gazely, kdy jsi předstíral, že jdeš opačným směrem. A pak znovu u městských bran, u vypravěče pohádek.“

„Slyšel jsem, o čem jste mluvili v krčmě,“ odpověděl špeh.

„Dobrá, necháme tě jít bez výprasku, ale musíš nám říct všechno, co víš.“

SET: Často bývá spojován s vepřem, který byl pokládán za nečistého.

Na tu noc budou lidé z voňavkářské čtvrti vzpomínat ještě dlouhá léta jako na noc velkého požáru a surových vražd.

Staří budou bázlivě a šeptem vyprávět, že se křivolakými uličkami plížil sám rudovlasý bůh Set s válečnou sekyrou v jedné ruce a s mečem posledního soudu v druhé. Jiní však budou stejně přesvědčeně tvrdit, že je to nesmysl.

Ta noc začala stejně jako kterákoli jiná. Obloha byla temně modrá, hvězdy visely nízko nad zemí a vše ozařoval měsíc v úplňku. Lékař Intef čekal na soumrak. Když se zešeřilo, oblékl si své nejlepší šaty, vyklouzl z domu a prošel zarostlou zahradou k zadním vrátkům. Přešel přes tržiště, kde přes den voňavkáři prodávali své výrobky, a kradl se jako stín podél zdí, až k domku své přítelkyně a spolupracovnice, vdovy Felimy. Obešel dům, prošel malými vrátky a vyťukal na dveře smluvený signál. Viděl, jak se ke dveřím blíží světlo.

Pak zaharašily bezpečnostní závory a na prahu se objevila

Felima oblečená do bílých šatů s bohatě vyšívaným opaskem a se sandály na nohou. Srdečně Intefa uvítala a ten tiše vklouzl dovnitř. Felima zavřela dveře a zasunula závory na místo.

„Jsme sami?“ zeptal se Intef.

„Všechno služebnictvo je pryč,“ usmála se Felima škádlivě. „A vše je připraveno.“

Vedla jej chodbou do honosné síně uprostřed domu. Strop podpíraly dřevěné sloupy s bohatým zdobením a na stěnách visely vyšívané závěsy. V samotném středu stála kamenná plošina, na níž s tichým praskáním hořelo v měděné pánvi dřevěné uhlí. U vzdálenější stěny byly vybudovány široké stupně, rovněž bohatě zdobené. Pod nimi stály dva nízké stolky plné mis a táců s ovocem, vařeným a pečeným masem, sušenými rybami a buclaté konvice s vínem. Okolo byly rozložené koberečky a polštáře, na nichž prozatím skotačila Felimina opička.

Intef zavrněl blahem, když si přestavil, jakou slast za chvíli dopřeje všem svým smyslům. Dovolil Felimě, aby jej odstrojila, a sám přitom svlékal ji. Nazí se uložili na polštáře, dotýkali se jeden druhého, líbali se, vzájemně se krmili kousky jídla a pili víno ze společného poháru. Začínala jedna z nocí, které nazývali „nocemi tajných rozkoší“.

Navzdory svému ctihodnému zevnějšku a postavení úctyhodné vdovy byla Felima ve věcech lásky zkušenější než

leckterá vycvičená chrámová hetéra či prodejná dívka z domu

rozkoše. Intef se napil vína a zasněně se rozhlížel kolem sebe.

Obdivoval světlezelenou barvu vlysů na stěnách, dřevěné pilíře natřené nedávno černou a rudou, i drahocenné džbánky na víno. „Vidím, žes utrácela,“ zamumlal.

„Obchody jdou dobře,“ odpověděla mazlivě. Přitiskla se blíž, jemně laskala Intefa na břiše a svádivě sjížděla dlaní níž

a níž.

Potom však zvážněla: „Víš jistě, že nám nehrozí žádné nebezpečí?“

„Myslíš tu děvku Nešratu?“ zvedl Intef pohár. „Ta zaplatí za svoje skutky.“

Laskal Felimina ňadra a opájel se těžkou vůní, kterou kolem sebe šířila její drahá paruka. Felima jej jemně odstrčila, natáhla se pro malou lahvičku se vzácným parfémem a vzala ji opatrně mezi prsty. Znovu se k lékaři přivinula a začala vonné krůpěje zlehka roztírat po Intefově čele, víčkách, tvářích a bradě.

„Myslíš, že na to přijdou?“ zeptala se a znovu se odtáhla.

„Na co by měli přijít?“

„že Ipumer navštívil tvůj dům ještě předtím, než se vrátil k tlusté Lamně.“

„I kdyby to vyšlo najevo, nemělo by nám to způsobit žádné těžkosti,“ odpověděl lékař. „Jestli mě vezmou pod přísahu, jednoduše řeknu, že mu nebylo dobře, což je ostatně pravda.“ Znovu se napil. „Ale co když se začnou vyptávat tebe?“

„Na co například?“ zpozorněla Felima.

„Třeba na to,“ přemýšlel Intef nahlas a svíral pohár oběma dlaněmi, „jak ses seznámila s někým, kdo žil v Thébách sotva rok. A proč jsi byla tak štědrá a milá k neznámému cizinci.“

„S tím nebudou žádné potíže.“

Felima našpulila rty a zvedla se, aby přinesla další džbánek vína.

„Byl to mladý muž a velmi pohledný. Potkala jsem ho na trhu.“ Zasmála se a škádlivě pozorovala Intefa zpod přivřených víček. „Byl to pěkný hřebeček a tys nic nenamítal, ne? Naopak, rád jsi poslouchal mé vyprávění o jeho výkonech. Přišel sem a hledal ubytování, a tak jsem ho poslala za vdovou Lamnou.“

„Amerotke se bude ptát, proč sis ho nevzala na byt sama.“

Felima, už trochu opilá, mávla bezstarostně rukou: „Neberu podnájemníky a to je o mně všeobecně známo.

A jestliže by byl nenašel ubytování u Lamny, možná bych si to rozmyslela.“

Nezdálo se, že by její slova Intefa uklidnila. Upřeně se díval na úzký proužek kouře, který stoupal z dřevěného uhlí.

„Nevím, nevím…,“ zašeptal a v zádech ucítil bodavý osten strachu. Bál se Amerotkea. Zpočátku byl přesvědčený, že všechno proběhne hladce a případ se brzy uzavře.

Předpokládal, že Valu projedná vraždu před soudem, Nešrata bude odsouzena a tím to skončí. Ne že by se o tu záležitost nějak zvlášť zajímal, to opravdu ne! S Ipumerovou smrtí

neměl nic společného! Ale bude-li Amerotke dál pokračovat se zvědavými otázkami… Intef si povzdechl a polkl doušek vína. On a Felima mají mnoho co skrývat.

„Jak bys odpověděla, kdyby se tě soudce zeptal, jak ses s Ipumerem seznámila?“ naléhal znovu na vdovu.

„Už jsem ti řekla, že to byla náhoda.“

„Myslíš si, že Nešrata promluví?“

„Jak by mohla?“ zasmála se Felima. „O takových věcech se nevykládá! Bude držet jazyk za zuby. Tím jsem si jistá!

Kromě toho, nemá žádný důkaz.“

Intef se chystal pokračovat v hovoru, když se odněkud zvenku ozvalo tlumené troubení na poplach. Nebylo to daleko. Vstal, popošel k oknu a uviděl, jak k obloze šlehají rudé plameny.

„Hoří!“ zvolal. „Vidím oheň!“

„Ale tady nehoří, že ne? My se můžeme věnovat svým záležitostem. Pojď ke mně,“ zavrněla Felima hlubokým hlasem roztoužené kočky.

Intef neochotně poslechl. Vypil již hodně vína, ale smysly mu ještě natolik sloužily, aby poznal, že hoří někde v blízkosti jeho domu. Jeho dům to však určitě být nemůže. Stojí o samotě, takže oheň nemohl přeskočit od sousedů. A také si byl jistý, že před odchodem všechny olejové lampy pečlivě pozhasínal.

Po zdech přepychové síně tančily rozmazané stíny. Felima ležela na polštářích s těžkými víčky, mezi rty se jí třpytily

sliny a paruka jí seděla na hlavě trochu nakřivo. Znovu naléhala, aby konečně začali s tím, proč se dnes sešli.

„Budeme si hrát? Budeme skotačit?“

Z milostného opojení ji vytrhla opička, která se s hlasitými skřeky rozběhla na druhou stranu.

„Zmlkni!“ okřikla ji, rozzlobeně popadla polštář a mrštila jím po zvířeti. Opička uskočila a Felimin pohled upoutal nějaký pohyb mezi stíny. Je tam někdo? Opička povykovala, jako kdyby vítala příchozího.

„To nic není,“ uklidňoval ji Intef a přitáhl si ženu blíž, vzrušený jejími předchozími doteky. „Pojď, čeká nás naše hra,“ zašeptal, „a jídlo… a pití.“

„A smrt!“

Oba se posadili tak prudce, že převrhli jeden ze stolků.

Hliněný džbánek se s hlasitým třeskotem rozbil a víno se v rudé kaluži rozlilo po podlaze. V úděsu zírali před sebe.

Z přítmí mezi sloupy se vynořila temná postava a kráčela k nim. Pohybovala se tak tiše a plavně, až se zdálo, že se nad naleštěnou podlahou vznáší. Neznámý byl oblečený jako válečník, do kožené suknice a tuniky. Na nohou měl sandály, zápěstí obemykaly široké kožené chrániče. U opasku z pevné kůže měl zavěšený meč a dýku, v ruce držel luk a přes rameno se mu houpal přehozený toulec s šípy. Obličej zakrývala Horova maska a v otvorech pro oči se blýskalo bělmo.

„Co jsi zač? Co tady děláš? Proč jsi sem přišel?“

„Přišel jsem, abych vykonal rozsudek,“ odpověděla postava dutým hlasem.

„Rozsudek? Proč? Čím jsme se provinili?“

„Tímto!“

Bylo to jako zlý sen. Útočník natáhl luk a vložil šíp na tětivu. Felima opile vyskočila a nejistým kolébavým krokem se dala na útěk. Marně. Šíp ji zasáhl do krku tak prudce, že mrštil jejím tělem o zeď. Intef padl na kolena a prosebně se plížil k děsivé postavě, která přinášela smrt. Neznámý vložil další šíp a velitelsky rozkázal: „Zvedni se a zemři jako muž!

Tváří v tvář svému nepříteli!“

Intef poslechl a postavil se. Tětiva znovu zadrnčela. Šíp trefil lékaře přímo do srdce. Zásah byl přesný a tak silný, že muž byl mrtev dřív, než se jeho hlava rozbila o naleštěnou podlahu. Vrah se s lukem v ruce přesvědčil, že obě těla jsou skutečně mrtvá. Spokojeně zamručel a vrátil se mezi sloupy, kde měl schované dva měchy na víno plné oleje. Vytáhl zátky, polil olejem polštáře, nábytek, podlahu i stěny. Olej z druhého měchu vylil v chodbě. Pak otevřel dveře do sklepů a oba měchy hodil dolů ze schodů. Opatrně a potichoučku vyndal ze stojanů lampy. Nejprve zapálil polštáře. Pak odtrhl kus čalounění ze zdi, namočil do oleje, zapálil a vhodil do jídelny, kde se na podlaze mísil olej s krví a vínem. Plamen dychtivě vyšlehl do výše a radostně se rozběhl po celé síni.

Vrah chvíli spokojeně sledoval, jak ohnivé jazyky hladově šlehají do výše. Tiše vyklouzl zadními dveřmi a dlouhými

kroky zamířil přes zahradu.

Vdova Lamna seděla u stolu ve své pracovně. Rozhodla se zaměstnat mysl účty, aby zapomněla na výslech v Síni obojí pravdy. Znovu pečlivě projde účetní svitky, aby se potěšila bohatstvím, které se jí podařilo nashromáždit. Hrozila se, že by musela znovu vypovídat před soudem. Jak svěřila svým sousedům, nikdy v životě se necítila tak vyděšená jako před soudní stolicí. Mrazilo ji, když si vzpomněla na neuhýbavé pohledy vrchního žalobce Valua, na dychtivě naslouchajícího advokáta Meretela, strnule sedící Nešratu a konečně na samotného soudce, který ji provrtával vědoucíma očima a pozorně vážil každé vyřčené slovo.

Lamna pátrala ve vzpomínkách, zda najde něco, čeho by se měla bát. Zdálo se jí však, že nic takového neobjevila.

Neudělala nic špatného, jenom Ipumerovi poskytla přístřeší.

Přes veškerou zdánlivou dobrotivost a tělnatou pomalost měla Lamna stále dost bystrý úsudek, aby vycítila skryté nebezpečí.

Felima byla před soudem velmi nejistá a lékař Intef věděl o Ipumerovi určitě víc, než Lamna původně předpokládala.

Úzkostně si skousla spodní ret. Proč ji do toho případu zatahují? Ona přece nemá nic společného ani s vraždou, ani s tajnými milostnými dostaveníčky. Zneužili ji snad nějak, aniž by o tom věděla? Pravdou je, že Ipumer k ní přišel na Felimino doporučení. Lamna si přitáhla olejovou lampu blíž, aby lépe viděla na papyrové svitky.

Když uslyšela poplašný zvuk trubky, nedala se rušit od práce. Požáry nebyly ničím neobvyklým, a protože bylo bezvětří, nehrozilo velké nebezpečí, že by se oheň mohl rozšířit dál. Městská stráž si s tím určitě poradí. Lamna přelétla pohledem poličky s nádobkami a kelímky plnými mastí, parfémů a pudru a zastavila se očima na košících sušených bylin. Bylo jí líto, že Ipumer zemřel, ale chtěla na něj zapomenout.

Z vnitřní části domu k ní dolehl nějaký zvuk. Odsunula stoličku a vyšla se podívat, co se děje. Chodba byla prázdná a nic nenasvědčovalo tomu, že by se snad dělo něco neobvyklého. Vrátila se zpět do pracovny a právě se chystala rozvinout další svitek papyru, když uslyšela, jak ji někdo zavolal jménem. Překvapeně zdvihla hlavu a v tu chvíli se jí do hrdla zařízl provaz. Zápasila o život a bránila se, ale útočník byl silnější a po chvilce jí ruce bezmocně klesly. Vrah vzal mrtvé tělo do náruče a bezmála něžně je složil na zem.

Amerotke byl opět povolán do Domu milionu let, královského paláce vystavěného nedaleko Velikých mokřin.

Seděl na mramorové lavičce v předpokoji zvaném Stříbrná síň. Zády se opíral o chladnou zeď a v ruce svíral pohár hroznové šťávy, kterou mu palácový sluha před chvílí přinesl.

Byl unavený. Sice se vykoupal a chvilku si dokonce odpočinul, ale z jízdy na voze a z nechtěného válečného dobrodružství jej stále bolelo celé tělo. Byl rád, že se zbavil

společnosti slavných vysloužilců. Panteři ho po velkém zdráhání nakonec přijali mezi sebe, ale ani to mu v dalším pátrání nijak nepomohlo. Než opustili oázu Ašiva, pokusil se znovu zjistit, zdali mezi nimi nepanuje skrytá zášť nebo nepřátelství, ale bezvýsledně.

Připomínal si Karnakova slova: „Jsme jako bratři. Stáli jsme jeden vedle druhého v bitevní vřavě proti faraonovým nepřátelům, tak proč bychom se měli zabíjet mezi sebou? Ne, ne, můj vznešený pane a soudce.“ Karnak zdvihl ruku, jako by chtěl přísahat. „Vrah generála Baleta a ten, kdo nás nechal stopovat a napadnout, není nikdo z nás.“ Ostatní muži mu přizvukovali.

Počet záhad a nejasností tedy vzrostl a Amerotke je v duchu znovu vypočítával: Kdo najal pouštní bandity? Kdo odstranil Meretsegeřiny ostatky? A hlavně, kdo stojí za neustálými útoky na Pantery z jihu a kdo zabil a znetvořil tělo generála Baleta?

Během krátké a spěšné cesty zpět do města se Amerotke pokusil utřídit si myšlenky. Dorazil do svého domu tak unavený a podrážděný, že jej Norfret jemným a láskyplným tónem vyplísnila, stejně jako to on dělal s chlapci. Omluvil se jí, vykoupal se a nechal si natřít tělo olejem. Pak odpočíval na pohovce na ploché střeše domu, dokud se neobjevil Šufoj.

Pak si pozorně vyslechl nové zprávy a srdce mu trochu roztálo, když viděl, jak mužíčkovi svítí oči vzrušením.

„Postupovali jsme v pátrání dobře, že, pane?“ Šufoj se

ohlédl přes rameno na Prenhoea, který se široce usmál.

„Ano, počínali jste si výborně,“ pochválil je Amerotke.

„Ale zatím nám vaše pátrání mnoho nepomohlo. Máme již

řadu dílků tajemné skládanky, ale konečný obraz je stále nejasný.“

Propustil Šufoje s Prenhoem a znovu přemýšlel. Dokonce se pokusil si své myšlenky zapsat, ale zdálo se, že čerstvé novinky i to, co se včera večer dozvěděl od Valua, celý případ jen ještě víc zatemňuje. Už se chystal, že půjde spát, když do domu dorazil posel s kartuší veliké Hatusu. Uklonil se a pravil: „Božské se zachtělo spočinout svým úsměvem na tvé tváři. Přeje si, abys přišel do Ametystové komnaty v Domě milionu let.“

Amerotke v duchu zaklel, ale věděl, že se nedá nic dělat.

Hatusu a vznešený Senenmut se již určitě dozvěděli, co se stalo u oázy Ašiva, a jestliže si o tom Božská přeje pohovořit, musí se on vypravit do paláce v kteroukoli denní či noční hodinu. Amerotke se znovu omluvil Norfret, políbil ji a vydal se s Šufojem a Prenhoem zpět do Théb.

Přestože noc již pokročila, byly městské brány ještě otevřené, neboť strážní pomáhali hasit oheň ve čtvrti voňavkářů. Když se dozvěděli, kde hoří, zeptal se Šufoj: „Nebydlel tam náhodou Ipumer?“ Amerotke ale neměl čas na odpověď. U bran na ně již netrpělivě čekal oddíl lučištníků z jednotky Ibise, aby je rychle doprovodil do Domu milionu let.

Když dorazili na místo, poslal Amerotke Šufoje a Prenhoea do kuchyně a sám byl uveden do Stříbrné síně, kde čekal na příchod božské Hatusu. Pootevřenými dveřmi s údivem sledoval ruch, který neutuchal, ačkoli byla hluboká noc. V duchu se ptal, zda palác vůbec někdy spí. Chodbou pobíhali otroci a otrokyně s podnosy plnými džbánků vína a pokrmů, nad jejichž vůní se Amerotkeovi sbíhaly sliny.

Proud sloužících byl nekonečný: Zde spěchal královský Strážce parfému, tamhle Vrchní správce pracovny, tu Hlavní ovívač faraona, Ochránce královských sandálů, všichni zabráni do vzrušeného hovoru. Odněkud z vnitřní části paláce bylo slyšet zpěv královského sboru, který nacvičoval jeden z oblíbených královniných hymnů.

„Hlas vlaštovky slýchám, kudy chodím, země je pustá, když ty jsi pryč.

Ne, malý ptáčku, mne zlákat nedokážeš, neboť já chodím po stezkách jediného.

Snažím se proniknout zrakem ranní mlhu, zahlédnout jeho zlatou tvář a na své tváři pocítit jeho chladivý dech.“

Amerotkeovi ztěžkla víčka. Vší silou se snažil udržet bdělý a v duchu se modlil, aby neusnul a nezostudil se tak před celým dvorem. Přemýšlel, v jaké náladě asi královnu najde.

Informátoři už ji nepochybně zpravili o tom, že Amerotke se

Karnakově jednotce svěřil se svým podezřením týkajícím se souvislosti mezi Ipumerovou a Baletovou smrtí, i o tom, že možná bude nutné předvolat Pantery před soud. Hatusu bude samozřejmě jasné, že veřejné slyšení by se Karnakovi i jeho druhům velice zajídalo.

„Už čekáš dlouho, můj pane?“

Amerotke vzhlédl. Valu, vrchní žalobce Egypta, stál ve dveřích s tvářemi lesknoucími se olejem. Byl oblečen do bělostného roucha a stříbrných sandálů. Oční víčka a rty měl nalíčené a nehty na nohou a rukou natřené sytou červení.

„Byl jsem také předvolán.“

Valu si přisedl k Amerotkeovi a v očích se mu pobaveně zablýsklo: „Vypadáš unaveně, ctihodný. Budeš zítra schopen dávat pozor u soudu?“

„Mohu tě ujistit, vznešený Valu, že i když Očima a ušima faraonovýma jsi ty, budu já zítra jedno pozorné ucho.“

Valu se zasmál: „Rozumím. Jak vím, byli tvoji i moji sluhové velmi zaneprázdněni. Jejich pátrání přineslo určité výsledky. Víš, koho dnes moji lidé objevili? Dalšího svědka.

Vojáka, který zastavil Ipumera, když se v noci své smrti vracel zpět do města. Pustil jej postranní branou. Ipumer si stěžoval, že mu není dobře, a žertoval, že mu slasti lásky způsobily bolest žaludku. Voják si myslel, že je opilý a zeptal se ho: ‚Kde jsi byl, pane?‘ A Ipumerova odpověď zněla: ‚V Domě zlaté gazely.‘“

„To však stále nedokazuje, že je Nešrata vražedkyní,“

odsekl Amerotke.

Do dveří vstoupil královnin komoří, přerušil rozhovor a oznámil jim:

„Božská se rozhodla zahrnout vás svým úsměvem. Smíte vstoupit do Domu zbožňování.“

Valu se podíval na Amerotkea a významně zdvihl obočí.

Povstali a následovali komořího. Vstoupili do Ametystové komnaty. Byla to kruhová místnost, jejíž stěny, strop i podlaha byly z vzácného třpytivého kamene, který zářil jako ametyst. Po obvodě stály sloupy s hlavicemi zdobenými stříbrem a zlatem, okna mezi nimi vedla do královských zahrad. Olejové lampy ve výklencích zakrývaly důmyslné průsvitné zástěny a místnost působila dojmem, jako kdyby byla vyhřívána a osvětlována jakýmsi záhadným ohněm.

Hatusu už oba muže očekávala. Seděla na vyvýšeném pódiu u protilehlé stěny na trůně ze zlata a stříbra. Amerotke a Valu došli doprostřed místnosti a tam, jak velela dvorská etiketa, poklekli a přitiskli čela na chladnou podlahu zdobenou stříbrnými a zlatými motivy. Amerotke stihl střelit pohledem doprava, kde stály stolky obtížené ovocem, masem, chlebem a džbánky vína. Kolem nich byly navršené polštáře.

Komoří významně zakašlal a na jeho znamení zadeklamoval Valu povinný oslavný hymnus: „Radujeme se, že smíme dlít v tvé přítomnosti, Božská. Jediný tvůj úsměv vynahradí tisíce dnů blaženosti. Tvá přítomnost je hřejivá jako záře slunce.“

„Tak jest,“ dodal Amerotke chvatně.

Komoří odešel a dveře se za ním s bouchnutím zavřely.

„Smíte přistoupit blíž,“ vyzval je Senenmut stojící vedle královny.

Amerotke se s povzdechem zvedl. Zdálo se, že Hatusu je v jedné ze svých pánovitých nálad. Přešli až ke stupňovitému pódiu pokrytému polštáři, tam opět padli na kolena a políbili stříbrné sandály vyšívané zlatými a růžovými poupaty.

Valu dál pokračoval zpěvavým hlasem: „Tvá zářící tvář je přenádherná…“

„To stačí!“ přerušila jej Hatusu úsečně. „Smíte povstat.“

Poslechli a vzhlédli k božskému obličeji. Hatusu se na ně přátelsky ušklíbla. Byla oblečená do tmavorudých šatů a krk jí obepínal límec zdobený drahokamy. V ušních lalůčcích a v prstenech se třpytily ametysty a ruce jí zdobily náramky z bělostné slonoviny.

„Líbím se vám? Dnes jsem použila úplně nová líčidla.“

Pohlédla úkosem na Senenmuta, který stál za trůnem s rukou položenou na zlacené opěrce vyřezané do tvaru lví hlavy.

„Senenmut si myslí, že růž na mé tváři má moc sytou baru a že bych si oči měla malovat zelenou, a nikoli černou.“

„Jsi nádherná,“ odpověděl okamžitě Valu.

„I ty lichotníku,“ usmála se Hatusu. Stoupla si na špičky a pozorně se zahleděla ke dveřím. „Výborně, dveře jsou zavřené.“

Pohnula se a Amerotke cítil, jak se kolem něj rozlévá vůně královnina parfému.

Jako kdyby věděla, nač soudce právě myslí, otočila se k němu s vysvětlením: „Je to směs skořice, hořkých mandlí, kadidla a myrhy. Vypadáš unaveně, můj soudce. Jak ses měl v Rudé zemi?“

„Lépe se mám teď, když mám tu cestu za sebou.“

„Asi to byla hloupost, že jsem tě tam poslala,“ vzdychla Hatusu.

Jednou dlaní uchopila za ruku Valua, druhou Amerotkea a vedla je po stupních dolů. Na posledním klopýtla a polohlasně zaklela.

„Při skutečné audienci by se to asi stát nemělo, že ne?“

Otočila se a mrzutě kopla do jednoho z polštářů. „Říkala jsem si, že se obléknu ve stejném tónu, v jakém je zařízená tato komnata. Můj otec se tady rád setkával se svými kurtizánami.

Jejich smích bývalo slyšet po celém paláci.“

Vedla je ke stolkům s jídlem, kde odhrnula připravené polštáře ke straně, bez okolků se posadila se zkříženýma nohama a pustila se do jídla a pití.

„No tak,“ kývla na Senenmuta, „ještě jsi neřekl ani slovo, vznešený vezíre. Amerotke vypadá, že každou chvíli usne, a já umírám hlady. Mám za sebou nesnesitelně nudné jednání s uslintaným velvyslancem, které ve mně vzbudilo úžasnou chuť k jídlu.“

Hatusu nabrala pro každého zlatou vidlicí pořádný kus masa s vinnou omáčkou, naložila na talíře okurky, salát a další zeleninu, lámala chlebové placky a všechno

rozdělovala stolovníkům.

„Budeme jíst rukama,“ usmála se. „A pro tebe, vznešený Valu, platí, že nechci slyšet žádné další dvorské nesmysly.“

Pak se s uličnickým úšklebkem otočila k Senenmutovi: „Než

odejdeme na lože, ráda bych si zaplavala v Jezírku neposkvrněnosti.“

Amerotke se pohodlně uvelebil u stolu. Senenmut byl nadále zamlklý a podle toho, jak důvěrně se k nim Hatusu chovala, usuzoval, že se mezi ní a vezírem strhla hádka.

Hatusu uždibovala kousky jídla a mezi jednotlivými sousty se na hosty líbezně usmívala.

„Líbí se mi barva tvých nehtů,“ zalichotila Valuovi. „Také si musím takovou pořídit.“

„Je to můj vlastní recept, má paní.“

„Dlouho už nebude, jestli se rozhodnu tě o něj požádat,“

zasmála se Hatusu a zdvihla svůj pohár. „Tohle víno bylo přivezeno z nejlepší vinice v zemi Kanaán za Sinajskou pouští. Vznešení pánové, připíjím na Dům zbožňování a slávu velkého Rea.“

„Nechť žije milion let,“ dodal Valu.

„Nuže,“ Hatusu postavila pohár na stůl a pohladila se po břiše, „vidím, že dnes večer je na mně, abych byla duší společnosti.“ Natáhla se k soudci a jemně jej poplácala po rameni: „Amerotke, ne abys usnul.“ Pak jí ale úsměv na tváři pohasl. „Vím, co se přihodilo u oázy Ašiva. Jasně jsem přikázala vznešenému Senenmutovi, aby vás doprovázela

vojenská eskorta.“

„Ale Karnak stál na svém a ty jsi nakonec souhlasila,“

promluvil konečně Senenmut a hlas se mu chvěl potlačovaným vztekem.

Hatusu se k němu otočila a nevinně zamrkala dlouhými řasami: „Na to si nevzpomínám.“

Senenmut se zamračil a beze slova zdvihl svůj pohár.

„Amerotke,“ pokračovala Hatusu líbezně, „čekáme.

Toužíme slyšet, k jakým závěrům jsi na výpravě dospěl. Je pravda, že chceš vyslýchat generála Pešedua před soudem?“

„Má paní, nechme pro tuto chvíli vznešeného Pešedua stranou. To, co ti zde chci svěřit, jsou jen pouhé dohady, a doposud mám velmi málo důkazů. Mnoho nechybělo a hrdinní Panteři z jihu mohli být společně s tvým nehodným soudcem mrtví nebo zajatí.“

„A já bych byla všem pro smích,“ skočila mu Hatusu do řeči a v očích se jí zle zablesklo. „Ten, kdo to má na svědomí, zaplatí životem!“

„Panteři z jihu,“ pokračoval Amerotke, „jsou thébskou legendou a po třicet let si užívali nejvyšších prebend. Ale teď se mezi nimi objevil vrah. Začal jsem mu říkat Setův nejvěrnější, proto, jak oddaně slouží svému bohu. Domnívám se, že před rokem a půl, nebo nejdéle před dvěma lety, došlo mezi Pantery k nějaké roztržce. Něco se stalo, něco hrozného, co si nikdo z nich buď neuvědomuje, nebo o tom všichni odmítají mluvit. A po té události se jeden z nich stal Setovým

nejvěrnějším. To si myslím, má paní.“

Valu opsal svým pohárem oblouk: „Ale jak vysvětlíš, ctihodný soudce, že všichni Panteři dnes byli u oázy? Pokud by se byl pouštním banditům útok zdařil, musel by být zajat, nebo dokonce zabit, i Setův nejvěrnější, jak neznámého vraha nazýváš.“

Amerotke zamyšleně otřel okraj své číše. „Myslím, že je mu lhostejné, jestli přijde o život nebo ne. Je to válečník, který nepřemýšlí o tom, zda přežije nebo zemře, když se vrhá do bitvy –“

„Hlavní je, že prohrají jeho nepřátelé,“ dokončila za něj Hatusu.

„Přesně tak, Božská. Jeho zloba je tak veliká, že mu nezáleží na sobě samém, a jeho srdce je cele oddáno zlu a mysl zaměřena na jediné, na pomstu. Ale proč tomu tak je, to říci nedovedu. Rozhodl se, že zasáhne každého z Panterů.

Zatím o něm vím toto: Byl u faraonova velkého vítězství proti Hyksósům a ví vše o Meretseger a legendách, které se vážou k její smrti. Získal některé ze zlatých medailonů a věděl, kde bylo tělo čarodějky pohřbeno. Mohl získat informace o Meretsegeřině rodině. Nějak se dozvěděl, že písař Ipumer, její blízký příbuzný, nebo snad dokonce syn, žije v Avaridě. Ty to asi ještě nevíš, má paní, ale Ipumer byl hyksóského původu a pravděpodobně potomkem některého ze vznešených knížat. Setův nejvěrnější spřádá krutou a komplikovanou pomstu.“

„Opravdu je možné, aby byl Meretsegeřiným synem?“

užasla Hatusu.

„Ano, je,“ odpověděl Amerotke. „Pokud se narodil krátce před její smrtí, jeho věk by tomu odpovídal. Víme že měl na rameni vytetován znak příslušníků vysoké šlechty. Setův nejvěrnější Ipumerovi zaplatil, aby přišel do Théb a stal se vražedným nástrojem namířeným proti společenství vysloužilých hrdinů.“

„Proč by měl Ipumer s něčím takovým souhlasit?“

přerušil Amerotkea Senenmut. „Byl by to přece velmi nebezpečný úkol.“

„Možná toužil po pomstě i on. Snad byla cena, kterou obdržel, tak vysoká, že se jí nedalo odolat. Ipumer se dal snadno koupit!“

„Je možné, že by Ipumer za celou tu dobu nezjistil, kdo tím tajemným Setovým nejvěrnějším je?“ divil se Valu.

„Myslím, že možné by to bylo. Scházeli se za noci, v temných zákoutích a Setův nejvěrnější si pokaždé zakrýval obličej Horovou maskou. Dnes je to docela běžné. V Thébách je vidět mnoho oddaných věřících a přívrženců různých kultů či společenství, kteří nosí masku svého boha.“

Hatusu zalovila rukou mezi polštáři, vyndala zrcadlo s rukojetí vykládanou perlami a pečlivě v něm studovala svůj obličej.

„Vždycky mám nějaké po ruce,“ vysvětlovala. „A ty, Amerotke, máš úplnou pravdu. Já a vznešený Senenmut také

nosíme masky, když se vydáváme na obchůzku nočními Thébami.“ Uličnicky se zašklebila, když viděla Valuův užaslý výraz, a dodala: „Ten Setův nejvěrnější mě začíná zajímat.“

Opatrně uchopila korunu zdobenou útočící zlatou kobrou, sundala si ji z paruky a položila na polštář vedle sebe.

„Je hrozně těžká,“ zamumlala. „Musím nařídit, aby ji Strážce dvojí koruny prohlédl. Pokračuj, Amerotke.“

„Setův nejvěrnější si pronajal pokoj v ulici Olejových lamp a přitom se představil jako Ipumer. Tam se také později konaly schůzky se skutečným Ipumerem. Mezitím přemluvil generála Kamuna, aby mladíka doporučil jako písaře v Domě války. To všechno bylo snadno proveditelné a Kamun v tom neviděl nic podezřelého. Takové přímluvy jsou běžné. Setův nejvěrnější požádal Kamuna, aby celou věc držel v tajnosti, a prvním úkolem, kterým Ipumera pověřil, bylo navštívit generála, poděkovat mu, polichotit a nakonec ho otrávit.“

„Opravdu si myslíš, že to tak bylo?“ zapochyboval Senenmut.

„Ano. Setův nejvěrnější nebo Ipumer sám potom odstranil z archivu všechny záznamy. Tak zmizely poslední informace o tom, kdo vlastně Ipumera přivedl do Théb. Tím pádem se nikdo nedozví nic ani o jeho minulosti.“

Valu skočil Amerotkeovi do řeči: „Poslal jsem do Avaridy své špehy. Ale může to trvat celé týdny, než –“

„Tou dobou už budou všichni Panteři po smrti,“ přerušil jej Amerotke. „Ale náš příběh pokračuje dál. Setův

nejvěrnější pak na nějaké slavnosti představil Ipumera dceři generála Pešedua. Na tom nebylo nic divného ani těžkého.

Ipumer byl písařem v Domě války, a tak bylo docela přirozené, že se účastnil vojenských hostin. Tady se však můžeme dohadovat,“ odmlčel se na chviličku Amerotke, „že se stala chyba. Původním plánem Setova nejvěrnějšího pravděpodobně bylo, aby Ipumer Nešratu svedl, zostudil ji, způsobil skandál a pošpinil jméno celé rodiny…“

„Ale Ipumer se do Nešraty zamiloval, že ano?“

„Přesně tak. Ať už se stalo cokoli, Ipumera to od původního poslání odvedlo. Možná se mu úkol zdál příliš těžký, a začal protestovat, bránit se. Jeho mysl se každopádně obírala jednou jedinou osobou: Nešratou. Nic jiného už ho nezajímalo.“

„Proč se tedy Setův nejvěrnější Ipumera jednoduše nezbavil a nezabil ho?“

„Možná že to udělal,“ usmál se Amerotke. „A právě o tom teď musím rozhodnout v Nešratině případě, který projednáváme v Síni obojí pravdy. Je možné, že Setův nejvěrnější chtěl znemožnit přímo Nešratu. Taková aféra pro ni může skončit jedině slzami a opovržením ostatních.“

„To souhlasím,“ vstoupil do hovoru Senenmut. „Pešedu je už teď pro smích celým Thébám. Jeho dcera se chovala jako hetéra a scházela se s milencem venku pod stromy, na nějakém špinavém místě.“

Amerotke usrkl z poháru. „Celá ta záležitost jde ještě

mnohem hlouběji. Ipumer je mrtev, zemřel za velmi podivných okolností a všechna tajemství rodiny generála Pešedua jsou propírána na veřejnosti. Brzy se roznese, že Pešedu měl slabost pro chrámové tanečnice a dívky z domů rozkoše. Bude zostuzen a jeho žena s ním. Nepochybuji, že jeho manželka má také svá tajemství, ale ta musíme teprve odhalit.“

„A co ta zavražděná chrámová tanečnice?“ přetrhl soudci řeč Valu. „Také já mám své špehy v Domě smrti, milý Amerotke. A vím, že čekala dítě.“

„Dítě?“ zeptala se udiveně Hatusu.

Amerotke všechno v rychlosti vysvětlil.

„Myslíš si,“ ptala se Hatusu dál, „že se jí chtěl Pešedu zbavit? Nebo že byl nějak zapleten do Ipumerovy vraždy?“

Královna si povzdechla: „Pokusím se přemýšlet stejně jako ty: Po tomto skandálu bude Pešedu znemožněn před celými Thébami a bude podezřelý z vraždy. Je možné, aby Setovým nejvěrnějším byl on sám?“

Amerotke pokrčil rameny: „Může jím být kdokoli z Panterů. Stále ještě přesně nevím, jak vlastně Setův nejvěrnější uvažuje. Jsem přesvědčený, že už ho unavovaly Ipumerovy hry a otálení, a rozhodl se, že vezme všechno do svých rukou. Pokusil jsem se zjistit, kde byl každý z Panterů v době Baletovy vraždy, ale to je nemožné. A Setův nejvěrnější dobře věděl, že to tak bude. Věděl, že každý z Panterů má svou vlastní domácnost a že nemohu nijak

prověřit, zda to, co mi tvrdí, je pravda nebo lež.“

„Jak se mohl Baletův vrah dostat do svatyně tak tiše?“

toužil se dovědět Senenmut.

Amerotke se usmál: „Oknem ze zahrady. Jeden muž, Šufojův přítel, zjistil, že je velmi snadné nepozorovaně vlézt do chrámové zahrady a vyšplhat se oknem do chodby, která vede k Rudé svatyni. Proklouzl dveřmi dřív, než si kněz nebo jeho žena stačili čehokoli všimnout.“

„A jak je možné, že při vraždě nezpůsobil žádný hluk?“

ptal se Senenmut dál. „Tvrdil jsi přece, že Balet nedal svůj život nijak lehce.“

„Balet byl napaden zezadu a zemřel dřív, než si vůbec uvědomil, že se něco děje. Myslím, že vrah převrhl stoly a způsobil nepořádek úmyslně až po vraždě, aby to vypadalo, že došlo k zápasu. Jeho cílem bylo vnést do případu co nejvíc nejasností a vyvolat zdání, že Baletova vražda byla pomstou zásvětí, a nikoli lidským činem. Proto ty vyloupnuté oči, poháry naplněné krví a pouta z rudé šňůry na kotnících a na zápěstích. Když byl čin dokonán, zmizel vrah stejně tiše a nepozorovaně, jako se objevil. Strážný kněz byl v té době pravděpodobně pohroužen do milostných hrátek se svou ženou. Z toho, co o nich vím, bych řekl, že je jejich vlastní slast a potěšení zajímá víc než modlitby a oběti.“

Hatusu zamumlala, že by bylo třeba oba vyměnit.

„A tělo čarodějky Meretseger?“ neustával Senenmut v otázkách.

„To bylo úplně jednoduché. Každý z Panterů má svůj válečný vůz. Setův nejvěrnější se vypravil do oázy Ašiva, otevřel hrobku, shrnul kosti a všechno, co z kněžky zbylo, do truhlice nebo do pytle a vrátil se do Théb. Nikdo ho neviděl, je to opuštěné a osamělé místo. A jeho návratu ani odjezdu si také nikdo nepovšiml. Každý den vyjíždějí a vracejí se do Théb desítky vozů. A kromě toho, to celé už mohl provést před řadou měsíců.“

„Zajímalo by mě, kde mohou Meretsegeřiny ostatky být,“

přemýšlela nahlas Hatusu.

„Na nějakém opuštěném místě v poušti. Možná že Setův nejvěrnější vystavěl pro Meretseger hrobku. Je plný nenávisti.

Dobře věděl, že jakmile začne s vraždami, Božská dříve či později rozhodne, aby někdo navštívil Meretsegeřin hrob.

Panteři byli jediní, kdo o něm věděli, takže bylo vcelku jasné, že tím, kdo pojede do pouště, budou oni. V Thébách je dnes velmi snadné najít a najmout zločince, bandity, lidi stojící mimo zákon. Stačí jim zaplatit, a pak následuje rychlý a nečekaný útok. Panteři z jihu budou odvlečeni, zajati, mučeni nebo zabiti a jeho pomsta bude dokonána.

Neuvědomil si však jedinou věc, že Karnak a jeho druhové sice zestárli, ale v zabíjení se vyznají stejně dobře jako před třiceti lety. Můžeš mi věřit, má paní. Strávil jsem s nimi den a mohu tě ujistit, že ti muži jsou zrozeni k boji. Milují ho.“

„A co bude dál?“ ptal se Senenmut.

„Setův nejvěrnější je zklamaný, že se útok v poušti

nevydařil, takže se bude snažit zabít Pantery jednoho po druhém. Udeří rychle a nemilosrdně.“

„Ale proč?“ naléhal Valu.

„Kdybych to věděl, milý Valu, věděl bych také, kdo je vrahem.“

„Je nutné, abys předvolal před soud generála Pešedua?“

Velký vezír se s otázkou naklonil nad stůl, aby všem dolil poháry.

„Ano, je to nezbytné.“

„Souhlasím s Amerotkeem,“ přikývl Valu. „Musíme zjistit, co přesně se v Domě zlaté gazely přihodilo té noci, kdy Ipumer zemřel.“

„Můj milý Amerotke,“ Hatusu se škádlivě naklonila k soudci. „Zdá se mi, že držíš v ruce různé konce klubka, a místo abys za ně pořádně zatáhl, zamotávají se ti stále víc.

Nebo je zde snad ještě něco, o čem jsi nemluvil?“

„Zajímá mě,“ odpověděl Amerotke vážně, „jak získal Ipumer ubytování u voňavkářky Lamny. A proč se tolik spřátelil s druhou vdovou, Felimou. Rád bych se dozvěděl víc o jeho vztahu k lékaři Intefovi. Vznešený Valu mi jistě dá za pravdu, že Ipumer se brzy ráno vrátil domů a bylo mu špatně.

Všichni to potvrzují. Proč místo toho nezašel k Intefovi?

Vždyť to měl při cestě!“

Valu smutně mlaskl: „Kdyby se tak Nešrata přiznala. Ale Nešratina sestra i služebná neoblomně tvrdí, že se celou noc nehnula ze své ložnice. Nebo kdybychom zjistili, s kým se

Ipumer té noci sešel.“

Chystal se pokračovat, když se ozvalo hlasité zaklepání na dveře. Dovnitř vklouzl komoří s úzkostným výrazem v obličeji a celým tělem se vrhl na podlahu.

„Co se děje?“ zeptala se Hatusu.

„Ó, Božská, je zde posel s naléhavou zprávou pro vznešeného Valua.“

Hatusu pohybem ruky nejvyššího žalobce propustila.

Když odešel, nachýlila se k Amerotkeovi.

„Je nutné, aby byl Nešratin případ uzavřen, Amerotke?

Nemohli bychom jej nechat nedořešený?“

Soudce se pevně zadíval královně do očí. „Má paní, víš dobře, co se stane, pokud to uděláme. Théby si začnou šuškat: ‚Platí faraonova spravedlnost a zákony jen pro někoho, nebo pro všechny?‘ Okamžitě by se objevily řeči, že jsem prodejná zrůda, kterou si každý může koupit jako ovci na trhu.“

„Jen jsem to zkoušela,“ povzdechla si Hatusu popuzeně.

„Je to stále stejná písnička, sám to dobře víš. Karnaka a ty ostatní prostý lid zbožňuje a mají v armádě velké slovo.

Baletova svatokrádežná smrt pro ně byla velikou ranou. Ale ještě horší by bylo vidět, jak se pověst a vážnost jednoho z nich tříští na kusy…“ Odmlčela se.

Valu se vrátil do komnaty a těžce dosedl na polštáře.

„Měl jsem určitá podezření,“ mumlal si pro sebe.

„Co se stalo?“ vyzvídala Hatusu.

„Nemám ještě zaručené zprávy, ale mí zvědové tvrdí, že

vdova Felima a lékař Intef odešli tam, odkud není návratu.“

„Chci slyšet podrobnosti!“ rozkázala královna.

„Rád bych ti řekl víc, Božská,“ odvětil Valu kysele, „ale sám toho mnoho nevím. Zdá se, že před sebou máme další čerstvé vraždy. Vdovu Lamnu našli uškrcenou v pracovně vlastního domu a ve vyhořelém Felimině domě byly objeveny dvě mrtvoly: její a Intefova. Zabil je jakýsi tajemný lučištník, v obou tělech vězely šípy. Vrah zapálil Felimin dům a totéž

udělal s Intefovým.“

Amerotke zavřel oči. Jedna z cestiček, která jej mohla vyvést ze spletitého bludiště, byla definitivně uzavřena.

„Proč to všechno?“ zeptal se Senenmut.

„Je to znovu práce Setova nejvěrnějšího,“ odpověděl Amerotke suše. „Snaží se chránit sám sebe. Ipumer je mrtev a on se chce ujistit, že zmizí i všechny stopy, které by nás mohly dovést k rozluštění Ipumerovy vraždy, a tím i k němu.“

Podíval se na Valua. „Říkals, že jsi vdovu Felimu a lékaře Intefa podezíral?“

Valu se zamračil. „Zatím to byly jen pověsti a klevety.

Navenek žili, jako by neměli zvlášť velký majetek, ale oba byli dost bohatí. Pod otrhanými hadry ukrývali krásná roucha,“ pokusil se zažertovat. „Otázkou je, jak ke svému bohatství přišli? Kde je klíč k jejich truhlicím?“ Potřásl hlavou: „Tvůj úsudek bude jistě podobný mému, vznešený soudce. Co to mohlo být? Lektvary? Elixíry lásky? Byliny a dryáky, které vyvolávají sny? Nebo něco jiného?“ bezradně

rozhodil rukama.

„Určitě byli zavražděni ze stejného důvodu, z jakého zemřela ta ubohá chrámová tanečnice,“ mluvil Amerotke sám k sobě. „Setův nejvěrnější je nemilosrdný a rozhodl se vzdálit se od Ipumera, jak nejvíce to půjde.“

„Jsou-li tvé úvahy správné,“ přemýšlel nahlas Valu, „můžeme předpokládat, že je zde ještě další oběť, jejíž tělo se dosud nenašlo. Ipumer měl v Domě války přítele, písaře jménem Hepel, velmi svědomitého mladíka. Ten se dnes neukázal v úřadu a nebyl ani doma. Naposledy ho viděli opilého v nějaké krčmě u přístavu.“

Amerotke sevřel svůj pohár pevněji. „Jsem si jistý, že Setův nejvěrnější brzy udeří znovu. Myslím si, má paní, že než se na nebi objeví nový měsíc, pokusí se o další vraždu.“

SET: Nepřítel Hora, boha světla.

Vrah, jehož Amerotke nazval Setův nejvěrnější, začínal být velmi neklidný. Zahalen do pláště s kápí se přeplavil přes Nil a vydal se cestou k Městu mrtvých. Na okamžik se zastavil před velkolepou sochou boha Osirida, který vládl říši zemřelých. Zavzpomínal na dávno minulé časy, které byly prosyceny štěstím, a srdce mu zaplavil pocit smutku a hořkosti. Soumrak již sice padl a napůl se setmělo, ale vzduch byl stále těžký štiplavými výpary z balzamovačských dílen a krámků s pohřební výbavou. Vůně myrhy a kadidla smíšená se slaným zápachem natronu mu připomněla dobu strávenou na Zelených pláních v deltě Nilu. Zdvihl hlavu k obloze. Měsíc byl dnes veliký, velmi jasný a na dosah.

Okolo spěchali lidé. Někteří přišli koupit nějaký předmět do zásvětní výbavy, pohřební skříňku nebo džbánek. Jiní chtěli navštívit rodinné hrobky, posedět v nich v teplém soumraku, pojíst a popít s přáteli a vzpomenout na své milované, kteří již

odešli za Daleký obzor. Nikdo nevěnoval stojícímu muži jediný pohled.

V oknech a na prazích domů se rozsvěcely svíčky a olejové lampy. Stráže zapalovaly pochodně z asfaltu a smůly, aby jimi zaplašily temné stíny na široké cestě. Za zatáčkou se ozval rachot kol a kolem přejela strážní patrola, která se vracela z objížďky po Rudé zemi. Za vozem klopýtal muž se svázanýma rukama a tělem plným modřin a ran. Byl to bandita, kterého vojáci v poušti zajali. Kolem vozu se seběhly děti a házely po naříkajícím nešťastníkovi ztvrdlými hroudami a kameny. Lupičův osud byl zpečetěn. Zítřejší den stráví v Domě smrti a pak bude popraven na veřejném popravišti.

Po cestě kráčela skupinka strážců z Města mrtvých v uniformách z černé kůže a s obličeji zakrytými šakalími maskami. Doprovázeli je dva světlonoši, mladí chlapci, a svítili jim na cestu pochodněmi.

Setův nejvěrnější si také nasadil masku a vydal se spletí úzkých uliček do kopce. Na rozích ulic míjel žebráky, kteří prosili o almužnu. Někteří byli slepí a upírali před sebe nevidomé oči, bílé jako kaluže mléka. Kolem hromad odpadků, nad nimiž neustále kroužila mračna much, se potulovali mrzáci se zkřivenými údy a slabomyslní idioti se znetvořenými obličeji. Dvě služebnice lásky, zavěšené jedna do druhé, lákaly Setova nejvěrnějšího nemravnými pohyby svých vějířů. Nahá těla, oblečená jen do krátkých bederních

roušek, se jim leskla podřadným olejem a šířila kolem sebe závany laciné voňavky. Minul je bez povšimnutí.

Odkudsi vyrazil štěkající pes. Muž zdvihl na svou obranu hůl a zvíře se polekaně odplížilo pryč. Na ulicích si hrály a tančily děti. Jejich rodiče, dělníci a prodavači z Města mrtvých, se chystali zavřít na noc malé krámky, uklízeli zboží a počítali zisk z dnešních obchodů. Na plochých střechách domků klábosily ženy a odněkud se nesla melodie flétny doprovázející jasný a čistý dětský hlas, který zpíval píseň o krásách Nilu a namáhavé cestě za třetí katarakt. Setův nejvěrnější kráčel svižně dál a v ruce si točil holí. Jeho maska nebudila žádnou pozornost. Toto bylo Město mrtvých a obyvatelé byli zvyklí na mnohem podivnější věci. Muž

minul dílnu balzamovače a mimoděk si i přes masku zakryl nos a ústa. Otevřenými dveřmi se na ulici valila oblaka páry a bylo vidět ohnutá, zpocená záda balzamovačů, která se i v této pozdní hodině skláněla nad mrtvými těly, jež budou za úsvitu pohřbena.

Nastávala noc, čas, kdy se uličkami Města mrtvých začnou plížit tajemná a nebezpečná stvoření. Muž se konečně dostal na druhou stranu. Kráčel úzkou kamenitou pěšinou, která se stáčela pod široký převis, z něhož bylo možno přehlédnout celé Město mrtvých. Zastavil se, aby se ujistil, že jde správně. Jen málo lidí přicházelo až sem. Bylo to osamělé místo na samé hranici mezi Rudou zemí a thébským pohřebištěm. Cesty, které se zde větvily, vedly buď do srdce

pouště, nebo se klikatily pochmurnými soutěskami plnými duchů. V těsném sousedství leželo Údolí králů chráněné faraonovými pouštními oddíly. Muž stoupal pomalu do strmého svahu a občas se zastavil, aby se rozhlédl kolem.

Světélka Města mrtvých pod ním zářila jako tisíce světlušek a za nimi se třpytila hladina Nilu.

Došel až k místu, kde zabil Hepela. Posbíral pár větví z kručinkového křoví a zapálil malý oheň. Pečlivě prozkoumal půdu kolem místa vraždy a spokojeně zabručel.

Po Hepelovi nezbylo ani stopy. Noční šelmy vše zařídily bez jediné chybičky. Nohou nahrnul na oheň písek a pokračoval ve stoupání.

Vkročil do úzké průrvy a protáhl se ke vchodu jedné z mnoha malých jeskyní, které byly vytesány po celé délce skalní stěny. Přikrčil se jako dravé zvíře, pátravě se rozhlédl kolem sebe a pozorně se zaposlouchal do zvuků noci. Bylo nutné mít se na pozoru před nelítostnými pouštními lvy, kteří se občas odvážili až sem, na okraj Města mrtvých, aby napadli neopatrné pocestné. Ještě nebezpečnější byly smečky pruhovaných hyen, které cítily kořist na míle daleko. Ale zdálo se, že v této chvíli žádné nebezpečí nehrozí. Kromě křiku osamělého nočního ptáka bylo místo úplně tiché. Muž

rychle vstoupil dovnitř, sáhl do výklenku u vchodu a vyňal odtud smolnou pochodeň. Nahmatal ve tmě křesadlo, pochodeň zapálil a zarazil ji do pukliny ve skále. Pak se vydal chodbou do jeskyně.

To, co po třiceti letech zůstalo z kněžky Meretseger bylo zčernalé časem. Kostru, oblečenou do potrhaných cárů, posadil až na samý konec jeskyně a opřel o stěnu. Uťatou hlavu přivázal k trupu motouzem a uvolněné kosti navršil před trup do děsivě groteskní mozaiky. Oči, které vydloubl generálu Baletovi a před několika dny v žertu vložil do prázdných očních důlků, vypadly na zem. Muž přidřepl před kostru a sundal si masku, aby mohl lépe vnímat děsivost celé scény. Tváří v tvář ostatkům veliké kněžky necítil ani záchvěv strachu. Přišel sem, aby znovu pocítil sílu její moci a načerpal další zlobu. Byla to přece ona, kdo před lety roztočil celý kolotoč událostí. Znovu ucítil bodavý osten lítosti a vzpomněl si na slavnou noc, kdy Panteři vnikli do tábora Hyksósů a odnesli odtud Meretsegeřinu hlavu. Lítost se ale okamžitě rozplynula a změnila se v hněv a nenávist. Ne, nikdy neodpustí tu křivdu, kter se stala. Odepjal od opasku malý kožený váček, zatřásl jím a vysypal si do dlaně kostky. Chvíli je podržel a pak je nechal volně padnout na zem. Zavřel oči a jednu zdvihl. Bříšky prstů ohmatal znak, který byl na kostce vyrytý, a pousmál se. Právě si vybral další oběť.

Jako každý den, vstal generál Ruah i dnes za úsvitu. Rozhodl se, že zachová svůj přísný denní režim, a to navzdory včerejší namáhavé cestě do Rudé země, boji s bandity a nebezpečí, které všem Panterům hrozilo. Odešel do koupelny a nechal se od svého osobního otroka polít několika džbánky studené

vody. Pak se usadil na stoličku a tentýž sloužící mu hladce vyholil hlavu a obličej a vetřel do kůže olej s oblíbeným parfémem. Poté se oblékl do jednoduchého bílého oděvu s šerpou zdobenou vyšitým znakem Setova pluku, vklouzl do sandálů a vyšel na střechu své rozlehlé usedlosti. S obličejem obráceným k východu poklekl na připravený polštář, pozvedl ruce

a odříkal

modlitby

k nekonečnému,

věčnému,

nejsvětějšímu a vždy vítěznému Amonu-Reovi. Poté se otočil k severu a nastavil tvář osvěžujícímu chladnému větříku, který se zdvihal při každém svítání. Zavřel oči a pronesl v duchu vojenskou modlitbu k rudovlasému Setovi. Tichou prosbu věnoval i všem ostatním ochráncům a bohům, které žádal o přízeň a ochranu pro sebe a svou rodinu.

Generál Ruah otevřel oči a pozoroval, jako už tolikrát, zázrak východu slunce. Sledoval, jak se zpoza obzoru linou proudy různě sytých odstínů zlatorudé a vzájemně se proplétají. Ach ano, jednoho dne se vydá za Daleký obzor i on, ale nemá nejmenší strach a je na cestu dobře připraven.

Pečlivě přečetl Knihu mrtvých a ví, jak je třeba odpovídat božstvům, s nimiž se setká u vstupní brány do zásvětí. Až

vstoupí do Síně posledního soudu, zváží bohyně Maat na svých vahách spravedlivě jeho duši a on bude vpuštěn na Pole blaženosti, kde zůstane navěky věků. Nemá se čeho bát. Byl vždy věrným faraonovým služebníkem a s božským panovníkem se jistě sejde i v Západní zemi.

Cítil, jak se mu do srdce vkrádá smutek. Měl rád generála

Baleta. Byl mu dražší než vlastní bratr. Kdo mohl mít na svědomí jeho smrt? Tak krutou a strašlivou? Kdo vnikl do Meretsegeřiny hrobky a odnesl její tělo? Nelíbil se mu ten soudce, který je všechny provrtával očima, kladl podivné otázky a ostražitě pozoroval jeho i ostatní. Kdo si myslí, že je tenhle Amerotke, že si troufá vynášet soudy nad Pantery z jihu? A jaké má důkazy, že jeden z nich je skutečně vrahem? Ruah znal své druhy ještě z dob, kdy byli všichni holobrádky. A jak přísahal své ženě i svému knězi, nevzpomínal si na žádnou roztržku nebo mrzutost, která by se mohla stát příčinou tak odporných zločinů.

Vzdychl a snažil se zahnat chmury. Miloval tuto část dne a pro temné myšlenky zde nebylo místa. Tiše se vrátil do domu, sešel po schodech, rychle posnídal chléb, víno a ovoce a vyšel do své veliké nádherné zahrady. Tady byl jeho ráj.

Nešetřil bohatstvím, najal nejlepší thébské architekty a nechal sem dovézt rostliny a stromy až z nejvzdálenějších koutů Egypta: vrby, granátovníky, sykomory i vzácné rostliny jako mák, chryzantémy a sléz. Nejvíce miloval tamaryšek zasvěcený bohyni nebes Nut a rád se probíral i bylinkami, které pěstoval na širokých záhonech a pak prodával armádním lékařům.

Kráčel přes trávník a stráž a služebníci jej následovali.

Došli až ke břehu jezírka, které bylo jeho největším potěšením a pýchou. Vyhloubili je najatí otroci a uprostřed zbudovali malý ostrov porostlý květinovým trávníkem. Ve středu

postavili altánek, kde generál sedával, sepisoval své paměti, popíjel víno a vzpomínal na hrdinskou minulost. Vodu přiváděl do jezírka kanál z Nilu. Hladina byla hladká, jen tu a tam ji rozčeřily hlavy kaprů, kteří zvědavě šťouchali do lotosových květů. Jezírko se probouzelo k životu. Nad hladinou poletovali ptáci a vodní květy otevíraly své půvabné pestré květy, aby pozdravily zlatý kotouč. Sluneční paprsky nabývaly na síle a hladina měnila v jejich záři barvu. Ruah se s potěšením nadechl. Ach, ta vůně papyrových sítin!

„Půjdeš dnes na ostrov, pane?“

„Ano, půjdu tam hned teď.“

Sluha luskl prsty a vydal pokyn, aby se stráže rozmístily kolem vodní hladiny. Bylo to Ruahovo rozhodnutí. Pokud na něj má vrah spadeno, těžko by pro sebe našel bezpečnější útočiště, než ostrov uprostřed jezírka, které je kolem dokola střeženo oddanými muži. S otrokovou pomocí nastoupil Ruah do dlouhého štíhlého člunu a zdvihl bidlo. Křikl na sluhu, aby loďku odstrčil od břehu, obratně odrážel ode dna, opatrně nořil bidlo mezi lotosovými květy a hleděl vstříc svému soukromému ráji. Loďka klouzala hladce po hladině, až

doplula ke břehu. Ruah vystoupil, povytáhl příď na mělčinu, uvázal člun ke kůlu a vydal se dlážděnou cestičkou k altánu.

Byla to kruhová stavba postavená ze vzácného dřeva, se střechou ve tvaru pyramidy. Jen podezdívka byla kamenná.

Altán byl natřený zelenou a zlatou barvou, okna chránily dřevěné okenice, které generál vždy otevíral dokořán, aby se

mohl kochat krásou kolem sebe.

Ruah vyšel po schodech, otevřel dveře a vstoupil.

Všechno bylo v pořádku: stůl, židle, truhlice, oblíbená pohovka s opěradlem vyřezaným do podoby pantera. Nadechl se sladké vůně santálového dřeva a rozhodl se: Dnešek zahájí psaním pamětí…

Udělal sotva pár kroků směrem ke stolu, když za sebou uslyšel nějaký zvuk. Než se otočil, dopadl mu na hlavu válečný kyj a rozdrtil levou stranu lebky. Generál se zapotácel a se zaúpěním dopadl na zem.

Ani strážci, ani otrok na břehu jezírka nezpozorovali nic mimořádného a věnovali se svým oblíbeným zábavám.

Někteří přinesli víno a jídlo, jiní hrací kostky. Ostatní jen stáli, pozorovali své druhy a čekali. Obvykle trávil generál na ostrově první tři hodiny dne. Potom se vrátil do domu, aby pozdravil manželku a celou rodinu. Tento program býval pevný a neměnný. Generálův denní rozvrh byl tak pravidelný, že se podle něj dalo odhadovat, která hodina dne právě minula. Osobní otrok si jako první všiml, že něco není v pořádku, k nebi stoupal dým. Pravda, generál byl trochu výstřední: Občas si zahrál na starého vojáka a rozdělal malý oheň, jindy zase vlastnoručně vytrhal plevel z malé zeleninové zahrady a pálil ho. Ale dnes se dělo něco jiného, to bylo jasné. Kouř byl hustší a temnější, než by měl být.

Otrokovi vyrazil na zádech studený pot a po páteři mu projelo zamrazení zlé předtuchy. A když se z ostrova ozval praskot

hořícího dřeva, vykřikl: „Něco se děje!“

Spolu s ostatními doběhl k malému molu, kde byly uvázané další loďky. Muži do nich rychle naskákali a chvatně odrazili od břehu. Když se dostali na ostrov, všude už se válely chuchvalce hustého dýmu a bylo slyšet praskání plamenů. Vyběhli po cestičce a zůstali stát přimraženi hrůzou.

Nádherný altán generála Ruaha se změnil v ohnivé peklo.

Plameny šlehaly až k nebi a zdobená střecha se před jejich očima za ohlušujícího praskotu a gejzíru jisker zhroutila dovnitř. Totéž se dělo i se stěnami. Generálův otrok si zaclonil oči a snažil se dostat blíž, ale žár mu to nedovolil.

„Generále! Můj pane!“ volal zoufale do plamenů.

Třeba generál vůbec není uvnitř! Vykřikl, aby rychle prohledali okolí. Pátrali v zoufalé naději, že požár vypukl nešťastnou náhodou a že generála najdou živého a zdravého.

Nastal zmatek. Někteří muži stáli bez hnutí, někteří prohledávali ostrov, jiní se rozběhli ke člunům, aby zburcovali zbytek služebnictva. Ruahův osobní sluha odmítl odejít. Pokusil se zorganizovat hašení požáru vodou z jezera, ale veškerá snaha byla marná. Oheň zuřil dál. Teprve když

strávil vše, co hořelo, začal sám od sebe odumírat. Z celého altánu zůstalo jen kamenné schodiště a podezdívka. Ruahův otrok si byl jistý, že jeho pán dokonal uvnitř.

„Strašná smrt,“ mumlal si pro sebe. Jestliže po generálovi nezbude žádné tělo, nebude možné vypravit řádný pohřeb se všemi náležitými poctami, a generálova cesta do zásvětí bude

ohrožena, ne-li přímo znemožněna. Zatímco poslední plameny olizovaly zbytky trámů a postupně uhasínaly, generálův sluha složil hlavu do dlaní a rozplakal se.

Ta hrůzná novina zastihla Amerotkea v pracovně. S Valuem opustili Dům milionu let v časných ranních hodinách a oba se shodli na tom, že soudní líčení odloží až na další den. Když

posel soudci vylíčil, co se přihodilo generálu Ruahovi, bylo Amerotkeovi jasné, že jeho předpověď se vyplnila. Setův nejvěrnější udeřil znovu a neustane, dokud nedosáhne svého.

Když Amerotke s Šufojem dorazili do Ruahova sídla, našli celou domácnost vzhůru nohama. Vdova dostala utišující léky a zůstala na lůžku, dvě dcery a syn oplakávali otce jeden druhému v náručí, všude zmateně pobíhalo služebnictvo. Asural, velitel chrámové stráže, pro něhož

Amerotke poslal, je již očekával.

„Je to záhada,“ bručel, když je vedl domem do zahrady.

Slunce stálo v zenitu, vedro dostoupilo vrcholu a nad hladinou zahradního jezera se horce tetelil vzduch. Amerotke se díval přes vodu, kde mezi stromy stále stoupaly šedé prstence kouře. Vítr přinášel zápach, ve kterém rozeznával spálené dřevo a ještě něco dalšího, co připomínalo puch oleje pálícího se na pánvi. Přetáhl si přes hlavu bílou kápi a zaclonil si oči. Po včerejším namáhavém dni a dlouhé noci jej bolely nohy a žaludek se mu trochu houpal. Těšil se, že dnes naučí Kurfaje hrát další tóny na flétnu a prohlédne si nové vzácné

ryby, které Norfret koupila do jezírka.

„Je to záhada,“ opakoval Asural.

„Já vím…“ Amerotke si olízl rty. „Nu, nejlépe bude, když

si všechno prohlédneme zblízka. Asurale, dokážeš nás na ostrov dovézt, že?“

Všichni tři nastoupili do člunu, který se nebezpečně zahoupal ze strany na stranu. Asural odrazil a zkušeně je vezl přes vodu. Když dorazili ke břehu, udeřil je zápach do nosu plnou silou. Všude bylo plno sloužících, někteří si tiše špitali, jiní přecházeli kolem a po celém ostrově byli rozestaveni vojáci Asuralovy chrámové stráže. Z altánu nezbylo téměř nic. Většina trámů se zhroutila dovnitř a některé ještě řeřavě žhnuly. Sluhové se marně snažili vyprostit je a odnést. Po namáhavém lopocení jejich snaha pokaždé skončila sprškou jisker, novým sloupem dýmu a záchvatem kašle.

„Říkal jsem jim, aby byli opatrní. Hledají zbytky Ruahova těla,“ vysvětloval Asural.

„Nemůže být nikde jinde,“ přisvědčil Amerotke s chmurným úsměvem. Zastavil se u nádoby s vodou, navlhčil si ústa, otřel tváře, obličej zakryl lněným šálem a vydal se po schodech ke spáleništi.

Oheň zuřil takovou silou, že strávil všechno, co bylo v altánu, a zanechal jen pár žhavých oharků. Nedalo se poznat, co jsou zbytky truhlice, židle nebo stolu. Amerotke se rozhlédl kolem a vrátil se k Asuralovi. Ten zatím nechal přivést Ruahova osobního otroka. Muž stále vzlykal, oči měl

červené od pláče a mluvil velmi nesouvisle. Po několika otázkách si však Amerotke dokázal udělat jasný obrázek, jak se věci sběhly.

„Je to vražda, že, ctihodný pane?“ vzlykal muž.

„Jsem o tom přesvědčen,“ přikývl Amerotke. „Jestli správně rozumím tomu, cos mi řekl, musel požár vypuknout těsně po tom, co generál Ruah vstoupil do altánu. Myslím, že byl zavražděn hned po příchodu, a jsem si jistý, že oheň takové síly musel někdo úmyslně založit.“

„Ale jak to celé provedl?“ kroutil hlavou Asural.

Amerotke pohlédl ke kouřícím troskám. „Když generál odplul na ostrov, byly rozestaveny stráže a střežily jezero tak dobře, že se tam nikdo nemohl dostat. To znamená, že vrah už

na generála čekal. Pravděpodobně přelezl zahradní zeď a jezero přeplaval. Je to snadné, dokázal by to i starší z mých synů, natož dospělý muž a zkušený voják.“

„Ale jak se dostal zpátky z ostrova?“ divil se Asural.

„Rozhlédni se kolem sebe. Dokážeš rozeznat jednoho sloužícího od druhého?“

Asural přikývl, že chápe. Všichni sluhové byli oblečeni do jednoduchých krátkých bílých tunik lemovaných rudou linkou.

„Představ si, jaký nastal zmatek,“ pokračoval Amerotke.

„Altán je v plamenech a generál Ruah není k nalezení.

Někteří sloužící se snaží uhasit oheň, jiní hledají generála –“

„A někteří,“ přerušil svého pána Šufoj, „naskočí do člunů,

aby přivedli pomoc.“

„Přesně tak. A mezi nimi byl náš vrah.“

Amerotke se chystal pokračovat, když se ze spáleniště ozvaly výkřiky. Asural se tam rozběhl.

„Našli generálovo tělo,“ volal na Amerotkea. „Nebo spíš to, co z něho zbylo!“

Sluhové s tlustými zahradnickými rukavicemi na rukou zdvihli ohořelé ostatky svého pána a za velkého nářku a lamentování je položili na připravená prostěradla. Přinesli tělo k Amerotkeovi.

Jeden z mužů, kteří pracovali na spáleništi, si sundal z obličeje ochrannou masku a řekl soudci: „Všude je cítit olej, můj pane.“ Mávl rukou k ohořelým troskám: „Všechno je nasáklé olejem.“

Amerotke ukázal na znetvořenou lebku. „Generál Ruah byl zavražděn a vrah potom polil jeho tělo i celý vnitřek altánu olejem. Proto takové peklo.“ Odehnal mouchy, které již zápach stačil přilákat.

Položil ruku na vychládající lebku a naznačil na ní anch, znamení věčného života.

Přes vodu se nesl zvuk vzrušených hlasů. U mola stál Karnak a ostatní Panteři. Soudce požádal Asurala, aby dohlédl na další prohledávání místa činu, a vydal se s Šufojem zpátky přes jezero.

Panteři z jihu seděli v kroužku pod starou sykomorou, jen Nebamum stál těsně za zády svého pána. Karnak měl ve tváři

stejně kamenný výraz jako obvykle, ale Heti a Thuro byli rozrušení a stejně tak i Nebamum, který s pohledem upřeným k ostrovu nervózně poškubával stébla trávy.

„Kde je generál Pešedu?“ zeptal se Amerotke a přisedl si k válečníkům.

„Ještě o tom neví,“ odpověděl Karnak a upřel zkoumavé černé oči na Amerotkea. „Brzy ráno odešel na lov. Poslal jsem za ním.“

„Říkal jsem vám, abyste byli opatrní,“ pronesl varovně Amerotke s pohledem upřeným na tvrdohlavé obličeje před sebou. „Myslíte si snad,“ snažil se, aby v jeho hlase nezazněl ani nejmenší osten posměchu, „že jen proto, že jste Panteři z jihu, jste nezranitelní a nesmrtelní?“

„Co tady dělá tamhleten?“ namířil Karnak znechuceně prst na Šufoje, který stál soudci za zády. „Už jsem o tom tvém zmrzačeném sluhovi slyšel. Dá se mu věřit?“

Amerotke slyšel, jak se Šufoj zhluboka nadechl, a zdvihl ruku na jeho obranu.

„Ručím za Šufoje a plně mu důvěřuji. Problém je na vaší straně, Karnaku. Jednomu z vás se nedá věřit. Jeden z vás je zrádce!“

„Nesmysl!“ uplivl si Karnak.

„Dal jsem vrahovi jméno, říkám mu Setův nejvěrnější, protože je pravým a oddaným Setovým služebníkem. Tak tedy, Setův nejvěrnější před svítáním vnikl do Ruahovy zahrady, přeplaval jezero a počíhal si na generála v altánu.

Zabil jej ranou do hlavy a zapálil altán i generálovo tělo.

Balzamovači budou mít spoustu práce, aby jeho ostatky řádně připravili na cestu k Polím blaženosti. Cožpak opravdu nechápete, co se děje?“ naléhal Amerotke. „Vaši druhové nebyli jenom zavražděni, ale i záměrně znetvořeni. Okradeni o život i o dobrou smrt.“

Na Karnaka neudělala Amerotkeova slova žádný dojem, ale bylo vidět, že Nebamum a ostatní dva nemají daleko k panice.

„Je nutné, abyste se ozbrojili,“ hovořil Amerotke tiše dál.

„A proměnili své domy v pevnosti. Nikdy nechoďte nikam sami. Znovu se vás ptám: Víte o nějaké nenávisti nebo pomstě, která by byla namířena společně proti vám všem?“

Odpovědí mu byl netečný pohled čtyř párů očí. Soudce si povzdechl a přivřel víčka. Slunce pálilo víc a víc. Amerotke se snažil zatlačit do pozadí zpěv ptáků ve větvích nad hlavou, bzukot včel na nedalekém květinovém záhonu, pokřikování sluhů a pleskání bidel o vodní hladinu. Potřeboval se soustředit a urovnat si myšlenky.

Sloužící přenášeli tělo generála Ruaha do domu a zahradou se rozléhal nářek a zpěv hymnu k bohu Anubidovi:

„Ó Anubide, pane zásvětí!

Všichni se sklání před tvým vznešeným stínem, před nímž je každá duše nepatrná!

Všichni se sklání před tvou mlčenlivou tváří, na niž musí každá duše pohlédnout!

Všichni se sklání před tvýma tajemnýma rukama, které váží duši každého z nás!“

Amerotke otevřel oči: „Všichni se sklání před pánem Anubidem! A jestli budou tyto vraždy pokračovat, mohu vás ujistit, že podobné písně smutku zazní do týdne i ve vašich domovech.“ Prosebně sepjal ruce. „Prosím vás, abyste přemýšleli. Jsem zde, abych vás chránil.“

„Jsme Panteři z jihu,“ zachrčel ochraptěle Karnak.

„Dokážeme se ochránit sami. A také očekáváme, že královna zdvihne svou pravici na ochranu mužů, kteří dobyli slávu a pocty pro její rod.“

Amerotke si uvědomil rozsah nebezpečí, které se v Karnakových slovech skrývá, a rychle odpověděl: „Božské velmi záleží na tom, aby se vraždy co nejrychleji vyšetřily.

Dnes se sejdu s Valuem a oba vyslechneme vznešenou Nešratu, abychom zjistili, co všechno ví o Ipumerovi. To zabíjení začalo jeho smrtí.“ Karnak se začal zvedat, ale Amerotke jej gestem zarazil: „Než odejdete, budu se vás všech muset zeptat, kde jste byli dnešního rána.“

Karnak bez okolků odpověděl: „Dlouho jsem spal a můj sluha Nebamum také. To on mě vzbudil se zprávou o vraždě generála Ruaha.“

Amerotke se otočil k Nebamumovi. Jeho štíhlý obličej byl

neoholený a přepadlý. Oči měl po včerejší výpravě do Rudé země unavené a zarudlé.

„Můj pán za mě ručí a plně mi důvěřuje,“ napodobil s úsměvem slova, která před chvílí pronesl Amerotke o Šufojovi. „Má komůrka je hned vedle ložnice vznešeného Karnaka. Posel z domu generála Ruaha mě vzbudil a já jsem pak probudil pána. Můžeš se zeptat služebnictva.“

Heti a Thuro odpověděli podobně a neopomněli zdůraznit, že jejich domy jsou od sebe vzdáleny, co by kamenem dohodil. Amerotke viděl, že stále odmítají přijmout myšlenku, že by vrahem mohl být jeden z jejich společenství.

Karnak vstal a urovnal si šerpu se znakem Setova pluku.

„Zdá se, vznešený Amerotke, že se o nás opravdu zajímáš.“

Otočil se k Nebamumovi a vzal jej za paži. „Po včerejších událostech jsem se rozhodl, že ti Nebamum řekne vše, co budeš potřebovat. Vysvětlí ti historii oddílu Panterů z jihu, vezme tě do Rudé svatyně a ukáže ti malby, na nichž jsou naše činy vyobrazeny. Zeptej se ho, na co chceš. Na všechno ti odpoví.“

Otočil se na patě a odešel do domu, následován oběma druhy.

„Je to s ním vždycky tak těžké?“ zeptal se Amerotke s povzdechem.

Nebamum se líně usmál: „Štěká víc, než kouše.“

„A ty jsi jeho sluhou…?“

„Už mnoho let, můj pane.“

Amerotke si Nebamuma zkoumavě prohlížel. Byl oblečený podobně jako jeho pán, s výjimkou vysokých kožených bot a opasku.

Zatímco kráčeli přes zahradu, Nebamum vyprávěl: „Byl jsem pouhý výrostek, mladičký otrok, když jsem se dostal do domu Karnakovy rodiny. Vyrůstali jsme spolu jako bratři.

A když on vstoupil do armády, já jsem šel také.“

„Daroval ti tvůj pán svobodu?“ zeptal se Amerotke.

„Kdo je svobodný, můj pane?“

„A nikdy ses neoženil?“

„Ne pane. Nikdy jsem po tom nezatoužil.“ Nebamum se zastavil, zastínil si oči a pozoroval pestrého barevného ptáka kroužícího nad záhony.

„Tvůj pán ti platí dobře, že ano?“

„Ano. Dá mi všechno, oč požádám. Ale mé potřeby jsou skromné.“ Ukázal prstem na Šufoje, který se loudal za nimi ponořený do vlastních úvah. „Myslím, že vztah mezi mnou a mým pánem je podobný jako mezi tebou a tvým sluhou.

Oddaný služebník je dnes vzácností. Ale teď mi dovol, můj pane, abych ti řekl vše o Setovu pluku a o armádě.“

Opustili zahradu a vyšli na rušnou cestu, která vedla k městu. Nebamum měl výbornou paměť a byl dobrým vypravěčem. Vyprávěl Amerotkeovi, jak po velkém vítězství nad Hyksósy byli všichni Panteři povýšeni a jak se potom zúčastnili válek proti Libyjcům, Núbijcům, dokonce i proti Mořským národům, které se valily na Egypt ze Zelených

plání a plenily města v deltě Nilu.

„Nikdy dřív jsem takové lidi nespatřil. Měli světlé vlasy a modré oči,“ vyprávěl Nebamum. „Některé jsme zajali.“

Šufoj popoběhl, aby byl Nebamumovi po boku.

Naslouchal vyprávění bez dechu a sliboval si, že všechno uloží hluboko do paměti pro případ, že by se stal profesionálním vypravěčem pohádek. „Už jsem o nich slyšel,“ pípnul.

Nebamum ale nerušeně pokračoval: „Jednou nás faraon poslal na Zelené mořské pláně. Objevili jsme doupě pirátů, zaútočili na ně a vypálili ho. Jindy zanesla vichřice naši loď až k severním ostrovům. žijí tam podivní lidé…“ potřásl hlavou.

„Myslíš, že je možné, aby Pantery z jihu pronásledovali potomci kmenů, které jste zničili?“

Právě se blížili k městským bránám. Nebamum zavrtěl hlavou a pečlivě volil slova: „Byli jsme vojáci, můj pane, a plnili jsme faraonovy rozkazy. Ale abych odpověděl na tvou otázku: Ne, nevzpomínám si na žádnou příhodu, s výjimkou smrti čarodějky Meretseger, která by mohla zavdat příčinu ke krevní mstě.“

„Věříš, že Setovým nejvěrnějším by mohl být někdo z Panterů?“ ptal se Amerotke dál.

„Ne!“

Nebamumova

odpověď

byla

okamžitá

a přesvědčivá a výraz obličeje připomínal svou umíněností Karnaka. „Zapomínáš, můj pane, že jsme žili pohromadě celá desetiletí. Proč by něco takového vypuklo právě teď?“

Na to ovšem Amerotke nedokázal odpovědět. Právě procházeli branami Théb a město je vítalo ruchem a lomozem. Rozhodli se pokračovat klidnějšími postranními uličkami. Tu a tam je obtěžovali žebráci žadoníc prosebně o almužnu, jednou se museli vmáčknout do domovních dveří malého domku a uhnout před pomalu projíždějícími vozy taženými tlustými osly. Byli to Mrchožrouti, kteří jedenkrát týdně projížděli městem a čistili ulice od zapáchajících odpadků a špíny. Od hlavy až k patě byli navlečení do černého a obličeje jim zakrývaly masky. Na vozech vezli v klecích promyky, rychlá zvířátka podobná lasičkám, která jim pomáhala lovit krysy, jimiž se to v této části města jen hemžilo.

Amerotke pozoroval, jak procesí pomalu přejíždí. Vozy byly vysoko naložené zapáchající hmotou, nad níž kroužila mračna much a hlasitě bzučela.

„Děje se něco, můj pane?“ zeptal se Nebamum.

Amerotke ukázal na mrtvého psa na voze. „Smrt,“ pravil.

„Přichází v mnoha podobách. Zde je pes, který ji našel pod koly vozu.“ Otočil se a pokynul rukou k žebrákovi spícímu ve stínu. „A zde nemoc a nákaza.“

Vyšli z uličky a vkročili do Aleje beranů. Amerotke se zastavil pod jednou z obrovských soch.

„O čem přemýšlíš, můj pane?“ ptal se Nebamum trochu netrpělivě.

Amerotke uvažoval nahlas. „Setův nejvěrnější, jak říkám vrahovi, je odhodlán povraždit vás všechny. Smrt v Thébách na sebe bere mnoho podob a je velmi rozmanitá. Stejně tak i vražda.“

Šufoj dychtivě poskakoval z nohy na nohu a netrpělivě čekal, k čemu jeho pán směřuje.

„Chci tím říci,“ Amerotke znovu vykročil, „že generálové Balet a Ruah mohli být zabiti daleko méně dramatickým způsobem. Například jedem v číši vína. Nebo šípem vystřeleným ze zálohy. Vrahem číhajícím v temném koutě za soumraku. Ptám se tedy: Proč Setův nejvěrnější podstupuje takové riziko? Baleta i Ruaha zabil rychle a nemilosrdně, ale stačila malá chybička a všechno mohlo být jinak. Někdo jej mohl zahlédnout v Rudé svatyni nebo na ostrově a zadržet ho.

Proč se vystavuje takovému nebezpečí? Ani Balet, ani Ruah, ani žádný jiný z Panterů není bezmocným obětním beránkem, a dostanou-li tu možnost, budou se urputně bránit. Proč se vrah chová tak prapodivně?“

Nebamum potřásl hlavou: „To opravdu nevím, můj pane.“

Prošli branou Setova chrámu, před níž se tyčil vysoký obelisk, potom přes hlavní nádvoří a vystoupili po schodech do vstupního portika. Amerotke byl stále hluboce ponořen v myšlenkách. Navzdory všem Karnakovým pochybám a protestům byl přesvědčen, že Setova nejvěrnějšího už potkal. Možná že to je Pešedu. Jel opravdu lovit na Nil? Nebo se brzy ráno vkradl do zahrady starého přítele a počíhal si na něj na ostrově?

Procházeli chodbami a ochozy. Amerotke jen mlhavě vnímal zástupy věřících a kněze, kteří spěchali do vnitřních částí chrámového komplexu. Vzduch byl prosycen vůní kadidla a pokrmů, ale i pachem krve obětních zvířat. Tu a tam se zastavili, aby si Amerotke prohlédl malby zobrazující činy velkého boha. Šufoj dychtivě pobíhal z místa na místo a nemohl se nasytit ponuré atmosféry. Sliboval si, že si u jednoho ze svých přátel, výrobce amuletů, objedná speciální figurky a bude je prodávat věřícím, kteří uctívají Seta.

Dostali se do chodby, která je zavedla až k Rudé svatyni.

Amerotke se zastavil a prohlížel si okna. Vylezl na lavičku, stoupl si na špičky a vyhlédl ven, do malé čtvercové zahrady.

Bylo to tiché, opuštěné místo. Seskočil a poplácal Šufoje po rameni.

„Tvůj přítel Lasička má pravdu. Vrah generála Baleta se mohl schovávat za touto zdí. Odtud se mohl snadno přesvědčit, zda jeho oběť již přišla, a ujistit se, zda je chrámový kněz z dohledu. Počkal si, a když nastala ta pravá chvíle, udeřil.“

„Mohu ti nějak posloužit, pane?“ ozvalo se za soudcovými zády.

Otočil se. Před ním stál kněz Šišnak s patolízalským úsměvem na tváři. Sepjal ruce a uklonil se.

„Vznešený Amerotke, jsi srdečně vítán. Jsem ti k službám.“

Soudce ukázal na okno. „Vrah generála Baleta sem vnikl tímto oknem. Kde jsi byl v té době ty?“

Šišnak nervózně ukázal směrem, odkud přišel.

„Já a moje manželka máme svou komůrku tamhle, a když

jsou všechny povinnosti splněny…“

„Spali jste?“ dožadoval se Amerotke odpovědi. „Je to tak, že ano? Generál Balet vás nepotřeboval, a tak jste ty i tvá žena popíjeli víno a pak jste usnuli, jako ostatně každý den.“

Šišnakovy oči se rozšířily hrůzou. „Jak to víš?“

„Je to jen trocha logického uvažování a zkušenosti,“

usmál se Amerotke. „Jsem si jistý, že kdybych tě pár dnů pozoroval, zjistil bych, jaké máš zvyky a co v kterou hodinu obvykle děláš. Přesně tak to udělal i vrah generála Baleta.

Teď můžeš jít, ale buď nablízku, kdybych tě ještě potřeboval.“

Amerotke otevřel dveře Rudé svatyně a vstoupil.

Nebamum ho se smíchem následoval.

„Promiň mi, pane,“ smál se zavíraje přitom dveře. „Ještě nikdy jsem neviděl žádného kněze tak vyděšeného. Asi je přesvědčený, že umíš číst myšlenky a že jsi opravdu všemocným okem velikého faraona.“

Amerotke se rozhlédl kolem sebe. Dvířka svatostánku byla zavřená a ranní oběť chleba a vína chrámový sluha již odnesl.

Amerotke přešel ke stěně s obrazy. „Jak jsem už říkal, ani Balet, ani Ruah nebyli snadnou kořistí. Oba však byli typickými vojáky a pevně dodržovali své zvyky. Vrah si jejich denní rozvrh jednoduše nastudoval.“

Nebamum pak Amerotkeovi vyprávěl o všem, co souviselo s hrdinskými činy Panterů z jihu. Začal legendami o Setovi a poté přešel k příběhům samotných Panterů. Oč méně zajímaly soudce Setovy božské činy, o to pozorněji se soustředil na heroická vítězství Panterů a pozorně si prohlížel malby. Šufoj se znuděně uvelebil na polštářích a podřimoval.

Nebamum pěl chválu na hrdinství svého oddílu a vyjmenovával všechny důležité bitvy, události i data.

Obrazy nebyly zcela věrohodné, Panteři na nich měli nasazené rudé paruky a tváře i oblečení všichni stejné, pouze Karnak se od ostatních lišil tím, že v ruce třímal vojevůdcovské žezlo. Nebamum vyprávěl a Amerotke si všechno pečlivě prohlížel. Náhle si uvědomil, že nalezl vzorec, podle něhož Setův nejvěrnější zabíjí.

„Už to mám!“ přerušil Nebamuma vzrušeně. „Setův nejvěrnější ve svých vraždách napodobuje vaše veliké činy.

Podívej!“

Vrátili se k prvnímu obrazu, na kterém byla namalovaná nebezpečná výprava do hyksóského tábora.

„Na této malbě se Karnak vkradl do tábora a uťal Meretseger hlavu. Přesně to udělal i vrah. Vplížil se sem, na vaše posvátné místo, a zabil Baleta. Hlavu mu sice neusekl, ale vydloubal mu oči. A tady,“ přešel Amerotke k dalšímu obrazu, „je vymalován boj proti Mořským národům. Panteři z jihu napadli jeden z ostrovů v deltě, porazili nepřátele a vypálili jejich tábor. Tady pak,“ ukázal na další obraz, „tady je Nil a zde vojenské lodě. Jaký se k téhle malbě váže příběh?“

„Stalo se to po vítězství nad Hyksósy,“ začal Nebamum vyprávět. „Vyhnali jsme je z Avaridy. Někteří uprchli do pouště, jiní se shromáždili na válečných galérách a pokusili se uniknout po Nilu.“

„A vy jste je pronásledovali?“

„Ano. Útok vedl Karnak. Zabili jsme jejich vrchního velitele a zajali většinu kapitánů. Bylo to veliké vítězství.

Hyksósové ztratili po této bitvě vůli k dalšímu boji a snažili se o jediné, co nejvíc zvětšit vzdálenost mezi sebou a faraonovými vojáky. Jestli máš ale pravdu, můj pane…“

Amerotke ustoupil o krok a pokynul k obrazům, které pokrývaly stěnu svatyně od podlahy až ke stropu.

„Jestli se nemýlím, a můžeš to říct i svému pánovi, je způsob smrti Panterů připravován podle těchto maleb a je zachycen zde, v samotném srdci vaší svatyně.“

Amerotke ukázal na jiný obraz. Byl na něm namalovaný dům, na jehož vstupním schodišti stál hyksóský válečník s knírem a bradkou a s dlouhými vlasy staženými na zátylku.

V jedné ruce držel měch vína, ve druhé pohár.

V další části obrazu ležel tentýž muž na schodech s rozhozenýma rukama. Pohár se skutálel se schodů a vytékala z něj tekutina, jejíž tmavozelená barva jasně naznačovala, že se jedná o jed.

„Nikdo z nás nebyl otráven,“ upozornil Nebamum soudce.

„Kde se odehrálo tohle?“ ptal se Amerotke, aniž věnoval Nebamumově poznámce sebemenší pozornost.

„To je hyksóská pevnost. Předsunutý tábor nedaleko druhého kataraktu. Generál Karnak ji získal lstí. Předstírali jsme, že jsme obchodníci, kteří prchají před faraonem.

V měších jsme přivezli otrávené víno. Posádka byla v pevnosti zavřena dlouhé týdny bez jediného doušku, a tak jí víno přišlo k chuti…“ Nebamum pokynul k malbě: „Konec příběhu vidíš tady: Víno vypili a na co nestačil jed, to jsme dokončili my. Než si stačili uvědomit, co se děje, otevřeli jsme s Karnakem bránu a naši muži pevnost dobyli.“

Amerotke přemýšlel, jestli byla smrt písaře Ipumera naplánována podle této malby. Potom se znovu zadíval na hyksóské lodě a pomyslel na generála Pešedua, který se ráno vypravil k Nilu na lov.

SET: Tvář noční oblohy, bůh temnoty a hrůzy

Amerotke a Nebamum vyšli z města Lví branou a širokou cestou se vydali směrem k Domu zlaté gazely, kde se měl Amerotke krátce po poledni setkat s Valuem. Dům generála Pešedua byl postaven nedaleko Karnakovy rezidence, a tak se Nebamum nabídl, že je doprovodí. Šufoj osamoceně klopýtal za nimi.

Soudce velmi potěšilo to, co objevil v Rudé svatyni.

„Hrdinských činů Panterů bylo bezpočet a je možné, že podobnost mezi nimi a vraždami je jen náhodná. Stejně tak dobře je však možné, že je to plán, podle něhož Setův nejvěrnější postupuje.“

„Snad máš pravdu, můj pane.“

„Je tvůj pán ženatý?“ zeptal se Amerotke a zvědavě čekal, co se dozví o veliteli Panterů, jehož kamenným obličejem doposud nepohnulo nic, ani smrt nejbližších druhů.

„Generál Karnak je vdovec,“ odpověděl Nebamum. „Jeho

žena před několika lety zemřela.“

Amerotke vzal Nebamuma za paži a oba uhnuli z cesty, po níž projížděly dva vojenské vozy vířící oblaka prachu.

Počkali, až se prach usadí, a potom pokračovali v chůzi a hovoru.

„Karnak je zdravý muž a je stále v plné síle. Nepomyslel někdy znovu na sňatek?“

„Můj pán je mužem velmi skromných potřeb.“ Nebamum si setřel pot s čela. „Viděl jsi ho v bitvě, to je to, co vskutku miluje. Z armády už sice odešel, ale jeho největší touhou stále zůstalo vést vojenský oddíl pouští proti faraonovým nepřátelům.“

„A generál Pešedu?“

„Můj pán mi poručil, abych ti odpověděl na všechny otázky, které budou souviset s historií našeho oddílu, ale nikoli na dotazy týkající se soukromí Panterů,“ pokrčil Nebamum odmítavě rameny. „Generál Pešedu je svobodný muž a mně nepřísluší hovořit o jeho osobních záležitostech.“

Amerotke přijal Nebamumovo odmítnutí s pomyšlením, že i taková odpověď mu poskytla jistou informaci. Pešedu je tajemný muž, který se rád skrývá. Možná nemá v lásce ostatní, zvlášť poté, co se vztah jeho dcery a obyčejného písaře stal veřejnou záležitostí a způsobil povážlivé trhliny jeho dobré pověsti.

Ohlédl se. Šufoj se právě zastavil, sklonil slunečník a pátravě se zadíval zpět k městu.

Amerotke se k němu několika kroky vrátil. „Co se děje?“

Sám nic zvláštního neviděl. Jen vozíky a postavy, které měly namířeno do města a z města. Slunce stoupalo k zenitu své denní pouti a většina lidí se snažila ukrýt před horkem.

„Co je, Šufoji?“ opakoval soudce svou otázku.

Maličký sluha si odkašlal, odplivl slinu do prachu a zavrtěl hlavou.

Amerotke pokrčil rameny. Šli dál. Podle vodních hodin v Setově chrámě se blížilo poledne. Amerotke si s povzdechem pomyslel, že Valu na něj jistě už netrpělivě čeká. Dostali se na křižovatku zastíněnou několika datlovými palmami a sykomorami, kde se široká cesta větvila do dvou menších. Nebamum se nabídl, že s nimi bude pokračovat dál.

Amerotke se právě chystal odpovědět, když nad Nebamumovou hlavou zasvištěl šíp. Muž se okamžitě vrhl do husté trávy pod stromy. Amerotke s Šufojem si vyměnili nechápavé pohledy.

„Můj pane, schovej se!“ zašeptal Nebamum ochraptěle.

Soudce s trpaslíkem ho tedy s jistým zaváháním následovali. Znovu se ozval povědomý svist a šíp se zabodl do kmene jednoho ze stromů.

„Kdo to může být? Zločinec? Psanec?“ ptal se Amerotke šeptem.

„Ne tak blízko Théb,“ odpověděl Nebamum. „Ten první šíp byl určen mně.“

Šufoj, kterému při prudkém skoku do úkrytu praskl

slunečník, ze sebe chrlil kletby na adresu útočníka. Amerotke si připadal směšně. Schovává se tady v trávě jako malý kluk, a k Domu zlaté gazely už to má jen pár kroků. Rozhrnul trávu.

Vzdálenost mezi oběma vystřelenými šípy naznačovala, že střelec je sám. Nebamum se pokusil vstát, ale rychle se zase vrhl zpátky na zem. Další šíp dopadl nedaleko.

„Zajímalo by mě, kdo to může být,“ šeptal Nebamum.

„Panteři z jihu jsou pověstní svou dobrou muškou. Kdyby to byl některý z nich, už bychom nežili.“ Naklonil se k soudci.

„I tuhle scénu bys našel v Rudé svatyni, můj pane.“

„Tady nemůžeme zůstat,“ pípl Šufoj.

„Uděláme to takhle,“ navrhl Nebamum. „Ten střelec jde po mně. Když se zdvihnu a dám se na útěk…“

Amerotke si připomněl Nebamumovu kulhavou nohu a podivné kožené boty. Zdálo se, že mu sluha čte myšlenky: „Nedokážu sice běhat jako gazela, ale znám to tady. Můj pane, je to jediná možnost, kterou máme. Jestli pronásleduje mě, pustí se za mnou.“

Než mohl Amerotke něco namítnout, Nebamum vyskočil, ukázal se střelci, přikrčil se a dal se na útěk. Vzduchem svištěly šípy jeden za druhým, ale Nebamum dokázal zmizet.

„Mám běžet za ním, pane?“ zeptal se Šufoj.

Amerotke se zdvihl a zavrtěl hlavou. Zahlédl, jak za cestou mizí nezřetelná postava. Nebamum měl pravdu.

Zamýšlenou obětí byl on a útočník se za ním rozběhl. Zavládl klid a všechno se zdálo v pořádku. Kromě několika ptačích trylků a vzdáleného hlasů pocestných nerušilo polední ticho kolem cesty vůbec nic.

Čekali. Po chvíli se ozval hluk jedoucího vozu. Po cestě se blížila dvoukolová kára tažená tlustým volkem. Na kozlíku seděl muž s dlouhým bičem a vedle zvířete kráčel jeho syn.

Jízdu doprovázelo chřestění a cinkání džbánků. Když se Amerotke s Šufojem znenadání vynořili z hustého podrostu, chlapec se udiveně zastavil a polekaně na ně zíral s vykulenýma očima. Šufoj zdvihl ruku v gestu naznačujícím dobré úmysly. Muž na korbě cosi pokřikoval, ale Šufoj ani jeho pán mu nevěnovali pozornost. Zbytek cesty šli vedle vozíku, který by jim v případě útoku posloužil jako štít.

Když proud lidí na cestě zhoustl a oni se bezpečně vmísili mezi ně, sklonil se Amerotke k mužíčkovi: „Tys něco tušil, viď, Šufoji?“

Trpaslík, svírající zlomený slunečník, přikývl. „Cítil jsem to už ve městě, pane. Mám na nebezpečí čich,“ zazubil se.

„Jednou nebo dvakrát jsem zahlédl člověka oblečeného do tmavohnědých nebo možná černých šatů.“

„Viděl jsi také obličej?“

„Ne, pane. Když jsme vyšli z města, myslel jsem, že se mi to jen zdá. Doufám, že je Nebamum v pořádku,“ dodal vážně.

Amerotke sklouzl očima ke zničenému slunečníku.

„Koupím ti nový slunečník, Šufoji. Ale nejprve se musíme sejít s Valuem.“

Valu, Oči a uši faraonovy, již čekal ve vstupní hale Domu

zlaté gazely a měřil síň netrpělivými kroky. V rohu seděli na zkřížených nohách dva z jeho písařů s koženými pouzdry na psací potřeby na klínech a ustrašeně svého pána pozorovali.

Sluha příchozí uvedl a nabídl se, že jim umyje ruce a nohy.

Amerotke se však rozhodl, že protentokrát se uvítacích zdvořilostí vzdá.

„Omlouvám se za zpoždění, vznešený Valu.“

Valu jen vztekle stiskl rty a namířil prstem do chodby vymalované veselými motivy. „Vznešená Nešrata na nás již čeká,“ ucedil úsečně. „Pokud jde o novinky, ušetřím ti čas, ctihodný soudce, o Ruahově smrti už vím. Máš nějaké bližší podrobnosti?“ Nečekaje na odpověď, ztišil hlas do šepotu a přeskočil k tématu, které ho zajímalo víc: „Jsem přesvědčen, že Nešrata je vinna Ipumerovou smrtí.“ Teatrálně rozhodil rukama. „Mám dva konce provazu: Ipumera a Nešratu.

Kdybych je tak dokázal spojit dohromady…“

„Už se vrátil generál Pešedu z ranního lovu?“ zeptal se Amerotke, aniž věnoval velkou pozornost Valuově překotnému sdělení.

Valu zdvihl obočí. „Generál si může být, kde chce. To je jeho věc. Mne daleko víc zajímá, kde je a co dělá jeho dcera.“

„Mýlíš se,“ odporoval jemně Amerotke. „Musíme od generála Pešedua zjistit spoustu věcí. Za prvé: Byl to on, kdo přivedl Ipumera do Théb? Za druhé: Kde byl té noci, kdy Ipumer zemřel? Mimochodem,“ odmlčel se, „už ses setkal s generálovou ženou?“

Valu zavrtěl hlavou. „Ne, uvítala mě Nešrata. Ta mladá dáma je nepřiměřeně sebevědomá. Vysvětlil jsem jí, že jsme zde z rozkazu Božské a že na naše otázky musí odpovídat čestně a pravdivě.“

„Co na to řekla?“

„Zdálo se, že ji to vůbec nezajímá.“ Valu se zadíval do chodby. „Skoro si myslím, že je jí jedno, jestli bude její čest a čest rodiny pošpiněna nebo ne.“

Do síně vstoupil sluha a Valu se odmlčel.

„Vznešená Nešrata vás očekává.“

Šufoj zůstal s oběma Valuovými písaři v předpokoji zatímco oba muži zákona se vydali za sluhou. Zařízení domu jim na každém kroku připomínalo, jak bohatým a mocným mužem generál je. Stěny pokrývaly nádherné malby, na nichž převládaly scény s loveckou tématikou. Hrdinské činy Panterů zde byly sice vyobrazeny také, ale v daleko menší míře, než by byl Amerotke očekával, Dům byl plný drahocenného nábytku z akáciového dřeva vykládaného ebenem, slonovinou, zlatem a stříbrem. Na poličkách a římsách stály vzácné sošky a vázy. Místnost, do níž je sluha uvedl, nebyla velká, ale zato příjemná a vzdušná. Dveřmi v protilehlé zdi se dalo vejít do zahrady. Teď byly otevřené dokořán a dovnitř proudila vůně květin a sluneční teplo. Strop podpíraly pestře natřené cedrové sloupy, stěny pokrývaly idylické výjevy z rodinného života. Jeden z obrazů zachycoval muže sedícího v bohatě zdobeném křesle. Za nm se v přátelském souznění tulila kočka k huse a za podnožkou zvědavě vykukovala opička.

Nešrata stála u obrazu a prohlížela si jej. Když vstoupili, rychle se otočila a vyšla jim v ústrety. Valu měl pravdu, zdálo se, že je velmi klidná a sebejistá. Byla oblečena do zářivě bílé řízy bez rukávů, hrdlo jí obepínal zlatý náhrdelník, v ušních lalůčcích visely drahocenné náušnice, zápěstí zdobily náramky. Tvář měla nalíčenou a pohled vyrovnaný a klidný.

žena s neústupnou vůlí, pomyslel si Amerotke. Dívka pokynula k třem křeslům uprostřed pokoje, a usedla, naznačila pohybem sluhovi, aby se vzdálil.

„Vyhovuje ti to takto, můj pane?“ promluvila tiše k Amerotkeovi.

Valu zakašlal a nespokojeně zašoupal chodidly po podlaze. Amerotke si dívku beze slova prohlížel.

„Nenamítáš nic proti naší návštěvě?“ zeptal se Valu.

„Proč bych měla něco namítat?“ přivřela Nešrata víčka a pobaveně blýskla očima. „Čekala jsem to.“

„Čekala?“

„Samozřejmě. Předpokládala jsem, že Božská nebude chtít zahanbit jednoho ze svých milovaných generálů tím, že nechá předvolat jeho rodinu před soud. Všechno je mi jasné.

Tento výslech by se správně měl konat v Síni obojí pravdy, kde by byl přítomen můj obhájce.“

„Přesně tak,“ přerušil dívku Valu. „Ale jak se ukazuje, celý případ je složitější, než se na začátku zdálo. Ipumerova smrt byla jen jedním malým článkem složité mozaiky činů, mezi něž patří i vraždy vojenských druhů tvého otce.“

Následovala Nešratina klidná odpověď: „Naprosto chápu, že není možné obtěžovat slavné Pantery z jihu veřejným výslechem u soudu.“ K Amerotkeovi se ale obrátila s uštěpačnou otázkou: „Můj pane, neměla bych zavolat svého obhájce Meretela?“

„Pokud si to přeješ, je to možné,“ odpověděl klidně Amerotke. „Ale nejsme zde proto, abychom znovu hovořili o tvém případu jako takovém. Spíše bychom se rádi dozvěděli něco nového o oběti. Dobře víš, má paní, a tvůj otec by to mohl dosvědčit, kdyby zde byl s námi, že faraonova spravedlnost není omezena jen na Síň obojí pravdy. Máme plné právo vyslýchat tě i zde, ve tvém domě, a to pod touto podmínkou: Cokoli zde bude řečeno, stane se důkazem pouze tehdy, bude-li to zopakováno před soudem.“

„Znamená to, že když se teď přiznám k Ipumerově vraždě, nemůže se mi nic stát, pokud své tvrzení v Síni obojí pravdy zase popřu?“

„Přesně tak.“

Nešrata nachýlila hlavu k rameni a pohrávala si s prstencem vlasů bohaté paruky.

„Božská ochraňuje mého otce,“ usmála se znovu, „a ten má mnoho co skrývat.“

„Co třeba?“

Nešrata pokrčila rameny a Amerotke si pozorně prohlížel

její hezký obličej. Už jednou jej zarazila podobnost mezi touto dívkou a jeho vlastní ženou. Obě měly tutéž hladkou, sametovou pleť, vysoko posazené lícní kosti, výrazné oči a především nádherné držení těla a klidné způsoby, za nimiž se, pravděpodobně i u Nešraty, skrývala výbušnost, umíněnost a tvrdohlavost.

„Rád bych ti položil jednu otázku, vznešená Nešrato,“

promluvil Amerotke. „Miluješ svého otce?“

„Jsem mu ve všech ohledech dobrou dcerou, ctihodný.“

„Byl tvůj otec doma té noci, kdy Ipumer navštívil váš dům?“

Zdvihla obočí: „Navštívil Ipumer vskutku tento dům? Já jsem ho neviděla. Slyšel jsi mou výpověď pod přísahou.

Stejně tak přísahala před soudem i má sestra Cheaj a moje služka. Toho večera jsem šla brzy spát a spala jsem dobře, dokud za mnou nepřišla má sestra, to bylo krátce před půlnocí. Mohu jen zopakovat to, na co jsem přísahala už v Síni obojí pravdy: Po celou noc jsem svůj pokoj neopustila.“

„Můžeme tě vyslýchat důkladněji,“ zavrčel Valu a předklonil se. „Zákon nám dokonce dovoluje poslat tvou služebnou na mučidla.“

„Pak ji tedy mučte. Ale počítejte s tím, že já a můj obhájce Meretel odmítneme její svědectví jako vynucené.

Můžete mučit i mne, pokud chcete. Budu stále tvrdit totéž!“

„Byl tvůj otec té noci doma?“ dožadoval se Amerotke

odpovědi na svou otázku.

„Samozřejmě že nebyl, můj pane,“ dívčiny oči ztvrdly.

„A ty už pravděpodobně víš, že byl se svými děvkami. Často s nimi tráví noci, popíjí a tančí. A pak se s nimi páří jako kozel.“

„A co tvá matka?“ pokračoval Amerotke.

„Ta doma byla. Nejspíš pila víno a plakala, jak to s oblibou dělává.“

Amerotke se zamyslel. Je možné, že by Ipumer přišel za Nešratinou matkou? Jakže se jmenuje? Ach ano, už si vzpomíná, Vemsit. A bylo by možné, aby ona byla tou ženou, s níž se setkával v poledních přestávkách při práci písaře v Domě války? Ipumer byl rozený záletník a Amerotke znal případy, kdy matku i dceru svedl jediný muž. Domácnost generála Pešedua byla při nejmenším velmi zvláštní.

„Vidím, že se ti myšlenky v hlavě proplétají jako zmijí hnízdo, ctihodný.“ Nešrata se naklonila k soudci, přičemž se jí říza maličko rozhrnula a ona vystavila na odiv svá vznosná ňadra.

„Je to záhada,“ přiznal s povzdechem Amerotke. „Podle výpovědi důvěryhodného svědka, kterého předvolal před soud vznešený Valu, navštívil Ipumer Dům zlaté gazely a pil zde vydatně z poháru lásky.“

„Máme spoustu služebných,“ zazněla chladná odpověď.

„Co když se Ipumer zamiloval do některé z nich?“

Amerotke se zhluboka nadechl: „Začneme znovu. Od

začátku. Ipumer má pro nás velký význam.“

„Proč?“

„Protože nebyl tím, za koho se vydával.“

„Ach, to je mi novina!“ ušklíbla se dívka. „To jsem vám mohla říct sama!“

„Máš možnost. Řekni nám všechno, co o něm víš.“

„Jednou mi vyprávěl, že –“

„Ne, jak jsem řekl. Začneme od začátku.“

„Jak si přeješ, můj pane,“ povzdechla si. „Budu se ale opakovat. Tak tedy: Jak sám dobře víš, Panteři z jihu se spolu velmi často setkávají. Jakmile se pořádá nějaká vojenská hostina nebo přehlídka, můžeš si být jistý, že je tam najdeš.

A my všichni, myslím tím členy rodiny musíme chodit s nimi, abychom mohli vzdát hold jejich hrdinským činům a statečnosti.“ Zdvihla oči ke stropu. „Určitě jsi sám už na takových oslavách mnohokrát byl můj pane, a dobře víš, o čem mluvím. Nuda, bolavé nohy, křeče v obličeji od povinného úsměvu, bolest v prsou od potlačovaného zívání.“

Amerotke se neudržel a usmál se. Nešrata jeho úsměv opětovala.

„Kdybych se nepostavila na odpor, byl by náš dům plný vzpomínek na velkolepá hrdinství Panterů.“

„Tvůj otec je velmi statečný muž a válečný hrdina,“ skočil dívce do řeči Valu.

„Zajisté, vznešený Valu, ale Božská Hatusu by mohla udělit zlatou včelu nebo jiné vyznamenání za statečnost i mně, neboť já jsem po celých dvacet let svého života, den co den, od rána do noci, obklopena slávou Panterů z jihu. Jsem jí svázaná! Dusím se v ní! Nemám snad právo na svůj vlastní život?“ Nešratě naskočily na tvářích rudé skvrny a oči se jí vztekle blýskaly. „Musím brát ohledy na svou matku! Musím brát ohledy na svou sestru! Na všechny otroky, sluhy a služky! A především, stále musím brát ohled na slavné ozvěny minulosti! U Seta! život je snad víc než jen tohle!“

Odmlčela se a už klidnějším hlasem pokračovala: „Ale vraťme se k mému vyprávění. Jednou jsem tedy byla na jakési hostině, obklopená ostatními dámami, unuděná až k smrti, když se náhle objevil pohledný písař.“

„Zamilovala ses do něho?“

„Připadal mi velmi příjemný a milý.“

„Proč ses spřátelila právě s ním?“ vmísil se do hovoru Valu se svou otázkou.

„Ty jsi Očima a ušima božského faraona,“ odsekla dívka.

„Ty bys měl vědět proč. V mém okolí se žádní hezcí a zajímaví mladíci nesměli vyskytovat. Všechny hned zastrašili a zahnali. Bohové budiž milostivi každému, kdo by sebral odvahu a přiblížil se k dceři velikého generála Pešedua.“

„A Ipumer žádné obavy neměl?“

„Ani v nejmenším. Byl drzý jako opice a stejně zábavný.

Nedokázala jsem mu odolat.“

„Tvému otci se to asi moc nelíbilo, že?“

„Otec o ničem nevěděl. A když se pravda provalila, bylo už pozdě. Pokusil se dát mi lekci z morálky, ale zeptala jsem se ho na jeho chrámové tanečnice.“

„A co ti odpověděl?“ Amerotke stěží skrýval obdiv k této chytré a umíněné dívce.

„Co bys čekal, můj pane? Vyťal mi políček, jako bych byla jedním z těch jeho špinavých vojáků. Řekla jsem mu, že jestli mě udeří ještě jednou, tak…“

„Tak co?“

„Tak mu způsobím horší ponížení, než si vůbec dokáže představit.“

„Pokračovala jsi tedy se svými schůzkami s Ipumerem i poté, co se otec vše dozvěděl?“

„Samozřejmě. Někdy jsme se setkávali v Thébách, když

jsem dostala svolení tam jet. Čas od času se smím vydat na nákupy a přinést oběti v chrámech.“

„Znamená to, že se tvá služebná dá uplatit a o tvých schůzkách s Ipumerem věděla?“

„Ne, moje služka se mnou nejezdí. Jen má sestra Cheaj.

Časem jsem ale dospěla k tomu, že setkávat se ve městě je trochu nebezpečné,“ dodala chvatně. „A tak začal Ipumer přicházet v noci sem, k našemu domu. Já jsem se nepozorovaně vykradla ze své ložnice a scházeli jsme se v lesíku za zahradní zdí.“ Maličko se usmála. „Jsem si jistá, že jste to místo objevili.“

„Byli jste milenci?“

„Ano, ovšem. Ipumer byl velmi vášnivý a vážil si toho že smí uléhat s dcerou jednoho z nejslavnějších thébských mužů.“ S rukama v klíně se zhluboka nadechla: „Byla jsem Ipumerovou milenkou a on mým milencem.“

Prohlašovala to s takovou samozřejmostí, bez jediného zachvění a známky studu, že Amerotkea napadlo, jestli skutečně mluví pravdu.

„Časem tě omrzel?“

„Ano. Byl sice poměrně dvorný a milý, ale…“

„Tehdy jsi koupila jed?“ zeptal se Amerotke a rychle dodal: „Pro domácí účely, jak jsi uvedla před soudem?“

„Ano, pro domácí účely.“

„Nechtěla jsi jej použít na nic jiného?“

„Na tuto otázku jsem sice již odpovídala v Síni obojí pravdy, ale ta odpověď nebyla celá.“

Nešrata se odmlčela a po chvíli pokračovala ve vyprávění: „Ipumer začal být neodbytný. Vyhrožovala jsem mu, že jestli mě nenechá na pokoji, spáchám sebevraždu.“

„Sebevražda je bezbožný a rouhačský akt,“ přerušil Valu dívku nesouhlasně. „Proto jsi to raději neřekla u soudu?“

„Nemyslela jsem to vážně. Jen jsem se chtěla Ipumera zbavit.“

„Aha, a on si koupil tentýž jed, aby vyhrožoval zas tobě.“

„Ano, ctihodný. Bylo to jako hra, já jsem udělala tah a on protitah.“

„Jenže Ipumer byl otráven a zemřel. A podle jistých

důkazů,“ Valu volil opatrně slova, „se mohu domnívat, že vše probíhalo jako při předchozích setkáních. Přišel k tomuto domu, setkal se s tebou, společně jste pojedli a popili a jemu začalo být špatně.“

„Jak si můžeš být tak jistý, že Ipumera neotrávil někdo jiný, vznešený žalobce? Co když jed požil sám? Měl slabý žaludek a kromě toho…,“ dívka se odmlčela.

„A kromě toho?“

„Ipumer byl jako řada jiných mužů. Byl jako nadržený kozel. Je možné, že měl v Thébách ještě další milenky, a to nemluvím o hetérách a chrámových tanečnicích.“

„Ipumer za nimi chodil?“

„Ano, a dost často.“

„Myslíš, že mohl některou z nich zavraždit?“ chtěl vědět Amerotke. „Měl podle tebe Ipumer povahu vraha?“

„Ipumer, to byli dva lidé v jednom těle. Byl nestálý, lehkomyslný, přelétavý, snadno se pro něco nadchl, ale hluboko v srdci se zajímal jen a jen o sebe.“

„O tebe ne?“

„Můj pane, jsem dcerou velmi bohatého muže a Ipumer snil o výhodném sňatku.“

„Co na to říkal otec, když se to dozvěděl?“

„Donesl mu to někdo ze služebnictva. Samozřejmě byl vzteky bez sebe. Chtěl mě bít, vyhnat mě z domu nebo zavřít do některého z chrámů.“

„A co ty?“

„Řekla jsem mu, že je mi jedno, co se mnou udělá.“

Amerotke studoval dívčin obličej a začínal chápat, že Nešrata nenávidí svého otce natolik, že proti němu neváhala využít jakéhokoli muže a jakéhokoli prostředku.

„Popíráš, že Ipumer v noci, kdy zemřel, přišel do tohoto domu?“ zeptal se Valu.

„Možná že tady byl. Máme skoro čtyřicet služebných.

Mohl některou z nich svést, aby měl zprávy o tom, co se v domě děje.“

„Myslíš, že se stalo právě tohle?“

„Je to možné.“

„Říkalas, že jsi na světě po dvacet záplav?“ ujišťoval se Amerotke. „Nepožádal už někdo o tvou ruku? Nezamilovala ses? Řekl bych, že se o tebe musí zajímat spousta mladých mužů.“ Odmlčel se a všiml si, jak se pohled Nešratiných očí nepatrně změnil a na prchavý okamžik se v nich objevil výraz smutku. „Sama říkáš,“ pokračoval po chvilce, „že jsi velmi bohatá. A k tomu jsi dcerou thébského hrdiny.“

„O mou ruku požádal generál Karnak.“

„Cože?“ Valu se nevěřícně naklonil ve svém křesle.

„Ano. Bylo to asi před dvěma lety.“

Nešrata se zamračila. „Můj otec říkal, že vyjednávání o svatbě skončilo nezdarem. Není to nijak překvapivé.

Generál Karnak neuznává nikoho jiného než Pantery z jihu nebo důstojníky ze svého pluku. Všechny ostatní považuje za bezvýznamné a bezcenné.“

„Bylo to pro tebe zklamání?“

„Ani ne. Takový sňatek, to by bylo jako z bláta do louže,“

ušklíbla se dívka. „Další léta vyplněná jen a jen slávou Setova pluku. Kdyby ke sňatku došlo, byla bych vypila jed.“

Valu se nevěřícně usmál a ptal se dál: „Kam šel tvůj otec dnes ráno?“

„Vyrazil se svým sluhou na lov. Má malý člun v nilských sítinách, nedaleko opuštěného Besova chrámu. Až povraždí dost kachen, vrátí se domů. Vlastně ne, nevrátí. Půjde do krčmy a bude oslavovat lov s jednou z chrámových tanečnic.“

„Myslíš, že by tvůj otec dokázal vraždit?“

„Bez mrknutí oka, ctihodný soudce. On i jeho kumpáni zabíjení milují. Je to přirozená součást jejich povahy.“

„Proč tedy nezabil Ipumera hned na začátku vašeho románku? Dokonce by si ani nemusel špinit ruce sám, Théby jsou plné nájemných vrahů.“ Amerotke málem dodal, že s jedním se před chvíli setkal, ale nakonec se rozhodl o příhodě pomlčet.

„Ale on to přece zkusil! Copak o tom nevíte?“ Nešrata se zasmála, když viděla, jaké překvapení její slova způsobila.

„Často Ipumerovi vyhrožoval. A vím, že Ipumer dvakrát jen taktak vyvázl životem, když otec najal nějakého zabijáka.“

„Proč se mu nepodařilo Ipumera zavraždit?“

„Ipumer byl mazaný, dovedl rychle myslet a ještě rychleji utíkat. A kromě toho si myslím, že měl nějakého vlivného ochránce.“

„Výborně. Povídejme si o tom chvilku. Ipumer se ti dvořil téměř rok. Strávili jste spolu spoustu času. Dozvěděla ses něco o něm samotném a o jeho ochránci?“

„Ano. Ipumer pocházel z Avaridy a místo písaře v Domě války dostal na přímluvu někoho mocného. Možná že právě proto jej otec nenechal zabít dýkou, uškrtit nebo utopit.“

Nešrata otáčela jedním z prstenů. Amerotke si všiml, že je tvořen dvěma hady s vzájemně propletenými těly. Stříbrné hlavičky mezi sebou svíraly malý ametyst.

„Ipumer se rád chvástal,“ pokračovala dívka. „Říkal, že mu v žilách koluje vznešená krev a že je po jednom z rodičů Hyksósem. Prý pocházel z rodu slavných válečníků. Tvrdil, že jeho rod byl stejně slavný a mocný jako jsou Panteři z jihu.“

„Řekl ti něco o své rodině?“

„Nic. Jen to, že jeho matka bývala kdysi velmi mocná.“

„Slyšela jsi někdy o Meretseger?“ zeptal se Amerotke.

„Překvapilo by tě, kdyby byl Ipumer jejím synem?“

Nešrata zaklonila hlavu a zasmála se. „Samozřejmě že ten příběh znám. Vyprávěli mi ho od dětství. Ipumer se o kultu Meretseger zmínil a párkrát na kněžku zavedl řeč, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. On totiž miloval příběhy i obyčejné drby. Popravdě ale musím říct, že daleko víc než vyprávění o hyksóské čarodějnici ho zajímalo, jak se mi dostane pod sukni.“

„Měl nějaké přátele?“

„Vyprávěl mi o Hepelovi –“

„Víš, že Hepel zmizel?“ přerušil ji Valu.

„Opravdu? Třeba utekl z města.“

„A slyšelas o smrti Ipumerovy bytné Lamny, lékaře Intefa a vdovy Felimy?“

Nešrata se zamyslela. „Lamnu Ipumer popisoval jako tlustou, chlípnou obludu. Myslím, že ho víc zajímala Felima.

Dokonce se snažil využít přátelství, které ho k ní poutalo, proti mně. Tedy, dá-li se vztah, který se mezi nimi vytvořil, takto nazývat. Myslel si zřejmě, že budu žárlit. Ale to se zmýlil.“

„Víš ještě o někom, s kým se stýkal?“

„Ne. Ptala jsem se ho, jestli má v Thébách nějakého patrona či ochránce, ale řekl mi, že ne.“

„Nebyla to pravda. Někoho tady měl a scházel se s ním v ulici Olejových lamp. Byl to muž, který míval obličej zakrytý Horovou maskou.“

„Ale to jsem přece byla já!“

Amerotke sevřel dlaněmi opěrky křesla. „To je lež!“

„Můj pane,“ Nešratin hlas přešel do hlubokého, drsného tónu a v očích jí čtverácky blýskalo, „možná mám krásné ženské tělo, ale vyrůstala jsem v přítomnosti svého otce a slýchala ho mluvit po vojáckém způsobu. A když se obleču do mužských šatů, sundám paruku a zakryji si obličej Horovou maskou, jsem od skutečného muže k nerozeznání.“

Naklonila se k žalobci, jemně se dotkla jeho dlouhých rudých

nehtů a stále drsným hlasem dodala: „Jsem dokonce mužnější než řada mužů, které jsem ve svém životě potkala.“

„Proč sis najala pokoj v ulici Olejových lamp?“

„Abych se tam mohla setkávat se svým milencem, to je snad jasné. Nebylo to nic těžkého. Matka věčně polehává napůl opilá na pohovce, otec se oddává střelbě na každého ptáčka v okolí. Kdo si všimne, když na hodinu nebo na dvě zmizím z domu?“

Amerotke si stoupl, aby potlačil křeč v noze, a přešel ke dveřím do zahrady. Skupinka sloužících plela květinové záhony, jiní trhali granátová jablka. Zavřel oči a nechal se unášet teplou vůní.

„Můj vznešený soudce,“ ozval se z místnosti Valuův netrpělivý hlas.

Amerotke si však Valua nevšímal. Otevřel oči, zadíval se na blankytně modrou oblohu a zamyslel se: Co když je vražedkyní tato mladá žena, která z celého srdce nenávidí svého otce a všechno, co souvisí s armádou? Nešrata je chytrá, umíněná, cílevědomá a vynalézavá. Jistě by dokázala zaútočit na Nebamuma, vklouznout do Rudé svatyně a přeplavat Ruahovo jezero. Mohla být dokonce i tajemným střelcem v plášti s kápí, který je dnes ohrožoval. Sama přiznala, že může nepozorovaně vyklouznout z domova, kdy se jí jenom zachce. Ipumera mohla zabít proto, že se jí omrzel a přestal ji bavit. Ale proč by zabíjela Baleta a Ruaha?

Z nějaké tajemné nenávisti nebo potlačované zloby? Svého

otce nenáviděla, a když sešlo ze svatby s Karnakem, nesmírně se jí ulevilo. Ale proč vlastně ke sňatku nedošlo? Amerotke se otočil a vrátil se do svého křesla.

„O čem Ipumer na vašich schůzkách mluvíval, ať už to bylo v ulici Olejových lamp nebo venku za zahradou?“

„O čem muži obvykle mluví. Vyprávěl mi o tom, jak je skvělý! Jak je mužný! A chytrý! A jak úžasným je milencem!

Nejprve se mi to líbilo. Byl tak sebevědomý a zároveň hloupý, že vykládal dokonce i o naší společné budoucnosti a o tom, jak se spřátelí s mým otcem. Řekla jsem mu, že je blázen.“

Valu si poklepával prsty na tvář: „Překvapilo ho, když ses rozhodla s vaším vztahem skoncovat?“

„Ano, překvapilo.“

„Určitě vyhrožoval a chtěl tě vydírat!“

„Samozřejmě,“ odpověděla s ledovým klidem. „Vysmála jsem se mu do obličeje. Koho si myslel, že bude vydírat?

Mého otce, který o všem věděl?“

„Ale stejně ti nedal pokoj!“

„To je pravda, vznešený Valu. Myslel si, že změním názor.“

Neměla důvod Ipumera otrávit. Opravdu jí byl úplně lhostejný, uvědomil si Amerotke.

Nešrata seděla vzpřímeně ve svém křesle a hrála si s vytrženou nitkou na šatech.

„Tys dokonce byla ráda, když začal Ipumer vyhrožovat,

že ano?“ zeptal se soudce.

Nešrata zvedla hlavu a šibalsky na Amerotkea zamrkala: „Ovšem. Udělala bych cokoli, abych přivedla otce do úzkých.“

„Nu, vraťme se k Ipumerovi. O svém předchozím životě v Avaridě ti tedy vyprávěl jen málo?“

„Téměř nic. Dozvěděla jsem se toto: že byl písařem. že jeho rodiče zemřeli. A že přišel do Théb najít své štěstí. To ostatní bylo jen vychloubání.“

„Museli jste přece mluvit i o něčem jiném. Ipumer byl písařem v Domě války a tvůj otec je slavný generál.“

„Ano, také hovořil o Panterech z jihu,“ přikývla a oplatila soudci otázku: „Jak se ti líbí stateční Panteři, ctihodný pane?

Můj otec tě nemá rád. Velmi mu vadí, že se mu pleteš do soukromí. Ostatní mají stejný názor. Jsou přesvědčeni, že Božská Hatusu –“ zdálo se, že královnino jméno vyslovila s odporem „– neměla dopustit, aby se Ipumerova smrt projednávala v Síni obojí pravdy.“

„Zákon platí pro Pantery z jihu stejně jako pro kohokoli jiného.“

„Oni si ale myslí, že to tak není. že jsou výjimeční a zaslouží si i výjimečná privilegia.“ Naklonila se k soudci.

„Něco ti řeknu, můj pane. Hnusí se jim, že Egyptu vládne žena.“

Amerotke se tvářil, že si nevšiml Valuova pohoršeného syknutí. Nešrata si nebezpečně zahrávala. To, o čem mluvila, mohlo být kdykoli pokládáno za velezradu.

„Ale to ty jistě víš, ctihodný, že ano?“ Oči se jí posměšně rozšířily. „Dovedeš si představit, jak potupné je to pro Karnaka a jemu podobné, když musí pokleknout před Hatusu a políbit jí krásné prsty na nohou? Když královna usedla na trůn v Domě zbožňování, byla jejich podpora jen velmi vlažná.“

„To je pravda,“ připustil Amerotke. „Některé armádní voje nebyly příliš nadšeny, ale Božská jim dokázala, že je stejně mocnou válečnicí, jako byl její otec.“

„Ano, a to také zachránilo její půvabný krček. Vítězství nad Mitánci bylo jedno z největších, jaké Egypt pamatuje. Ale Panteři ji přesto nenávidí.“

„Jsou poslušnými poddanými,“ vložil se do hovoru Valu.

„Nu…,“ potřásla Nešrata hlavou, „nejsou jí tak nakloněni, jak předstírají. Slyšela jsem jejich rozhovory. Víte, že se pravidelně, každý měsíc, scházejí na večeři v domě jednoho z nich? Víno teče proudem a rozvazuje jazyky. Legendy o Meretseger už jistě znáte, že?“

Amerotke rozpřáhl ruce v udiveném gestu: „Co to má společného s Ipumerem, má paní?“

„Všechno,“ mávla rukou. „Těch legend z hyksóské války je víc. Teď mám na mysli tu, která vypráví o pohárech škorpioní bohyně. Až otec zemře, vrátí se jeho pohár do Rudé svatyně. Existuje proroctví, které praví, že všechny poháry se ocitnou pohromadě, až bude Thébám vládnout žena.“

„O takovém proroctví jsem nikdy neslyšel!“

„Ty možná ne, ale Ipumer, jako písař v Domě války, ano.

A víte, že generál Karnak chtěl, aby se tradice vracení pohárů zrušila? Když byl zavražděn generál Balet, Panteři si dokonce mysleli, že v tom má prsty královna.“

Amerotke se pokusil skrýt překvapení a zlost. Teď konečně pochopil, proč Hatusu na tomto případu tolik záleží.

Pokud budou vraždy pokračovat, může stín podezření padnout i na ni a po Thébách se začne šeptat: Jak je možné že naši hrdinní válečníci žili za vlády děda a otce naší královny, stejně jako za vlády jejího nevlastního bratra, klidně a spokojeně? A jak je možné, že sotva dosedla na trůn ona, začaly jejich děsivé vraždy?

„Jak tohle všechno víš?“ podivil se Amerotke.

„Ipumer nahlédl do nějakých dopisů a tajných listin. Byl velmi zvědavý, ten můj galantní písaříček. Generál Karnak napsal královně dopis, ve kterém ji žádal, aby poháry vrátila rodinám pozůstalých.“

„Předpokládám, že Ipumer četl i královninu odpověď.“

„Odpověď nepsala královna, ale její milenec, Kameník Senenmut.“

„Dávej si pozor na jazyk!“ vyjekl varovně Valu.

Nešrata se ušklíbla: „Proč, milý Valu? Myslíš, že bych se mohla dostat do problémů?“ zvrátila hlavu dozadu a jízlivě se rozesmála.

„Mluvil někdy Ipumer o Panterech a o činech Setova

pluku?“

„Ano. Jednou řekl, že jejich hrdinství vyrostlo na smrti ženy.“

„Nenáviděl je?“

„Někdy o nich mluvil s nenávistí, ale nebylo to nijak vážné. Ipumer nebyl špeh ani rebel proti královně. Byl to jen muž, který miloval potěšení. Jednou mi vyprávěl o Šišnakovi, knězi který se stará o Rudou svatyni. Nabízí prý návštěvníkům svou manželku, aby se s ní obveselili. A někteří z našich velkých hrdinů jeho nabídku přijali. Můj otec samozřejmě také.“ Nešrata si přejela prstem po čele. „Můj pane, nemám, co víc bych ti řekla. Ipumer mě kdysi miloval.

Byli jsme milenci a on zemřel.“

Amerotke cítil, že je Nešrata svými řečmi chytře vodí dokola. To, co se od ní dozvěděli, byla snůška lží skvěle promísených s pravdou. Jak má ale odlišit jedno od druhého?

Po straně se podíval na Valua. Ten ale, vzdor titulu Oči a uši faraonovy, vypadal stejně zmateně jako on sám.

„Vznešený žalobce,“ obrátila se Nešrata k Valuovi.

„Uvažuji o tom, že podám stížnost k samotné královně.

Ipumer sem mohl přijít a setkat se s nějakou ženou z naší domácnosti, ale neexistuje žádný důkaz, že bych se s ním byla setkala já, líbala se s ním nebo mu podstrčila jed do jídla či pití. V Thébách měl Ipumer ještě další milenky. A jak víme, že před svou smrtí nenavštívil lékaře Intefa nebo…“ Na okamžik se odmlčela. „Vdovu Felimu?“

Amerotke si byl jistý, že původně chtěla říct „tu děvku Felimu“. Nechápal, kde se v Nešratě taková zášť proti ní bere.

„Setkala ses někdy s Felimou?“ otázal se okamžitě.

„Ne.“

„A s lékařem Intefem?“

„Ne. Proč bych měla?“

Amerotke vstal. „Má paní, mohla bys mě na chvíli nechat o samotě se vznešeným Valuem?“

„S radostí,“ odpověděla Nešrata, vstala, uklonila se oběma mužům a vyšla otevřenými dveřmi do zahrady.

Valu si povzdechl: „Tenhle případ snad budeme muset uzavřít jako nevyřešený. Nešrata je kluzká a úskočná jako zmije a jazyk má stejně jedovatý. Z Ipumerovy smrti ji obvinit nemůžeme. Sama říká, že jí bylo jedno, jestli písař žije nebo je mrtev. Jediné, co ji zajímá, je jak uškodit otci.“

„Vykládá spoustu lží,“ opáčil Amerotke. „A nic z toho, co řekla, nelze dokázat. Nakonec to mohla být i ona sama, kdo Ipumera přivedl do Théb. Pletky se synem největšího nepřítele Panterů jí dávaly skvělou možnost, jak ponížit a pošpinit otce i ostatní vysloužilé hrdiny. To, co říká o Ipumerovi a jeho přítomnosti u domu onoho večera zní také logicky. Ipumer byl hezký mladík, který dovedl okouzlit slovy. Chodil sem téměř rok. Opravdu se mohlo stát, že se do něj zamilovala některá ze služebných a Ipumer její náklonnosti využil, aby mohl Nešratu špehovat.“

„Uvidíme,“ odpověděl Valu podrážděně. „Pojďme si

zopakovat důkazy. Necháme zavolat Nešratinu služebnou.“

Amerotke vyšel do zahrady. Nešrata seděla v květinovém loubí a souhlasila, aby její služku přivedli. Dívčina byla mladá a vystrašená. Amerotke tiše seděl a pozoroval, jak ji Valu vyslýchá. Zkoušel jí vyhrožovat, přemlouval ji, lichotil i hrozil, ale služka trvala na svém: Její paní té noci neopustila svoji ložnici. Před půlnocí k ní přišla mladší sestra Cheaj, kterou vzbudil zlý sen, a zůstala s ní až do rána. Ona se pak šla několikrát za noc přesvědčit, zda jsou obě dívky v pořádku. Nešrata tvrdě spala na straně postele blíž ke dveřím. Valu nakonec bezúspěšně skončil a děvče propustil.

„Koho chcete vyslechnout teď?“ zeptala se Nešrata.

„Myslím, že je načase promluvit si s tvou matkou, vznešenou paní Vemsit, a s tvojí mladší sestrou Cheaj.“

Nešrata opět souhlasila. Když už byla na odchodu, do pokoje chvatně vešel sloužící a ohlásil, že mají návštěvu, přijel generál Karnak.

SET: Za pomoci sedmi hvězd, které tvoří souhvězdí Velké medvědice, napadl boha Hora.

život generála Pešedua se chýlil ke konci. Jeho ka se zanedlouho odpoutá od smrtelné tělesné schránky, ale on o tom zatím neměl tušení. Bohové mu ve své dobrotě poskytli poslední chvíle sladké nevědomosti a štěstí, neboť cesta jeho ka do Západní země nebude vůbec snadná. Generál byl od časného rána na lovu kachen. Byl šťastný. Lov byl jeho nejmilejší zálibou. Nic na světě nemiloval víc, než obléci si prostou tuniku, obout obyčejné sandály, nasednout do lehké loďky, vyrobené z pevně svázaných papyrových stvolů, a vydat se do odlehlých sítin na Nilu. Široký člun klouzal lehce po vodě v rytmu veslování otroka sedícího na přídi.

Pešedu stál uprostřed, mezi sítěmi, košíky a zahnutými plochými vrhacími holemi, na nichž byly vyryty modlitby k Setovi, Osiridovi a dalším bohům, kteří mohou požehnat lovu.

Do ospalého ticha zazníval vzdálený řev hrochů sídlících

v hustém

papyrovém

houští

a občasné

šplouchnutí

krokodýlích těl. Šupinatí plazi se vyhřívali na bahnitých březích, a když jim začalo být příliš horko, odplížili se pomalu do stínu košatých vrb. Generál byl spokojen. Ranní lov se vydařil a kořist byla hojná. Vypravili se z domu už za svítání a urazili hodný kus cesty, než se dostali k rozbořenému Besovu chrámu.

Pešedu vzpomínal na dětství, když sem jako chlapec jezdíval s otcem a učil se, jak používat vrhací hůl. Vozívali s sebou dokonce i cvičenou kočku, která jim sražené ptáky přinášela. Zavřel oči. Byly to krásné časy plné dlouhých prosluněných hodin. Kdyby mohl, vrátil by se do chlapeckých let a dal by přednost harmonii a klidu dětství před slavnou divokostí mužného věku. Pešedu pevně sevřel vrhací hůl a zaclonil si oči. Už by měl zajet ke břehu a odpočinout si ve stínu, ale byl tak spokojený, pryč od plačtivé manželky, od němých výčitek svých druhů a hlavně pryč od své dcery Nešraty, té necitelné a nevypočitatelné fúrie. Pešedu proklínal den, kdy se Nešrata narodila. Od jejího nejútlejšího dětství neustali ve sporech. Byla tvrdohlavá, neposlušná, odbojná a stále se vysmívala jeho hrdinským skutkům. Sláva Setova pluku a vítězství Panterů z jihu pro ni neznamenaly vůbec nic.

A když dospěla, věci se jenom zhoršily. Flirtovala s tímhle, dělala oči na tamhletoho, sváděla každého mladíka, který se objevil v dohledu. Jediný, kdo by ji byl dokázal přivést k rozumu a zlomit, byl Karnak. Jenže to by tu nesměl být ten skandál, pošpinění jména a dobré pověsti, sliby mlčenlivosti a nakonec ten zatracený Ipumer. Karnak o ni již nestál.

Pešedu nespokojeně zamručel a odehnal dotěrné mouchy, které se slétaly na ulovené ptáky.

„Můj pane, podívej se tamhle,“ přerušil generálovy myšlenky otrok s rukou napřaženou k hustému papyrovému houští, které vyčnívalo vysoko nad vodu a připomínalo plovoucí les. Střapaté vršky rostlin se ohýbaly ve slabém vánku.

„Co je to?“ zeptal se Pešedu.

„Nevím, pane. Pojedeme blíž?“

Pešedu přikývl. Zapřel nohy o podlahu loďky a pozoroval hejno sluk, které náhle vzlétlo nad houštím. Koutkem oka zahlédl volavku. Pronásledovala velkého barevného motýla, který se třepotal nad povívajícími chumáči papyrových listů.

Pak ale obrátil pozornost k pestrému ptáku se špičatým zobákem, který zkoušel ochutnat barevný květ.

„Co je mohlo vyplašit?“ přemítal sluha o slukách.

„Možná lasička nebo nějaké jiné zvíře,“ zabručel Pešedu.

Připravil se, zacílil a hodil vrhací hůl po ptákovi. Na zásah mohl být pyšný. Hůl opsala ladný oblouk a zasáhla ptáka plnou silou do hrudníku. Otrok zamířil s loďkou na místo, kde kořist zůstala ležet, pomocí velké sítě ji vylovil a podal svému pánu. Ten ptačí tělo prohlédl, chvíli se obdivoval neobvyklému zbarvení a pak ho položil k ostatním.

„Mám zajet doprostřed proudu, pane?“

„Za chvilku.“

Pešedu se pro sebe usmál. Vypadalo to, že otrok se bojí.

Pravděpodobně mu nahánějí strach hroši, zdánlivě neohrabaná, ale ve skutečnosti velmi hbitá a nebezpečná zvířata, a krokodýli s dlouhými špičatými tlamami, kteří se s oblibou vyhřívají v mokřinách okolo řeky. Pešedu se nebál.

Věděl, že tato nebezpečná stvoření jsou sytá a nevrátí se do řeky dřív, než vedro pomine, nebo dokud je do vody nenaláká nějaká snadná kořist.

Přešlápl a zaujal pohodlnější postoj. Mohl by tady zůstat celý den. Možná že to tak udělá. Tady mu určitě žádné nebezpečí nehrozí. Má dobré zbraně, je silný a statečný.

Připomněl si Amerotkeovo varování a rty se mu opovržlivě zkřivily. Nenechá si rozkazovat od nějakého úředníka. Poklesl v kolenou, aby ulevil napjatým nohám, a dál přemýšlel o tom, co jim Amerotke řekl. V jedné věci se soudcem částečně souhlasil, i když podobnou možnost přijímal jen s obtížemi: Vrah musí mít něco společného se Setovým plukem. Slunce začínalo nepříjemně pálit, a tak si nasadil na vyholenou hlavu slaměný klobouk. Ano, zůstane tu celý den. Pak se vrátí zpět proti proudu řeky a navštíví chrám boha Anubida. Líbí se mu tam jedna z tanečnic. Je mladá, štíhlá, má dlouhé hezké nohy, útlý pas a ta ňadra! Ano, právě tak to udělá. Vykoupe se a převlékne v chrámu a ona mu přitom bude pomáhat.

A potom spolu vypijí džbánek vína v jedné z nedalekých malých krčem.

Z myšlenek ho vyrušil řev hrochů doprovázený praskotem papyrového houští. Otrok se vyděšeně otočil.

„Urozený pane, myslím, že bychom se měli vrátit na vodu, do hlavního proudu.“

Pešedu souhlasil. Veslař mlčky otočil loďku a řídil ji zpět na volnou hladinu Nilu. Vesloval usilovně, a tak brzy minuli papyrový ostrůvek. Pešedu mimoděk pohlédl vlevo a zarazil se. V dohledu klouzal po hladině jiný člun a rychle se blížil.

Byli v něm dva muži: jeden vesloval na přídi, druhý klečel uprostřed a pozorně upíral pohled jejich směrem. Pešedu strnul hrůzou. Klečící muž svíral luk, a teď jej zdvihl.

Ozvalo se zasvištění a mezi generálem a jeho sluhou prolétl šíp. Pešedu se neobratně snažil dostat na záď, kde měl uložené zbraně. Uchopil svůj vlastní luk a vzhlédl směrem k útočníkům, kteří svým černým oblečením připomínali hrozivé postavy ze zásvětí. Vzduchem prolétl další šíp a zasáhl generálova sloužícího do krku. Muž padl na dno loďky a ve smrtelných křečích ji rozkolébal. Pešedu se natáhl pro veslo, které umírající svíral v ruce, avšak bylo už příliš pozdě. Spadlo do řeky a zanořilo se do proudu. Otrok se zvrátil naznak a nevidomé oči třeštil k modré obloze.

Pešedu odhodlaně sevřel luk, ale další šíp jej zasáhl doprostřed prsou takovou silou, že přepadl přes okraj loďky.

Bolest byla strašlivá. Viděl, jak mu z těla uniká krev. Do úst a nosu se mu valila voda, ruce a nohy ochabovaly. Pokusil se vyplavat na hladinu a otočit se na břicho. Rozruch a pach krve však již vzbudily pozornost odpočívajících krokodýlů a probraly je z lenošení. Jejich šupinatá těla se sunula po bahnitých březích a s tichým šplouchnutím se nořila do vln Nilu.

Generála Karnaka s nerozlučným Nebamumem uvedli do stejné místnosti, v níž prve Amerotke s Valuem vyslýchali Nešratu.

„Už jsem o tom útoku na tebe slyšel.“ Karnak se posadil do křesla a kývl na Nebamuma, aby si přitáhl stoličku. „Kdo to mohl být?“

„O čem to mluvíš?“ ptal se udiveně Valu.

„Na cestě sem nás někdo napadl ze zálohy,“ vysvětlil stručně Amerotke. „Vystřelil tři nebo čtyři šípy.“

„Na tebe, můj pane?“ Valuovy oči se naplnily hrůzou.

„Ne. Na Nebamuma. Ale, jak vidím, podařilo se ti vyváznout bez zranění,“ usmál se Amerotke na sluhu, který se usadil u nohou svého pána.

„Nebylo to zase tak těžké,“ opětoval Nebamum úsměv.

„Tráva je tam vysoká a hustá a stromy rostou blízko u sebe.

Brzy jsem byl v bezpečí.“

„Kdo to mohl být?“ opakoval Karnak.

„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděl Amerotke podrážděně.

„Dokazuje to jednu věc,“ pohrával si Karnak se střapcem na svém opasku. „Když se to stalo, byli jsme já, Heti a Thuro v mém domě. Nebamum byl s vámi…“ Odmlčel se a upřel na soudce vyčítavý pohled. „To znamená, že útočníkem nemohl být nikdo z nás.“

„A co generál Pešedu?“

„Ten je na lovu kachen,“ odpověděl Karnak unaveně.

„Ten hlupák se pustil tak daleko, že jsme ho vůbec nenašli.“

„Je zde Pešeduova dcera,“ zdvihl Valu významně obočí.

Karnak si opovržlivě ufrkl při představě vraždící dívky.

„Božská Hatusu je také mocnou válečnicí,“ odsekl Valu na jeho nevyslovenou námitku.

„Přišel jsem hledat generála Pešedua, ale zdá se, že mě tu čeká výslech. Co mi na to odpovíš, ctihodný Amerotke?“

„Budu všechny vyslýchat znovu a znovu, dokud neodhalím pravdu. Teď odpověz ty mně: Byl jsi kdysi zasnouben s Nešratou?“

„Uvažoval jsem o tom.“

„Změnil jsem názor.“

„Proč?“

„Nelíbila se mi.“

„Proč ne?“

Karnak se usmál: „Dovedu poznat dobrého koně a dobrou ženu. Nikdy se nemýlím. Zapletla se s tím Ipumerem…“

„A tys to neschvaloval?“

„Samozřejmě že ne. Buď je to dáma, nebo chrámová tanečnice. Musí si vybrat.“ Karnak rozhodil rukama.

„Scházela se s Ipumerem! Spala s ním!“ Otočil se k Valuovi:

„Nemám pravdu, vznešený Valu? Ty to musíš vědět, neboť jsi Očima a ušima velkého faraona.“

„Podle jejího svědectví tomu tak bylo,“ odpověděl žalobce taktně. „Scházela se s ním zde i v Thébách. Tam jezdila v přestrojení za muže a obličej skrývala pod Horovou maskou.“

Karnak rozhořčeně zabručel: „Pešedu ji měl držet zkrátka.

Zaslouží si, aby ji zaživa pohřbili v Rudé zemi. Co na to povíš, Nebamume?“

Sluha, který po celou dobu trpělivě naslouchal hovoru, přikývl: „Už jsem ti říkal dřív, můj pane, že ženy jako ona nejsou pro muže, jako jsi ty.“

„A co Božská Hatusu?“ změnil téma Amerotke.

„Co je s ní? Raduji se, když se smím koupat v jejím úsměvu,“ odříkal Karnak se zjevnou nechutí povinnou formuli.

„Měl jsi…?“ Amerotke se zahleděl na strop pokrytý stříbrnými hvězdami a rudými slunci.

„No tak, dokonči větu,“ naléhal Karnak a z jeho hlasu zněl výsměch.

„Měl jsi s královnou nějaké neshody? Třeba pokud jde o poháry škorpioní bohyně?“

„Ano, měl. Chtěl jsem, aby poháry byly vráceny rodinám zemřelých hrdinů. Tak by to bylo správné.“

„Nemá to nic společného s legendou o Meretseger, že ne?“ zkoušel Amerotke Karnaka. „Myslím s tou částí, která říká, že až bude Thébám vládnout mocná královna, ocitnou se všechny poháry znovu pospolu.“

Karnak se vzpřímil v křesle: „Nezajímám se o povídačky, ale o skutečnost. Poháry daroval Panterům děd Božské Hatusu. Je tedy správné, aby zůstaly jejich rodinám. A také jsem královnu upozornil, jak velikou chybu dělá, když…“

Včas se vzpamatoval a opravil: „Pokusil jsem se přesvědčit Božskou, aby dala v Thébách postavit důstojný pomník Setovu pluku a zejména Panterům z jihu.“

A je to tady, pomyslel si Amerotke. Karnak je sice velmi statečný bojovník, ale je to také nemilosrdný, bezohledný a domýšlivý muž. Vládu mladé Hatusu snáší trpně a s krajní nechutí. Využije každé příležitosti, aby ji zahanbil a dal jí na vědomí, jak nezkušenou a nicotnou vládkyní je, nebo aby alespoň požadoval další a další pocty pro sebe a své válečné druhy. Seděl zde jako svrchovaný vládce a na Amerotkeovy otázky odpovídal s nechutí a jen proto, že kdyby to neudělal, volala by jej královna k odpovědnosti.

Amerotke si povzdechl: „Generál Pešedu je velmi nerozumný. Varoval jsem ho a tebe varuji také, Karnaku.

Setův nejvěrnější neustane, dokud vás nezabije všechny.“

„Se mnou to nebude mít tak jednoduché.“ Karnak vstal a zpupně odkráčel z místnosti. Nebamum se omluvně usmál, uklonil se a chvátal za svým pánem.

„Právě sis udělal nepřítele,“ usmál se Valu zlomyslně.

Amerotke se upřeně díval na dveře, které za Karnakem

zapadly: „To je mi jedno. Pro Karnaka musí být opravdu velmi těžké líbat královské nárty. Kdybych byl na tvém místě, kdybych já byl Očima a ušima faraonovýma, dal bych si na vznešeného Karnaka pozor.“

Úsměv z Valuovy tváře zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. „Myslíš si snad, že je to zrádce?“

„Ne. Není zrádce. Je to jen člověk, kterému nezáleží na nikom jiném kromě sebe. A to z něj dělá velmi nebezpečného muže.“

„Mohl by on být tím vrahem?“

„Vrahem koho? Ipumera? Určitě jím opovrhoval, a zabít ho by pro něj nebyl nejmenší problém. Ale Nešrata ho nezajímala, tak proč by se obtěžoval?“

„Je možné, že zabil Baleta a Ruaha?“

Amerotke sevřel ruku v pěst a nechal ji dopadnout na stehno: „Snad ano. Ale otázkou stále zůstává: Proč?!“

Valu sklonil hlavu a nejistě zašoupal nohama po podlaze.

„Máš snad něco, co bys mi chtěl říci, vznešený Valu?“

podíval se po něm soudce.

Valu provinile uhnul pohledem: „Mám jisté pokyny od Božské. Pochybuji, že se tento případ dostane zpátky před soud.“

„Dostane. Neměj strach,“ odpověděl stroze Amerotke.

„To, co jsem začal, také dokončím. Jestli si Božská přeje být slyšení přítomna, bude to pro mne pocta. Je to její právo. Ale ručím ti za to, že případ bude před soudem doveden až do konce.“

„To je tvá odpověď?“

„Ano, to je má konečná odpověď, milý Valu. A nyní bychom měli vyslechnout Nešratinu matku, vznešenou paní Vemsit.“

Valu, ponořený do přemítání jak přetlumočit Amerotkeovu odpověď královně, beze slova vstal a přešel ke dveřím. Tam cosi šeptem poručil sloužícímu, vrátil se k Amerotkeovi a posadil se po jeho boku.

„Připrav se, že to nebude tak úplně obyčejný výslech,“

zašeptal soudci.

„Co tím myslíš?“ zeptal se udiveně Amerotke.

„Uvidíš,“ odpověděl Valu a záhadně se usmál. „Řeknu ti jedno, vznešený Amerotke: Jestli máš ty nebo tvá manželka, vznešená paní Norfret, nějaká tajemství, doporučuji ti, abys je velmi přísně střežil. Je s podivem, co všechno se dá zjistit z řečí, které kolují mezi služebnictvem.“

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila paní Vemsit. Plaše pozdravila a vklouzla do křesla. Byla to baculatá žena s několika podbradky. Obličej měla pokrytý nánosem líčidla a byla ověšena masivními zlatými šperky. Pestrý brokátový šál jí splýval přes ramena na bělostnou průsvitnou řízu, která se otevírala, aby dala vyniknout těžkým, kyprým ňadrům.

V ruce držela navoněný kousek látky a neustále si jím nervózně otírala krk. Byla velmi neklidná a bezděky podupávala stříbrnými sandály.

„Já… já vlastně nevím, co ode mne chcete,“ vyhrkla a černýma očima nejistě přejížděla z Amerotkea na Valua.

„Myslím, že bych měla být vyslýchána jen za přítomnosti svého manžela. Kéž už by se vrátil z lovu. Ať jsou těžkosti jakkoli naléhavé, dělá si vždycky, co chce.“

Amerotke položil první otázku: „Vznešená paní, co mi můžeš říct o noci, kdy přišel Ipumer do tohoto domu a byl zde otráven?“

Zdálo se, že Vemsitino tělo ochablo a rosolovitě se zhroutilo do sebe. „To s mým manželem nemá co dělat.

Ipumer přece přišel jenom k domu a dovnitř se vůbec nedostal.“

Amerotke však pokračoval ve výslechu: „Máš jako matka vliv na svou dceru? Víš, co Nešrata dělá? S kým se stýká?

Kde je?“

„Nemám. Nevím o ní vůbec nic,“ našpulila Vemsit trucovitě rty. „Je tvrdohlavá, nepoddajná a umíněná. Přivede nás všechny do neštěstí,“ zavzlykala.

„Vraťme se k té noci, kdy zemřel Ipumer. Byl vznešený Pešedu doma?“

„Vznešený…“ Vemsit uhnula pohledem. „Můj manžel byl mimo dům. Dojednával nějaký obchod. Vrátil se až po svítání. Dělá to často.“

„A ty, urozená paní? Tys byla celou noc ve své ložnici?“

vyptával se dál Amerotke.

„Myslíš si snad, že jsem se setkala s Ipumerem?“

„Je to možné,“ vložil se do hovoru Valu. „Ipumer byl známý svůdník a svými líbeznými řečmi dokázal okouzlit každou ženu.“ Usmál se: „Mohl mít slabost pro krásné a zralé dámy urozeného původu.“

Vemsit se polichoceně usmála. Bylo zjevné, že Valu toho o ní ví velmi mnoho.

„Nyní však odpověz na otázku ctihodného soudce, má paní,“ pokračoval Valu medovým hlasem. „Opustila jsi svou ložnici? A bylas v ní sama?“

„Mám svědka, který mi může dosvědčit, že jsem strávila celou noc ve své ložnici,“ šeptala tiše Vemsit se sklopenou hlavou. „Ale prosím vás, ctihodní pánové, abyste vše uchovali v tajnosti a nezesměšnili mne.“

„Kdo je tvým svědkem?“

„Má služebná Ita. Vznešený Pešedu bývá v noci často pryč, a já se bojím…“

Amerotke zachoval kamennou tvář. To, co Vemsit právě řekla, stačilo, aby si o vztahu mezi ní a služebnou udělal obrázek. Již dříve zaslechl zvěsti o podobných praktikách, které se u bohatých thébských paniček těšily veliké oblibě.

Norfret mu také vyprávěla leccos o šťavnatých skandálech, které bublaly pod pozlátkem dokonalé morálky.

Vemsit před nimi nešťastně seděla se svěšenými rameny.

„Prosím,“ šeptala. „Složím jakoukoli přísahu a Ita také.

Byly jsme spolu celou noc.“ Rozvzlykala se: „Je to tak těžké.

život s generálem Pešeduem není nijak snadný. Mé dcery žijí

ve svém vlastním světě, do něhož nemám přístup. Jsem osamělá. Bojím se.“

Amerotke se předklonil a vzal ženinu těstovitou dlaň do své. Cítil, že mluví pravdu. Nedovedl si představit, jak se krade noční tmou do křoví za mladým milencem. Vemsit měla všech mužů na světě po krk a poslední, do čeho by se pustila, byly zálety s chudým mladíkem.

„Neboj se, má paní,“ uklidňoval ji. „To, cos nám svěřila, zůstane v tajnosti. Nebude se o tom mluvit před žádným soudem a nebude to ani nikde zapsáno. Děláš si starosti o manžela?“

Vemsit zdvihla obličej zmáčený slzami a přikývla.

„Brzy se vrátí,“ uklidňoval ji Amerotke. „Měl by tě najít v plné kráse, a nikoli s uslzenýma očima. A teď bych chtěl mluvit s tvou mladší dcerou Cheaj.“

„Je nevinná,“ zakvílela Vemsit.

„Já vím, že ano, ale přesto bych jí chtěl položit několik otázek.“

Vemsit nešťastně vzdychla, náměsíčným krokem přešla ke dveřím a byla pryč.

Valu se naklonil k Amerotkeovi a spiklenecky zašeptal: „Drby posbírané mezi služebnictvem mohou být stejně cenné jako drahocenné perly.“ Potom vážněji dodal: „Věříš jí, ctihodný soudce?“

Amerotke odpověděl: „Myslím, že se snaží utéci před

svou rodinou. Nechť jsou jí bohové milostiví!“

Dveře se otevřely a dovnitř vklouzla Cheaj. V nejmenším se nepodobala matce ani sestře. Byla to štíhlá, něžná dívka s vlasy svázanými v týle do uzlu. Měla velké citlivé oči a milý, hezký obličej. Byla oblečena do jednoduchých šatů a zdobil ji jediný šperk: náramek na zápěstí. Chůzí připomínala plachou laň. Nedala však na sobě znát žádný strach a zpříma hleděla na oba muže před sebou.

„Jmenuješ se Cheaj?“ začal Amerotke s výslechem.

„Ano, můj pane.“

„Kolik je ti let?“

„Čtrnáct, můj pane.“

„Máš ráda svou matku?“

Dívce se na tváři objevil slabý úsměv.

„A svého otce?“

Úsměv pohasl.

„A svou sestru Nešratu?“

Tentokrát byl úsměv zářivý. Amerotke věděl, co potřeboval.

„Nešrata je velmi statečná,“ zašeptala dívka. „A vždycky mě před otcem ochraňovala. Půjčuje mi své šperky a pokaždé má čas mě vyslechnout. Není tak tvrdohlavá, jak se zdá.

Ublížili jí.“ Kousla se do rtu, jako by řekla příliš mnoho.

„Ublížili?“ zeptal se Amerotke.

„Myslím tím, že ranili její srdce.“

„Milovala Ipumera?“

„Ne, jenom si o něm myslela, že je zajímavý a zábavný.

Řekla bych, že hlavně chtěla rozzlobit otce.“

Dívka

vyhrkla

odpověď

bezděčně

a s takovou

samozřejmostí, že se Amerotke neubránil úsměvu.

„Scházela se s Ipumerem i ve městě?“

„Někdy, když jsme byly na nákupech.“

„A v noci?“

„Někdy také, ale potom to skončilo. Říkala, že ji Ipumer nudí a že je jí na obtíž. Občas se zdálo, že má starosti.“

„Starosti?“

„Nevím s čím. Ipumer už ji sice omrzel, ale jeho hrozbám se jenom smála.“

„Také ses s ním někdy setkávala?“ zeptal se dívky Valu.

„Občas. Když jsme s Nešratou jely do Théb. Scházely jsme se s ním v jedné malé krčmě v odlehlé části města.“

„O čem si Nešrata s Ipumerem povídali?“

„Nevím, neposlouchala jsem. Většinou se posadili do zahrady pod stromy a já jsem se procházela, prohlížela si ryby a květiny, nebo jsem to alespoň předstírala. Když Ipumer odešel, pokračovaly jsme s Nešratou v nákupech.“

„Co víš o noci, kdy sem Ipumer přišel?“ neustával ve vyptávání Valu. „Tvá sestra je podezřelá z toho, že jej otrávila.“

„Nemohla to udělat!“ Dívčin obličej byl náhle stejně zarputilý jako Nešratin. „Zdál se mi ošklivý sen o obrovském červeném netopýrovi. A o Krokodýlím muži, který se vyplížil

z mokřin a objevil se v naší zahradě. Křičela jsem ze spaní a vzbudila jsem se. Otec nebyl doma a matka…“ Pokrčila rameny. „Tak jsem šla za Nešratou. Její služka spí vždycky na lehátku v předpokoji. Otevřela jsem dveře a vešla.“

„Kdy to bylo?“

„Ještě nebyla půlnoc. Moje sestra byla moc milá. Dovolila mi, abych spala u ní. Chvíli jsme si povídaly. Pak jsem usnula, ale spala jsem lehce. Slyšela jsem, jak služka několikrát za noc otevřela dveře, aby se přesvědčila, že je všechno v pořádku.“

„Odešla v noci tvá sestra z ložnice?“

„Ne, pane. Vím to jistě. Nespala jsem moc dobře, protože mě trápí potíže se zažíváním.“

Na ta slova si Valu přejel rukama po břiše, jako by si vzpomněl na svoje vlastní neduhy.

„Nic jiného nevím, vznešení pánové,“ dívala se na ně s očima doširoka otevřenýma.

Amerotke se otočil k Valuovi a ten položil dívce další otázku: „Mluvila s tebou tvá sestra někdy o Ipumerovi? Víš o něm něco?“

Dívka zavrtěla hlavou.

„Dobrá, můžeš jít,“ propustil Amerotke dívku.

Valu chvíli mlčel a pak zamumlal: „Božská má pravdu, Nešratu sice můžeme podezírat, ale dokázat jí toho lze jen velmi málo. Zatím nemáme jediný důkaz, který by ji z Ipumerovy vraždy usvědčoval.“

Amerotke se mlčky díval do zahrady. Bezradně vstal, popošel ke dveřím a požádal sluhu, aby sehnal Šufoje.

„Co máš v plánu, ctihodný soudce?“ vyzvídal Valu.

„Půjdu do Domu války,“ poškrábal se oslovený na čele, „a vyhrabu všechno o Panterech z jihu a o Ipumerovi.

Každičkou zmínku. Naše výslechy nikam nevedou. Jsme jako pes, který se honí za vlastním ocasem… Á, tady jsi, Šufoji!“

Trpaslík vkročil do místnosti, vyčkávavě se zahleděl na svého pána a postěžoval si: „Čekám už hodnou chvíli. Ani se neobtěžovali nabídnout mi něco k jídlu nebo k pití.“

„Opravdu vypadáš hladově,“ škádlil ho Amerotke. „Ale teď jsou na řadě důležitější věci. Mám pro tebe úkol. Chci, aby ses vypravil do voňavkářské čtvrti a navštívil dům tamního Mrchožrouta, čističe ulic a metaře.“

„Proč?“

„Buď trpělivý a poslouchej, všechno ti vysvětlím. Vrah lékaře Intefa a vdovy Felimy záměrně zapálil dům. To znamená, že se snažil zničit něco, co by ho mohlo prozradit nebo ohrozit. Chci, aby ses metaře vyptal, jestli neobjevil něco zajímavého. Máš u sebe mou pečeť?“

Šufoj přikývl. „Mám se ptát po něčem určitém, pane?“

„Pokud to najdeš, pochopíš, že je to ono. Chci také, abys došel do domu Očí a uší faraonových a ještě jednou prohlédl Ipumerovy věci. Sepiš jejich seznam a zjisti, jestli mezi nimi není něco neobvyklého.“

„Bude výborné, když to tvůj sluha udělá,“ přitakal Valu,

vstal a s bolestným výrazem se držel za břicho. „Mé přirozené potřeby mě volají. Musím ulevit svým křečím. Jsem pokorným služebníkem a otrokem svých střev.“ S rukou vztyčenou na pozdrav se odevzdaně vykolébal z místnosti.

„Všiml jsem si něčeho velmi zvláštního,“ obrátil se Šufoj šeptem ke svému pánovi, když se za Valuem zbouchly dveře.

„Čekal jsem ve vstupní síni a okolo mne rychle prošla vznešená Nešrata. Vypadala, jako by plakala, ale nejsem si úplně jistý.“

Amerotke pokývl hlavou: „Jsem přesvědčený, že skutečným klíčem k tomuto případu je Nešrata.“ Pak poplácal malého přítele po rameni: „Nuže, vydej se za svými úkoly, Šufoji. Jestli potkáš Valua, zeptej se ho, zda si nevzpomíná na něco zvláštního nebo podezřelého, co by se týkalo vdovy Felimy nebo lékaře Intefa.“

Šufoj odešel a Amerotke se rozhlédl po místnosti. Tolik bohatství, tolik pohodlí a tak málo štěstí a spokojenosti.

Přemítal, proč Pešedu ještě nedorazil domů. Vzpomněl si na malbu v Rudé svatyni a doufal, že není předobrazem další vraždy. Vyšel do chodby, kde čekal sluha.

„Ctihodný soudce již odchází?“ zeptal se.

„Ctihodný soudce odejde již brzy,“ odvětil Amerotke s úsměvem. „Ale nejprve by si rád prohlédl ložnici vznešené Nešraty.“

Sluha se zamračil.

„Chci ji vidět,“ opakoval Amerotke, tentokrát již

odměřeně.

Sloužící jej tedy zavedl hlouběji do domu a schodištěm, které nazval Schodištěm panterů, nahoru do prvního patra. Na první pohled bylo zřejmé, proč schody dostaly takové jméno.

Stěnu, podél níž stoupali, pokrývaly lovecké scény, v nichž

vojáci ze Setova pluku hrdinně bojovali proti zuřivým a divokým panterům. Ochoz nad schodištěm byl obložen leštěným dřevem. Kráčeli dál, až k Nešratině ložnici, která se nacházela hluboko v tomto křídle domu. V předpokoji stálo prosté rákosové lůžko pro služku. Sluha otevřel dveře a Amerotke vstoupil. Pokoj byl prostorný a vzdušný.

Uprostřed stála obrovská postel s nebesy zakrytá závěsem z průsvitného bílého lnu, který měl za úkol chránit před nepříjemným horkem i před hmyzem. Okolo stěn byly rozmístěné elegantní stolky, stoličky a skříňky, několik křesel a podnožek, toaletní stolky, stojánky a poličky a na nich džbánky a misky. V rohu byl zavěšený obrovský vějíř z pavích per. Motiv Panterů z jihu pronikl až sem a opakovaně se objevoval na malbách, které zdobily stěny.

Není divu, že má Nešrata Panterů plné zuby, pomyslel si Amerotke.

Nechal stát sluhu na prahu a vkročil dovnitř. Zajímala jej především dvě velká okna. Jedno bylo zavřené pestře malovanou okenicí, druhé opatřené dřevěnou mříží zasazenou do bytelného rámu. Amerotke rám uchopil a lehce jej sejmul.

Nevšímaje si zdušeného, překvapeného sluhova výkřiku,

položil rám na podlahu a vyklonil se ven. Hleděl do hloubky dvojnásobné výšky dospělého muže. Pod ním se prostírala malá zahrada obehnaná zdí, podél níž rostlo křovinaté houští.

Nalevo vystupovaly ze zdi dva velké bronzové úchyty, sloužící k zavěšení provazového žebříku. Ten byl pravděpodobně schovaný ve velké truhlici pod postelí.

Amerotke přejel pohledem trávník, který protínala pěšina končící u malé zahradní branky ve zdi. Spokojeně vrátil rám s mříží na okno a přešel ložnicí zpět ke sluhovi, který stále čekal ve dveřích. Všiml si, že každý krok doprovází vrzání dřevěné podlahy.

Při odchodu z Domu zlaté gazely nebyl o nic moudřejší, než když sem přišel. Chviličku se zastavil ve stínu hlavní brány a přemítal. Byl si jistý, že Ipumer sem té noci, kdy zemřel, přišel a setkal se s někým u postranní branky. Ale s kým? Nešrata to určitě nebyla. V téhle věci zcela nepochybně nelhala. Opřel se o veřej a pozoroval ryby, které každou chvíli rozčeřily hladinu Nilu. Podaří se mu zjistit pravdu? Byl přesvědčen, že dokud nerozluští záhadu Ipumerovy smrti, zůstanou také ostatní vraždy zahaleny tajemstvím. Vzhlédl k obloze a zaclonil si oči rukou. Tak rád by se vydal domů a odpočinul si ve stínu zahrady. Mohl by učit chlapce rybařit. Ale pak si vzpomněl na Dům smrti a ubohé duše, které se vznášejí nad znetvořenými těly, a čekají, až bude vykonána spravedlnost.

Amerotke se vrátil do chrámu bohyně Maat. Seděl na polštářích, zkřížené nohy složené pod sebou a pohodlně se opíral o chladnou zeď. Sundal si sandály, omyl ruce a nohy a rty si opláchl posvátnou vodou. Z vnitřní části chrámu k němu tlumeně doléhaly zvuky příprav na večerní obětování.

Denní rituály již skončily a Síň obojí pravdy byla prázdná, až

na několik sloužících, kteří vyměňovali květiny ve vázách a mísách.

Vzhlédl ke stropu, který podpíraly masivní trámy z cedrového dřeva s dříky natřenými zlatou a stříbrnou barvou. Potom otočil pohled ke stěně s obrazy bohyně Maat a povzdechl si. Návštěva v Domě války, kde Ipumer pracoval, nepřinesla nic nového. Ostatní písaři si na Ipumera samozřejmě pamatovali, ale nedokázali říci soudci nic, co by již nevěděl. Ipumer byl pilný, přičinlivý a pracovitý. Měl sice pár nedostatků, ale vcelku jej všichni pokládali za velmi svědomitého. Vrchní písař projevil značné znepokojení nad Hepelem, který se již několik dní neukázal v úřadu, nebyl ani doma a v posledních dnech jej v Thébách nikdo neviděl.

Amerotke si byl téměř jistý, že Hepel je po smrti. Setův nejvěrnější se snaží odstranit každého, kdo pro něj představuje sebemenší nebezpečí a kdo by se mohl stát spojovacím článkem mezi ním a Ipumerem. Hepel, Lamna, Felima, Intef, ti všichni byli zabiti, umlčeni a odstraněni.

Jednu věc Amerotke však přece jen zjistil: Podle Knihy záznamů se Ipumer krátce po svém příchodu do Théb hluboce

zajímal o Setův pluk a o historii Panterů z jihu. Z knihovny si vypůjčil řadu svitků, ve kterých byly zaznamenány jejich činy, a tvrdil, že jej hrdinství Panterů vždy fascinovalo. Ale jak měsíce ubíhaly, jeho zájem silně poklesl. Kromě toho se Amerotke nic zajímavého nedozvěděl.

Ozvalo se klepání na dveře.

„Vejdi,“ vyzval Amerotke příchozího.

Vstoupili Šufoj s Prenhoem. Oba vypadali unaveně a zničeně. Hned při příchodu se očistili posvátnou vodou, zuli sandály a usedli na zem.

„Byla to ztráta času,“ shrnul Šufoj jedinou větou výsledky pátrání.

Prenhoe vyprázdnil obsah váčku, který nesl v ruce: „Zde je Ipumerův majetek, pane. Tohle by tě snad mohlo zajímat.“

Vybral mezi předměty prsten a hodil jím směrem k Amerotkeovi, který šperk zachytil. Byli to dva vzájemně se ovíjející hadi, kteří mezi hlavami svírali drahý kámen.

„Ten dostal nejspíš od Nešraty,“ prohodil Amerotke sám k sobě. „Ta má také takový. Zřejmě ho Ipumerovi dala jako zástavu své lásky. Ještě něco dalšího?“

Šufoj k soudci něco poslal po dlaždicích. Amerotke to zdvihl. Vypadalo to jako brož poničená ohněm.

„Tohle našel metař v domě vdovy Felimy.“

Amerotke zdvihl věc k očím a pozorně si ji prohlížel.

„Jsou to dvě gazely,“ vysvětloval Šufoj. „Znak generála Pešedua. Tentýž emblém zdobí hlavní bránu Pešeduova

domu.“

„Felima to pravděpodobně dostala od Ipumera,“ uvažoval nahlas a položil klenot na zem.

Šufoj přistoupil k svému pánovi se svitkem papyru.

„U Intefa jsem nenašel nic, ale tohle patřilo Felimě. Měla ve svém domě řadu léků a lektvarů. Valu si myslí že prodávala léky, které dokážou vzrušit muže a rozpálit lůno ženy.“

Amerotke poničený svitek rozvinul a prohlížel si rozmazané, sotva čitelné znaky. Šlo o seznam jakýchsi substancí. Položil svitek na zem k ostatním předmětům a povzdychl si: „Kdybych tak věděl, proč byla Felima také zavražděna.“

„Byl jsem znovu v ulici Olejových lamp,“ pokračoval Šufoj. „Ptal jsem se lampáře, jestli ta osoba s Horovou maskou na obličeji nemohla být žena. Prodavač tvrdí, že je to téměř vyloučeno, a je si téměř jistý, že šlo o muže.“

„Proč by měla Nešrata v téhle věci lhát?“

„Lampář říkal, že ta osoba přicházela vždycky až za soumraku nebo za tmy. Mnoho už si toho nevybavoval, ale tvrdil, že podle způsobu mluvy a chůze byl člověk s Horovou maskou spíš mužem než ženou.“

„Dobrá, dobrá,“ mumlal Amerotke. „Ale Nešrata je chytrá a možná je to i výborná herečka a imitátorka. Kromě toho to dává smysl, ona a Ipumer potřebovali místo, kde se mohli scházet. Ale na druhé straně, často také chodili do krčem.

Nerozumím tomu…“

Ozvalo se nové zaklepání. Dveře se prudce rozlétly a Prenhoe, který se o ně opíral zády, odletěl stranou jako panáček z hadrů. Dovnitř vtrhl Asural. Omluvil se za vyrušení a stanul před soudcem ve vojenském postoji, s nohama pevně rozkročenýma a helmicí pod pravou paží. Zahalasil: „Měl jsi pravdu, můj pane. Generál Pešedu a jeho sluha měli být opatrnější. Nilští Mrchožrouti objevili zbytky jejich těl.“

„Cože?“ Amerotke vzrušeně vyskočil a utáhl si opasek na své říze. „Víš to jistě?“

„Ano. Poznali generála podle náramků a nákotníků.“

Amerotke ztěžka dosedl zpět na polštáře.

„Viděli, jak jeho loďka pluje po řece. Sítě a koše přetékaly úlovky. Našli i toulec plný šípů, ale žádný luk. Nebylo tam ani pádlo. Hledali v papyrových sítinách, až narazili na shluk krokodýlů, kteří na něčem hodovali. Byly to ohryzané mrtvoly. To, co z nich zbylo, přenesli do Domu smrti. Těla jsem ještě neviděl, ale oba prý byli zastřeleni šípy. Jeden z rybářů si vzpomněl, že loďku s generálem zahlédl u Besova chrámu.“

Amerotke zabořil hlavu do dlaní. Kdo jen může být vrahem? Nevěděl, kde se v době vraždy zdržovali Heti a Thuro, ale to se dá snadno zjistit. že by to byl Karnak?

Snad. Nebamum? Ale ten byl přece s ním a neopustil Théby.

„Bylo těžké zjistit, kam generál Pešedu jezdívá na lov?“

otočil se Prenhoe k Asuralovi.

„Vůbec ne. Naopak. Bylo to velmi snadné,“ odpověděl Asural. „Pešedu lovil pokaždé na stejném rameni Nilu.

Vznešený Karnak tvrdí, že poslal jednoho ze svých otroků, aby generála varoval, když byl zabit Ruah, ale posel ho nenašel. Pešedu si nejspíš udělal v lovu přestávku a…“

„Ano,“ dokončil Amerotke za něho. „Zajel ke břehu a schoval se do stínu stromů, jejichž větve sahají až k hladině.

Není divu, že ho posel neobjevil.“ Odmlčel se. „Takže Pešedu je mrtev. Zajímalo by mě, co se teď bude dít v Domě zlaté gazely.“ Přejel si rukou po čele, potom vstal a začal udílet pokyny: „Já zůstanu tady a budu chvíli přemýšlet. Ty, Šufoji, půjdeš s Prenhoem navštívit generála Karnaka a zjistíte, jestli nemá nějaké nové zprávy.“

Asural skočil soudci do řeči: „Shání se po tobě vznešený Senenmut, můj pane.“

„Dobrá, dobrá… Snad ho můžeme nechat, aby se po mně ještě nějakou chvíli sháněl. Mám důležitější věci na práci.“

Amerotke postrkoval své druhy ke dveřím. „Zkuste zjistit, co dnes před polednem dělali všichni zbývající Panteři a zda některý z nich neopustil Théby.“

Šufoj a Prenhoe se sehnuli pro sandály. Trpaslík se podíval na svého pána a odbojně zabručel: „Jsem unavený.“

„Brzy si odpočineš,“ uklidňoval ho Amerotke, „ale teď musíme jednat.“

Vystrčil oba ze dveří a poslouchal, jak se jejich kroky vzdalují. Chrám se ponořil do ticha. Amerotke zavřel dveře

a vrátil se na své místo. Zahleděl se upřeně na svatostánek bohyně a zabral se do úvah o těch strašlivých vraždách.

Vzpomínal na duchovní umění, jemuž jej kdysi naučil jeden starý kněz. Sedět, nechat myšlenky volně plynout a spolehnout se, že mysl sama vybere to, co je důležité, a všechno ostatní nechá bez povšimnutí. Uvolnil se a ponořil do sebe. Obrazy přicházely a odcházely: Horko a písek Rudé země; on sám, plahočící se ztěžka za Pantery; prázdná hrobka; černé oblečení pouštních banditů, kteří se stahují kolem jako temní pavouci; ulice Olejových lamp a tajemný neznámý s Horovou maskou na tváři; Karnak s neproniknutelným výrazem v očích a kamenným obličejem; bystrá Nešrata plná života a odvahy a její prostořeké odpovědi; něžná Cheaj. Bylo jasné, že obě dívky něco ranilo. Ale co? A kdo to udělal?

Ipumer? Ten jistě ne! Je v tom něco jiného. Co? Amerotke si připomněl prosté lůžko před Nešratinou ložnicí. Služebná byla své paní velmi oddaná, ale to ještě nebyl důvod, aby spala před jejími dveřmi. Trpěla snad Nešrata také nočními můrami? Šufoj tvrdil, že ji viděl, jak pláče. Ale když

odcházela po výslechu, byla naprosto v pořádku. Proč tedy ta náhlá změna nálady? Soudce se pohodlně uvelebil na polštářích a s pohledem upřeným na strop upadl do polospánku. Když se probral, bylo okno nad ním tmavé a venku padal soumrak.

„Udělal jsem chybu,“ zašeptal si sám pro sebe.

Mnoho věcí mu bylo jasnějších. Ipumerova smrt jej lapila

do léčky. Všichni se soustředili na jeho vraždu a na události, které následovaly po ní. Ale je-li Nešrata skutečně klíčem ke všem záhadám, je nutné tázat se, co se událo před Ipumerovou smrtí. Co dívku tak zatvrdilo proti jejímu otci? Je snad ona vrahem a Setovým nejvěrnějším? Bude muset zjistit mnoho o její minulosti. Ale kdo mu pomůže? Na koho se obrátí? Zavřel oči a znovu se ponořil do lehkého spánku. Až

se Šufoj vrátí, dají se spolu do pátrání.

SET: Vrah Osirida, otce Horova.

Setův nejvěrnější stál uprostřed hrobky Panterů z jihu a rozhlížel se v mihotavém světle kolem sebe. Hrobka byla vytesána hluboko do skály nad Městem mrtvých, v okrsku královského pohřebiště. Před ní dal faraon k větší slávě bohů i hrdinných Panterů postavit malý zádušní chrám, jímž bylo nutno projít a prokázat se strážci. Obtloustlý, zpola opilý strážný jej ale nechal jít bez sebemenšího zaváhání či podezření. Proč by také ne? Ukázal mu přece kartuš Setova pluku ozdobenou panterem přichystaným ke skoku a na rukou měl náramky a prsteny, které byly zdobeny podobnými motivy. Masce se také nedivil, neboť Město mrtvých žije i v noci svým vlastním životem a jeho obyvatelé jsou zvyklí na ještě podivnější věci. Strážce je jistě přesvědčený, že jde o vznešeného vojenského hodnostáře, který přišel vzdát hold zemřelým. Setův nejvěrnější usedl na jednu z bohatě zdobených stoliček. Hold? Jak by mohl chtít vzdát hold těm,

kvůli nimž páchá tak strašné zločiny? Nesmí dovolit, aby prožili své životy na zemi jako polobohové a pak byli přeneseni sem, na místo posledního odpočinku, jako by byli milovanými dětmi Amona-Rea. Vykašlal prach, který se mu cestou usadil v krku, a rozhlédl se. Všude se vršila spousta nejrůznějších drahocenných předmětů pohřební výbavy: třpytivých truhlic a košů, zdobených sarkofágů, v nichž

odpočívala balzamovaná těla zemřelých generálů, pestře zdobených kanop. Byly zde sochy, křesla a stolky ze vzácných druhů dřevin, i šperky a drahé kameny. Ve světle pochodně rozverně pomrkávala zlato-stříbrná socha ležící kočky. Pštrosí pera namočená v parfému a nádobky s vonnými mastmi příjemně osvěžovaly vzduch. Stěny zdobily malby velebící činy božských válečníků.

Muž vstal a kráčel hlouběji do podzemí. Kdyby k němu byl život milosrdnější, mohl zde jednou spolu s ostatními spočinout i on. Rukou pohladil zlacený roh jednoho ze sarkofágů. Zde odpočíval Amunak, drobný a mrštný muž, který proslul prohnaností lišky a odvahou lva. On a ostatní, kteří zemřeli již před časem, se neměli čeho bát. Vůči nim nechoval žádnou zášť. Přišel sem kvůli Kamunovi. Stejně jako Balet, Ruah a Pešedu, nezaslouží si ani Kamun odejít v poklidu do Západní země a musí zaplatit za své zločiny.

Setův nejvěrnější přešel ke Kamunovu sarkofágu, nádherné rakvi s boky zdobenými zlatem a víkem pokrytým drahými kameny. Vyndal dýku, rozřízl pečeti a shodil víko na

zem. Ze sarkofágu se vyhrnul oblak vůně. Muž se zadíval na modro-zlato-zelenou masku, která kryla obličej mumie obalený bílými obinadly. Strhl masku a odhodil ji ke zdi.

Zdvihl vinný měch, který přinesl s sebou, a lil z něj na mrtvé tělo krev koupenou na řeznickém trhu. Valila se z otvoru proudem, vsakovala se do drahocenného lnu a rozlévala se kolem, až se zdálo, že celé tělo plave v krvavém jezeře. Po chvíli její štiplavý pach přebil jemnou a příjemnou vůni balzamovacích prostředků, včelího vosku, skořice, cedrového oleje, heny a jalovce. Muž o krok odstoupil a spokojeně sledoval své dílo.

„Co to děláš?“

Setův nejvěrnější se otočil. Vratkým krokem a s pohárem v ruce se k němu blížil strážce hrobky. Popil vydatně vína a paruka se mu svezla na stranu. Ve tváři měl výraz překvapení a údivu.

„Co to má znamenat? Co to provádíš?“

„Vzdávám svůj hold mrtvému.“

Setův nejvěrnější přešel k strážci, který se nechápavě rozhlížel.

„Ty jsi otevřel sarkofág?“

S očima rozšířenýma hrůzou pozoroval, jak krev přetéká přes okraj rakve. Pak zděšeně upustil pohár a otočil se, aby se dal na útěk. Jeho vrah byl však rychlejší. Stačil mu jeden skok a jediná rána dýkou. Strážce se sesul k zemi. Vrah mu zakryl dlaní ústa, zanořil dýku ještě hlouběji do těla a čekal, až se oči

potáhnou mázdrou smrti a strážce se tiše udusí vlastní krví.

Když záškuby těla ustaly, položil je opatrně na podlahu.

Vytáhl dýku a rychle ji otřel do šatů mrtvého. Pak se zvedl, aby si znovu prohlédl svou práci. Všechno se podařilo, jak si přál. Kamunovo tělo bylo znesvěceno a stejně tak i celá hrobka. Sundal si masku a otřel pot z obličeje. Pak se protáhl dveřmi a chvatně odkráčel do noci.

Procházel rychle uličkami Města mrtvých a skryl se pokaždé, když se v dohledu objevil pohřební průvod směřující k hrobkám. Minul velebnou sochu Osirida a dorazil do přístaviště. Nastoupil na jeden z přívozních člunů a zamyšleně hleděl vstříc světélkujícím Thébám. Byl spokojen. Odvedl dobrou práci.

Avšak noc teprve začínala a na něj čekaly další úkoly. Byl zde ten prokletý Amerotke! Původně si myslel, že nebude třeba nijak zasáhnout a že soudce bude bezradně přešlapovat na místě a spřádat podivné a pošetilé závěry. Ale ukázalo se, že on sám, stejně jako ostatní Panteři, nejvyššího soudce velmi podcenili. Amerotke je houževnatý, prohnaný a nesmírně chytrý. Proto je nutné jej umlčet. Setův nejvěrnější dostal zprávu, že soudce se vrátil do chrámu bohyně Maat a setrvá tam po většinu noci.

Napůl ucha naslouchal hovoru ostatních pasažérů, kteří se vraceli do Théb, a přemýšlel, jak sprovodit Amerotkea ze světa. Když se přívoz přiblížil ke břehu, zachytil pohledem světla přístavního nočního trhu. Bylo tam nepřeberné

množství krámků, v nichž se dalo koupit všechno možné, drahými kameny počínaje a domácími zvířaty konče. Setův nejvěrnější probíral v paměti jednotlivé činy Panterů z jihu až

připadl na ten správný. Pro sebe se usmál. Ano, už to má! Už

ví, jak zemře soudce té královské děvky.

Amerotke se probudil. Všechny svaly ho bolely a byla mu zima. Vstal, otevřel jednu z truhel, vyndal těžký vyšívaný plášť a zabalil se do něho. Některé z olejových lamp již

dohořely, ale smolné pochodně stále plápolaly jasným plamenem. Přešel do jednoho z rohů, kde žhnulo v měděné pánvi dřevěné uhlí. Hřál si zkřehlé ruce v teplém vzduchu a naslouchal zvukům chrámu. Zahřál se, usrkl vína a pojedl něco z chleba a ovoce, které mu přinesla chrámová služebná.

Otevřel dveře, prošel malou chodbou a zastavil se na prahu Síně obojí pravdy. Všude bylo ticho a klid, jen stíny na stěnách chvílemi zatančily, když plameny pochodní vyšlehly do výše. Soudní síň působila v nočním tichu zvláštním dojmem. V přítmí jen stěží rozeznal své vlastní křeslo, stůl a dlouhou řadu sloupů, mezi nimiž byly rozložené polštáře pro jeho sekretáře a písaře. Místo jindy plné vzrušení a emocí, vznášených obvinění a proti obvinění, konečných rozsudků, někdy i rozsudků smrti, bylo nyní tiché a nehybné.

Amerotke se spokojeně vrátil do svého útočiště. Zavřel dveře a usedl na polštáře, aby znovu přemýšlel o tom, co se dozvěděl od Nešraty a Cheaj. Litoval chyb, které udělal,

a proklínal svoji hloupost. Doposud se choval jako typický soudce, soustředil se pouze na jednotlivé, vzájemně nesouvisející linie příběhu a zapomněl na to, čemu jej učili v Domě života: „To co vidíš u soudu, Amerotke, je často jenom květ. Při výkonu skutečné spravedlnosti a při hledání pravdy však musíš najít celou rostlinu, uchopit ji za stonek a vyrvat z kořenů.“

A to Amerotke neudělal. Tím pravým kořenem celého případu je dcera generála Pešedua. Nyní bude muset počkat, dokud se nevrátí Prenhoe s Šufojem. Ať to bude jakkoli pozdě, vypraví se všichni znovu do Domu smutku, do Domu zlaté gazely, a on bude pokračovat ve výsleších.

Znovu si prohlížel předměty, které Šufoj přinesl z vyhořelého domu vdovy Felimy: Pokroucenou brož

s motivem gazely a ohořelý papyrový svitek. Pečlivě studoval jednotlivé substance, které byly na papyru zaznamenány, a nahlas si předčítal jejich jména.

V lékařství se nevyznal a byl by dal hodně za to, kdyby chápal, k čemu Felima potřebovala tak odporné přísady, jako byla ještěrčí krev, sviní zub a šťáva ze zkaženého sádla. Od Šufoje věděl o různých prostředcích, které na thébských tržištích prodávali lidé podobní Škorpionímu muži. Z nich bylo na Felimině svitku například sádlo z datla, prach z rozdrcených kostí a mandragora. Čím déle si seznam pročítal, tím víc byl přesvědčený, že Felima prodávala ještě něco víc než afrodisiaka. Jeden z receptů mu byl povědomý:

rozdrcené fíky smíchané s mateřským mlékem ženy, která porodila chlapce. Byl to starodávný prostředek na zkoušku plodnosti. Pokud je žena plodná, bude po požití zvracet, je-li neplodná, podanou směs prostě stráví.

Byl zde i jiný recept: Těhotná žena vyhloubí v zemi dvě jamky, do jedné zasije pšenici, do druhé oves, zrna přikryje hlínou a zalije vlastní močí. Pokud se jako první zazelená pšenice, narodí se chlapec, vyrazí-li jako první klíčky ovsa, narodí se děvče.

Amerotke odložil svitek na podlahu. Není divu, že je Valu tak podezíravý. Je jasné, že recepty souvisí s utajovaným bohatstvím vdovy Felimy. Pravděpodobně se vydávala za vědmu, prodávala léky, které rozpálí ženu i muže, a pomáhala neplodným ženám otěhotnět. Ale co když byla zapletena i do něčeho nezákonného? Třeba do čarodějnictví! Usilovně přemýšlel. Chystal se právě vrátit do Síně obojí pravdy, když

uslyšel z chrámu nějaký hluk. To se jistě vracejí Prenhoe a Šufoj, pomyslel si a dál se obíral vlastními myšlenkami.

Neozval se však žádný pozdrav, žádný zvuk kroků, nic.

Amerotke si však byl jistý, že něco zaslechl. Možná to byl nějaký kněz nebo chrámová služebná? Nebo někdo jiný? Po zádech mu přejel mráz. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a Amerotke s úlevou zavolal: „Vstupte!“

Dveře se otevřely a něčí ruce vhodily do místnosti koš.

Ten se převrhl a na podlahu se vyvalilo klubko zmijí. Syčely, svíjely se a proplétaly jedna přes druhou. Dveře se

s třeskotem zabouchly. Vše se odehrálo tak rychle, že Amerotke neměl čas vůbec na nic. Zůstal tiše a bez pohnutí stát. Věděl, že jedovatí hadi se dají snadno koupit na každém trhu, neboť jejich kůže i maso se užívají k nejrůznějším účelům. Hadi byli velmi neklidní, zřejmě záměrně rozdráždění. Byly jich dobré dva tucty, možná ještě víc.

Z klubka se začala oddělovat jednotlivá štíhlá těla a se vzteklým sykotem útočila na ostatní. Místnost se rázem naplnila zlověstným syčením. Hladká těla se kroutila a svíjela do klubíček a zase rozplétala. Ploché hlavičky, z nichž

vyjížděly rozeklané blesky jedovatých jazyků, se vymršťovaly nad podlahu.

Amerotke dobře věděl, jak se chovat v přítomnosti hadů.

Musí zůstat v klidu, bez jediného hnutí. Pozornost plazů přiláká buď teplo, nebo náhlý pohyb. Bylo to jako zlý sen.

Tady, v chrámě, by měl být v bezpečí, a zatím jen pár kroků od něj syčí a svíjí se klubko smrtelného jedu. Naštěstí stály v rozích místnosti ohřívací pánve s dřevěným uhlím a zmije se k nim vydaly, aby unikly chladu kamenné dlažby. Vydechl si úlevou, když k nim hadí klubko zamířilo. Netroufal si ani dýchat, a přestože mu napjatýma nohama probíhala křeč, zůstával v naprostém klidu, aby za žádnou cenu neupoutal hadí pozornost.

Amerotke děkoval za teplá ohřívadla bohyni Maat. Tak, jako přitahoval hady oheň nebo teplo zvířecích těl, tak je v tuto chvíli lákalo žhavé dřevěné uhlí a vůně jídla

z nedalekého koše.

Hadi se vlnili po podlaze svatyně, ale několik jich stále zůstávalo u dveří. Amerotke na chvilku zavřel oči, aby se uklidnil. Konečně se dočkal odměny za svou trpělivost, vzdálenost mezi hadími těly a dveřmi se zvětšila a průchod byl volný. Pomaličku se pohnul. Opatrně zdvihl dva polštáře, aby si jimi chránil ruce, a pozvolna, po čtyřech, se přesouval ke dveřím. Tam vyskočil na nohy, hodil polštáře směrem k hadím tělům, popadl za kliku a rychle proklouzl úzkou škvírou. Dveře za sebou prudce přirazil.

Byl v bezpečí. Rychle běžel do Síně obojí pravdy, posbíral mezi sloupy polštáře a neprodyšně jimi ucpal otvor mezi dveřmi a podlahou. Po zádech mu stékaly stružky potu a srdce mu tlouklo, jako by chtělo vyskočit z těla. Posadil se na jedno ze sedátek pod oknem, složil si ruce na prsou a pokusil se ovládnout třes, který mu probíhal celým tělem.

Nohy měl jako z olova a v zátylku mu bušilo obrovské kladivo. Chtělo se mu zvracet. Kdyby jej nohy unesly, dal by se na šílený úprk, aby utekl z tohoto místa i z chrámu.

Nedostávalo se mu však sil a, jak si poslední rozumně uvažující částí své mysli uvědomoval, nemohl za sebou nechat místnost plnou jedovatých hadů.

Konečně se mu podařilo paniku ovládnout. Každou chvíli se přesvědčoval, zda nějaký had neproklouzl pode dveřmi, a když uslyšel hlasy, téměř vykřikl úlevou. Šufoj s Prenhoem se vraceli ze svých pochůzek a jako obvykle se hlasitě přeli

o význam písařových snů. Uviděl jejich siluety blížící se chodbou.

„Můj pane!“ Šufoj odhodil nový slunečník, který si už

stačil koupit, a hnal se k Amerotkeovi. Poklekl k němu a zděšeně si prohlížel soudcův obličej, který byl i v matném světle pochodní ztrhaný a sinalý. Prenhoe přešel ke dveřím svatyně a chystal se je otevřít.

„Ne! Neotevírej!“ křikl na něj Amerotke.

V několika větách vysvětlil, k čemu došlo. Šufoj nedokázal ovládnout vzrušení a vztek a směšně poskakoval na krátkých nožkách.

„Už jsem ti tolikrát povídal, že musíš být opatrný! A paní Norfret ti to říkala také!“

„Paní Norfret se o tom nesmí dozvědět!“ zazněl ze soudcových úst jasný příkaz.

„Tolikrát jsem tě varoval!“ pokračoval Šufoj. „Na dveřích jsou závory. A jsou tam od toho, aby se používaly.“ Zahrozil sevřenou pěstí směrem ke svatyni: „Já jim dám hady!“

Prenhoe, který si dokázal zachovat chladnější hlavu, odběhl, aby přivedl sloužící a stráže. Síň byla ve chvilce plná lidí s pochodněmi, koši a dlouhými tyčemi opatřenými na koncích chytacími oky. Muži s koženými chrániči na nohou a ve vysokých botách otevřeli dveře a za vzrušeného pokřikování a hlasitých kleteb místnost vyčistili a všechny zmije pochytali do košů. Když práci dokončili, cítil se Amerotke mnohem lépe. Také Šufoj už se trochu uklidnil

a trousil na všechny strany moudrosti o tom, jak zacházet s rozdrážděnými hady.

„Musel vědět, že jsi tady,“ mudroval mužíček. „Je to staré klukovské darebáctví. Jenže tentokrát mohlo mít smrtelné následky. Ještě žes byl tak rozumný, pane, a nepodlehl panice.

Kdybys začal křičet nebo se pokusil utéct, zmije by na tebe zaútočily.“

„Byl jsem zdřevěnělý hrůzou,“ usmál se Amerotke.

„Děkuji Maat za tyhle ohřívací pánve,“ pokynul rukou k nádobám s dřevěným uhlím. „Kdyby těch nebylo…“

„Vypadá to, že ses v řešení případu dostal už blízko k pravdě a stal ses nebezpečným,“ podrbal se Šufoj na hlavě.

„Přesně tak to bude,“ přikývl Amerotke. „Začínám chápat, proč museli zemřít Intef a Felima, ale v mnohém stále ještě nemám jasno. Byli jste za generálem Karnakem?“

„Ano. O smrti vznešeného Pešedua už věděl a právě měnil svůj dům v pevnost. Nechal dokonce povolat jízdní oddíl Setů, aby jeho usedlost chránili z cesty. Každé okno i každé dveře jsou střeženy. Heti a Thuro dělají totéž.“

„A přitom je vrahem jeden z nich,“ usmál se Amerotke suše. „Jsem si tím jistý, ale dokázat to nebude lehké.“

„Svatyně už je očištěna,“ oznámil jim Prenhoe, když

doprovodil ke dveřím posledního sluhu a poděkoval strážným. „Zajímalo by mne, kde se toulá Asural,“ brumlal si pro sebe a pak bez varování odbočil k svému oblíbenému tématu: „Představ si, pane, co se mi včera v noci zdálo. Měl

jsem sen o hadovi dlouhém devět stop. Měl obrovské čelisti a –“

„Sklapni!“ zastavili jej ve vzácné shodě Amerotke se Šufojem.

„Pane, říkal jsi, že Setův nejvěrnější je zcela jistě jedním z Panterů z jihu. Jak ale vysvětlíš, že když byl zavražděn Pešedu, všichni ostatní byli v Thébách?“ Šufoj se postavil na krátké nožky, rychle nahlédl do svatyně a vrátil se zpět k Amerotkeovi. „Zato pokud jde o dnešní noc, bude snadné zjistit, kdo kde byl.“

„Snad ano,“ zamračil se Amerotke, „ale jsem přesvědčený, že vrah na tohle všechno myslel předem.

Tentokrát však nic zjišťovat nebudu a dám se do pátrání svým vlastním směrem. A to hned teď.“

„Teď?“ vyjekl zoufale Prenhoe. „Vždyť je hluboká noc!

Je hrozně pozdě!“

„Nikdy není pozdě!“ opáčil Amerotke a vstal. Byl stále ještě trochu roztřesený, ale cítil pevné odhodlání dovést celou záležitost do konce. „Setův nejvěrnější rozdává rány vpravo vlevo. Je jen otázkou času, kdy si uvědomí, že na jednu osobu zapomněl.“

„Na koho?!“ Šufoj visel svému pánovi očima na rtech.

„Na Cheaj?“

„Ne. Je tu ještě někdo mnohem důležitější,“ poklepal Amerotke trpaslíkovi na rameno. „A to Nešratina služebná.

Půjdete hned teď do domu generála Pešedua a vezmete si

s sebou dva z chrámových strážců. Prokážete se mou pečetí a zařídíte, aby dívku přivedli sem.“ Zdvihl ruku k čelu: „A nezapomeňte vyřídit mou soustrast s generálovou smrtí.“

Šufoj a Prenhoe spustili lamentaci, že by celá věc mohla počkat do rána a že jejich pán je v nebezpečí, ale soudce byl neoblomný: „Je nutné udělat to okamžitě!“ Vystrkal oba ze dveří se slovy: „Nic se mi nestane. Půjdu do kuchyně, najdu si něco k snědku a k pití a zůstanu tam, dokud se nevrátíte.“

Amerotke osaměl. Vyšel ze Síně obojí pravdy do provoněné a měsícem ozářené zahrady. Zdálo se, že celý chrám je na nohou. Všude postávaly hloučky sloužících a vzrušeným šepotem probíraly nedávné události. Chodbami rázovaly stráže a u každých dveří stála hlídka. Ruch probudil ze spánku i několik kněží, kteří hluboce usnuli po četných číších vína. Teď zmateně zjišťovali, co se vlastně přihodilo.

Chrámová kuchyně, velká kamenem dlážděná místnost, ležela přímo pod Jezírkem neposkvrněnosti. Když Amerotke vešel, zvedl se z jednoho kouta ospalý a nevrlý kuchař. Stačil mu však jediný pohled do soudcovy tváře, a hned byl samá ochota a ostošest nabízel příchozímu sušené maso servírované na salátových listech, čerstvý chléb a džbánek chladného piva.

Amerotke se usadil u dveří, pomalu a pokojně jedl a přitom přemýšlel, zda jeho poslové najdou Nešratinu služebnou naživu. Každý zločinec jednou udělá chybu, říkal si v duchu a modlil se, aby se nezmýlil v úsudku a aby dívka byla právě tím kouskem skládanky, který mu chybí, aby spatřil obraz

zločinů jasněji.

Ze zamyšlení jej vytrhl Asural, kterého zpráva o pozdvižení v chrámu zastihla na obchůzce Thébami. Vrazil do kuchyně jako bůh války. Amerotke ho uklidnil a požádal, aby s ním počkal, dokud se Prenhoe s Šufojem nevrátí.

Netrvalo ani hodinu a oba byli zpět i se strážnými, kteří mezi sebou vedli roztřesenou dívku.

Amerotke pokynul, aby přešli do malé místnosti, kterou kněží používali pro schůzky s prosebníky, dárci a návštěvníky chrámu. Jemně dívku usadil na vysokou koženou židli a sklonil se nad ní. Vzal ji za ledovou ruku a pokusil se ji uklidnit.

„Mluvila jsem pravdu,“ vzlykalo děvče.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Amerotke mírně.

„Jmenuji se Sato. A řekla jsem ti pravdu, pane.

Odpověděla jsem ti pravdivě na všechno, na co ses ptal! Proč mě tedy odvedli uprostřed noci a uvěznili ve chvíli, kdy je domácnost mého pána v hlubokém smutku?“

„Nechci se tě znovu vyptávat na Ipumera,“ stiskl soudce lehce dívčiny studené prsty ve své dlani. „A nechci ani, aby tě vyslýchal vznešený Valu. Jsi tady proto, abys zavzpomínala na dobu více než před rokem, ještě předtím, než se tvá paní seznámila s Ipumerem.“ Cítil, jak napětí v dívčině těle povoluje. „Vznešená Nešrata je ti velmi blízká, že?“

„Ano, pane.“

„Trpí nočními děsy, viď?“

„Ano, ale jak to víš?“

„Jak dlouho již trvají její potíže?“

„Nevím přesně, možná dva roky…“

„Něco se stalo, viď? Asi tak rok předtím, než se objevil Ipumer, se tvé paní něco přihodilo, že ano?“

Sato zneklidněla.

„Musíš mi říci pravdu,“ naléhal soudce. „Tvá paní měla milence ještě před Ipumerem, že?“

Sato zavrtěla hlavou.

Lže a něco skrývá, pomyslel si Amerotke.

Sato však viděla v soudcových očích nedůvěru, a tiše vysvětlovala: „Stala jsem se osobní služkou vznešené Nešraty až v době, kdy začala trpět zlými sny.“

„A co se stalo předtím?“ Amerotke se naklonil k dívce a díval se jí přímo do očí. „Když mi teď neřekneš pravdu, mohou následovat další ohavné vraždy a ty a tvá paní budete v nebezpečí.“

Sato mlčela s pohledem upřeným na podlahu, ale po chvíli přece jen promluvila: „Vím o tom velmi málo. Zaslechla jsem mezi ostatním služebnictvem něco o strašlivé hádce mezi generálem Pešeduem a jeho dcerou.“

„Kdy k tomu došlo?“

„V době setí, asi tak před dvěma lety. Byla kolem toho spousta křiku. Z pokoje, kde se hádali, se ozýval třesk rozbíjených váz a rachot porážených židlí. Ale nic bližšího nevím. Vím jen, že jedné noci odnesli mou paní z jejího lože

–“

„Odnesli?“

„Zahradník, který v té době v generálově domě pracoval, ale teď už tam není, povídal, že jí dali nějaké omamné látky.

Její otec a ostatní vznešení Panteři ji naložili do nosítek a odnesli pryč. Zpátky ji přinesli až za svítání.“

Konečně, pomyslel si Amerotke. „A ty nevíš, co přesně se stalo?“

Potlačil chuť dívkou zacloumat a vytřást z ní pravdu.

Podezření a dohady, které v něm vzbudily předměty nalezené na spáleništi Felimina domu, začínaly krystalizovat a dostávaly jasný tvar. Nešratě se stalo něco strašlivého, co rozpoutalo všechno zlo. To ona byla příčinou děsivých vražd, ať už vědomě nebo nevědomky.

„Nevím, co se stalo,“ opakovala znovu Sato. „Nikdy mi o tom nic neřekla, ale myslím, že jí něco hrozného udělali.

Její duše, její ka, od té doby chřadne.“

„Já vím, co se tvé paní přihodilo. A to, co se jí stalo, je také důvodem, proč tě dnes v noci ubytujeme tady, v chrámu,“ usmál se Amerotke do udivených očí. „Teď budu muset odejít, ale později si spolu možná ještě promluvíme.“

Zavolal Asurala a nakázal mu, aby dal dívku pečlivě střežit. Pak poslal jednoho ze sloužících k paní Norfret se vzkazem, že dnes v noci zůstane ve městě. Šufoje požádal, aby mu v pracovně připravil provizorní lůžko, přinesl svitek papyru, několik pisátek a inkoust.

„Kdy půjdeš spát?“ zajímal se Šufoj s výtkou v hlase.

„Za chvilinku,“ usmál se Amerotke. „Ty a Prenhoe se vydáte do Domu milionu let a doručíte Božské zprávu, kterou pro ni teď napíšu. Bude ji velmi zajímat. Stejnou zprávu donesete i vznešenému Senenmutovi a Valuovi. Přikažte sluhům, aby připravili Síň obojí pravdy.“

„Proč?“ podivil se Šufoj.

„Protože zítra bude vynesen faraonův rozsudek.“

Amerotke osaměl, a než se Šufoj vrátil z chrámového skladu se svitkem papyru a psacím náčiním, nechal zapálit další olejové lampy. Prenhoe přinesl opis záznamu ze soudního zasedání. Amerotke se pohodlně opřel na židli, rozvinul svitek, zavřel oči a vyslal krátkou prosebnou modlitbu k bohyni Maat, aby jej vedla k pravdě. Potom na papyrus načrtl vedle sebe šest sloupců a nadepsal je jmény: Nešrata, Cheaj, Karnak, Thuro, Heti a Nebamum.

Přemýšlel o postavě s obličejem zakrytým Horovou maskou, která se plíží ulicí Olejových lamp. O Ipumerovi, který se vrací domů z nočního dostaveníčka. O Lamně, Intefovi a Felimě, kteří museli zemřít, protože věděli příliš mnoho. O obrazech v Rudé svatyni, které vrahovi posloužily jako inspirace. Ponuře se usmál. Na jedné z maleb nesl zvěd ze Setova vojenského oddílu hyksóskému šlechtici stejný dárek, jaký dnes dostal on: koš s jedovatou zmijí. Hyksós však dopadl mnohem hůře.

„Avšak,“ zašeptal si polohlasem, „i já jsem zmije. Jsem

zmijí velikého faraona a udeřím rychle a nemilosrdně.“

Sklonil se a začal zapisovat všechna zjištěná fakta i podezření. Jak zaujatě pracoval a dotvářel svou teorii ohavných vražd, vyvstávaly před ním jasně rysy vrahovy osobnosti. Nedokázal se ubránit obdivu k důmyslnosti a umíněné nenávisti, s níž bylo smrtonosné předivo tkáno.

Amerotke již věděl a chápal, ale stále mu chyběl skutečný důkaz. Ach ano, uvědomil si po chvíli přemýšlení, vždyť je tu ještě Cheaj, Nešratina mladší sestra.

Nad Thébami začínalo svítat. Sluneční bůh se znovu rodil v prvních chvějivých paprscích, které nesměle líbaly zlatem pokryté vrcholky obelisků a pronikaly okny a dveřmi chrámu.

Trubači ohlašovali jasným zvukem trub nový den a chrámoví kněží spěchali, aby přivítali nové zrození Amona-Rea a poklonili se své královně, která se rozhodla nechat se nést městem obklopená svým majestátem.

Blížila se devátá hodina. Slunce začínalo horce rozpalovat dlážděné ulice a bičovat paprsky zpocená těla otroků, kteří vesly poháněli Slávu Amonovu, nádhernou loď egyptského faraona. Božská Hatusu, královna-faraon obojího Egypta, Vtělení zlatého sokola, Milovaná Reem, Sestra Osiridova, Ochránkyně lidu a Vítěz nad nepřáteli, opustila Dům zbožňování a rozhodla se oblažit svůj lid úsměvem. Plavila se ve své slávě a nádheře po hladině Nilu, aby přistála u Velkých mokřin nedaleko chrámu bohyně Isis. Podél břehů ji

slavnostním pochodem doprovázel oddíl válečné pěchoty ze Setova pluku. Za ním pod korouhví mocného sokola následovaly válečné vozy. Horký vzduch se plnil tóny oslavných hymnů a jásotem davů, neboť lid vyšel v hojném počtu do ulic, aby pozdravil svou královnu. Hatusu, s výrazem božského klidu na tváři, seděla uprostřed plavidla na zlaceném trůně ovívaná obrovitými vějíři z pavích per namočenými do drahých parfémů.

Přípravy na cestu začaly už před svítáním. Strážce parfému,

Ochránce

královských

sandálů

a Komoří

královského šatstva dohlédli, aby sloužící a otroci vykoupali královnino krásné bronzové tělo a naolejovali a navoněli její ušlechtilé údy. Pak jí nalíčili víčka jasnou zelení a černou linkou zvýraznili pohled vznešených očí. Ústa natřeli karmínovou barvou a na hlavu nasadili drahocennou paruku napuštěnou vzácnou vůní a zdobenou šňůrkami drobných drahokamů. Paruku měla královna připevněnou kolem čela zlacenou páskou ve tvaru útočící kobry, která byla její ochránkyní. Vznosný krk obepínal bohatý límec zdobený drahokamy, v jejichž středu zářil modrý safír ve tvaru Horova oka. Hatusu byla oblečena do nejjemnějšího královského lnu lemovaného zlatem a královský plášť nenes jí přidržoval kolem ramen stříbrný řetěz. Nohy byly obuty do uzavřených sandálů z drahocenné látky vyšívané stříbrem. V rukou svírala odznaky své moci: žezlo a důtky.

Hatusu seděla na trůně vzpřímeně a bez jediného hnutí.

Strnulou nehybností vyjadřovala královskou nadřazenost a nedotknutelnost. Než se procesí vydalo na cestu, zkontrolovala, zda je trůn vystlán měkkými polštáři neboť, jak s uličnickým

chichotáním

vysvětlovala

vznešenému

Senenmutovi, po dlouhých ceremoniích si vždycky připadá tak zdřevěnělá a ztuhlá, jako by už nikdy neměla vstát. Avšak chvíle rozpustilého štěbetání a škádlení byly tytam a na jejich místo nastoupily povinnosti božské královny. Lidé se shlukovali okolo řeky, aby zahlédli Božskou dceru, Vtělení boží vůle. Hatusu pootočila hlavu, aby se na své poddané usmála. Jásot vzrostl. Královna znovu upřela pohled před sebe, na příď královské bárky vyřezané do podoby hrůzného draka. Věděla, že je nutné ukázat se čas od času lidu, a vždy se na podobné příležitosti do posledního detailu připravila.

Loď, na níž plula, byla tou nejlepší a nejkrásnější z královské flotily: trup měla vykládaný zlatem, stožáry pokryté stříbrnými plíšky a ozdobené rudými a bílými praporci. Na palubu přinesli dokonce malý dřevěný naos, aby královna mohla i teď promlouvat se svým otcem, Amonem-Reem. Vše bylo připraveno tak, aby si Thébané tento den pamatovali navždy.

Hatusu se potěšeně usmála. Amerotke zařídil všechno přesně podle jejích představ. Věděl, kde je jeho místo a že není vhodné, aby rozsudek nad Pantery z jihu vynesl on.

K něčemu takovému je nutno povolat samotnou královnu, která poctí soudní dvůr svou přítomností. Amerotke může

vést vyšetřování, ale konečný rozsudek bude plně v jejích rukou. Hatusu sevřela žezlo a důtky pevněji. Tolik se na dnešek těší!

Amerotkeův posel dorazil do paláce se zapečetěným svitkem v časných ranních hodinách. Královna si zprávu zběžně pročetla a byla tak spokojená, že vzbudila vznešeného Senenmuta, naplnila poháry vínem a chvíli před ním tančila nahá. Usmála se při té vzpomínce a letmo pohlédla doleva, kde stál velký vezír se všemi odznaky své moci s jednou rukou lehce položenou na opěradle královského trůnu. On, Senenmut, její milenec a velký vezír obojího Egypta, bude vynesení rozsudku také přítomen.

Vzpomněla si na generála Karnaka a nakrčila vznešené obočí. Neměla ho ráda. Nesnášela chladnou aroganci jeho pohledu a lehký opovržlivý úsměv, kterým jí vždycky připomínal, že její vládu sice trpně snáší, ale že ji ve svém srdci nikdy nepřijme za svou nejvyšší paní. Ale dnes se vše změní a Karnak pozná sílu její paže. Bude muset padnout na kolena a políbit královské nohy obuté do sandálů. Proč?

Hatusu lehce zvrátila hlavu a zadívala se na oblohu. Protože ona je mocnější, rychlejší a silnější. Protože je zrozena k vládě. Protože je jí předurčeno koupat se v úsměvu bohů.

„Má paní,“ zašeptal jí Senenmut do ucha, „pohlédni vpravo!“

Hatusu přikývla a pomalu otočila hlavu. Uvědomovala si, že každý její pohyb je sledován. Musí oblažit svým úsměvem

ty, kdo na něj trpělivě čekají. Zástupy na břehu propukly v takový jásot, že v něm téměř zanikl hymnus, který zpívali na její počest chrámoví kněží a kněžky za doprovodu chřestění sister.

Hatusu se znovu zahleděla před sebe a sledovala, jak se loď chystá přirazit k molu přístaviště. Zlatem pokryté vrcholky obelisků a růžové kolonády sloupů města ji vítaly.

Královna lehce zdvihla hlavu a naslouchala, jak lodivod udává veslařům takt a mění jej v pokyny k přistání. Přístaviště se rychle přibližovalo, veslaři vztyčili vesla kolmo vzhůru a loď lehce vplula do královského kotviště. Na palubu přispěchali sloužící nesoucí dlouhé tyče ozdobené květinovými girlandami a prostrčili je otvory po stranách trůnu. Z obou stran přistoupili k Hatusu otroci s velikými vějíři z pštrosích per, aby chránili tvář božské královny před palčivým sluncem.

Senenmut se přesvědčil, zda je všechno v pořádku, a přikázal, aby nosiči trůn zdvihli. Hatusu dál seděla jako kamenná socha, zatímco nosiči ji pomalu a opatrně snášeli z lodi na rampu, po níž přejdou do přístaviště. Královnina tvář byla prosta jakéhokoli výrazu či známek citu, ale jak řekla Senenmutovi, když spolu leželi v objetí ve velké cedrové posteli, právě toto byl okamžik, kterého se nejvíc obávala.

„Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby mě upustili?

Nebo kdyby vyklopili Božskou dceru do Nilu?“ zajíkala se smíchy. I nyní cítila, jak ji v hrdle šimrají bublinky smíchu.

Kousla se do rtu a rozhlédla se kolem. V popředí přístaviště stáli vojáci ze Setova pluku s rudými parukami na hlavách, ozbrojeni dlouhými oštěpy a obřími čtverhrannými štíty.

Pohledem zachytila dokonce samotné Pantery z jihu, ale obličej k nim neotočila. Na to si budou muset počkat!

Průvod se pohnul. V čele kráčeli kněží a komíhajícími kadidelnicemi šířili kolem procesí oblaka vonného dýmu.

Chrámové dívky sypaly cestu před královnou navoněnými okvětními lístky růží. Z obou stran trůnu kráčela královnina osobní stráž a za ní zpěváci z různých chrámů, kteří velebili panovnici oslavnými písněmi.

„Jak nádherná jsi, Hatusu.

Jsi slávou Egypta!

Okem boha!

Uráčila ses ukázat nám svou tvář!

Naše srdce se rozplývají radostí.

Naše těla se chvějí štěstím.

Bylo nám dopřáno napít se z tvého úsměvu, který je sladký jako nebeské víno…“

Průvod se pomalu ubíral Alejí sfing. Kam vstoupil, všichni okolostojící utichli a vrhli se na kolena. Hatusu se znovu a znovu otáčela na obě strany a rozdávala úsměvy. Konečně se vynořil chrám bohyně Maat. Prošli vznosným sloupovím, prosluněným nádvořím a zastavili na úpatí vysokého

schodiště, na jehož vrcholu klečel na polštáři Amerotke a v předepsané pokoře očekával příchod své paní. Ozdobil se všemi odznaky svého úřadu: pektorálem, prsteny, náramky i nákotníky. Když trubači ohlásili příchod Božské, zdvihl hlavu, aby královnu uvítal.

Nosiči postavili trůn na zem a dvořané pomohli královně vystoupit. Odněkud přiběhla malá děvčátka a sypala okvětními lístky růží schody, na nichž spočine božská noha.

Hatusu cítila žár a bylo jí nesnesitelné horko, ale kráčela pomalu, jak přikazoval dvorský ceremoniál. Na posledním schodě zůstala stát před Amerotkem. Soudce jí políbil nárt a královna k němu vztáhla ruku na znamení velkého přátelství a milosti.

Vypadá unaveně, pomyslela si.

Pak se zazubila a nepozorovaně škádlivě zamrkala: „Povstaň, ctihodný soudce.“

Amerotke se zvedl. Hatusu se nejprve ujistila, že nikdo není v dohledu, a pak mu poslala vzdušný polibek. Dovolila, aby ji vedl vstupním sloupovím do chrámu a do Síně obojí pravdy. Dnes nebyli vpuštěni žádní diváci a na polštářích obvykle vyhrazených písařům seděl jen Amerotkeův sekretář, Prenhoe a Šufoj. Když Hatusu vkročila, vrhli se všichni tři tváří k zemi a setrvali tak, dokud se neusadila na křesle nejvyššího soudce. Amerotke přisunul stříbrem zdobenou stoličku, na niž si královna položila nohy.

„Chtěla bych nějaké víno,“ vzdychla.

„Neměla bys mluvit,“ plísnil ji tiše Senenmut, který se postavil za její křeslo.

„Jsem faraon!“ vybuchla Hatusu. „A mohu si dělat, co chci!“

Amerotke poklekl na polštář před královninou podnožkou, zády ke křeslu. Podíval se vlevo, Šufoj a Prenhoe napůl spali. Sekretář, okázalý jako vždy, důležitě připravoval psací náčiní. V malém portiku po soudcově pravici se shromáždili Karnak, Thuro, Heti a Nebamum.

Kousek od nich stála Nešrata a držela za ruku svou mladičkou sestru. Dveře do síně se s třeskem zavřely a Asural, s rukama založenýma na prsou, se před ně postavil na stráž. Nikdo další nebude vpuštěn.

„Faraon promluvil,“ zazněl Senenmutův hlas. „A jeho spravedlnost vejde ve známost! Soudní líčení je zahájeno.“

Amerotke zdvihl ruce a zpěvavým hlasem odříkal krátkou rituální modlitbu k bohyni Maat. Pak se otočil doprava a prohlásil: „Všichni, kdo byli předvoláni, aby vyslechli slovo faraonovo, smějí přistoupit!“

Na ta slova Šufoj s Prenhoem vyskočili a přinesli šest polštářů, které uspořádali do půlkruhu před královnou.

Karnak a jeho společníci předstoupili a poklekli po jedné straně půlkruhu, zatímco Nešrata a Cheaj zaujaly svá místa na druhé straně. Všichni vzdali vládkyni povinný hold a dotkli se čely chladné, lesknoucí se podlahy. Hatusu je v nepohodlné pozici záměrně ponechala o chvíli déle, než bylo nutné. Pak

pokynula Senenmutovi, aby předvolaným dovolil vzhlédnout k její božské tváři.

„Má paní,“ vyhrkl Karnak, ale zarazil se, když uslyšel nesouhlasné zasyčení Amerotkeova sekretáře. „Božská královno,“ opravil se v oslovení, „nechápu, proč jsme sem byli povoláni.“

Hatusu neodpověděla. Ticho se prodlužovalo a přerušil je až Senenmut, který tichým zakašláním naznačil Amerotkeovi, aby se ujal slova.

„Byli jste povoláni, neboť Božská si přeje slyšet pravdu, a pravda bude zanedlouho odhalena. Prohledali vás, zdali u sebe neskrýváte zbraně,“ přejel pohledem Pantery i obě dívky. „Teď musíte setrvat bez pohybu, dokud Božská nepromluví. Začneme: Vznešená Nešrato, zabila jsi písaře Ipumera?“

„Ne.“

Amerotke si pomyslel, že dívka před zahájením soudního jednání určitě plakala, a všiml si, jak si vyměnila pohled s tím, koho považoval za jejího tajného milence.

„Ano, zabila. A zároveň ne, nezabila. Obojí je pravda,“

opáčil soudce a bezděky otáčel jedním ze svých prstenů. „Té noci, kdy Ipumer navštívil Dům zlaté gazely, jsi opravdu neopustila svou ložnici. Ale tvá sestra Cheaj ano.“

„Ne, ne!“ Dívčina ruka zděšeně vyletěla k ústům a oči se jí rozšířily hrůzou. Byla by vyskočila, ale Nešrata ji chytila za zápěstí.

„Ipumer byl darebák, který dokázal sladkými slovíčky svést každou dívku,“ pokračoval Amerotke. „Dvořil se vznešené Nešratě, ale na schůzkách s ní stihl svádět i tebe, Cheaj. Tvou sestru však počaly projevy jeho přízně unavovat a Ipumer začal vyhrožovat. Nejprve, že spáchá sebevraždu.

Tomu se však Nešrata vysmála. Potom, že ji zostudí před celým městem. Ale ani to nebylo pro Nešratu žádnou hrozbou. A nakonec hrozil tím, že odhalí i jiná tajemství z jejího předchozího života. Tehdy se ho Nešrata zeptala, co má na mysli.“

„Co to bylo?“ neudržel se Karnak a skočil soudci do řeči.

Amerotke si jeho otázky nevšímal.

„Tobě, Cheaj, muselo lichotit, že se o tebe písař zajímá.

Tvůj otec je mrtev a mé srdce překypuje lítostí, avšak, domnívám se, že mezi generálem Pešeduem a vámi, jeho dvěma dcerami, bylo jen málo opravdové lásky. Nešrata měla Ipumera k milostným hrátkám, ale především byl její pomstou otci. A ty jsi dělala totéž.“

Obě dívky si přisedly blíž k sobě a s dlaněmi položenými na kolenou upřeně hleděly na Amerotkea. „Nešrata ti pomáhala při tajných schůzkách s Ipumerem, Cheaj. To, co se dělo mezi tebou a jím, jí bylo lhostejné, až do chvíle, kdy začal Ipumer strkat nos do dalších záležitostí.“

„Do jakých?“ zašeptala Nešrata se skloněnou hlavou.

„Za malou chvilku vše vysvětlím. Tehdy ses, vznešená Nešrato, rozhodla, že Ipumer musí zemřít. A tak jsi koupila

jed a odpoledne před nocí, kdy Ipumer navštívil váš dům, jste daly se sestrou hlavy dohromady. Věděly jste, že otec nebude v noci doma a připravily jste vše potřebné. U Domu zlaté gazely je malá mýtina obklopená stromy a křovinami. Ty nebo Cheaj jste tam před západem slunce odnesly jídlo a pití.

V noci Cheaj předstírala zlý sen a přišla do tvé ložnice, před níž každé noci spí tvá oddaná služebná Sato. Dovolila jsi Cheaj, aby spala s tebou v posteli.

V určenou hodinu Cheaj tiše vstala, rychle sundala z okna dřevěný rám s mříží a sešplhala po provazovém žebříku do zahrady. Ty, Nešrato, jsi potom nasadila rám zase zpět a vrátila ses na lože. Pokud služka přece jen něco zaslechla a otevřela dveře, uviděla skrze průsvitný závěs tebe a zcela samozřejmě předpokládala, že tvá sestra leží na vzdálenější straně postele. Mezitím přeběhla Cheaj zahradu, vyklouzla postranní brankou a na smluveném místě se setkala s Ipumerem. Připravené jídlo a pití ješitnému Ipumerovi jistě polichotilo. Nevím, co všechno se té noci odehrálo a co bylo vyřčeno. Pravděpodobně jste si vyměnili polibky, doteky, pošeptali si pár vyznání, a pak se Ipumer rozhodl k návratu domů. Byl navýsost spokojený sám se sebou a chvástal se svými milostnými úspěchy před stráží u thébských hradeb.

Vím jistě, že pohár, z něhož Ipumer pil, byl potřen smrtícím jedem. Jak se blížil k domu vdovy Lamny, začal jed působit.

Myslím, že jed mu byl podán i při předchozích schůzkách, ale dávka byla buď příliš malá, nebo jej díky svému slabému

žaludku včas vyzvracel.“

Soudcovu řeč přerušilo zabušení na vstupní dveře soudní síně a Amerotke se odmlčel.

„Otevřete!“ nařídil Senenmut.

Asural poslechl a do síně vpadl Valu. I z dálky, ze svého místa, viděl Amerotke, jak je tlustý žalobce vyplašený a zmatený a neví, zda si držet bolavé břicho nebo utírat zpocené čelo. Opozdil se. Byl rovněž předvolán a měl zde být už od začátku slyšení.

Valu doklopýtal před královnu a vrhl se na zem s obličejem k podlaze a s rukama doširoka rozpjatýma.

„Božská, přijmi mé nejpokornější omluvy.“

„Byl jsi předvolán, aby ses koupal v pohledu Božské a těšil se z krásy její tváře,“ zazněla strohá Senenmutova odpověď.

„Musel jsem být jinde!“ kvílel Valu. „Stalo se něco hrozného! Strašný rouhačský skutek, Božská! Nalezl jsem ostatky Meretseger!“

SET: Nepřítel bohyně Isis, matky Horovy.

V soudní síni zavládl chaos. Karnak se přestal ovládat a prudce vyskočil ze svého místa, aniž si uvědomil, že takové chování je v přítomnosti božské vládkyně nepřístojné. Heti a Thuro si vzrušeně šeptali. Na obou dívkách byla patrná úleva, že se na chvilku zbavily Amerotkeových dotěrných otázek. Valuovi bylo dovoleno povstat a Šufoj mu donesl polštář, na nějž poklekl. Božská přikázala donést víno, aby se vznešený žalobce občerstvil, a dala mu chvíli času na zklidnění a urovnání myšlenek. Valu klečel po Amerotkeově pravici tváří ke královně, mumlal tisíceré díky za její shovívavost a usrkával víno z měděného poháru, který mu přinesl Prenhoe. Na slyšení se pečlivě připravil, obličej měl hladce oholený a natřený olejem a šířil kolem sebe sladkou vůni parfému. Ale bylo vidět, že nedávné události jej naprosto vyvedly z rovnováhy. Ruce měl špinavé a okraj roucha zmáčený.

„Nuže, můj vznešený žalobce,“ vybídla Hatusu Valua s úsměvem, „sděl nám nyní, co se stalo.“ Královna měla pro tohoto tělnatého, činorodého a bystrého úředníka, který pro ni shromažďoval tajné informace, slabost. Jeho loajalita neměla hranic a těžko si dovedla představit, jak by bez jeho podpory překonala první rok své vlády. „Můj drahý Valu,“ hovořila Hatusu tichým hlasem, „když jsem vstoupila do této síně, hned jsem si všimla tvé nepřítomnosti. Ve své mysli na tebe vždy pamatuji vzpomínkou. Vidím, že tě zdržely neodkladné povinnosti, a proto bude nejlepší, když nám vysvětlíš, oč se jedná.“

Valu postavil pohár na podlahu, sepnul ruce a začal s vyprávěním: „Božská královno, vstal jsem za úsvitu abych se připravil na dnešní slyšení. Avšak z Města mrtvých přispěchal posel se zprávou, že do hrobky vznešených Panterů z jihu,“ pokynul dramaticky rukou ke Karnakově skupince, „přišel v noci podivný návštěvník s Horovou maskou na tváři.

Hrobku znesvětil a hlídače zabil ranou nožem do srdce!“

Kolem se rozléhaly tlumené výkřiky údivu a hrůzy.

Karnak se neudržel a vykřikl: „Co se stalo?“

„Ticho!“ zahřměl v odpověď Senenmut. „Varuji tě, Karnaku. Takové vyrušování již ti příště nebude prominuto!“

Valu pokračoval: „Božská a jediná, vydal jsem se do hrobky a viděl vše. Sarkofágy čtyř zemřelých generálů zůstaly nedotčeny, ale rakev generála Kamuna naplnil neznámý návštěvník krví.“

Odmlčel se. Amerotke sledoval, jaký účinek má zpráva na Karnaka. Veterán seděl nepohnutě jako socha, ruce měl zaťaté v pěst a oči mu metaly vzteklé blesky. Heti a Thuro skryli obličeje do dlaní a tiše se modlili.

„Hlídačova krev znesvětila podlahu,“ pokračoval Valu.

„Hrobka bude muset být očištěna a znovu vysvěcena.

Vyrozuměl jsem o všem rodinu generála Kamuna a provedl důkladné šetření. Dobře víš, Božská, že ve Městě mrtvých jsou neustále přítomny mé oči a uši a naslouchají všemu, co by pro tebe mohlo být důležité.“ Valu narážel na armádu špehů, jimiž se hemžily celé Théby i okolí.

Odmlčel se a pokračoval už klidněji: „Ať byl tajemným návštěvníkem kdokoli, musel to být někdo mocný, kdo se prokázal kartuší nebo odznakem Setova pluku. Jeden z mých špehů mi hlásil, že tato osoba navštívila Město mrtvých již

dříve a šplhala do skal nad nekropolí. Stráže na cestě do Údolí králů však nikoho takového neviděly, a tak bylo jasné, že neznámý musel pohřebiště opustit jinudy. Vydal jsem se směrem, který můj zvěd označil, a dostal jsem se do úzké skalní průrvy lemované malými jeskyněmi, bylo jich celkem třináct nebo čtrnáct. A v jedné z těchto jeskyní jsem, jak pevně věřím, nalezl ostatky kněžky Meretseger.“

„Proč si myslíš, že to jsou právě její ostatky?“ zajímala se Hatusu.

„Ze dvou důvodů: za prvé jsem tam nalezl modlitbu k její ohavné duši.“

„A ten druhý důvod?“

„Byly tam napůl shnilé zbytky očí generála Baleta,“

odpověděl Valu znechuceně a při vzpomínce se chytil za žaludek.

„Co jste s ostatky udělali?“ ptala se dál Hatusu.

„Nechal jsem je uložit do truhlice a čekají na tvé rozkazy.“

„Mé rozkazy vejdou brzy ve známost,“ odpověděla Hatusu a otočila pohled ke Karnakovi: „Slyšel jsi slova Očí a uší faraonových, vznešený Karnaku? Jenom příslušník Setova pluku mohl být vpuštěn do hrobky!“ Královnin hlas byl ostrý jako břitva. „A jenom jeden z Panterů věděl, kde je ukryto tělo čarodějky Meretseger!“

„Slyším tvá slova, božská paní, a mé srdce je ve zmatku.“

„K této věci se ještě vrátíme,“ zazněl výhrůžně královnin hlas. Pak se obrátila zpět k žalobci: „Můžeš se otočit čelem do síně, vznešený Valu. A ctihodný Amerotke nás dál povede k pravdě.“

Valu se uklonil a otočil. Zachytil přitom Amerotkeův pohled a usmál se.

Soudce se znovu ujal slova a navázal na své předchozí otázky a vývody. „Vznešená Nešrato, mluvili jsme o noci, v níž písař Ipumer zemřel na následky jedu, který mu podala tvá sestra.“ Zdvihl ruku, aby umlčel překvapené Valuovo vyjeknutí, pro něhož byla tato zpráva novinkou. „Té noci dostal Ipumer tolik jedu, aby ses ho zbavila jednou provždy.

Než došel do voňavkářské čtvrti, začal jeho účinky pociťovat.

Možná že se zastavil u prohnaného lékaře Intefa, ale ten mu pomohl jen pramálo. Doklopýtal tedy do svého pokoje, kde posléze zemřel. Když Ipumer odešel od Domu zlaté gazely, vyšla Cheaj znovu ze zahrady, posbírala, co na místě dostaveníčka zůstalo, poháry, talíře, misky, a schovala vše do křoví. Potom vyšplhala po provazovém žebříku zpět do ložnice. Jak jsem se sám přesvědčil, vklouzne okenní rám s mříží na své místo hladce a bez jediného zaskřípění. Potom Cheaj po špičkách přešla k posteli. Prkna v podlaze sice vržou, ale pokud si dala pozor a našlapovala zlehka, jistě nebylo její kročeje slyšet.“

Cheaj zírala na soudce s hrůzou v tmavých očích. „Při lezení oknem ven i dovnitř ti pomohla Nešrata. Jak už jsem jednou řekl, jestliže služebná otevřela dveře, aby se přesvědčila, zda jsou dívky v pořádku, viděla jen Nešratu, ale předpokládala, že její sestra spí na druhé straně lůžka. Ty, Cheaj,“ otočil se soudce k dívce, „jsi vykonala dvě cesty: jednu, aby ses setkala s Ipumerem, a druhou, abys odnesla nádobí. Před schůzkou jsi použila parfém a na hlavu sis nasadila navoněnou paruku, abys po návratu zakryla vůni křovisek a pach země z místa dostaveníčka.“

Amerotke viděl, jak se Cheaj chvěje spodní ret.

Valu zdvihl ruku na znamení, že si přeje promluvit: „Mám nové zprávy o písaři Ipumerovi, můj soudce. Pocházel z města Avaridy a byl tam znám pod tímto jménem. Pracoval

jako nižší písař v tamním Domě života při chrámu bohyně Nut. O jeho původu se mnoho neví, ale chvástal se, že jeho předkové byli Hyksósové. V Avaridě jej znalo jen málo lidí a ještě méně se o něj zajímalo. Odešel z města nakvap a tvrdil, že ho v Thébách čekají lepší časy.“

„Vědělas to?“ zeptal se Amerotke Nešraty.

Dívka zavrtěla hlavou.

„A co jsi o něm věděla?“

Nešrata otevřela ústa, ale bez jediného slova je zase zavřela a odvrátila pohled.

„Jsem si jistý, že víš víc, než jsi nám řekla,“ pokračoval Amerotke.

Dívka si pro sebe něco zamumlala.

„Co říkáš?“

Nešrata zdvihla hlavu se vzdorným pohledem v očích: „Není tady můj obhájce Meretel.“

„Máš pravdu,“ usmál se Amerotke. „Ale Meretel je, jak pravíš, tvým obhájcem. Nikoli obhájcem tvé sestry. A byla to Cheaj, kdo podal Ipumerovi jed. Vraždu spáchala tvá sestra a na ni také dopadne spravedlivá paže faraonova. Víš, jaký rozsudek čeká traviče? Chceš, aby Cheaj, která viděla teprve čtrnáct záplav, byla odsouzena k smrti a pohřbena do písku Rudé země?“

Nešrata ztěžka oddechovala a ňadra se jí vzrušeně dmula.

Pod parukou se jí na čele objevily krůpěje potu. Cheaj vypadala, jako náměsíčná a v bledém obličeji se jako dvě

temné tůně odrážely zoufalé a nevěřící oči.

„Necháš svou sestru zemřít?“

„Co ode mne chceš?“

„Řekni, byl můj příběh pravdivý?“

Amerotke se snažil, aby jeho hlas zněl klidně a nevzrušeně. Pokud se Nešrata rozhodne chránit svého tajného milence, celá konstrukce hypotéz a dohadů, které nemůže nijak dokázat, se mu zhroutí.

„Smím ti pomoci?“ zeptal se dívky naléhavě. „Máš milence, vznešená Nešrato, nebo jsi jej aspoň donedávna měla. Tys milovala jeho a on tebe. A z vaší lásky a vášně bylo počato dítě.“

Nešratina ramena se začala, chvět. Zírala, upřeně do jednoho bodu kdesi nad soudcovou hlavou.

„Mělas být zasnoubena s generálem Karnakem, že? Ale tehdy se tvůj otec dozvěděl o tvém stavu. Byl vzteky bez sebe a stejně tak i ostatní Panteři. Je to tak, vznešený Karnaku?

Vznešený Heti? Vznešený Thuro?“

Soudcova řeč vyvedla z míry všechny tři. Karnakovy rty se zkroutily do pohrdlivého úšklebku, ale Amerotke upřel pohled na Hetiho který mu připadal nejzranitelnější, se svěšenými rameny dřepěl na patách a vyhýbal se soudcovu pohledu.

„Vynucený potrat je strašným a zapovězeným činem,“

pokračoval Amerotke. „Avšak ve vašich očích bylo ještě horším zločinem, že dcera jednoho z Panterů otěhotněla

a odmítla svému otci prozradit jméno tajného milence.

Omámili tě, že, vznešená Nešrato? Myslím, že to tak bylo.

Tito stateční muži tě omámili, vzali z lůžka a dovezli do domu vdovy Felimy, která spolupracovala s lékařem Intefem.

Vědělo se o ní, že prodává nápoje lásky, které dokážou rozpálit vášeň muže i lůno ženy, ale tajně prováděla i potraty, a léky jí dodával Intef. Jednala vlastně v jeho zastoupení a pod jeho vedením. Kdyby vyšlo najevo, že tyto zakázané zákroky provádí on sám, mohl být jako lékař odsouzen k stejně strašlivé smrti, jaká teď hrozí tvé sestře. Všechno se odehrálo během jediné noci. Za svítání jsi byla, opět pod vlivem uspávacích prostředků, dopravena zpět do otcova domu. Otce jsi nenáviděla už předtím, ale po tomto hrozném činu se tvá nenávist mnohokrát znásobila. Odpověz mi: Čekalas dítě, které ti bylo násilím vyrváno z těla?“

Nešrata ztěžka polkla: „Nemáš žádný důkaz! A nemůžeš dokázat ani to, že se má sestra setkala v noci s Ipumerem!“

„Ale mohu.“

Amerotke rozvázal malý váček, který ležel vedle něj na podlaze, a vyndal svitek papyru, ohněm zdeformovanou pečeť a prsten, nalezený mezi Ipumerovými věcmi.

„To jsou tvé důkazy?“ ušklíbla se Nešrata.

„Ano,“ odpověděl soudce a poklepal prstem na svitek.

„Zde jsou zaznamenány léky, které Felima použila, aby pročistila tvé tělo. A tohle,“ zdvihl pečeť, „patřilo patrně tvému otci. Musel se Felimě odměnit. Zaplatil jí drahými

kameny nebo stříbrem a zlatem. Ona však kromě odměny vyžadovala i další záruku, že nebude za svůj čin stíhána. Tvůj otec byl velmi mocný muž. Dal jí tedy list, v němž jí stvrzoval svou přízeň, a k němu připojil tuto pečeť.“

Amerotke se odmlčel a zdvihl prsten: „Nu, a pak tu máme tohle. Všimla sis tvaru toho prstenu? Jsou to dva propletení stříbrní hadi držící mezi sebou drahokam. Ty máš také takový, že ano?“

Nešrata před sebe natáhla ruku, na níž se třpytil stejný šperk: „Ano, mám.“

„Myslím si, že tento,“ zdvihl prsten, který držel v ruce, „nechal váš otec zvlášť objednat a navrhnout pro Cheaj a ten, který máš na prstě, byl pro tebe. Generál Pešedu jistě nekupoval šperky pro své dcery a manželku na trhu, ale objednával je u nejlepších zlatníků a šperkařů v Thébách.

Jeden koupil pro tebe a jeden pro tvou sestru. A tento,“ zdvihl Amerotke Ipumerův prsten, „patřil původně Cheaj.“

Amerotke poslal prsten po podlaze k Nešratě: „Vyzkoušej si ho!“

Nešrata se zatvářila odmítavě, ale síní se rozlehl Senenmutův rozkaz, jehož nebylo možno neuposlechnout: „Udělej, co ti ctihodný nařizuje.“

Nešrata uchopila třesoucíma se rukama prsten a zkusila jej nasadit na prst. Nešlo to. Byl příliš malý.

„Nenavlékneš ho, že ne? Podej ho své sestře.“

Cheaj si vzala prsten, poslušně jako loutka, a ten jí lehce

vklouzl na prst. Zdvihla ruku a zadívala se na ni.

„Proč měl Ipumer prsten tvé sestry?“ chtěl vědět Amerotke. „Je načase, abys konečně přestala lhát, vznešená Nešrato. Mohu poslat své sluhy ke všem zlatníkům a šperkařům ve městě. Jeden z nich svou práci pozná přijde před tento soud a dosvědčí, že jej vyrobil na přání generála Pešedua.“

Cheaj zabořila hlavu do dlaní a rozplakala se.

„Nevím, jaký byl skutečný vztah mezi Ipumerem a tvou sestrou, ale vím, že Ipumer byl hamižný a domýšlivý. Zřejmě dal Cheaj nějaký milostný slib a žádal od ní zástavu. To je jediné možné vysvětlení.“

Nešrata si olízla suché rty, rychle pohlédla k Panterům z jihu a zakoktala: „Já… já…“

„Řekni mu to!“ vykřikla s pláčem Cheaj. „Copak nevidíš, že stejně už všechno ví?“

„Zmlkni!“ obořila se Nešrata na svou sestru a pokusila se ji chytit za zápěstí. Ale Cheaj se jí vykroutila a otočila vyděšenou tvář k soudci: „Nevěděla jsem to! Nic z toho, cos tady říkal, jsem nevěděla! Nevěděla jsem, že Nešrata měla mít dítě! Věděla jsem jen, že byla několik dnů nemocná a že otec hrozně zuřil. Tušila jsem, že měla milence ještě před Ipumerem. Myslím, že chodil do domu v noci…“

Nešrata znovu chňapla po dívčině ruce, ale Cheaj ucukla.

Amerotke zakročil: „Vznešená Nešrato, pokud se nedokážeš ovládnout, nechám ti ruce svázat.“

Nešrata promluvila a Amerotke jí viděl na očích, že se již

rozhodla: „Má sestra mluví pravdu. Ipumer byl hezký a uměl každého okouzlit sladkými slovíčky. Líbilo se mi, že se stal mým nástrojem pomsty proti otci, ale brzy mě přestal bavit.

Ipumer to viděl a snažil se ve mně vzbudit žárlivost tím, že na našich schůzkách laškoval s Cheaj.“

„Co se stalo té noci, kdy zemřel?“

„Z ložnice jsem opravdu odešla já,“ odpověděla překotně Cheaj. „Ale o jedu jsem nic nevěděla.“

Amerotke pokynul dívce, aby přistoupila: „Pojď blíž, dítě.“

Cheaj ochotně vstala, jako by byla ráda, že unikne z těsné blízkosti své sestry. Poponesla polštář a klekla si před soudce.

„Ipumer ti lichotil a pochleboval, že?“

Se sklopenýma očima přikývla.

„Vždycky jsi žila ve stínu své sestry, je to tak?“

Další přikývnutí.

„A když ji Ipumer omrzel?“

„Byla jsem ráda,“ šeptala Cheaj se slzami v očích.

„Prosila jsem svou sestru, aby mi poradila. Řekla mi, že si mohu dělat, co chci.“

„Ovšem,“ ujistil třesoucí se dívku Amerotke. „Nenáviděla otce tolik, že by udělala cokoli, jen aby se mu pomstila. A to i kdyby musela jako nástroje své msty využít tebe.“

Amerotke se odvrátil, aby si odkašlal, a přitom kradmo pohlédl na muže, o němž si myslel, že je Setovým

nejvěrnějším. Seděl s hlavou skloněnou a s rukama položeným na kolenou. Ne, ty se nebudeš snažit nijak zasáhnout, říkal si soudce v duchu. Možná jsi dokonce zvědavý, kolik toho vím.

„Dobrá, dítě,“ dotkl se Amerotke zlehka prsty dívčiny tváře. „Vím, že jsi nevinná. Pokud budeš mluvit pravdu, nemáš se čeho bát. Ipumer chodíval k vašemu domu, aby se s tebou scházel. Zprvu jsi potajmu vylézala oknem své ložnice, ale začala ses bát, že by to mohlo vzbudit podezření, a tak ses rozhodla předstírat zlý sen a použít ložnici své sestry. Nešrata ti ráda pomohla. Za tmy, než jsi odešla na lůžko, donesla na místo schůzky jídlo, pití, talíře a poháry.

Tys ale nevěděla, že pohár pro Ipumera je smrtelně otrávený.“

„Jak si mohla být Nešrata jistá, že neotráví vlastní sestru?“

přerušil Amerotkea Valu.

„Já to nevím,“ otočil se Amerotke k Cheaj, „ale ty ano.“

Cheaj přikývla: „Nemohu pít víno,“ zašeptala. „Můj lékař mi je zakázal.“ Zadržela dech. „Venku byl jenom jeden pohár.“

„Tvá sestra tedy věděla, že ti nic nehrozí. Jsem si jistý, že tvůj lékař by to, co jsi zde právě řekla, potvrdil.“

„Cožpak jsi neměla žádné podezření?“ vložil se znovu do výslechu Valu. „Ipumer ti přece musel říct o nevolnostech, které se po vašich schůzkách opakovaly.“

„Ano, řekl jí o tom,“ odpověděl za dívku Amerotke. „Ale nezapomeň, můj vznešený žalobce, že Cheaj i Ipumer jedli

totéž jídlo a Ipumer si přinášel vlastní víno. Proto ho nikdy nenapadlo, že by něco mohlo být v nepořádku. Mám pravdu, dítě?“ obrátil se k dívence.

„Ano, můj pane. Je to tak, jak říkáš,“ zašeptala.

„Setkávala jsem se s Ipumerem v noci. Nešrata nám na smluveném místě nechávala chléb a ovoce zabalené do lněného ubrousku. Pro Ipumera jsem měla pohár, který Nešrata koupila zvlášť pro tento účel, aby si otec nevšiml, že v domácnosti jeden chybí. Ipumer si vždycky přinesl vlastní víno.“

„Ano, tak to milenci opravdu dělávají,“ povzdechl si Amerotke. „Ty jsi přinesla jídlo a on víno. Obával se tvé sestry i otce a myšlenka na jed ho jistě napadla. Je dokonce možné, že si pohár prohlédl, ale ten byl prázdný, a tak do něj nalil víno a bez obav je vypil. Následujícího dne mu bylo špatně. Když jste se znovu setkali, ptal se tě, jestli i ty jsi pocítila nějakou nevolnost, ale když zjistil, že ne, přestal tě podezírat. Proč také, jedli jste přece oba totéž.“

Cheaj přikývla.

„Vnitřek poháru byl napuštěn jedem i při předchozích schůzkách, ale jeho množství nestačilo na to, aby Ipumera zabilo. Proto nezemřel už dříve. Je možné, že to byl jeden z jedů, které zabíjejí, teprve když dosáhnou určité hladiny.

Bylo jen otázkou času, kdy množství jedu v písařově těle dosáhne takové hranice, která pro něj bude smrtelná. Krom toho, té noci, o níž mluvíme, byla tvá sestra v dávkování jedu

mnohem štědřejší než dřív.“

„Cožpak se Ipumer nepodíval, jestli v poháru něco není?“

podivil se Valu.

„Potmě? Nadto, jed neměl žádnou chuť ani vůni. Pověz mi, Cheaj,“ otočil se soudce znovu k dívce. „Co ti řekl Ipumer o svém vztahu s tvou sestrou?“

„Říkal, že ji kdysi miloval, ale pak, když našel mne,“

spodní ret se jí zachvěl, „už mu byla lhostejná.“

„Koupil si Ipumer také jed?“ vyptával se soudce dál.

„Ano, říkal, že se mé sestry bojí. Vyhrožoval jí, že spáchá sebevraždu. A užíval opiáty, aby zklidnil svůj žaludek i nálady.“

„Co ti o sobě řekl ještě?“

„Chlubil se, že je vznešeného rodu a že mu žilách koluje šlechtická krev.“

„A co dál?“ pobízel dívku Amerotke.

„Povídal také, že je Hyksós, že má v Thébách mocné přátele a že toho hodně ví o mé sestře.“

„Řekla jsi o tom Nešratě?“

Dívka přikývla: „Ano. Ipumer mě někdy děsil.“

„Ano, to je pochopitelné. A ještě víc děsil tvou sestru.

Vlastně si sám podepsal ortel smrti. Ipumer a Nešrata měli hodně společného. Nejen románek, který se mezi nimi odehrál. Oba také dobře znali osobu, která přivedla Ipumera do Théb. Neboť ten muž byl otcem Nešratina dítěte. Nešrata se ho snažila chránit, a to i přede mnou, když tvrdila, že to

ona byla tajemným cizincem s Horovou maskou, který přicházel do ulice Olejových lamp.“

Ticho v Síni obojí pravdy bylo téměř hmatatelné.

Dokonce i Karnak klečel na své podušce s otevřenými ústy.

„Ipumer musel zemřít z mnoha důvodů,“ pokračoval Amerotke. „Tím nejdůležitějším bylo, že Nešrata chtěla ochránit svou velkou lásku.“

Amerotke pokynul Cheaj, aby se vzdálila: „Můžeš se vrátit na své místo, dítě.“

Cheaj uposlechla a soudce se otočil ke generálu Karnakovi: „Můj pane, jsi velkým hrdinou a vůdcem Panterů z jihu. To ty jsi ve vašem společenství udržoval pospolitost, že?“

Karnak neodpověděl a bez výrazu hleděl do Amerotkeovy tváře.

„Když zemřela tvá manželka, cítil jsi, že bude správné, aby ses oženil s dcerou jednoho ze svých druhů. Jsi hrdý muž, generále Karnaku, a dvořit se dívce by bylo pod tvou důstojnost. Muselo tě hluboce ranit, když jsi zjistil, že žena, kterou sis vybral, již nosí pod srdcem dítě jiného.

Nevzpomněl sis tehdy na prastaré zákony, které v takovém případě vyžadovaly trest smrti?“

„Ano, ovšem,“ odsekával Karnak slova. „Měl jsem plné právo požadovat smrt. Byl jsem s Nešratou zasnouben nebo alespoň téměř zasnouben. Kdyby její těhotenství vyšlo najevo, byl bych pro smích celým Thébám.“ Ještě teď

cloumal Karnakem vztek a uražená pýcha. „Nakonec jsem byl shovívavý, bylo mi líto generála Pešedua. Kdybych byl chtěl, mohl jsem se dovolávat práva krevní msty.“

„Nikoli v mé říši a za mé vlády!“ zazněl síní tichý, a přece důrazný hlas královny.

Karnak se uklonil směrem k jejímu trůnu a pokračoval: „Rozhodl jsem se být milosrdný. Jednal jsem v dobré víře.

Proč bych měl být všem pro smích?“

„Ale zasnoubení přece nevešlo v obecnou známost,“ chtěl se ujistit Senenmut.

„Právě jsme se chystali je oznámit, když se ukázalo, že je ta děvka těhotná.“

„Jmenuji se Nešrata! Vznešená Nešrata!“ ozvalo se nenávistné zasyčení.

Amerotke zdvihl paži, aby zjednal klid.

„Pešedu byl hanbou bez sebe,“ pokračoval Karnak, aniž

by věnoval Nešratě jediný pohled. „I on studoval zákony,“

Karnak ukázal rukou na knihy a svitky, které ležely na stole před křeslem nejvyššího soudce. „Byl jsem v právu. Podle starých zákonů jsem mohl požadovat krev! A chtěl jsem krev!“

„Požadoval jsi krev a smrt nenarozeného dítěte?“ položil Amerotke generálovi otázku. „Proto jsi tedy přemluvil generála Pešedua, aby omámil svou vlastní dceru a vydal ji do rukou pokoutní potratářky? Proto jsi Nešratu odvezl k Felimě, která ten hrozný skutek vykonala?“

Karnak beze slova hleděl soudci přímo do očí. Heti a Thuro nervózně těkali pohledem ze soudce na Karnaka, Nebamum seděl se skloněnou hlavou.

„Tvá zlost a tvůj hněv, vznešený Karnaku, musely být vskutku strašlivé.“

„Nebylo to nic proti hněvu generála Pešedua.“

„A co Ipumer? Určitě jsi měl námitky, když se později začal dvořit tvé bývalé snoubence.“ Amerotke chvíli čekal na odpověď, ale když se mu jí nedostalo, pokračoval sám.

„Pešedu tě jistě přišel požádat o radu a pomoc, ne? A ty ses vydal do Domu války, abys o nicotném písaři něco zjistil.“

„Jeho záznamy zmizely.“ Karnak zaťal pěsti. „Nenašel jsem jediný svitek. Zaslechl jsem něco o tom, že mu k místu pomohl generál Kamun, ale ten zemřel krátce poté, co se Ipumer objevil ve městě.“

„Nenapadlo tě, že bys Ipumera dal zabít? Jsi přece mužem boje a války. Jsi voják, který si nadevše považuje své vlastní důstojnosti a důstojnosti svých druhů. Pešedu se Ipumerovi jistě chtěl pomstít.“ Amerotke se odmlčel. „Jsem si jistý, vznešený Karnaku, žes dal generálovi Pešeduovi radu, která jej překvapila. Poradil jsi mu, aby se své neposlušné a tvrdohlavé dcery zbavil. Aby ji provdal za toho ubohého červa! Jen ať si Nešrata vypije do dna pohár hořkosti a chudoby! Proto byl Ipumer v bezpečí.“

Amerotke se podíval na Nešratu. „Jsem přesvědčen, má paní, že tvůj otec proti Ipumerovi protestoval, ale zdaleka ne

tolik, jak bys čekala. Jednal totiž podle příkazů generála Karnaka a nakonec by byl k tvému zasnoubení s Ipumerem svolil. A až by se tě zbavil, až bys byla pryč z jeho domu, mohl by ze sebe konečně smýt hanbu, kterou jsi na něj navršila. Za tebe už by byl zodpovědný tvůj manžel a on měl, koneckonců, ještě další dceru, do které vkládal naděje. Pro svého otce jsi byla vždycky jen přítěží a skvrnou na rodinné cti.“

Nešrata otevřela ústa a zašeptala: „Můj pane, bojím se, že omdlím. Ať mi, prosím, přinesou pohár vína.“

Amerotke kývl na Šufoje a ten odspěchal k malému výklenku, kde byl připraven džbán s vínem. Nalil je do postříbřeného poháru a donesl dívce. Nešrata jej dychtivě uchopila a napila se.

„Řekni mi, vznešený Karnaku,“ obrátil se soudce znovu ke generálovi, „vystihl jsem skutečně ten pravý důvod, proč jsi nikdy nezasáhl proti Ipumerovi? Mohls jej nechat ztlouci, zabít, propustit z místa písaře. Vznešená Nešrata je velmi bystrá, a brzy si uvědomila, že její avantýra nedráždí otce tak, jak by měla. Proto o Ipumera ztratila zájem. A celý příběh s písařem by byl dál nepokračoval, kdyby Ipumer nezačal vyhrožovat a nestal se nebezpečným. Tehdy se Nešrata rozhodla jednat.“

Otočil se k Hetimu a Thurovi: „Vy jste byli do celé té věci také zapleteni, a stejně tak i Balet a Ruah. To je jediné možné vysvětlení. Kdyby se byl Ipumer objevil na scéně ještě před

Nešratiným vynuceným potratem, nežil by ani měsíc.“

Soudce se odmlčel a rukou pokynul ke Karnakovi: „Ale teď se vraťme zpět do minulosti a připomeňme si dobu šťastnějších dnů. Ty jsi muž ze staré školy, generále, a nejsi zvyklý dobývat ženy. Zásnuby s dcerou generála Pešedua pro tebe byly jen formální záležitostí či spíš obchodem. Neuměl ses chovat jako mladý zamilovaný muž, a tak jsi jednáním pověřil člověka, který je ti po celá dlouhá léta rádcem, sluhou a přítelem. Požádal jsi svůj věrný a oddaný stín. Svého Nebamuma…“

„Já…?“

Poprvé za celou dobu, co soudce generála znal, se Karnakovi nedostávalo slov.

„Řekni mi ale ještě toto, vznešený Karnaku: Přísahali jste, ty a generál Pešedu, smrt otci Nešratina dítěte?“

Karnak přikývl.

„Přišlo ti někdy na mysl, byť jenom v nejčernějších snech, že by jím mohl být Nebamum?“

Karnak zíral soudci do obličeje s nechápavým a prázdným výrazem v očích. Nebamum zvedl hlavu. Zdálo se, že jeho obličej omládl a vrásky se vyhladily. Vypadal vyrovnaně a klidně hleděl Amerotkeovi do očí.

Amerotke opětoval pohled muže, o němž si teď už byl jistý, že je Setovým nejvěrnějším.

„Ty jsi vrah, Nebamume.“

Nebamum se usmál.

„Celou dobu jsi předstíral, že jsi někým jiným. Cožpak sis nikdy neuvědomil, vznešený Karnaku,“ mluvil soudce dál ke generálovi, „jakou jedovatou zmiji chováš na prsou?“

„Nevěřím tomu,“ zašeptal Heti. „Nebamum je jedním z nás.“

„Nebamum byl jedním z vás,“ opravil jej Amerotke.

Pokynul obviněnému, aby přistoupil blíž. Zpočátku se zdálo, že odmítne, ale po chvilce váhání přece vstal. Jako vždy měl na nohou své zvláštní boty, ale když se blížil, všiml si Amerotke, že už nekulhá. Poklekl na polštář a upřel pohled na soudce.

„Jak vidíš, přežil jsem tvůj útok,“ začal Amerotke tiše.

„Myslím ty zmije, které jsi vhodil do svatyně.“

„Co to má znamenat?“ přerušil Amerotkea Karnak.

„Zapomněl jsi,“ pokračoval Amerotke, jako by byl s Nebamumem v síni sám, „že hadi nesnášejí chlad a že je vždy láká teplo. Zachránily mě ohřívací pánve s dřevěným uhlím.“

Nebamum přikývl na souhlas.

„A ten útok na tebe, když jsi mne doprovázel? Ten hned vysvětlím. Jsi známou postavou po celých Thébách. Zařizuješ věci pro svého pána a často vycházíš na nejrůznější pochůzky.

Nebyl nejmenší problém najmout si někoho, aby ti nad hlavu vystřelil pár šípů, a tak mě zmátl. Mám pravdu?“ Amerotke se odmlčel: „Ale jednomu přece jen nerozumím. Celé dopoledne jsi byl se mnou. Jak jsi tedy mohl najmout střelce?“

Nebamum se usmál koutkem úst a mlčel.

„Ach už vím,“ odpověděl Amerotke vzápětí sám sobě.

„Tvůj pán ti už předchozího dne nařídil, abys mi vypověděl vše o Setově pluku, takže jsi měl čas nasadit si oblíbenou Horovu masku a najmout někoho, kdo by pronásledoval soudce

Amerotkea

a kulhavého

Nebamuma,

sluhu

vznešeného Karnaka, a poděsil je několika šípy. Jsi velmi bohatý muž, Nebamume. A po letech oddané služby svému pánovi máš možná víc zlata a stříbra než já sám.

Během včerejšího dne byl však hlavní lovnou zvěří generál Pešedu. Poslal jsi za ním do nilských sítin téhož

muže, který předtím naoko útočil na nás. Podle tvého přesvědčení si Pešedu zasloužil potupnou smrt. Připravil tě o dítě. Ponížil a zneuctil ženu, kterou jsi miloval. Krokodýli nenechali balzamovačům téměř žádné tělo a to znamená, že generálovo ka bude mít velmi těžkou cestu zásvětím. Jednal jsi stejně jako u předchozích vražd: připravil jsi své druhy nejen o počestný život, ale i o dobrou a důstojnou smrt.

Všechno se dalo zařídit velmi snadno. V Thébách se v poslední době znovu objevil spolek nájemných vrahů a ty jsi dost bohatý, aby sis mohl najmout ty nejlepší zabijácké mistry, a to bez jediného slůvka vysvětlení. Co záleží na tom, kdo vraždu spáchá? Hlavní věcí je, že generál je mrtev a ty v bezpečí.“

„O co tady jde?“ šeptal ochraptěle Karnak. Z obličeje mu zmizela všechna pýcha. Vypadal zmateně a bezradně. Rázem

se z něj stal stárnoucí muž, jemuž se během jedné vteřiny zhroutil celý svět.

„Můj milý Karnaku,“ vysvětloval mírně a trpělivě soudce, „zde klečí tvůj sluha Nebamum, který byl po celá desetiletí tvým pokrevním bratrem. Muž, který byl přijat do tvého domu a vychován spolu s tebou. Mladík, který tě doprovázel do hyksóského tábora a pomohl ti získat hlavu čarodějky Meretseger. Muž, který byl, stejně jako ty a tví druhové, oslavován a veleben. Muž, který neměl jiné přání,“ Amerotke polkl a ucítil jak mu hrdlo svírá soucit s člověkem, který klečel před ním, „než sloužit ti věrně a poctivě až do konce svých dnů.“

„A tomu jsem dostál,“ přerušil Nebamum tiše soudcův výklad.

„Všechna velká nenávist,“ pokývl Amerotke souhlasně, „má původ ve velké lásce. Tys byl, Nebamume, vždy věrným stínem svého pána, jeho služebníkem a rádcem. Nežádal jsi od něj nic. Stačilo ti, že na tebe padl pouhý odlesk jeho slávy.

Byl jsi spokojený a šťastný ve svém údělu. Vznešený Karnak je hrdina, ale v mnoha ohledech je to krutý a drsný muž bez srdce. A přece si myslím, že by ti dal cokoli, oč bys byl požádal.“

Nebamum souhlasně zamrkal.

Amerotke si v duchu říkal, proč je Nebamum tak klidný a vyrovnaný. Zešílel snad žalem, vztekem nebo nenávistí?

Zdálo se, že se soudcovým vyprávěním téměř baví a těší se

z toho, že díky jemu bude Karnak spolu s ostatními Pantery z jihu vystaven veřejné hanbě. Ano, uvědomil si vzápětí Amerotke, přesně tak je to. I já jsem součástí jeho plánu.

„Lituješ jen jednoho, že? žes je nedokázal zabít všechny,“

zašeptal soudce.

„Ano, můj pane a soudce. A ti hadi…“ Otřásl se.

„Potřeboval jsem získat čas. Po tvé návštěvě u vznešené Nešraty mi bylo jasné, že se smyčka kolem mne stahuje.“

„Ano, to chápu,“ přikývl Amerotke.

„Můj vznešený soudce,“ zazněl z trůnu královnin hlas, „přeji si, abys mluvil hlasitěji a objasnil mi, jak to bylo s těmi hady.“

„Když jsem navštívil dům generála Pešedua,“ otočil Amerotke hlavu, aby královně stručně vyložil příběh předchozího odpoledne a večera, „snažila se vznešená Nešrata chránit Nebamuma. Vypověděla, že osobou, která najala pokoj v ulici Olejových lamp, byla ona, a že tam chodila zahalená od hlavy až k patě s Horovou maskou na obličeji.

Byla to lež. Obchodník, kterému dům patří, tvrdil, že se v žádném případě nemohlo jednat o ženu. Než jsem opustil Dům zlaté gazely, řekl mi můj sluha Šufoj, že viděl vznešenou Nešratu plakat. Uvědomil jsem si, že generál Karnak byl v domě také. Je to tak, generále?“

„Je,“ zašeptal Karnak.

„A Nebamum tě požádal, abys jej na chvilku omluvil.“

„Ano, řekl mi, že chce navštívit manželku generála

Pešedua a uklidnit ji.“

„Myslím, že to neudělal. Místo toho se sešel se svou milovanou Nešratou a ta mu řekla, jak probíhal výslech. Ty, Nebamume, ses rozzlobil, když ses o její lži dozvěděl. Byla to obrovská chyba, protože ukazovala na pojítko mezi Nešratou a člověkem, který přivedl Ipumera do Théb. Proto Nešrata plakala a proto ses pokusil mne zabít.“

Amerotke se odmlčel a pozoroval Nešratu, která znovu žíznivě pila z poháru.

„Miluješ ji stále?“ zeptal se soudce Nebamuma.

„Ano, pane. Celým svým srdcem. Jak jsi řekl,“ usmál se smutně, „z veliké lásky se rodí veliká nenávist. Omlouvám se za ten útok na tebe, byl jsi mým protivníkem a byl to závod o čas mezi mnou a tebou…“ Hlas se mu zlomil.

„Nařídil jsi Nešratě, aby zabila Ipumera?“

Nebamum zdvihl obočí: „Ipumer měl být mým mečem.

Zbraní, kterou jsem chtěl zasáhnout generála Pešedua a ostatní.“ Rysy mu ztvrdly a oči se zableskly. „Vzali mi jediného člověka, kterého jsem kdy miloval. Připravili mne o dítě. Nežádal jsem od nich nic. Nedostalo se mi vyznamenání ani poct jako jim. Ani jsem o ně nestál. Jediné, oč jsem stál, byla ona.“

Ticho v soudní síni mrazilo.

„A miluji ji i teď. Budu ji milovat navždy.“

„A já miluji tebe.“

Amerotke se setkal s Nešratinýma planoucíma očima.

Klečela na svém polštáři a v dlaních křečovitě svírala pohár, z něhož právě dopila zbytek vína. Nebamum se k ní obrátil.

„Milovala jsem tě stále, celé dny,“ zarecitovala dívka první verše ze známé milostné básně.

„Toužila jsem po tobě za nocí, za nekonečných temných hodin.

Chřadla jsem samotou.

Neklidně jsem se převalovala na loži a myslela na tebe.

Jakým kouzlem promlouvá tvůj hlas, že dokáže rozechvít mé tělo?

Prosila jsem tmu, aby mi řekla, kde tě mám hledat, má lásko.“

A Nebamum pokračoval:

„Proč nejsem u té, jejíž láska kráčí stále vedle mne, krok za krokem až k vrcholu mé touhy.“

Amerotke mlčky přihlížel. Nešrata stále pevně držela pohár.

Soudce tušil, jak se rozhodla, a věděl, že zvolila ten nejlepší způsob, jak odejít.

Oba milenci dokončili poslední verše společně:

„Už není milovaného hlasu, který by mi odpověděl, ach, jak hluboko se propadám do osamění.“

Amerotke se ohlédl přes rameno. Hatusu seděla bez hnutí, ohromená tím, co se jí odehrávalo před očima. Zahlédl v její tváři soucit a lítost?

Ozvala se rána. Nešrata upustila pohár na dlaždice a zhroutila se na zem s rukama přitisknutýma na žaludek.

Nebamum vstal, přešel k ní, přisedl k jejímu tělu a vzal ji za ruku. Nikdo mu nebránil. Nešrata umírala, z hrdla se jí dralo chrčení a u úst se objevila pěna. K Amerotkeovi jako z velké dálky doléhaly zděšené výkřiky Cheaj a lomoz, který působili ostatní. K dívce přispěchal Asural, ale už bylo pozdě.

Nešratino tělo sebou škubalo ve smrtelné křeči. Nebamum ji vzal do náruče. Amerotke zavřel oči a prosil bohy, aby pochopili Nešratiny činy a dovolili jejímu ka vstoupit do zásvětí. Když znovu pohlédl na scénu před sebou, kolébal Nebamum něžně dívčino tělo, jako by se snažil zklidnit poslední záškuby. Tiskl svůj obličej k jejímu a láskyplně šeptal něžná slůvka. Všichni přihlíželi neschopni jediného pohybu. Nešrata naposled vzdychla a zemřela v náručí svého milence.

SET: Před tribunál bohů byl přiveden spoutaný, s dřevěným obojkem na krku.

V Síni obojí pravdy zavládl zmatek. Senenmut povolal stráže, aby odnesly Nešratino tělo, které Nebamum stále svíral v náručí. Amerotke zkusil nahmatat na krční tepně pulz, ale dívka byla skutečně mrtvá. Ležela, jako by spala, s očima přivřenýma a pootevřenými rty. Jen barva kůže a temně rudé skvrny, které jí začaly naskakovat na tvářích, napovídaly, že zemřela na otravu. Soudce sáhl do dívčina rukávu a vyndal odsud malou nádobku, používanou obvykle na exotické parfémy.

„Plánovala svou smrt,“ pronesl za soudcovými zády velký vezír.

Senenmut opustil Hatusu, které královská důstojnost nedovolovala vzdálit se ze svého místa, a zaujatě přihlížel všemu, co se v síni odehrávalo. Amerotke ostražitě pozoroval Nebamuma, který zprvu nechtěl dovolit strážím, aby dívku odnesly.

„Nech ji jít,“ řekl mu polohlasem. „Udělala, co chtěla.

Tušila, jak se budou věci vyvíjet, a byla připravena.“

Nebamumův obličej se proměnil v masku hlubokého smutku. Neplakal, ale jeho výraz byl výrazem muže, který pochopil, že právě dopil pohár svého života a sladké víno se mu v ústech proměnilo v prach a písek. Uvolnil sevření a chrámoví služebníci odnesli dívčino tělo na provizorních nosítkách. Cheaj se zhroutila v záchvatu pláče a Amerotke nařídil strážím, aby ji odvedly do jedné z postranních místností a postaraly se o ni, dokud přelíčení nebude u konce.

Asural znovu prohledal Nebamuma, zda u sebe nemá zbraně nebo jed, ale nic nenalezl. Z předsálí pronikaly do síně vzrušené hlasy chrámových sloužících, avšak ti, kteří byli k dnešnímu líčení předvoláni, seděli téměř bez hnutí šokováni vším, co se právě odehrálo před jejich očima.

Amerotke nařídil, aby byly velké cedrové dveře znovu uzavřeny. Nebamum usedl na paty s pohledem upřeným kamsi nad soudcovu hlavu. Občas si setřel pot, který se mu ve stružkách řinul po obličeji. Je posedlý nebo šílený, pomyslel si Amerotke.

Do tichého šumu v místnosti se ozval nevrlý Karnakův hlas: „Měla být prohledána!“

Nebamum se k svému pánovi otočil s trpkostí v hlase: „Vždycky jsem věděl, že to takhle skončí. Tvůj i můj život byl předem odsouzen k tragickému konci plnému slz. Pýcha, můj pane, je hrůzostrašná a odporná květina. To ty jsi tohle

všechno způsobil. Ty a ostatní udatní Panteři z jihu,“ pokynul rukou ke Karnakovým druhům. „Hájili jste svou slávu, postavení a moc, místo abyste nechali život plynout přirozenou cestou!“

Slova se měnila v nenávistné hadí syčení. Přestože Nebamum klečel velmi blízko, necítil soudce žádný strach.

Byl si jistý, že mu nechce nijak ublížit. Chtěl před soudem docílit jediného, pronést svou řeč.

Amerotke přehlédl všechny přítomné. Šufoj, Prenhoe, Asural i sekretář znovu zaujali svá místa. Polštáře, na nichž

prve klečely Nešrata a Cheaj, zmizely a jen tmavá skvrna na podlaze napovídala, že se zde odehrálo něco mimořádného.

Atmosféra se však změnila. Pozornost všech se upínala k Nebamumovi, nikoli ke královně, jejímu vezírovi nebo k vrchnímu soudci.

„Miloval jsi ji, že?“ začal Amerotke laskavě s výslechem.

„Ano, můj pane a soudce. Od prvního setkání. Jsem sluhou vznešeného Karnaka. Jeho jsem také kdysi měl v lásce.“ Nebamumův hlas získal na pevnosti. „Jsem také jedním z Panterů z jihu a vojákem Setova pluku. Byl jsem u toho, když byla zabita Meretseger. A byl jsem jediný, kdo při tom utržil vážnější zranění.“

„Ale to se zahojilo,“ konstatoval Amerotke. „Rána se zacelila a všechno bylo v pořádku. Až do doby před dvěma lety, kdy jsi začal předstírat, že se znovu otevřela. Tehdy jsi s Nešratou začal plánovat svou pomstu. Kdo by podezíral

ubohého kulhavého Nebamuma?“

Nebamum se usmál, jako by Amerotke řekl něco veselého, a tiše, jakoby sám k sobě, pokračoval: „Chodíval jsem do Domu zlaté gazely se vzkazy od vznešeného Karnaka a s malými dárky. Generál Pešedu tam nikdy nebyl. Víc než

vlastní rodina jej zajímala jeho chrámová tanečnice, se kterou trávil většinu času. A jeho manželka, vznešená Vemsit,“ opět se usmál, „měla své vlastní zájmy. Jak říkáš, můj pane, nikdo nepodezíral ubohého Nebamuma. Povídal jsem si s Nešratou.

Odjakživa se vysmívala Panterům z jihu, nabubřelosti jejich slávy a okázalým způsobům svého otce. Jednou se naše ruce letmo dotkly. Zprvu se mezi námi objevil jen malý plamínek, ale zakrátko se rozhořel ve spalující požár. Začali jsme se tajně scházet ve městě nebo v noci za zahradou jejího domu.

Nikdo o ničem nevěděl. Rok předtím, než přišel Ipumer do Théb, mi Nešrata prozradila, že čeká dítě.“

„Proč jsi mi o tom nic neřekl?“ vykřikl Karnak.

Nebamum se zamračil: „Jaký by to mělo smysl, můj pane? Vzpomeň si, jaký vztek tě zachvátil, když její těhotenství vyšlo najevo. Vyhrožoval jsi Nešratě i jejímu svůdci nejstrašnějšími tresty.“

„Chtěl jsi počkat, že?“ pokračoval Amerotke s otázkami.

„Kdyby Nešrata dítě donosila a porodila, nikdo v Thébách už

by ji nechtěl za manželku.“

Nebamum přikyvoval.

„Byl bys počkal ještě rok a pak ji požádal o ruku,“

pokračoval Amerotke.

„Ano, můj pane, tak jsme to plánovali. Vznešený Karnak by za čas zapomněl a vznešený Pešedu také. Ale oni,“ ušklíbl se Nebamum posměšně, „se setkali na jedné z obvyklých oslav, aby se opili a vychloubali se jeden před druhým. živili v sobě pocit křivdy a touhu po pomstě a ty v nich rostly a bujely jako papyrové sítiny v nilském bahně. Jestli si vzpomínáš, vznešený Karnaku,“ otočil Nebamum hlavu ke svému pánovi, „snažil jsem se ve vás vzbudit soucit, pochopení a obezřetnost, jenže už bylo pozdě.“

„Ano, je to tak,“ odpověděl místo Karnaka Heti. „Měli jsme ti naslouchat.“

„Nikdy byste mne neposlechli!“ vyštěkl Nebamum.

„Soudce Amerotke má pravdu. Vidím mu na očích, co si o vás myslí. Jste zabijáci celou duší. Vaše čest byla pošpiněna a bylo nutno zjednat nápravu. Co ví ubohý Nebamum o takových věcech? Mne, který od vás nikdy nic nežádal, jste se ani nezeptali na názor.“ Nebamum se zahleděl na Amerotkea: „Byl bych Nešratu varoval, ale už bylo pozdě.

Myslel jsem, že probírají, co se chystají udělat, a zatím už

bylo všechno hotovo!“

„Vím. Nebyl jsi u toho, když Nešratu omámili, svázali a dopravili k Felimě, která jí dítě vyrvala z těla.“

Amerotke se otočil k Valuovi: „Je to hrozný zločin, nemám pravdu, vznešený žalobce?“

„Odporný,“ přikývl Valu. „A všichni, kdo s ním

souhlasili, na něm mají svůj podíl.“

„A tehdy se v tobě něco zlomilo, Nebamume. Ani se tě nezeptali, co si myslíš, tebe, kterého se záležitost s Nešratou týkala nejvíce.“

„Dva dny poté, co se to stalo,“ pokračoval Nebamum, „jsem Nešratu navštívil. Byla nemocná a tajně ji ošetřoval Intef, ta zrůda! Přišla o naše dítě. Svěřila mi, že již nikdy nebude matkou, neboť ten zákrok napáchal v jejím těle nenapravitelné škody. Poklekl jsem u jejího lůžka, položil si její ruku na hlavu a přísahal před ní hroznou pomstu.

Uvažoval jsem dokonce,“ zdvihl pohled k Hatusu, „že předstoupím před tebe, Božská, ale pak jsem si uvědomil, v jaké pozici tě Panteři drží. Byla jsi v jejich rukou, stejně jako tvůj bratr a před ním i tvůj otec. Velcí Panteři z jihu! Kdo by si dovolil vznést proti nim obvinění!

Když vyšlo Nešratino takzvané provinění najevo, nemohlo být o zásnubách s Karnakem samozřejmě ani řeči a já jsem musel být opatrnější. Setkal jsem se s Nešratou v noci a řekl jí, že vymyslím plán, jak se každému z nich pomstít. Spolu s naším dítětem zemřela i její duše a ona souhlasila.“

Slova se opět ujal soudce: „Šel jsi zpátky do Rudé svatyně a tam jsi přemítal před myriádou obrazů, které zobrazovaly velké činy Panterů z jihu, a napadlo tě, jak svou pomstu zařídíš. Prvopočátkem všeho, veškeré jejich slávy a pýchy byla poprava Meretseger.“

„Ano. Rozhodl jsem se, že udeřím přímo do jejich srdce,“

souhlasil Nebamum. „Když jsme dobyli hyksóský tábor, našel jsem medailony, které patřili čarodějnici. V Avaridě jsem při drancování objevil i záznamy o její rodině a nechal jsem si to všechno na památku. Nikdy mě nenapadlo, jak užitečné by to mohlo být. Jak jsem plánoval svou pomstu, říkal jsem si, že Set můj plán schvaluje, když seslal všechny tyhle věci do mých rukou. Poslal jsem každému z Panterů, včetně Kamuna, jeden medailon. Nešrata říkala, že když ji nesli k vdově Felimě, byli u toho všichni, i Kamun.“

„Jak jsi zjistil, kde hledat Ipumera?“

„Ach, to bylo jednoduché. V záznamech jsem objevil, že Meretseger byla milenkou jednoho z vysokých hyksóských vojenských hodnostářů a porodila dítě. Dokonce dvě děti.

Mladšího syna se mi objevit nepodařilo, ale Ipumera jsem našel snadno. Najal jsem pokoj v ulici Olejových lamp, koupil jsem si Horovu masku, dlouhý plášť s kapucí a zjistil jsem, že se bezpečně a bez povšimnutí mohu pohybovat Městem mrtvých. Svému pánovi jsem nikdy nechyběl. Věrného Nebamuma měl jen na to, aby pro něj zařizoval to či ono ve městě. Předstíral jsem, že se znovu otevřela má stará rána, pořídil jsem si speciální boty a začal jsem předstírat kulhání.

A hlavně, našel jsem Ipumera.“

„Jsi velmi bohatý muž, je to tak?“

„Ano, samozřejmě. Můj pán je štědrý ke svým koním, psům a ke svému sluhovi. Použil jsem svého bohatství, abych

přivedl Ipumera do Théb. Navštívil jsem starého Kamuna, muže chabého těla a ještě chabější mysli. Získal jsem si jeho důvěru a požádal jsem ho, aby mi prokázal laskavost. Kamun byl stejně namyšlený jako ostatní a jen se třásl, aby mohl ubohému Nebamumovi ukázat, jak vlivný a mocný stále je.

Skočil po té příležitosti jako kapr po mouše a stal se Ipumerovým patronem. Samozřejmě jsem ho požádal, aby vše držel v tajnosti.“

„A na Ipumera to udělalo dojem?“

„Ach ano. Přivedl jsem ho do Théb a setkal jsem se s ním v ulici Olejových lamp. Tam jsem mu řekl, jaké místo jsem pro něj získal. Také jsem mu vysvětlil, že jej chci využít proti Panterům z jihu, tedy proti mužům, kteří měli na svědomí smrt jeho matky.“

„A Felima a Intef?“

Nebamum se poškrábal na krku mezi stružkami potu.

„Navštívil jsem Felimu. V jedné ruce jsem měl zlato a v druhé meč. Přišel jsem za noci a v převlečení. Řekl jsem jí, že vím o jejích tajných praktikách, a hrozil jsem, že pokud mi nevyhoví, předložím vše vznešenému Valuovi, který je Očima a ušima faraonovýma. Felima byla stvořením noci. Byla vyděšená, ale zároveň chamtivá. Řekl jsem jí, že ji navštíví mladý muž. Ať se o něj postará, hýčká ho a poskytne mu rozkoš, o kterou ji požádá. Jak se ukázalo, nečinilo to Felimě nejmenší problémy, byla totiž nejen hamižná, ale i smilná a chlípná, a Ipumer byl pohledný mladík. Přikázal jsem

Felimě, aby pro Ipumera zařídila ubytování u Lamny. V té chvíli bylo mým cílem Felimu vyděsit, vydírat a udržovat ji v nejistotě. Neměla tušení, co mám v plánu. Když k ní Ipumer přišel, byla velmi vstřícná a splnila vše, co jsem žádal.

Intefovi jsem nařídil, aby se stal Ipumerovým lékařem.“

„Proč jsi nejednal od začátku sám?“ přerušil Nebamuma Valu. „Nakonec ses stejně stal vrahem.“

„Přál jsem si zůstat ve stínu, můj pane. Chtěl jsem, aby vina padla na Ipumera.“

„Cožpak nic nenamítal?“

„Zprvu ano, ale brzy jsem jej zahnal do kouta, alespoň na chvíli. Tvrdil jsem mu, že thébské úřady by nebyly moc nadšené, kdyby se dozvěděly, že v Domě války pracuje hyksóský šlechtic a syn Meretseger. A že by mohl snadno být obviněn z vyzvědačství. Tou dobou už splnil můj první úkol: navštívil generála Kamuna a pomohl mu odejít za Daleký obzor. Já jsem při první příležitosti navštívil Dům války jako posel a sluha vznešeného Karnaka a odstranil jsem všechny záznamy, které se Ipumera dotýkaly. A Ipumer začal bez odporu spolupracovat a plnit mé příkazy.“

„Jak do tvého plánu zapadala Nešrata?“

„Prozradil jsem jí, do čeho jsem se pustil, a musím říci, že se jí můj plán velmi líbil a potěšil ji. Na jedné ze schůzek jsem Ipumerovi řekl, že jeho dalším úkolem je přivést do hanby generála Pešedua a že se má začít dvořit jeho dceři.

Zařídil jsem, aby se setkali na jedné z vojenských hostin.

Ipumer však neměl vlastnosti, které jsem od něj očekával.

Bylo v něm pramálo touhy po pomstě a krvi.“

„Nešrata s tím souhlasila? Souhlasila, že ulehne s mužem, kterého vůbec neznala?“

„Vy jste neznali zase Nešratu,“ odmlčel se Nebamum.

„Nikdy nedala Ipumerovi to, čím se tak chvástal. Hrála si s ním jako kočka s myší.“

„Vzpomínám si na milostné básně, které byly předčítány před soudem a které údajně poslala Ipumerovi,“ pravil zadumaně Amerotke. „Ve skutečnosti je psala tobě, že ano?“

Nebamum se usmál a přikývl.

„A pak jsi zařídil, že se Nešrata dostala do řečí.“

„Ano. Pešedu byl vzteky bez sebe, ale Ipumer také, protože od Nešraty nedostal to, co chtěl. Řekl jsem mu, aby se začal zajímat o chrámovou dívku. O tu, kterou si Pešedu tolik oblíbil. Ipumer nadšeně souhlasil.“

Amerotke se rozhodl pokračovat chvíli ve vyprávění místo Nebamuma: „Ipumer sice chrámovou tanečnici svedl, ale zároveň měl dost Nešratiných her a vykrucování, a tak se začal zajímat o Cheaj. Tu dívku z Anubidova chrámu jsi zabil ty, nemám pravdu?“

„Ano.“ Nebamum se zamračil: „Ipumer byl omyl. Svedl sice milenku generála Pešedua, ale zároveň se zlobil na Nešratu, že si s ním jenom pohrává. Řekl, že se chce pomstít.

Nařídil jsem mu, aby se od Cheaj držel dál. Bylo to i Nešratino přání.“

„Ale Ipumer začal vyhrožovat.“

„Ano, vykřikoval, že by mohl navštívit vznešeného Karnaka a všechno mu vyzradit. Tvrdil, že nevěděl, že víno pro Kamuna je otrávené, a není tedy za jeho smrt zodpovědný. A že jeho úmysly s Nešratou byly vždy počestné a že jednal jen na můj příkaz.“

„Vždyť nevěděl, kdo jsi!“

„Můj pane,“ Nebamum seděl naprosto uvolněně a zdálo se, že pro nenávist k těm, kteří zmařili jeho štěstí, nevnímá, kdo ho vidí a poslouchá. „Kdyby Ipumer splnil svou hrozbu, bylo by už jen otázkou času, než by se zjistilo, kdo jsem.

Dokonce ho napadlo, že Nešrata je mou společnicí, a tvrdil, že si z něj oba děláme blázny.“

„Proč ta chrámová dívka?“ vrátil se Amerotke k předchozí otázce. „Proč jsi ji zabil? Bylo to proto, že se Ipumer před ní chlubil tím, co věděl?“

„Ano, ctihodný. Setkal jsem se s ní ve vrbovém hájku nedaleko Nilu. Neměl jsem na vybranou. Musel jsem ji zabít.

Omráčil jsem ji válečným kyjem, svázal jí ruce a nohy a hodil ji do Nilu. Chtěl jsem, aby to vypadalo jako oběť provedená Hyksósy.“

„Věděl jsi, že čeká dítě?“ zeptal se Amerotke.

V tu chvíli se na Nebamumově tváři objevil záblesk lítosti: „Ne, pane. To jsem nevěděl. Mohl za to Ipumer.

Nešrata a já jsme poznali, že jsme s ním neudělali dobrou volbu. Nešrata se bála o svou sestru. Museli jsme jednat

rychle. Řekl jsem jí, aby koupila jed. Nejprve neúčinkoval, ale…“

„Nakonec zapůsobil, jak jste potřebovali,“ dokončil za něj větu Amerotke. „Ipumera jste se tedy zbavili. Generála Pešedua jste lapili do sítě: přišel o svou milenku, a přesto nemohl protestovat, když Nešrata záměrně špinila jeho jméno.

Pešedu se sice choval jako rozzuřený otec, ale kdyby Ipumer požádal o ruku jeho dcery, nebyl by příliš protestoval. To tě muselo pořádně rozlítit! že by byl svolný dát Nešratu tomu ubohému písaři jen proto, aby se jí zbavil. Byl ochotný provdat ji za nepatrného červa, zatímco rok předtím byla tvá láska k ní krutě pošlapána!“

„Pešedu byl muž bez srdce,“ pokrčil Nebamum rameny a vrátil se k Ipumerovi: „Ipumer musel zemřít. Udělal jsem dvě chyby: první byla, že jsem ho přivedl z Avaridy, a druhá, že jsem ho nezabil dřív.“

„Napadlo tě někdy požádat o Nešratinu ruku?“ zeptal se Valu. „Nebo s ní utéct z města?“

„K čemu by to bylo?“ vykřikl Nebamum. „Mohli snad tihle nadutí kohouti vrátit Nešratě její dítě? Mohli ji uzdravit, aby porodila další? Chtěli jsme se pomstít!“

„Takže jsi vzal pomstu do svých rukou.“

„Ano, můj pane. Znal jsem dobře historii Setova pluku a rozhodl jsem se je povraždit způsoby, které v minulosti použili i oni. Balet byl první. Když jsem vkročil do Rudé svatyně, byl ponořen do svých nesmyslných snů o slávě.

Vypozoroval jsem, co kněz, který má svatyni na starost, v kterou dobu obvykle dělá, a věděl jsem, že se zavře do své komory, bude tam popíjet víno a hrát si s tělem své hezoučké ženy.“

„Ale jak to, že tě generál Balet neslyšel vejít?“ divil se Valu. „A jak to, že byla svatyně v takovém nepořádku?“

„Věděl jsem něco, co nevěděl nikdo jiný,“ ušklíbl se Nebamum. „Generál Balet byl nahluchlý. Trvalo mi dlouho, než jsem si tím byl jistý. Vždycky, když někomu naslouchal, nakláněl hlavu ke straně a soustředěně mhouřil oči. Připlížil jsem se k němu a zabil ho válečným kyjem. Klopýtl, ale stačil jsem jeho tělo zachytit. Byl mrtvý dřív, než dopadl na zem.“

„A to zohavení?“ vyptával se Valu dál.

„On dal zohavit mou Nešratu. Nechal zabít mé dítě. Je tedy jenom spravedlivé, aby jeho tělo bylo také zohaveno a aby jeho ka dlouho bloudilo, než se dostane za Daleký obzor. Vyloupl jsem mu oči a pořezal ruce, aby to vypadalo, že se bránil. Pak jsem převrhl nábytek a rozházel mísy s ovocem. Když bylo všechno vykonáno, zmizel jsem stejně rychle a tiše, jako jsem přišel.“

„Baletova vražda měla být obdobou smrti Meretseger?“

„Ano, můj soudce.“

„A to, že se vše odehrálo v tichosti, a přesto byla svatyně vzhůru nohama, mělo celou záhadu jen zvětšit?“

„Přesně tak, můj pane.“

Amerotke dál pokračoval v úvahách: „Kdo by podezíral

kulhavého Nebamuma? A přitom jsi pravděpodobně nejčilejší ze všech Panterů. Útok na tebe byl předstíraný, že?“

Místo odpovědi následoval úsměv.

„Jsem si jistý,“ pokračoval Amerotke, „že kdybych se vydal do přístavu a vyslechl ty, kteří žijí na okraji faraonových zákonů, dozvěděl bych se o muži s Horovou maskou, který občas zavítal do tamních omšelých krčem. Kdy jsi odvezl Meretsegeřino tělo?“

„Už je to několik měsíců.“ Nebamum si otřel rty hřbetem ruky. „Bylo to jednoduché. Vypravil jsem se do Rudé země s vozem a truhlou. Oáza Ašiva je osamělé místo. Nikoho jsem nepotkal. Zpátky jsem se vrátil před západem slunce. Našel jsem jeskyni nad Městem mrtvých a kosti tam uložil. Bylo jen otázkou času, můj pane, kdy se někdo, například ty nebo vznešený Valu, vydá zjistit, zda je tělo na svém místě.

Panteři z jihu jsou velmi pověrčiví a věděl jsem, že přijde chvíle, kdy jeden z nich začne být zvědavý, jestli Meretseger nevstala z mrtvých a nevrátila se z pouště.“

„Při útoku pouštních banditů jsme mohli v písku zahynout všichni,“ přerušil Nebamuma Amerotke. „Nalákal jsi útočníky zlatem a stříbrem a slíbil jim snadnou kořist, skupinu thébských šlechticů, kteří se vydali do Rudé země za oázou Ašiva. Měli jsme být pořádným soustem. Bandité dostali zaplaceno a nadto se před nimi vznášela vidina cenností a vysokého výkupného od faraona.“

„Mohli zabít i tebe! Bylo ti to snad jedno?“ skočil Valu

Amerotkeovi do řeči.

„Ano, na vlastním životě mu nezáleželo,“ přikývl místo dotázaného Amerotke. „Pomsta byla důležitější než smrt nebo zajetí.“ Otočil se k Nebamumovi: „Napadlo tě, že Panteři, které jsi sám popsal jako zabijáky tělem i duší, útok odrazí?“

Nebamum se zhluboka nadechl: „Takhle jsem o tom nepřemýšlel, můj pane. Chtěl jsem, aby zažili strach,“

zašeptal. „Jak už jsi řekl, ctihodný, nezáleželo mi na vlastním životě a smrti, stejně jako mi nezáleželo na nich.“

„A jak to bylo s generálem Ruahem?“

„Byl to starý hlupák. Vstal jsem brzy ráno a odešel z domu. K Ruahovu sídlu jsem to měl jenom kousek.

Přeplaval jsem jezero a počkal si na něj na ostrově. Zabil jsem ho jednou ranou a jeho tělo spálil. Když přijelo na ostrov služebnictvo a stráže, zamíchal jsem se mezi ně. Nepoznali mě, protože jsem byl oblečený stejně jako oni. Pobíhali zmateně kolem dokola a kvákali jako vyděšené kachny.

Dostat se zpátky přes jezero nebyl žádný problém. Doufám, že jsem Ruahovi způsobil pořádné těžkosti po cestě zásvětím.“

„A generál Pešedu?“

„Začínal jsem se bát, že nebudu mít dost času. Tys mi byl na stopě a stále ses přibližoval. Najal jsem dva muže z cechu nájemných zabijáků. Jejich prvním úkolem bylo zaútočit na mne v tvé přítomnosti a tím tě zmást. A pokud jde o generála Pešedua, to bylo tlusté, hloupé prase. Chtěl jsem si být jistý,

že zemře a jeho tělo bude znesvěceno.“

Nebamum se kolébal dopředu a dozadu. „Pak ale udělala Nešrata velikou chybu, když tvrdila, že to byla ona, kdo navštěvoval ulici Olejových lamp. Škoda že jsem neměl víc času. Byl bych chtěl ještě zabít svého pána. Vydal jsem se do Města mrtvých a aspoň znesvětil Kamunův sarkofág. Pak jsem se vrátil zpět, abych skoncoval s tebou.“

„Čeho jsi vlastně chtěl dosáhnout?“ zeptal se Amerotke.

„Chtěl jsem je všechny pozabíjet. Proto jsem také najal Ipumera. Toužil jsem po pomstě a spravedlnosti a zpočátku jsem si přál vyváznout živý. Říkal jsem si, že jednoho dne bych mohl s Nešratou dojít klidu.“

„Určitě by na tebe padlo podezření!“ zvolal Valu.

„Na mne, můj pane? Na ubohého zmrzačeného Nebamuma?“

„Myslím,“ pokračoval místo Nebamuma Amerotke, „že bys znovu někoho najal, aby na tebe spáchal předstíraný útok, ale jen by tě poranil. Jsi teď spokojený sám se sebou a s tím, čeho jsi dosáhl?“

„Ano, můj pane.“

„Proč jsi zabil Lamnu, Intefa, Felimu a Ipumerova přítele Hepela?“

„Dobře to víš, ctihodný soudce,“ ušklíbl se Nebamum.

„Zjistil jsem, co je Ipumer zač. Prý hyksóský kníže! Pcha! Byl měkký, prolezlý neřestí a zajímalo ho jen, jak se dostat mezi hebká dívčí stehna. Nedalo se mu věřit. Bál jsem se, že před

některou z vdov neudrží jazyk za zuby. A Felima a Intef?

Zasloužili si smrt. Hepela a Lamnu jsem musel zabít také, co kdyby něco věděli? Zabíjel jsem v zájmu spravedlnosti a abych chránil sám sebe.“

„Jsi stejně nelítostným zabijákem, jako kterýkoli z ostatních Panterů.“

„Opravdu?“ Nebamum pokynul rukou směrem ke královně. „Sloužil jsi za války v armádě, vznešený Amerotke?

Jdi do Rudé svatyně a prohlédni si malby, které ji zdobí.“

„To už jsem udělal.“

„Ve faraonovu jménu drancoval Setův pluk města i vesnice. Vyvraždil celé kmeny, muže, ženy i děti, dokonce i zvířata. Stál jsem na bojištích, kde nám krev sahala až po kotníky. Viděl jsem, jak jsou mrtvá těla dětí svrhávána do studní, ženy znásilňovány a potom přibíjeny na kříž.

Vznešený Karnak a ostatní dostali za tyto hrdinské činy vyznamenání a byli blahořečeni před bohy. Jaký je rozdíl mezi tím, co dělali oni a co jsem dělal já, můj soudce? Oni zabíjeli, já jsem zabíjel.“

„Bojíš se smrti?“ ozval se Senenmutův hlas. „Rozsudek, který tě čeká, bude strašlivý.“

„Já jsem již mrtev, veliký vezíre. Mé dítě je mrtvé, Nešrata je mrtvá. Nemohu se dočkat, až se s ní znovu setkám.“

Amerotke upřeně pozoroval mužovo chování. Byl ledově klidný a připomínal mu vojáka, který splnil rozkaz a je sám se

sebou spokojen.

„Proč jsi nic neřekl?“ přerušil ticho Karnak. „Proč jsi mě nepožádal? Proč jsi…?“

„Mlč!“ Nebamumův hlas zazněl jako prásknutí biče.

„Chceš mi namluvit, že ty, veliký a vznešený generál Karnak, bys mi milostivě přidělil porci své přízně…?“

Nebamumovu řeč přeťal křišťálově jasný hlas královny: „Slyšte můj rozsudek. Nebamum, Karnakův sluha, sám přiznal řadu těžkých zločinů. Tvé činy, Nebamume, jsou odporné před tváří bohů. Trestná eskorta tě odveze do Rudé země, kde ti budou svázány ruce a nohy a budeš zaživa pohřben do pouštního písku. Faraon promluvil!“

„Ach, faraon promluvil,“ ušklíbl se Nebamum.

Amerotke pokynul Asuralovi, aby dal Nebamumovi roubík, neboť takové rouhání bylo nepřístojné, ale Hatusu se ozvala znovu: „Nechte ho. Přeji si slyšet, co chce říci.“

Amerotke se letmo ohlédl přes rameno. Královna se lehce předkláněla v křesle a usmívala se koutky úst. Je prohnaná jako liška, pomyslel si Amerotke.

„Mluv tedy,“ pobídla Hatusu Nebamuma.

„Nejsem zde jediným viníkem. Karnak a ostatní zabili mé dítě a stali se příčinou mých zločinů.“

„Budou se za ně zodpovídat,“ odpověděl Senenmut chvatně.

„Opravdu?“ usmál se pochybovačně Nebamum. „Nebo se Karnakovi znovu podaří vysvětlit královně a jejímu

Kameníkovi, jak mocní a důležití jsou Panteři z jihu? Jak velký vliv mohou mít na jednotlivé pluky a celou armádu?

Nezapadne jejich vina nepovšimnuta? Nebude celý případ zastrčen do nějakého temného kouta?“

Amerotkeův sekretář seděl s otevřenými ústy nad nehoráznou opovážlivostí pouhého červa.

Karnak vykřikl: „Božská, protestuji, aby ten bídák očerňoval mne i ostatní před tvou tváří.“

„Božská vyslechla již dost,“ pravila chladně Hatusu a povstala.

Valu, Amerotke, a dokonce i Nebamum, se vrhli před královnou na zem a dotýkali se čely chladné dlažby, zatímco královna obojího Egypta opouštěla křeslo nejvyššího soudce, aby se vrátila zpět do Domu milionu let.

Bylo pozdní odpoledne. Slunce zapadalo za obzor, odkud probleskovaly poslední paprsky a barvily vrcholky skalisek v Rudé zemi tisícem oslepujících barev. Popravčí četa stála připravena provést královnin rozsudek a kolem ní se v kruhu rozmístila jednotka válečného jezdectva z Ibisova pluku.

Koně v bohatých postrojích netrpělivě přešlapovali a hledíce směrem k poušti pohazovali hlavami ozdobenými černými chocholy, jako by věděli, co se děje za nimi.

Vozatajové koně konejšili, drželi je za ohlávky a pozorovali hrůzu nahánějící scénu vprostřed kruhu. Velitel popravčí čety a jeho dva pomocníci tam stáli oblečení do

černých kožených uniforem, s šakalími maskami na obličejích, Amerotke, generál Karnak a Nebamum… Vězeň měl ruce a nohy svázané a jediným kusem oděvu byla bederní rouška.

Amerotke stál bez hnutí. Byl k smrti unavený. Nohy ho bolely po nepohodlné jízdě na válečném voze a stehna měl do krve rozedřená. Vyhýbal se Nebamumovu pohledu a hleděl dodaleka přes poušť. Horký vítr se uklidnil a všude zavládl klid. Na obloze kroužil osamělý sup, neboť věděl, že kde se objeví vojáci, může čekat hostinu. Velitel popravčí čety se opíral o odznak svého úřadu, ceremoniální sekyru, a pozoroval své dva pomocníky, kteří zbroceni potem hloubili hrob. Amerotke letmo pohlédl na Karnaka. Vypadal, jako by během těch několika hodin, které uběhly od vynesení rozsudku, zestárl o deset let.

„Mohu dostat trochu vína?“ zeptal se Nebamum pevným hlasem.

„To není dovoleno,“ zavrčel velitel popravčí čety zpoza šakalí masky.

Amerotke však přešel ke svému vozu a vrátil se s plným měchem.

„Není to dovoleno!“ opakoval velitel. Pomocníci přestali s kopáním, aby si na chvilku odpočali od těžké práce.

„Zodpovím si to před faraonem,“ odpověděl Amerotke a přidržel měch u odsouzencových rtů.

„Je tam nějaký utišující prostředek?“ zeptal se šeptem

Nebamum.

Amerotke zavrtěl hlavou. Bylo mu odsouzeného líto.

Spáchal strašné činy, ale byl k nim dohnán sobectvím a povýšeností jiných. Nebamum se lehce usmál a Amerotke mu pomalu lil víno do hrdla. Muž se rozkašlal. Amerotke chvíli počkal, až se uklidní, a nalil mu do úst další lok. Velitel popravčí čety neklidně přešlapoval na okraji vyhloubené jámy a při každém pohybu mu na rukou zvonily zlaté náramky.

Nebamum klesl na kolena a díval se na dno svého hrobu.

Pomocníci připravovali dřevěné latě, kterými podepřou stěny.

Velitel hrubým hlasem opakoval rozsudek: „Bude postaven na dno a zasypán až po krk. Poté budou na hrob přivaleny kameny.“

„U bohyně Maat,“ zašeptal Amerotke s pohledem upřeným na muže s šakalí maskou, „což nemáš ani trochu slitování?“

Velitel ustoupil a nespokojeně potřásal hlavou. Byl zodpovědný za to, aby byl dodržen každý krok popravčího rituálu, a řeči změkčilého soudce ho nezajímaly.

Nebamuma čekala strašná smrt. Amerotke slyšel o odsouzencích, kteří v hrobě přežili hodiny, někdy dokonce dny. Stávalo se, že hlavu vykukující z písku objevily hyeny a pokusily se tělo vyhrabat. Karnak upíral oči na soudce a ten přikývl.

Starý generál přešel k Nebamumovi, poklekl vedle něj a násilím ho obrátil tváří k sobě.

„Je mi to líto…“

Nebamum zvrátil hlavu a plivl svému pánovi do tváře.

Generál jednal velmi rychle. Než mohl Amerotke nebo popravčí zasáhnout, chytil Nebamuma za krk, vytáhl ze záhybů oděvu dýku a vrazil mu ji přímo do srdce. Nebamum kašlal a plival krev, ale nebránil se. Karnak, s pohledem upřeným do očí svého sluhy, zabořil dýku hlouběji. Kat chtěl vyrazit, aby zakročil, ale Amerotke jej zadržel. Nebamumova ústa se otevřela a vytékala z nich krev. Amerotke si byl jistý, že se oči umírajícího usmály a rty se pokusily zašeptat: „Děkuji.“

Karnak vstal a Nebamum přepadl dopředu. Tělo se ještě několikrát zachvělo a pak zůstalo ležet bez pohnutí.

Koně, kteří ucítili krev, začali ržát a plašit se a vozatajové museli vynaložit veškerý um, aby je zase uklidnili. Velitel jednotky přispěchal, aby zjistil, co se děje. Vrchní popravčí si strhl masku s obličeje, mrštil jí o zem a odcházel znechucen tím, co se stalo.

„Faraonův rozsudek zněl jasně,“ obořil se na soudce.

„Plivl mi do obličeje,“ hájil se Karnak šeptem. „Bodl jsem dřív, než jsem si stačil uvědomit, co dělám.“

Amerotke souhlasil: „Od odsouzeného to byla provokace.

Vznešený Karnak jej žádal o odpuštění. Byl bych udělal totéž, co generál.“

Amerotke zahlédl v Karnakovu pohledu vděčnost. Bylo jasné, že generál chtěl Nebamuma zabít od samého počátku.

Přestože byl Nebamum vrahem, byl také Karnakovým bratrem, sluhou a druhem a prožili spolu řadu let války i míru.

Amerotke si byl jistý, že on sám by v podobné situaci jednal stejně.

Promluvil sám k sobě: „Rozsudek byl vykonán.“ Velitel popravčí čety skopl Nebamumovo tělo do hrobu a pomocníci je chvatně zasypali pískem. Karnak jim pomohl přivalit na místo veliké kameny. Amerotke v duchu odříkal krátkou modlitbu. Když všechno skončilo, byla již noc. Vrátili se k vozům a nechali Nebamumův hrob opuštěný pod temnou oblohou, která se třpytila nespočtem hvězd.

Královna Hatusu plavala nahá v Jezírku neposkvrněnosti v Domě milionu let, který faraoni nechali postavit nedaleko velkých nilských mokřin. Na břehu seděl na mramorové lavičce Senenmut a pohrával si s číší vína. Pozoroval svou bohyni, jak ji s oblibou nazýval, jak se v čisté, modravé vodě otáčí naznak a na břicho jako zlatá rybka.

„Jsi spokojena, má královno?“

Hatusu se usmála a doplavala k němu. Chvatně odložil pohár na lavičku, pomohl jí z jezírka a zabalil drobné zlatohnědé tělo do jemného bílého pláště.

„Jednou nastydneš,“ plísnil ji tiše.

„Nikdy, budeš-li vedle mne ty, můj pane.“ Hatusu se posadila na lavičku, zdvihla Senenmutův pohár a napila se z něho. „Ptal ses mě, zdali jsem spokojená, můj milý

Kameníku. Tedy, ano, jsem velmi spokojená. Faraonova spravedlnost byla vykonána a zločinci potrestáni.“

„Není ti líto Nešraty?“

Hatusu se zhluboka napila. „Kdybych byla na jejím místě, jednala bych stejně.“

„A co generál Karnak?“

„Někdy se stane, že se ze zla zrodí dobro,“ pravila tiše Hatusu a sevřela pohár pevněji. „Vsadím se s tebou o deben zlata, můj urostlý Kameníku, že až se vrátí popravčí četa z Rudé země, sdělí mi Amerotke, že Nebamum byl zabit dřív, než mohl být zaživa pohřben.“

„Proč myslíš?“

„Za prvé: proto, že Amerotkeovo srdce je měkčí, než si myslíš. Za druhé: proto, že vznešený Karnak dobře ví, že s jeho mocí a slávou je konec. A za třetí: proto, že Karnak by Nebamuma nenechal trpět víc, než je nutné, a to bez ohledu na hrůznost jeho zločinů.“

„Není zde ještě nějaký další důvod?“

Hatusu se zasmála: „Poslala jsem za nimi tajně posla se vzkazem, aby bylo Karnakovi dovoleno prokázat Nebamumovi laskavost.“

Hatusu si se zájmem prohlížela malbu na protější stěně, která představovala její velké vítězství nad Mitánií.

„Musím vznešeného Amerotkea odměnit.“

„A co bude s Karnakem?“

„To je jednoduché. Toho donutím, aby mi políbil nohy

a před celou armádou vyhlásil, že jsem mocnou a velikou válečnicí a božskou královnou. A také přijmu jeho přísahu, že on a jeho druhové mne budou věrně podporovat až do konce svých dní ve všem, co řeknu a udělám.“

„Ještě něco?“

„Ano. Budu chtít, aby Rudé svatyni darovali zbývající poháry škorpioní bohyně. Myslím, že se to bude hodit například v období záplav, tehdy Karnak nabídne zlatý podnos se všemi poháry své božské panovnici jako dar a důkaz své věrnosti a bezmezné oddanosti.“

Román Setovi zabijáci je obrazem politické situace v roce 1478 př. n. l., krátce poté, co se královna Hatšepsut, tedy Hatusu, chopila moci. Její manžel zemřel za záhadných okolností a ona se stala panovnicí teprve po nelehkých vnitřních bojích. Pomocníkem na cestě k trůnu jí byl obratný politik Senenmut, jenž se z prostých poměrů vypracoval až na post nejmocnějšího muže říše. Jeho hrobka dosud existuje. Je vedena pod číslem 353 a nachází se v ní dokonce portrét velkého vezíra. Je nepochybné, že Hatusu a Senenmut byli milenci. Existuje dávná nástěnná malba, jež velmi názorně líčí jejich intimní osobní vztah.

Hatusu byla silnou vládkyní. Na malbách je často zobrazována ve válečné zbroji a z písemných pramenů je známo, že do bitev vyrážela v čele svých vojsk.

Na trůn starověkého Egypta usedla celá řada silných a chytrých žen, za všechny můžeme jmenovat Kleopatru,

Nefertiti a právě Hatusu, jež byla první královnou, faraonem v historii. Hatusu vládla Egyptu dlouho a přivedla říši ke značnému rozkvětu. Její nástupce však po její smrti nechal z mnoha chrámů a jiných náboženských objektů za podpory kněží odstranit její jméno i kartuše.

Tento román zachycuje věrně moc a slávu starověké egyptské armády, kde povýšení a úspěch závisely nejen na strategických schopnostech vojáka, ale i na jeho statečnosti v osobních soubojích a na hrdinských a odvážných činech.

Bylo běžné, že se egyptští důstojníci halasně chlubili svými činy a že za ně od faraona dostávali vyznamenání podobná dnešním válečným řádům a medailím. Byly to například stříbrné a zlaté brože v podobě včel, panterů a jiných zvířat.

Pro faraona bylo životně důležité, aby jeho armáda byla spokojena. V pozdější egyptské historii za vlády „odpadlického“ faraona Achnatona, přestala armáda panovníka podporovat, a generálové, kteří se od svého vládce odvrátili, zorganizovali státní převrat.

Hatusu byla velmi ostražitá a plně si uvědomovala, jaký význam pro ni má podpora armády. Proto se ze všech sil snažila, aby měla mocné velitele egyptských vojsk pod kontrolou a aby jim zároveň přiměřeně lichotila a vycházela jim vstříc.

Ve svém románu jsem se snažil co nejvěrněji přiblížit onu vzrušující, důmyslnou a pro nás v mnohém stále záhadnou a nepochopitelnou civilizaci. Starověký Egypt nepřestává, a to

zcela poprávu, současné čtenáře fascinovat svou exotičností a tajuplností. Avšak navzdory mnoha staletím, která nás od něj dělí, promlouvají k nám mnohé staroegyptské básně, hymny a dopisy současným jazykem, který je nám blízký i po třech a půl tisících let.

Advertisements